Semily – 12. března
Jeho plochodrážní kariéra začala až v jednadvaceti letech. Po sérii fraktur zápěstí z motokrosu hledal naplnění své touhy po závodním motocyklu. I když přišel o většinu svého juniorského věku, brzy začal šlapat na paty ostatním konkurentům. Ofenzivním pojetím jízdy ukázal, že svého pozdějšího debutu na oválech nemusí litovat jen on, ale i svým způsobem také česká plochá dráha. Loni se po půlročním intermezzu s kaskadérskou skupinou vrátil naplno k levým zatáčkám. Stal se jednou z klíčových postav prvoligového Mšena, by jej maličko o prázdninách přibrzdila zlomená ruka z chorvatského Prelogu. O tom všem bude řeč v exkluzivním rozhovoru, který Jakub Hejral magazínu speedwayA-Z poskytl. Naši čtenáři se však dozví také více o jeho kaskadérských vlohách, ježdění na šroubcích či honičce se španělskou policií. A ti, kteří zpovídanému jezdci položili své dotazy, se mohou těšit na podepsanou autogramkartu.
speedwayA-Z: „Když se tak člověk dívá z okna na ty záplavy sněhu, které právě napadly, a poslouchá zprávy o zrušených trénincích, soustředěních a závodech, napadne ho, že tvůj nápad jet do Španělska trénovat na motokrosové motorce, byl dobrý, co?“
Jakub Hejral: „Nebyla to moje myšlenka. Přišli na to dva moji kámoši. Já jen vzal auto a jel k hotový věci. Oni všechno naplánovali. V tu dobu to bylo nejlepší. Zimní spánek už musí skončit. Teď už začnu žít závoděním a budu dělat vše, co se týče plochý dráhy plus někdy motokros jako fyzičku. Ve Španělsku jsme byli v Peniscole, je to asi dvě stě kilometrů na západ za Barcelonou. Mají tam asi pět špičkovejch drah, kde se jezdí mistrovství Španělska. Bylo to na úrovni, umělý zavlažování a tak. Byli jsme vykulený z tepla, plus pětadvacet ve stínu, ale Španělé chodili v bundách. Bylo sucho a prášilo se a dráha byla jako beton. Místy byly fleky, kde to gumovalo. Jako u nás, když je největší léto. Jezdili jsme šest dnů v kuse a už to byl záhul. Ne, že bych nezašel přes zimu do posilovny, ale na jaře svaly na motorce stejně bolej‘. Nikdo z nás nečekal, že tolik najezdíme. Bylo to bezvadný. Kámoš si tam však první den zlomil obě nohy. Naštěstí nemusel na operaci, jezdil tam s náma na vozejčku. Nastaly tím komplikace, ale bohužel je to s tím spojený. Napadlo mě vzít si i plochodrážku. Stáhnul jsem si z internetu nějakej novej stadión, ale bohužel to na těch číslech nikdo nebral. Bydleli jsme u známejch přímo na pláži. Taky oni tam zkoušeli volat, ale nešlo jim to. Bylo mně to líto, protože jeden den bych tomu určitě chtěl věnovat. Myslím, že ten trénink bude 
tutově znát. Plochá dráha je taky o fyzičce. Síla musí bejt. Ještě to musím dopilovat, abych měl lepší začátek než loni. To tam něco chybělo, takže doufám, že se toho vyvaruju. Největší zážitek ze Španělska je přímo z pláže. Lidi se na ní sem tam koupali, ale spíš jen opalovali, protože pro Španěly byla zima. Rozhodli jsme se jezdit na kroskách po pláži a natočit si to. Hned nastal šílenej poprask. Honili nás dokonce policajti. Ujeli jsme jim a schovali se. Oni věděli, kdo jsme, a počkali si na nás u hotelu. Chtěli nám dát tisíc euro pokuty, ale nakonec jsme to uhádali. Pláž byla dlouhá a na pětku ti to jede stovkou a hází to písek na lidi. To jsme přepískli, ale nakonec jsme se tomu zasmáli.“
speedwayA-Z: „Loni jsi plánoval ještě jezdit s kaskadéry a dokonce ustavit rekord v počtu přeskočených aut. Proč z toho nakonec sešlo?“
Jakub Hejral: „Bylo to komplikovaný. Předloni na podzim jsme končili sezónu a bavili se o tom rekordu. Ten je sedmnáct aut. A když jsem bez ničeho skočil patnáct, říkal jsem si, že těch sedmnáct skočím taky. Potíž ale byla, že se auta přidávají po dvou, takže by jich bylo devatenáct. Myslel jsem si, že by to nebylo nemožný a těšilo by mě ten rekord překonat. Oni 
souhlasili, že mi na to udělaj‘ vystoupení na velodromu v Brně a všechno organizačně zajistí. Měli podmínku, abych za to u nich zůstal ještě jednu sezónu. Na to jsem přistoupil a dohodli jsme měsíční plat. Kvůli rekordu jsem si koupil novou dvěstěpadesátku Yamahu, což byla investice za 150 tisíc. Pak jsem se sešli na jaře dohadovat všechny věci. Přišla řeč na finance. Majitel týmu řekl, že je schopnej mi dát asi polovinu toho, než jsme se bavili na podzim. Nezbylo mi než říct ne. Ten tým je od Kolína, takže pro rekord jde jen o půjčení nájezdů a těch aut a zajištění komisaře. Ale ten chlap na tom chtěl postavit celou sezónu, dát na plakát, že je to rekord do Guinessovy knihy rekordů a lákat na to lidi. On to dělá kvůli sobě, ne aby zviditelnil mladýho kluka. To dohadování je na dlouhý lokty. Kdyby se maličko chtělo, šlo by to. I ty nájezdy by se daly udělat, i když je to komplikace. A v sezóně je hodně závodů a musím se taky něčím živit, takže jsem v jednom kole a nezbejvá na to čas.“
speedwayA-Z: „Představ si situaci, že bys jel plochodrážní závod a o přestávce skákal na motokrosovém motocyklu přes řadu aut. Nedostal jsi od nějakého pořadatele podobnou nabídku?“
Jakub Hejral: „Ne, vůbec nic. Ale uvítal bych to. Jen aby byla show pro to zablbnutí. To je to nejmenší. Myslím, že v těch skokách jsem dobrej. A není na tom co připravovat. Kdo umí maličko jezdit a skákat, není to pro něho absolutně žádná komplikace. Kdyby měl někdo takovej nápad, určitě bych vyhověl. I bez finančních požadavků. Jen jako lákadlo pro lidi. Když je plnej stadión, závodí se jinak. Třeba v Pardubicích by to šlo. Jsou obzvláš velký. A při Zlatý přilbě na podzim jsou doma i ti kaskadéři. Jistě by se šlo domluvit, kdyby byl zájem. Potíž by byla, kdo by obětoval ty auta. Hlavně to poslední. Ale já měl problém, že jsem skákal spíš daleko, než že bych nedoskakoval.“
speedwayA-Z: „Hodně času jsi v zimě strávil také na šroubcích. Jak se ti líbí? A jak se těšíš do Unny?“
Jakub Hejral: „Šroubky jsou bombový. Letos na to zase tolik času nebylo. Jednou jsem byl s Vladem v Mělicích a jednou na Slovensku. Loni toho bylo víc. Je to zablbnutí. Svezeš se, sedneš si na to a maličko se do toho dostaneš. Každopádně je škoda, že panu Simotovi nevyšly na vánoce ty závody. Taky jsem se tam chystal. Škoda, že nikdo nepořádá závody. Spousta lidí takhle chodí blbnout, těch šestnáct závodníků by se sešlo a zima by byla jiná. Ale zase je to komplikovaný s počasím. Unna je skvělá. Těším, těším se hodně. Nikdy se mi ještě nepovedlo se svýzt na něčem takovým, takže nevím, co mě čeká. Doufám, že neuděláme ostudu a maličko se to povede. S Vladem to ještě dneska dovymyslíme. Kolečka, rozety a tak. Já nemám moc ponětí, co tam dát, ale Vlado má zkušenosti, takže by to mělo bejt v pohodě.“
speedwayA-Z: „V uplynulém roce jsi začal dost kamarádit s Vladimírem Višváderem. Jezdili jste spolu na závody jedním autem, absolvovali společně dva motokrosy, on ti teď sehnal Unnu. Je to tím, že jste podobné jezdecké nátury?“
Jakub Hejral: „Možná podobný, to nevím. Jistě máme spoustu společnýho. Ale za poslední sezónu se z nás stali velký kámoši. Hodně ho obdivuju. Každej vidí to pozadí, jaký má, a přesto do toho jde po hlavě. Někdy je až neskutečný, co dokazuje na tý technice a v těch podmínkách. Má velký zkušenosti a mně neskutečně pomohl. S technikou jízdy mi poradil asi 
nejvíc. Za to jsem mu vděčnej. Mohl by ve mně vidět soupeře, ale když třeba jedeme spolu na jízdu, pokud si všimne, že mám něco špatně, poví mi to hned, ne až pak. Loni jsme zažili spoustu příhod. Jet s Vladem dálkovou jízdu, je zážitek na celej život. Na to se těším tejden dopředu. Vlado a Ďábel (mechanik – pozn. redakce) jsou nepředstavitelná kombinace. Česká plochá dráha bez nich by byla asi jako závody za deště. Bylo mi líto, že se mu Láďa Kovář snažil dohodnout místo v Pile, ale neklaplo to. Jezdit s Vladem tyhle dálky, to by bylo zážitků. On má na ně štěstí. Lepěj‘ se na něho, i když nechce. Jak ale vjedeme na stadión, zabouchnou se vrata, je to jinej svět. Ale Vladovi můžu jedině za jeho ochotu a všechny ty věci, co mi s nima pomohl, poděkovat.“
speedwayA-Z: „Letos se ti podařilo získat angažmá v polské Pile. Jak k tomu došlo, co pro tebe znamená a jak se do Polska těšíš?“
Jakub Hejral: „Nejdřív mě kontaktovali z Rawicze. Posílal jsem jim výsledky. Chtěli i další 
věci, ale nakonec to nedopadlo. Asi kvůli věku, chtěli juniora, ale to si jenom myslím. Od tý chvíle to však šlo od deseti k pěti. Ptal jsem se, kde jsem mohl, ale bohužel, nic nebylo. Pak mně za pět minut dvanáct zavolal Láďa Kovář a povedlo se mu to v Pile dohodnout. Snad se to teď už začne hejbat a dozvím se víc věcí. Na soupisce jsem. A nemuselo by to bejt špatný. Když budou výsledky, bude všechno, když nebudou, nebude nic. Těším se, jdou tam získat zkušenosti a nový kontakty. Když se to povede, bude to zase plus. V přípravě se nezměnilo nic. Ale techniku budu maličko vymejšlet a zdokonalovat laděním víc, než kdybych jezdil jen u nás. O fyzičce jsme se už bavili, to je jedno, jestli je závod u nás nebo v Polsku. Nepodceňuju to, je to pro mě velká motivace. Každopádně se těším. O závodech ještě nic nevím, snad už po neděli bych se měl něco dozvědět.“
speedwayA-Z: „Loni jsi v první lize společně s ostatními Mšeňáky bojoval o postup do extraligy. Ale nakonec to nevyšlo. Čím to? A jak to vidíš letos?“
Jakub Hejral: „Bojovali jsme. Třeba to Mšeno v květnu byl nejlepší zážitek za sezónu. Ale boj se nepovedl. Bylo tam spoustu chyb i klubovejch věcí docela špatně. Když se někdy kouknu na soupisku, taky jsme favority nebyli, ovšem přišel závod, že to vyšlo. Většinou byli 
v sestavě kluci, co se to ještě učej‘. A tak jeden závod uděláš deset bodů, jinej jen dva, to se holt nedá ovlivnit. Každej den není posvícení. Přijdou pády nebo jiný problémy a dopadlo to, jak to dopadlo. Každopádně letos doufám, že složení týmu bude jinačí. Doufám, že zbyde místo i na mě. I když se žádný závody ještě nejely, myslím, že na postup to už dá. Bude muset. A budeme tomu muset pomoct. První liga jsou z mýho pohledu úplně skvělý závody. Je tam spousta vyrovnanejch závodníků. Jednu jízdu tak uděláš plnej počet, pak klidně dojedeš na nulu. Nic si tam nedarujeme, takže z pohledu diváka to taky není špatný. Na každou ligu se těším víc než na cokoliv jinýho.“
speedwayA-Z: „V semifinále v Praze jsi se pohyboval v pásmu postupu do finále, které ti nakonec o vlásek uniklo. Jak na ten závod vzpomínáš? A jak vidíš své ambice letos?“
Jakub Hejral: „Na ten závod vzpomínám špatně. Nepostoupil jsem. Hodně jsem chtěl a nebyl od toho daleko. V první jízdě jsem byl první, ale zastavili to. Udělal jsem v ní nakonec jen jeden bod. Kdybych měl víc bodů… Jenže to už je to kdyby. Ale je mi to líto, protože z tý zastavený jízdy to mohly bejt ty dva body, co mě nakonec chyběly. Každopádně se mi toho 
nepovedlo víc a mohl jsem je nahnat jinde. Doufám, že se mi to povede letos. Nikdy to nevyšlo, tak bych byl rád kdyby teď. Pokud bych si mohl vybrat Liberec, bylo by to tutově lepší. Divišov taky není špatnej, ale Liberec mi sedí úplně maximálně. Dařilo se mi tam i při Posledním nalévání. Tam by se mi závodilo dobře. Ale to ostatně může i v Divišově.“
speedwayA-Z: „Ty jsi vlastně skočil do ploché dráhy v jednadvaceti letech. Tím pádem ti utekly záplavy juniorských závodů, které by ti nepochybně prospěly. Jak vnímáš současnou situaci na seniorské scéně v české ploché dráze?“
Jakub Hejral: „Každopádně je situace těžká. Kdo v seniorech závodí, je hotovej závodník. Jezdí proto, že už něco umí. Je to docela těžký, když se to ještě učíš. Zase až o tolik by to nebylo, kdyby člověk měl o patnáct závodů víc než teď těch patnáct dvacet. A hlavně venku. Tam je to o výsledkách. Nikde nemají zájem o kluka, co se sice zlepšuje, ale pořád se to učí. 
A kde se máš učit, když není kde závodit?! To je těžký. Ještě to však není úplně v pytli. Nějaký lidi mně pomáhají do Německa. Kdyby se to povedlo a měl závody navíc, bylo by to skvělý. Každej závod je dobrej. Tím by se mi situace mohla zlepšit a měl bych závodů tolik, kolik bych chtěl.“
speedwayA-Z: „A co vlastně pro tebe plochá dráha znamená? Už jsme to řešili v avízovacím článku pro tento rozhovor, avšak telefonicky na to nebylo dost prostoru…“
Jakub Hejral: „Když v současný době povím, že všechno, každopádně to tak není, ale skoro všechno jo. Životní styl. Každej co se tomu věnuje, už ví, co to obnáší. Kolik peněz a úsilí. Člověk musí bejt do toho blázen. Je to víc než jen, že tě to baví. V současný době je to věc, bez který bych se nemohl obejít. Každopádně plochá dráha je plochá dráha. Jiná disciplína má taky svý. Spousta lidí zkusí víc věcí, než se u něčeho zastaví. Teď jsem tady, tak to dělám naplno. Fotbalistu baví fotbal, mě plochá dráha. Každý má svý a každej má svý. Někdo to bohužel zjistí pozdě, co mu vyhovuje. Teď uvidíme, jestli z toho něco bude. Nebo ze mě něco bude.“
Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Wojta: „Ahoj, máš svoje www stránky? Který plochodrážní stadión ti je nejbližší? Díky a hodně štěstí, a se daří. Sorry za to tykání.“
Jakub Hejral: „Tykání je v pohodě. Bohužel www stránky zatím nemám. Ale v průběhu sezóny se snad k tomu dostanu. Nejoblíbenější stadión byl odedávna každopádně Mšeno. Teď mu maličko začíná konkurovat Liberec. Nejhorší z těch, co jsem zažil, byl zezačátku Divišov, než došlo ke změnám a vzali to do ruky tyhle lidi. Od tý doby je to oblíbená dráha. Takže nejmíň oblíbený je pro mě Slaný.“
Terry: „Ahoj Kubo, v soupiskách jsem tvoje jméno našla ve Mšeně pro první ligu, v extralize bohužel ne. Bylo by tedy asi nejlepší se se Mšenem do extraligy vrátit. Podle soupisky ani Olymp není proti. A co ty na to? Přeji zdraví a úspěchy a děkuji za odpověď.“
Jakub Hejral: „Můžu bejt optimista, takže napíšu, že vrátit se by bylo nejlepší. A taky se tam na podzim vrátíme, takže se tam moje jméno snad objeví. Letos jsme jednali s Plzní, ale problém by byl, že už nejsem junior a musel bych bejt jejich kmenovej a ve Mšeně hostovat. A tady snad mám osm závodů jistejch. Nemůžu to zpochybňovat, protože pak by mě ve Mšeně už nemuseli nasazovat.“
Hanča: „Ahoj Jakube, chtěla jsem se zeptat, jestli skočíš ten rekord. Moc ti fandím.“
Jakub Hejral: „K této otázce už byla spousta věcí vysvětlenejch ohledně, že to není jednoduchý. Kdyby byla možnost, skočím to. Jenže to není jen skočit, ale celá ta příprava je obtížná. Ne neuskutečnitelná, ale muselo by se něco udělat a kdo ví? Možná se najde nějakej pořadatel, co by se toho ujal. Pak už to je to nejmenší to uskutečnit. Abych já byl ten původce, toho se asi nedočkáme.“
Miras: „Ahoj Jakube, měl bych na Vás několik otázek. Většina mých kamarádů, jezdí jako fandové raději na motokros, enduro nebo silnice. Když je táhnu na plošinu, tak slyším akorát toto: dy jezděj‘ jenom dokola, na druhou stranu neuměj‘ a rozhodne se hned na startu. To mě neba. Přesvědčování, že je to jinak, už jsem vzdal. Kdo nechce, a nechodí. Chtěl bych se zeptat ale Vás, jak je to z pohledu ze sedla. Speedway je určitě adrenalinovejší, tím že je nebezpečnější. Enduro mám také rád, páč jsou místa, kde je motorka utopená v bahně, pak zase letí vzduchem, jindá je zase ve smyku, jindá upaluje a práší se za ní. Snad je to pro někoho pestřejší a každý si na své přijde jinde. Mohl by jste to sám porovnat? Proč se vracíte k jednomu či druhému? Pak bych se zeptal, jestli plochou jezdíte pro zábavu nebo ji berete vážně případně s nějakým cílem.Děkuji.“
Jakub Hejral: „Mám spoustu takovejch kámošů taky. Mysleli si, že je to jen doleva, než to viděli na vlastní oči. Doleva je to jen v televizi, tam to tak vypadá. Když jsem s takovým 
kámošem přijel na stadión, všichni svý mínění změnili. Jak jsem se dostal k plochý dráze, jsme psali už v dřívějším rozhovoru. Od malička jsem měl dost úrazů a často komplikovaně zlámaný zápěstí. V motokrosu je jízda na půl hodiny a to mně začínaj‘ tuhnout předloketní svaly. Po deseti minutách musím zastavit. Nemám sílu. Jednu sezónu jsem se to snažil léčit. Mohla tam bejt spousta diagnóz a dostal jsem se ke špičkovejm specialistům. Jeden dokonce jezdil s Železným na Olympiádu. Nikdo z nich mě nedokázal říct nic jinýho, že nic špatně tam není. Ale pokud mám jednu ruku zlomenou po šestý a druhou po pátý, na každý zlomenině se udělá boulička a sval už nemá tolik místa. I když jsem cvičil speciální cviky, tuhlo mě to, a jsem cvičil nebo ne. Abych mohl něco dělat, plochá dráha se nabízela jako vysvobození. Jede se na necelý dvě minuty a to svaly stíhají utáhnout. Plochá dráha se pro zábavu jezdit nedá. Jedinej, kdo to pro zábavu jezdí, je Vlado Višváder. Ale každej, i on, má svůj cíl. Jde to dělat jedině vážně, ne jako hobby závodění. Dělám plochou dráhu vážně a s cílem. Ne, že bych chtěl bejt mistr světa, ale snažím se jet nejlíp, jak to jde. Chci se zlepšovat, svý cíle mám, ale většinou jsou postupný. Není to tak, že si musím říkat, že když se letos nedostanu do finále, končím. Tak se tam dostanu za rok. To bych určitě chtěl, stejně jako dělat deset bodů v každý lize. Jsou to cíle odpovídající možnostem.“
Lukáš Jirka: „Chtěl bys někdy jezdit dlouhou dráhu?“
Jakub Hejral: „Zatím jsem ji neviděl ani na vlastní oči. Prozatím mě to neláká. Ale kdo ví? Může k tomu dojít, ale zatím o tom nepřemejšlím.“
Michal Jirka: „Uvažoval jsi už někdy o zahraničním angažmá?“
Jakub Hejral: „Uvažoval. A stále uvažuju. Jde jenom o to, že nejsem zajímavej jezdec, takže letos dopadla ta Pila. Když se to povede, uvidí se, jestli se tyhle věci začnou hejbat. Snad to u toho neskončí.“
Jakub Hejral děkuje:
„Na prvním místě tátovi za všechno, co pro mě dělá. Je to až neskutečný. A taky všem kolem mě. To je spousta lidí. Jmenovat je nejde, každej ví. Děkuju také sponzorům panu Kopeckému z BM, panu Zaplatílkovi z Polygrafické výroby a firmě Kovovýroba Mazánek. Bez pomoci těhle lidí bych to na úrovni, jaký to dělám, nemohl provozovat.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a archív Jakuba Hejrala.
