Mariánské Lázně – 15. dubna
Bránu ke druhému dne soustředění na mariánskolázeňské tisícovce otevíralo samotné sluníčko. Na nebeské báni nedalo prostor žádnému mráčku a jakoby symbolizovalo lepší časy české dlouhé dráhy. Hynek Štichauer sice dal přednost tréninku ve Svítkově, byť se stal první obětí nového systému české extraligy. Chyběl rovněž Michal Škurla, který svůj pád při Markéta Open, odskákal zlomenou rukou stejně jako Zdeněk Holub, jenž se po skončení školní výuky stačil maximálně přesunout do Svítkova. Nicméně závodníků se dnes sešlo jako na malém závodě a to včetně světového exmistra či nových adeptů. V akci bylo možné vidět mimo jiné i spíkra Miloslava Čmejlu či Patrika Linharta, jemuž se díky Janu Boháčovi splnil letitý sen.
Z včerejších nováčků jsou dnes mazáci
Na Plzeňské ulici v Mariánských Lázních dnes dopoledne panoval obvyklý ruch všedního dne. Avšak odbočit rovnou do depa naší jediné tisícovky nepředstavovalo žádný problém. Okolo půl desáté byl prostor depa již z větší části obsazen pestrobarevnými dodávkami. Jejich posádky chystaly dlouhodrážní motocykly. A ani ochozy rozhodně nezývaly prázdnotou.
Miloslav Čmejla totiž včera nelenil a obvolal ředitele všech mariánskolázeňských škol, aby je informoval o druhém dnu otevřených dveří zdejšího závodiště. Výsledek se dostavil nečekaně, když na travnatém svahu jedna třída střídala druhou. Děti se prozatím učily finesům plochodrážního fandění. A velice záhy odhalilo, jak pošetilé je odkládat si v horkém dopoledni bundy na mantinel, blíží-li se oranžová kropící liazka.
Záhy však došlo na pravé závodní speciály. „Dvacet čtyři, dvacet čtyři,“ neslo se z hrdel malých školáčků. Stěží se dopátráme, proč se jejich oblíbencem stal právě Jan Holub, jehož motocykl, který kdysi sedlal Pavel Ondrašík, byl osazen startovním číslem dvacet čtyři.
Plzeňský závodník se po dlouhém ovále proháněl již včera, nicméně ještě při rozbřesku dnešního slunečného dne neměl jasno, jestli se upsat dlouhodrážnímu ďáblu byl správný krok. „Těžko říct, zkoušel jsem to včera,“ svěřoval se. „Na konci to bylo dobrý, popasoval jsem se s tím, ale začátek byl hroznej‘. Frčí to pěkně.“
První zkušenost s dlouhou dráhou měl za sebou i Martin Málek. „S Hláčou jsme v práci měli u piva takový nápad,“ ukazoval se smíchem na Jana Hlačinu, svého kolegu z divišovské Jawy. „Teď vážně. Byla možnost svézt se, tak jsem toho využil. Nebýt toho zranění ze Mšena, chtěl jsem to zkusit už loni.“
V září uplyne již patnáct let od doby, kdy se coby patnáctiletý zajíc poprvé představil mšenskému publiku v rámci české juniorky. Avšak s dlouhou dráhou se potkal prakticky teprve včera. „V pondělí večer jsem se díval na internet na mapy, jak vlastně dráha v Mariánkách vypadá,“ neskrýval. „Dostal jsem strach. Ale pocity po včerejšku jsou perfektní. Uvidíme, jak to půjde dnes.“
Depo se hezky plní
Na kraji depa parkoval černý sprinter Karla Kadlece. V jeho sousedství rozbil svůj stan Richard Wolff. „Loni jsem chtěl skončit,“ konstatoval, aby se jedním dechem jal vypočítávat důvody. „Prachy, rodina, nejsou sponzoři. Letos bude konec…“
Opodál parkoval Michael Hádek. Převlékal se do kombinézy, takže bylo jasné, že jej opět spatříme na lázeňském ovále. Tereza Nádraská, jež s ním přijela, se však těšila na odpolední trénink se stopětadvacítkou na Borech. Jan Holub nemohl dorazit jinak než se svým dědečkem Janem, který toho na zdejší dráze zažil hodně.
Včera se hodně spekulovalo, že Josef Franc zůstane doma, případně dá přednost trénování před páteční extraligou ve Svítkově. „Jsem nachlazený, ale jdu do toho,“ říkal. S motocyklem na vozíku za svou oktávií dorazil Jan Boháč, před jehož přídělem vtipů by zbledl závistí i slavný Ruda z Ostravy.
Jan Klatovský pilně trénoval již včera a dnes dopoledne dorazil i jeho starší bratr Antonín.
Nechyběl ani Klaus Peter Gerdemann a mnohé překvapil příjezd Bernda Dienera. Německá dlouhodrážní ikona, která v červnu oslaví své šestapadesáté narozeniny, dodala svými světovými a evropskými medailemi soustředění patřičný lesk, jenž se však mohl měřit s nadšením českých závodníků.
Zdeněk Uhl, mechanik Michala Dudka, se pro všechny případy pojistil a nechal si na odpočívadle u Rudné zastavit es-ú-véčko Vladimíra Vopata. Ani nestačil dojíst menu z místního mekáče, aby modrou dodávku nalepil za vůz před sebou a na cestě do Mariánských Lázní nezabloudil. Michal Dudek se totiž po noční směně neoddával krásám krajiny, ale propadl se do říše snů.
Po prvním usednutí za řídítka dlouhodrážního motocyklu se ve svých komentářích držel spíše v levém pruhu. „Z první zatáčky mám dobrý dojmy, druhá je na hovno,“ přemítal. „Ale není to špatný, to je poprvý, co jsem na tom seděl, uvidíme, co bude podruhý.“
Naproti tomu Roman Čejka otázky navigačního rázu neřešil. Antonín Polák dobře věděl, kam míří. Jeho historky z časů, kdy šrouboval na motocyklech Karla Voborníka, všechny skvěle pobavily. Není divu, že se doyen českých mechaniků dočkal popichování, aby své zážitky přeťukal do počítačové klávesnice.
„Hele, chtěl jsem to vyzkoušet,“ ujal se slova Roman Čejka místo něho, aby zanechal české plochodrážní historii své zdůvodnění, čím jej dlouhé ovály přilákaly. „Včera po šichtě jsme na to vlítli. Dostali jsme motorku jen na půl, byla to rychlovka, ale dali jsme to do kupy. Sednul jsem na to a jsem překvapenej‘, jak je to super. Baví mě to. Jel jsem na tom poprvý, uvidíme, jak to bude pokračovat.“
Nadšení nezná mezí
Pokračovalo to krásně. A samotný Roman Čejka zapomněl na bolesti ruky, které odstartovaly po jeho divokém pádu během sobotního Prague Open. „Ruka má na sobě akorát jen modřiny, není zlomená,“ konstatoval s ulehčením v hlase. „V neděli jsem s tím nemoh‘ hejbat, ale rozhejbal jsem to. To by mě mrzelo, kdybych se tady nesvez‘. A jindy by si domluvit trénink asi nešlo…“
V osmdesátých letech se tradovalo, že kdo umí krátkou dráhu, její dlouhou odnož se rychle naučí. Oba slánští debutanti dnes potvrdili platnost onoho rčení. A Romana Čejku dokonale pobavilo, když se Michael Hádek pokusil odstartovat bez zařazené rychlosti.
„Skočila mi tam dvojka,“ bránil se Michael Hádek, který se však nevyhnul otázce na pokračování dlouhodrážní části své kariéry. „Mistrák nemám, na čem jet. Uvidíme, slyšel jsem, že by v Jawě měli mít nějakou rámovinu. Do desátýho května je ještě dost času…“
Klaus Peter Gerdemann musel předčasně balit, když při svém druhém výjezdu na ovál zadřel motor. Ostatní se však pravidelně střídali. Nováčci se učili rychle. Roman Čejka se nechal inspirovat průjezdy zatáčkami v podání Josefa France. Martin Málek se dokonce české dlouhodrážní jedničky zkusil držet. „Po chvilce jsem to vzdal, nemám žádné vycpávky,“ líčil své první setkání s pověstnou dlouhodrážní cejchou.
Avšak i samotný Josef Franc počínání svých soupeřů z krátkých oválů kvitoval s uznáním. „Nádherný dva dny,“ nechal se slyšet. „Ti, co se dnes vozili, jsem podle mýho do dlouhý dráhy nadšený. Podle štýlu,nebylo to jen o tom, že by se přijeli jen zúčastnit. Je vidět, že je to baví.“
Žádné sbohem, nýbrž nashledanou v neděli 10. května
Dvoudenní program v Mariánských Lázních zdejší dráze rozhodně prospěl. „Bylo dobrý, že se přeorala,“ nechal se slyšet Karel Kadlec. „Jinak bychom tady při mistráku byli asi všichni v prdeli.“ Akce rozhodně prospěla i samotnému klubu. V bezprostředním sousedství depa totiž vyrůstá nový obytný dům.
A že se někdy ze sousedů, kteří se s vědomím hluku nastěhují do podobné lokality, stanou nesmiřitelní nepřátelé, se svého času přesvědčili i v Pardubicích. „O dlouhou dráhu se tady pereme pořád,“ komentoval ožehavé téma Miroslav Musil.
Nicméně s pozitivní zprávou se vytasil Ota Kmínek z divišovské Jawy a Pavel Ondrašík, sportovní ředitel pražské Markéty. Oba dlouhodrážním nováčkům přislíbili šlechetnou materiální pomoc nejen při květnovém šampionátu republiky, ale taky při případném postupu do mistrovství světa. A ani jeden z přítomných ani na zlomek sekundy nezapochyboval, že by tady měl druhý květnový víkend chybět.
„Nadšení mi vydrželo,“ netajil se Martin Málek. „Toho ježdění bylo za ty dva dny docela dost. Nezdá se to, ale bylo toho docela dost. Doufám, že tu ale nejsem naposledy…“
„Paráda,“ přisadil si Michal Dudek. „Zezačátku nic moc, pak se člověk zeptal co a jak. A dobrý. Líbilo se mi to. Mistrák nevím, co řeknou za podmínky, kdyby to šlo, svez bych se. Proč ne?!
Mezitím se Roman Čejka vrátil ze své poslední jízdy pěšky, protože Michal Průcha dotlačil jeho motocykl do depa se
zadřeným motorem. „Něco v tom zaklepalo,“ povzdechl si slánský závodník. „Ale paráda, jsem z dlouhý překvapenej‘, fakt super. Je to o něco rychlejší než krátká, ale moc se mi to líbí. Chtěl bych jet ten mistrák. Je pravda, že jsem tady ještě nezažil cejchu, nevím, do čeho jdu. Možná jsem blbej‘, ale jdu do toho!“
Rovněž Jan Holub odložil svou dopolední opatrnou masku. „Od první jízdy dobrý,“ usmíval se. „Líbilo se mi to, svez‘ jsem se pěkně. Mám do pátku ultimátum se rozhodnout, jestli pojedu mistrák. Ale asi jo. Rychlost je o hodně větší než krátká, v nájezdech jsem měl problém, že jsem to chtěl jet jako krátkou. Ale jsou to dvě rovinky, dvě zatáčky a jezdí se doleva. Když jsem na to přišel, je to pěkný svezení, na to, že jsem včera nevěřil, že se tam v tý rychlosti vejdu.“
Spokojenost i mezi dlouhodrážními mazáky
Karel Kadlec měl nad ránem náladu nepolíbené panny v máji, nicméně v průběhu dne se na jeho tvář vracel úsměv. „Dneska mám o padesát procent lepší pocity než včera,“ pustil se do bilance. „Na začátku sezóny si člověk musí zase zvyknout, nechci padnout na držku. O víkendu budu trénovat v Mühldorfu, potom možná v Praze. A pak jedeme s Pepíčkem na Evropu. To je jen do počtu, ale pak to přijde. Lübbenau, Plattling, Mariánky…“
Antonín Klatovský vyloučil, že by opakoval své dobrodružství na krátké dráze z před třech let, ale na dlouhé tratě nechce zanevřít. „Byl to trénink na Teterow,“ konstatoval. „Zkusím dlouhou a uvidím. Dneska dobrý, z ledů je to skok jako kráva. Tohle se pod tebou kroutí jako traverza, musíš to jen polevit a poslat to tam.“
Stejně tak i jeho mladší bratr Jan nechává těžiště své činnosti především na ledech. „Já se tím bavím,“ konstatoval na dlouhodrážní téma. „Letos se tomu ale nemůžu moc věnovat časově. Táta leží v nemocnici, dělaj‘ mu umělý koleno. Už je stabilizovanej‘ po operaci, firma musí fungovat a byl zázrak, že jsem se sem na dva dny urval. Určitě pojedu mistrák, to je daný, a Teterow, to je srdeční záležitost.“
Dobrá nálada provázela také Richarda Wolffa. „Podle plánu jsem pětiletku splnil a překročil,“ smál se. „Plán motohodin jsem překročil, motory dobrý, dráha rozbitější, ale dobrá.“
Karel Kadlec komentuje stav projektu pomoci české dlouhé dráze:
„Chtěl bych poděkovat všem závodníkům, Vláďovi Vopatovi, Pavlu Ondrašíkovi, Jawě a AMK Mariánské Lázně za dnešní den. Myslím, že jsme se stali svědky počátku nových časů české reprezentace na dlouhé dráze.“
Comeback po třiceti letech a premiéra
Spíkr Miloslav Čmejla se dnes do Mariánských Lázní nevypravil jen pasívně přihlížet, protože v jeho hlavě zrál plán se poprvé od roku 1983 opět projet po lázeňském kilometru. „Loni jsem jel na Peckově ostrým leďáku, dal jsem to na ruku na led,“ rozhovořil se, kterak přišel na takový plán. „Tehdy jsem se rozhod! Zkusit i dlouhou.“
Historickou přilbu značky Bell měl s sebou stejně jako plechovou botu, takže zbývalo jen zapůjčit si motocykl. V tomto směru nabídl pomocnou ruku Jan Boháč. Zatímco po ovále kroužil traktor, Miloslav Čmejla čelil v depu černému humoru nejhrubšího zrna, v nichž se to jen hemžilo svištícími rotory záchranářských vrtulníků, houkajícími sirénami sanitek a černí smutečních oznámení. Jeho sen se však nakonec stal realitou.
„Připomněl jsem si mládí,“ zářil po návratu z oválu. „Míchaj‘ se ve mně dva pocity. Láká to, uměl jsem to, ale na druhou stranu jsou obavy. Stejně ale zvítězí chuť to tam dát. Tak jsem zvolil adekvátní postup. Skláním klobouk před veteránama, když jiný jsou v jejich věku už na kapačkách. Moc děkuju Honzovi za půjčení motorky, projevil se jako kamarád.“
Jan Boháč však ještě netušil, že s prosíkem přijde další zájemce. Patrik Linhart dorazil se Slaňáky, že jim bude šroubovat jako mechanik. Avšak rozzářená tvář Miloslava Čmejly jej inspirovala, že by si také on mohl splnit svůj letitý sen.
„Ty vole, tobě je líto, že jseš zdravej‘, viď?!“ kroutil hlavou Luboš Tomíček starší, když se někdejší exmistr republiky převlékal do motokrosových kalhot Michaela Hádka a obouval si vypůjčené boty od Michala Dudka. Současný pražský mechanik dobře věděl, o čem mluví, protože těžký pád v Mariánských Lázních zjara sedmasedmdesátého přerval jeho slibně se rozvíjející kariéru.
„Nebudete tomu věřit, ale od tý doby, co jsem skončil s plochou dráhou, jsem nebyl u doktora,“ opáčil Patrik Linhart, jehož by už od záměru poprvé v životě vyzkoušet dlouhodrážní speciál neodtáhl ani pár pořádně silných volů. Potichoučku připouštěl obavy, ale do depa se vrátil s úsměvem sluníčka ze šmolkově modré oblohy.
„Snažil jsem se,“ vyprávěl. „Přidal jsem tolik, na co jsem měl koule. Je to rozbitý, v nájezdu do druhý zatáčky je kopák. Svez‘ bych se o závodech, jezdil bych to, ale moc z toho nekouká. Je to jiný než krátká, pěkný, trap jako sviňa, pořád se ptáš sám sebe, kam až se ten motor rozjede. Pod sebou máš tlumič, houpe se to, je to znát, necejtíš nárazy tý motorky.“
Patrik Linhart vysvětluje, čím ho dlouhá dráha přilákala po osmi letech do sedla:
„Hodně jsem o dlouhý dráze slyšel. Chtěl jsem to už dávno zkusit. Ale fyzička na to není…“
Foto: Lucie Hraběová (AMK Mariánské Lázně) a Antonín Škach
