AKTUALIZOVÁNO – FOTO
Mělice – 25. února
Skvělé odpoledne prožili čeští ledaři a jejich mechanici na písníku v Mělících. Pohár Jana Bechera se stal nakonec kořistí Lukáše Hutly, když obrovská díra zmařila plánované finále čtyř nejlepších. Jan Klauz se mohl pochlubit stejným bodovým ziskem, ale ve vzájemné jízdě skončil až za domácím závodníkem. Vložené klání mechaniků zcela opanoval Daniel Kryštof z technického týmu Lukáše Volejníka.
Předjaří skvěle upravilo led
Teplé sluneční paprsky neomylně signalizovaly blížící se jaro stejně jako rtu teploměru, která se nespokojila s ranním vyšplháním o pár dílků nad nulu. A tak když se rozdrnčel a rozvibroval mobilní telefon a displej zobrazil jméno Radka Hutly, v mnoha příjemcích jeho telefonátu hrklo, že je s dnešním podnikem amen.
Jenže vyzvánění mobilu tentokrát nesloužilo jako umíráček. „Voda je pryč a máme čtyřiadvacet cenáků ledu,“ hlásil přeloučský ledař a zval účastníky na led, který byl dle terminologie jeho otce Václava jako z praku.
Na zamrzlý písník vedla z břehu prkna a první odvážlivci se záhy mohli přesvědčit, že už po pár decimetrech je na vodní hladině dostatečně silná ledová vrstva. Své motocykly na ni naskládalo šest ledařů. A pět odvážlivců zkusilo své síly ve vloženém klání mechaniků.
I když označení mechanik bylo v tomto případě na hony vzdálené skutečným schopnostem závodníků. Roman Andrusiv a Jiří Šovíček, který se svěřoval, že na plochodrážním motocyklu sedí poprvé po sedmnácti letech, nezapřeli své zkušenosti ze škváry. Petr Bičiště závodní na silničních okruzích. A Martin Hakl a především Daniel Kryštof, který po velkém boji vyhrál všechny jízdy, dali jasně najevo, že české ledy by mohly mít ještě mnohem úrodnější podhoubí.
Skvělé věci předváděli i ledaři s licencí. Hned v první jízdě odrážel Radek Hutla nápor svého syna Lukáše. Avšak ten stejně v předposledním oblouku našel cestičku po vnitřní stopě. Když vzápětí prodloužil následující nájezd, měl na první vítězství zaděláno.
V rozjížďce s číslem tři ujel Lukáš Hutla svému otci hned po startu. Šest jeho bodů vzápětí vyrovnal Jan Klauz. Ve druhé jízdě záhy zmizel z dohledu Roberta Růžičky, který musel čelit náporu Martina Běhala. Druhého triumfu se Jan Klauz dočkal v rozjížďce s číslem čtyři, v níž zbavil Roberta Růžičku vedení vnitřní stranou první zatáčky.
Lukáš Volejník projel úvodním obloukem stejnou stopou jako Jan Klauz, ale ani napodruhé se nedočkal vítězství. „Dneska bych ti to dal i na koloběžce,“ špičkoval na jeho úkor Petr Klauz. Ten se dnes nemohl sám zapojit do závodů, protože lékařské vyšetření jeho ramene po kopřivnickém pádu naneštěstí odhalilo frakturu.
Díra jako na auto
Petr Klauz ovšem vzápětí obrátil svou pozornost ke svému otci, jehož v rozjížďce s číslem pět čekal Lukáš Hutla. Domácí závodník skvěle odstartoval, což se ukázalo jako alfou a omegou jeho pozdějšího vítězství. Jan Klauz mu však nedopřál ani vteřinku oddechu a až do cíle ho zasypával jedním útokem za druhým.
„Musím se ještě učit jezdit,“ komentoval svou prohru Jan Klauz. Radek Hutla mezitím řešil problém s dírou, která se na ledě otevřela ve druhé zatáčce. „Dáme tam kužel,“ vytasil se s operativním řešením a pospíchal na startovní rošt rozjížďky s číslem šest.
Díky zrychlení hodné mezikontinentální balistické střely se ale vedení ujal Lukáš Volejník. Ale Radek Hutla se dostal dopředu už ve druhém kole. Závod se začal řádně zašmodrchávat. V sedmé jízdě sice Lukáš Hutla opět exceloval na startu, ale z druhé zatáčky vyjel jako první Lukáš Volejník.
Teprve ve třetím kole této jízdy viděla stovka přihlížejících první defekt. „Zařadil jsem, kop‘ do háku a on byl v prdeli,“ vysvětloval Martin Běhal důvod svého předčasného zastavení. Druhá porucha dnešního dne ovšem promluvila do závěrečného pořadí mnohem výraznější způsobem.
Radek Hutla v prvním oblouku rozjížďky s číslem osm minul vedoucího Jana Klauze. Neomylně putoval za triumfem, avšak na sklonku třetího kola zůstal stát se zadřeným motorem. Trojbodová ztráta by nemusela znamenat vůbec nic, pakliže by se naplnil záměr nechat závod rozhodnout finálovou jízdou čtveřice nejlepších.
Jenže na protilehlé rovince zívala další černá díra. Její velikost však tentokrát už nešla překonat pouze výstražným kuželem. „Tam by se vešlo auto,“ popisoval její rozměry Radek Hutla. S ohledem na bezpečnost závodníků nešlo pokračovat. „Kdyby tam spadla motorka, kdo jí bude tahat,“ vystihl Martin Běhal obavy všech závodníků.
Jenže co se závodem, který se dostal těsně před své finále? Jako řešení se nabízela tréninková dráha, ale na ní se nakonec konaly jen dvě poslední jízdy závodu mechaniků. Nad finálovou rozjížďkou čtyřech nejlepších však většina jejích protagonistů kroutila negativně hlavou. A to tím spíše, byla-li až příliš blízko břehu s plechovou boudou přímo uprostřed první zatáčky.
„Závodit opatrně nejde,“ uzavřel Jan Klauz za všechny. Pořadí bylo vyhlášeno na základě osmi uskutečněných rozjížděk. Jeho bodová rovnost s Lukášem Hutlou byla vyřešena zohledněním jejich vzájemného střetnutí, v němž byl domácí závodník lepší.
Hlasy z depa
„Musel jsem odstartovat a vyšlo to,“ prozrazoval Lukáš Hutla svůj recept na vítězství. „Akorát s Mazňou mi to dvakrát uchcalo. Pěkná akce, ale příští tejden se už asi nesvezem‘, takže zaplapánbůh, že jsme se svezli dneska. Na hovno je, že mrzlo jen v únoru. A kdyby nepřišla ta studená fronta z Ruska, to by nebylo nic.“
„Večer si dáme o panáka navíc,“ smál se Jan Klauz nad dotazem, jak by bez rozjezdu či finále vyřešil otázku bodového rozjezdu. „Vyšlo počasí, je krásně. Zablbli jsme si, zajezdili, zazávodili, ale ráno jsem tomu ještě nevěřil. Mohlo bejt‘ první místo, ale nemá cenu se kvůli tomu zrakvit. Říkali, že by se na tréninkový dráze závodilo s rozumem, ale jak můžeš závodit s rozumem?! Škrtneš někomu o blatník a jseš v tý plechový boudě.“
„Trénoval jsem na Růženou,“ svěřoval se Lukáš Volejník. „Byla to pěkná akce, zatrénovali jsme si, zazávodili a teď to půjdem‘ dokroužit do hospody (smích)! Tý díry byla škoda, ale ta byla na celou motorku. Finále nebylo, ale když jsme sem jeli a viděli, kolik bylo stupňů, a všechny rybníky byly roztátý, mysleli jsme si, že si Radek s tím závoděním dělá srandu.“
„Viděl’s tu díru, tam by se vešlo auto,“ upozorňoval Radek Hutla na nutnost odejít z hlavní dráhy. „Ale led drží, je nejlepší, co může bejt‘, neštípe se. Akce se nadmíru povedla kromě mýho zadřenýho motoru. Ale já už na bedně byl mockrát a jsem skromnej‘, udělal jsem to naschvál (smích). Poháry se dostaly na všechny, alespoň podle týmů, kromě mě, ale to nevadí. Nikomu se nic nestalo, pár lidí tady bylo. A máme nový talenty jako třeba Jirku Šovíčka.“
| 1. Lukáš Hutla |
3 3 3 2 |
11 |
| 2. Jan Klauz |
3 3 2 3 |
11 |
| 3. Lukáš Volejník |
1 1 2 3 |
8 |
| 4. Radek Hutla |
2 2 3 E |
7 |
| 5. Robert Růžička |
1 1 1 2 |
5 |
| 6. Martin Běhal |
2 1 1 E |
4 |
Poznámka: protože nebylo možné vypsat rozjezd, rozhodl o vítězi výsledek vzájemné jízdy.
Závod mechaniků:
| 1. Daniel Kryštof |
3 3 3 3 |
12 |
| 2. Roman Andrusiv |
2 3 2 1 |
8 |
| 3. Jiří Šovíček |
1 2 2 2 |
7 |
| 4. Martin Hakl |
1 1 0 1 |
3 |
| 5. Petr Bičiště |
0 0 0 – |
0 |
Foto: Eva Palánová, Jan Kobzáň, Jiří Havlíček a Michal Kohout
„Je to první závodění od toho pádu,“ připomíná Roman Andrusiv. Osudný moment se stal před čtyřmi lety při tréninku před tříčlennými družstvy na pražské Markétě. Pardubický borec ho odnesl komplikovanou zlomeninou zápěstí, jejíž léčbu paradoxně zkomplikovali samotní lékaři. 
