Mariánské Lázně – 28. dubna
Uplynulý víkend hostily Mariánské Lázně na svém pískovém kilometrovém oválu dva výborné závody. Den před korunovací Aleše Drymla novým českým šampiónem patřila dráha již tradičně starým pánům pod hlavičkou Veteran Longtrack Euro Series. Skvěle obsazený podnik sledovala bohužel jen malá hrstka diváků. Vzhledem k malému počtu závodů na dlouhé ploché dráze v naší vlasti je to velká škoda, nebo kromě přehlídky známých jmen plochodrážní minulosti a nádherných starých motocyklů získává tento podnik čím dál vyšší sportovní hodnotu.
Největším lákadlem sobotního závodu byla bezesporu kategorie čtyřventilů. Startovní listina je rok od roku kvalitnější a uspět mezi ostřílenými dravci z řad bývalých reprezentantů je stále těžší. Letos se konkurence ještě rozrostla. Jména jako Bob Dolman, Hylke Dijkema, Wim de Haas nebo Paul Evitts doplnili bratr trojnásobného mistra světa na dlouhé dráze Kelvina Tatuma Neville, rovněž vynikající závodník v této disciplíně, nebo Holanďan Henk Snijder, držitel bronzové medaile z mistrovství Evropy na travnaté ploché dráze z roku 1990. Ten se na mariánskolázeňské dráze objevil po dlouhých šestnácti letech od svého účinkování v semifinále mistrovství světa 1996. Stoupající úroveň jezdeckého pole a s tím i zvyšující se finanční náročnost přípravy motocyklů přiměla například ostříleného matadora Itala Francesco Barbettu k úvahám o přestupu do kategorie dvouventilů v příští sezóně. Závod v Mariánských Lázních bohužel letos z osobních důvodů vynechali Britové Kevin Teager a Gerald Short. Náš jediný zástupce ve startovním poli Karel Kadlec měl plnou hlavu starostí už před závodem. Problém s nefungující převodovkou ještě zkomplikoval prasklý rám během tréninku. Skoro to už vypadalo na závod bez české účasti. Nakonec Karel využil smůly dalšího z jezdců Nora Peera Bakkeho, který pro změnu přišel v tréninku o motor, a sestavil s ním dohromady jeden fungující motocykl.
Jeden z největších favoritů závodu Brit Neville Tatum se představil divákům v jízdě s pořadovým číslem pět. Po bleskovém startu se usadil na čele a začal svým soupeřům ujíždět. Celkem jasné vítězství však vzalo rázem za své. Při průjezdu cílem druhého kola začal Britův stroj trucovat a zdvižená paže signalizovala odstoupení z jízdy. Pět bodů tak spadlo do klína jeho krajanovi Johnu Hartleymu před Wim de Haasem a dalším Britem Hammondem. Ještě dramatičtější průběh měla následující šestá jízda. V nájezdu do první zatáčky upadl v chumlu závodníku bývalý vítěz mariánskolázeňského závodu Kevin Howse. Hrozivě vyhlížející karambol, při kterém Brit i motocyklem skončil v kotrmelcích, naštěstí skončil jen naraženým hrudníkem. Ze začátku dost otřesený jezdec byl nakonec schopen pokračovat v závodě. Jízda byla opakována bez něj, ale ani tentokrát se neobešla bez problémů. Tentokrát začalo pro změnu trucovat startovací zařízení. Jízda tak byla startována celkem čtyřikrát. Pokaždé se po výborném startu do čela dral Karel Kadlec těsně následovaný Paulem Evittsem. Ten měl nakonec navrch a cílovou metu protnul před naším borcem. Za zmínku stojí, že Paul byl v minulosti jedním z mála britských plochodrážních jezdců, kteří reprezentovali svou vlasti v závodech mistrovství světa na ledové ploché dráze.
Kdo z favoritů nezaváhal, byl Bob Dolman. Někdejší medailista mistrovství Evropy na travnaté dráze (Nandlstadt 1987) proměnil všechny své starty ve vítězství takovým způsobem, že nikdo nepochyboval o jeho triumfu i ve finále A. Spolu s ním do něj postoupili Ulrich Büschke, Paul Evitts, Wim de Haas, John Hartley a po slabším úvodu dvěma triumfy mocně finišující Hylke Dijkema. Defekty uzavřely cestu mezi nejlepší šestku nejen Tatumovi, ale i druhému nováčkovi seriálu Snijderovi. Také on se podobně jako Tatum poroučel z prvního místa prakticky vyhrané jízdy. Nepomohl mu ani bodík, pro který dotlačil svůj motocykl dobrých dvě stě metrů do cíle.
Ve finále A nezaváhal favorit Dolman a nenechal nikoho na pochybách o tom, že to s obhajobou loňského titulu mezi veterány myslí vážně. Za ním jezdil Dijkema, ale jeho motor se ve třetím kole připsal na soupisku obětí horkého sobotního odpoledne. Druhý a třetí stupínek vítězů tak obsadili Ulrich Büschke a Paul Evitts.
Náš Karel Kadlec srdnatě bojoval v B finále, když k postupu do áčka mu chyběl jediný bod. Opět předvedl nejlepší start a za jásotu nepočetného publika se usadil na čele. Bohužel už v nájezdu do druhé zatáčky se přes něj přehnal Snijder a viditelně vadnoucího Karla nakonec překonali i Hammond s Tatumem. Naprosto vyčerpaný český závodník po průjezdu cílem sklidil za svůj celodenní výkon a zápas s nepřízní osudu od publika zasloužený potlesk.
V kategorii dvouventilových strojů jednoznačně kraloval německý závodník Josef Goldbrunner. Bývalý reprezentant v evropském šampionátu na travnaté ploché dráze v základní části třikrát zvítězil a jako jediný mohl nastoupit do velkého finále s čistou vestou. Jeho souboje s dvojnásobným veteránským šampiónem Franzem Greiselem byly ozdobou závodu. Ve finále to byl právě Greisel, který po startu vylétl do čela a ve své typické rudé kombinéze uháněl vstříc dalšímu triumfu na mariánskolázeňském oválu. Jeho rychlý Jap šlapal jako hodinky a za ním jedoucí Josef Goldbrunner se mu přibližoval jen velmi pomalu. Nezapřel však duši závodníka, do stíhací jízdy dal veškeré své umění a v poslední zatáčce předvedl neuvěřitelný útok vnějším obloukem, který jej posunul do čela. S náskokem sotva jedné délky motocyklu si při průjezdu cílem dovolil i vítězoslavné gesto. Při dekorování na stupních vítězů si pak zaslouženě posadil na hlavu křišálovou zlatou přilbu Franty Juhana náležící nejlepšímu jezdci dvouventilové kategorie.
Hlasy z depa:
Karel Kadlec před závodem: „Ty vole, už jsem viděl andělíčky, v tréninku mi při jízdě praskl rám. Tak jsme namontovali motor do Bakkeho rámu, tomu pro změnu odešel v tréninku motor, a asi se budem na motorce střídat.“
Karel Kadlec po závodech: „Dělal jsem, co jsem moh, v zatáčkách jsem jim dával, ale viděl jsi to, na rovince mi všichni předjížděli. Nedařilo se nic, převodovka, co mi dával dohromady Tonda Klatovský, nefungovala, nešla zařadit jednička, pak ten rám. Vůbec jsem nechtěl jet, jel jsem jenom kvůli Mírovi a lidem, co mi pomáhaj.“
Peer Bakke: „V tréninku se mi rozpadl motor, pak přišel Karel Kadlec, kterému pro změnu praskl rám, že složíme dohromady jednu motorku, ale Karel měl dobrý rychlý motor udělaný na tuhle dráhu, já mu to nechtěl kazit, ten motor by v tomhle vedru takovou porci nevydržel. Tak jsem jel na motorce Antona Wannaska, ale to nešlo, nakonec jsem to po dvou jízdách musel zabalit. Příští rok asi plochou dráhu nepojedu, doma v Norsku jezdím motokros i silnice, všechno se to nedá stíhat a plochá dráha je z toho nejnáročnější. Jak netrénuješ a nejezdíš pravidelně, nemůžeš podávat dobré výkony. Před dvěma lety jsme pořádali ve Stavangeru otevřené Mistrovství Norska, narychlo jsme povolali všechny Nory schopné posadit se na motorku, my dědkové jsme se vůbec nechytali, ale byl to úžasný pocit postavit se na start po boku Gerda Risse.“
Knut Olsen (nejstarší účastník závodu, 75 let): „Krásná dráha, nádherné město a hlavně to počasí, u nás sněžilo, když jsme odjížděli. Taky jsou tu krásné holky, u nás v Norsku je pravidlo, že si muž nesmí nic začít s holkou, co je mladší než jeho dcera. Jenže mojí dceři je 56! Rád bych přijel i příští rok, nemám sice moc peněz, přivydělávám si prodáváním párků v přístavu, ale kamarád mě určitě založí. Je to dobrej kamarád, pomáhal mi, i když jsem s plochou dráhou začínal a to bylo v roce 1954. Jenom abych do té doby neumřel, doktor mi řek, že mám rakovinu a že už ani nemusím přestat kouřit, to je fajn. Na něco se umřít musí, jednou mě mrtvýho sundají z motorky. Tak a teď jdu zavolat ženě, že jsem ještě naživu.“
Foto: Jiří Bayer