Minulou sobotu jsme Jana Pecinu opustili těsně po postupu z kvalifikačního kola mistrovství světa na ledové dráze z tehdy ještě sovětského Leningradu. Druhý díl našeho vyprávění nás společně s osečenským matadorem zavede až do světového finále v Berlíně. A zároveň se dozvíme, proč se slibná kariéra dočkala svého pokračování až po patnácti letech.
Postup do světového finále za tři sta bonů
Z osmého místa z Leningradu postupoval Jan Pecina do semifinále v italském horském středisku Madonna di Campiglio. „Odjížděli jsme do Itálie a nám ještě z Leningradu nepřišly zpátky motorky,“ popisuje své tehdejší peripetie. „Dali mi novou funglovku. Na Rudý hvězdě stálo asi deset motorek, a si z nich prý vyberu náhradní. Šáhnul jsem po první a naložili ji.“

V Itálii mu dělal mechanika Emil Sova, který se rok předtím rozloučil s aktivní kariérou. „Trénink, skočil jsem na první motorku a nešlo na ní zahnout, byla úplně na hovno,“ nemohl být Jan Pecina spokojený s vyfasovaným novým motocyklem. „Emil mi říká, a skočím na náhražku. A ta jela jak vyšitá.“

Semifinále se pro československou výpravu nezačalo odvíjet vůbec optimálně. „Broňa Franc měl nulu, Standa Dyk nulu,“ vypráví Jan Pecina. „Pak jsem jel já. A z druhýho fleku mi vypadla fajfka. Emil se vymluvil, že odešla svíčka a na oko jí měnil. Pak jsem vyhrál dvě a nebo tři jízdy a postoupil do finále.“

Kvůli kvalitě ledového povrchu se pro postup do světového finále bralo v úvahu pouze dvacet sobotních jízd. „Led byl rozbitej‘, moc nemrzlo,“ upřesňuje Jan Pecina. „Někdo se tam rozpáral, nechtěli to jet. Kvůli lidem ale udělali neoficiální volnej‘ závod. V jedný jízdě jsem odstartoval na Standu. Střídali jsme se a do cíle jsem ho předjel. Ukázal jsem mu fakáče, ale to jsem neměl. ‚Příští tejden se jede mistrák a tam tě Pecko rozpářu,‘ říkal mi. Byl zklamanej‘, z Čechů jsem do finále postoupil z nich jedinej‘ já, z našich tam byli už jen Tonda a Svoboďák.“

Čtvrté místo v semifinále mistrovství světa při stejném bodovém zisku, ale horších pomocných kritériích s Rusem Vitalijem Russkichem, a dobré umístění v náhradním nedělním klání by se dnes pozitivně odrazilo v závodníkově peněžence. „Vyhrál jsem 1800 švýcarskejch‘ franků a říkal si, co si všechno za to koupím za věci,“ vzpomíná na svou tehdejší euforii, z níž záhy vystřízlivěl. „Udělali vyúčtování přes banku a já dostal tři sta bonů. Koupil jsem si jedny rifle, nějaký bonbóny a bylo po nich.“

Mnohem důležitější ovšem byl postup do světového finále v Západním Berlíně, kam se Jan Pecina dostal ve svých necelých čtyřiadvaceti letech. „Byl jsem nejmladší účastník,“ říká. „Pozdějc‘ jsem jel v Ufě. A byl tam Rais Mustafin, kterej‘ byl tenkrát v Berlíně. Viděl mě ve startovce a ptal se, jestli je to už můj syn.“

Ale zpátky do berlínského čtvrti Willmersdorf, kde se v půlce března 1987 chystal rozhodující boj o titul mistra světa. „To byla palba jak kráva,“ zní uznání z hlasu Jana Peciny, jenž skončil patnáctý, i dnes bezmála po čtvrt století. „Nedařilo se mi. Asi dvakrát jsem upad‘, ale vzpomínám na to hezky. Skončily závody a lidi se na tebe skládali. Volali mě a já dostal tři sta marek. Říkal jsem si, že kdybych to věděl, upad‘ bych ještě třikrát (smích). Pan Havelka mi nechal kombinézu po Drymlovi a ona neměla chrániče. Jak jsem padal, měl jsem nateklý lokty. Pěkně tam škubal Svoboďák, ale pak taky upad‘.“

Start ve světovém finále byl bohužel konec slibně se rozvíjející kariéry. „To byla největší chyba,“ uvědomuje si Jan Pecina dnes, který tehdy vojákoval v pardubickém Racku. „Po sezóně jsem šel zpátky do Liberce. Brzy přišel převrat, začalo se podnikat, v Liberci se to rozpadlo a já na plochou dráhu zanevřel. Ledařský středisko měli v Dobrovicích. Byl jsem tam, že bych to zkusil, ale všechno měli rozebraný, byla tam taková mafie.“

Plochodrážní život vojenský
Vrame se však v našem vyprávění o jeden rok zpátky. Jan Pecina trávil dvouletou povinnou základní vojenskou službu ve VTJ Racek. Nicméně v dobách, kdy většina mládenců slavila v zeleném sukně své devatenáctiny, nebyl dvaadvacetiletý rekrut obvyklým zjevem.

„Měl jsem známýho doktora a chtěl to uhrát na modrou knížku,“ přiznává Jan Pecina bez obalu, že se ze všech sil snažil 730 dnům za kasárenskou zdí vyhnout. „Vypadalo to dobře. Dával mi krevní plazmu, já si ji sypal do moče, že mám v prdeli ledviny. Už jsem si měl jen jít lehnout do nemocnice a tu modrou bych dostal. Jenže než jsem si tam šel lehnout, doktor umřel.“

A Jan Pecina se už nemohl vojně vyhnout. „Měl jsem zlomený stehna z Kopřivnice a šel jsem poněkolikátý k odvodu s berlema,“ popisuje. „A nějakej‘ lampasák říká, že se doléčím na vojně. Schopen, odveden. Sklap‘ jsem berle a povídám“ ‚vy kurvy, tak jo‘. Naštěstí jsem se dostal do Racku.“

Jenže VTJ Racek Pardubice, který mnoha závodníkům umožnil věnovat se ploché dráze i během vojny, teprve vznikal. „S Martinem Morávkem jsme nastoupili do Pardubic na letiště, ale Pardubáci Fanda Kalina a Aleš Paleček do Dukly do Benešova,“ vzpomíná Jan Pecina. „Racek nebyl ještě jistej‘ a my si říkali, že jsme v prdeli, protože jsme na normální vojně. Ale naštěstí to dopadlo.“

Kombinace mladých, dravých a šikovných závodníků z mnoha klubů hned při svém debutu vyhrála druhou ligu. A při ligové reorganizaci v sezóně 1987 se objevila rovnou v extralize. „Dobrá parta,“ hodnotí tým Jan Pecina. „Martin Morávek, Standa Holý, Robert Růžička, Franta Kalina, Aleš Paleček. Vyjezdili jsme si extraligu a to bylo slávy. Já byl na to zvyklej‘, s klukama z extraligy jsem závodil už v Pardubicích ve vrcholu. Konkurence mi nevadila, jezdily se i předkola do mistráku a já se všema závodil. S technikou to bylo horší, dostali jsme, co vrchol vyřadil.“

V období reálného socialismu se vojákům základní služby veškeré styky s cizinou zakazovaly. V šestaosmdesátém Jan Pecina musel vynechat ledy, avšak následující rok se dostal až do světového finále. Přitom musel hned dvakrát do kapitalistické ciziny.

„Než jsem měl jet do Madonny, říkám náčelníkovi, že si potřebuju připravit motorku,“ přibližuje Jan Pecina tehdejší časy. „A on: ‚to nemůžete, vojíne, je cvičení‘. Vysral jsem se na to, jel domů, připravil si motorku a oni se o mým postupu dozvěděli až z rádia. Berlín už byl v pohodě, už na mě byli pyšný a plácali mě po rameni.“

Vojna není kojná bylo jedním z dobových rčení, přesto si vojáci užili také spoustu švandy. „Jak se začaly nosit náušnice, udělali jsme si jednou prdel,“ přidává Jan Pecina svou trošku do mlýna. „Celej‘ Racek si v Prioru koupil pecičky. Standa Holý, že si to bodne sám. Jehla, dezinfekce kořalka, ale píchnul si to až do hlavy.“

Napodruhé se operace zdařila a plochodrážní vojsko se vydalo na trénink. „Evžen Erban na nás koukal a povídá, že netrénuje partu buzerantů, a to sundáme,“ pokračuje Jan Pecina. „Já vydržel nejdýl a sundal to poslední. Jenže přijela bejvalá manželka, viděla náušnice ve skříňce na stadiónu a už to bylo. Že tu máme kurvy. A musím ještě vzpomenout na Standu Holýho. Přišel z vojny a měl raka. Nechlastal, nekouřil, chlap jako hora.“

Švédský rutinér zajistil comeback
Účinkování Jana Peciny v pardubickém Racku skončilo průšvihem. „Za tři měsíce jsem nasbíral 28 dnů basy,“ svěřuje se. Už jsem nejezdil, z Racku mě vyhodili. Byl jsem oseklej‘, tak mě převeleli na rotu vedle. Ale stejně jsem ani nespal v kasárnách a v kartách si vyhrál na traktor.“

Po návratu do civilu závodil v Liberci až do sezóny 1990. Na ledech se ovšem objevil jen jednou při mistrovství republiky ve Svratouchu v devětaosmdesátém. „Jel jsem se jen podívat,“ odhaluje, že svou aktivní účast neměl tehdy vůbec v plánu. „Jéňa Verner mně půjčil motorku. Od Vency Hutly jsem si koupil za tři stovky vojenský půllitry a jel. A hned mě tam někdo rozškub‘.“

Hned zkraje sezóny 1991 se liberecký tým rozpadl a první ligu dokončil jen za cenu překračování kvót hostujících závodníků, za což ho ovšem stihla diskvalifikace. Jan Pecina se za plochodrážní řidítka už neposadil. Jeho kariéra se ale neuzavřela. Někdy roku 2002 se plochodrážními kuloáry začaly šířit zprávy, že se v Osečné cosi děje.

„Když Serenka udělal světovej‘ titul ve čtyřiapadesáti letech, řek‘ jsem si, že nejsem tak starej,“ popisuje Jan Pecina okolnosti, které nastartovaly druhou část jeho kariéry. „Zavolal jsem Klaákovi, koupil od něj motorku a začal.“

Jaké to vlastně bylo posadit se na ohřebovaný speciál po více než deseti letech? „Jako když začínáš znova,“ odpovídá na rovinu a připomíná i další nesnáze. „Koupil jsem za sto padesát tisíc motorku a svez‘ se s ní dokolečka. Rána, motor v prdeli, převodovka v prdeli. Pomoh‘ mi zase Saša Kopecký, prodal jsem barák z dědictví, ale nelituju toho.“

V březnu 2003 se Jan Pecina společně se svým sousedem z osečenského náměstí Martinem Běhalem poprvé představil veřejnosti při exhibici Klabo Teamu na hokejovém hřišti v Milevsku. Ledové motocykly vlastnilo tehdy více borců, dva Rakušané se dokonce při tréninku v jižních Čechách vážně roztrhali, avšak oni dva to mysleli s regulérním závoděním naprosto vážně.

V sezóně 2004 se Jan Pecina a Martin Běhal objevili v české nominaci pro kvalifikační kolo světového šampionátu ve finském Oulu. „Svezli jsme se na rybníku a hned jeli do toho Oulu,“ je Jan Pecina náležitě pyšný na svůj druhý debut. „Byl jsem na závodech po dlouhý době. Modus (přezdívka Martina Běhala – pozn. redakce) viděl ledy poprvý a hned jel mistrovství světa!“

Od té doby byl Jan Pecina součástí české nominace na mistrovství světa v každé sezóně a dostal se i do českého národního týmu pro světový šampionát družstev. „V Oulu jsem byl dvakrát,“ vrací se ještě do místa startu druhé části své kariéry. „Poprvý jsem dělal bod, podruhý asi tři. Jednu rundu jsem jel s Antti Aakkem a dvěma Rusama. Odfrk‘ jsem a dvě kola jezdil před nima. Anttimu trvalo další kolo, než se přede mě dostal.“

Zimní cestování do oblasti polárního kruhu je dobrodružstvím samo o sobě. „Jeli jsme tam malým Transitem, motorku rozdělanou vzadu,“ svěřuje se Jan Pecina se svými zkušenostmi. „Kosa a kousek od polárního kruhu nám zamrzla nafta. Už jsem myslel, že tam chcípnem‘. Když jsi řídil nebo seděl na místě spolujezdce, bylo to dobrý, ale jak jsi byl na zadní sedačce, kde nebylo čalounění, mrznul jsi jak blázen. Ze stropu visely rampouchy.“

Zlaté časy českých ledů vypadají jako nekončící příběh
Rok 2005 byl výrazným mezníkem v české ledařské historii. Milan Hajný, tehdejší divišovský šéf, dokázal dát dohromady partu lidí, která noc co noc polévala plochodrážní ovál vodou, dokud nevznikla souvislá ledová vrstva. V sobotu 29. ledna se k nám po osmi letech pauzy vrátila ledová dráha.

V dalším roce se divišovskému klubu podařilo dosáhnout vrcholu pořádáním Golden Spike, nicméně lesk mu dodávali čeští závodníci, kteří se rázem začali rojit jako divoké včely. Závodu se dočkaly i České Budějovice, ale teplé zimy 2007 a 2008 slibně rozvinutý trend přibrzdily. Právě tehdy se o závod pokusil i Jan Pecina, který okolo sebe soustředil partu šikovných lidí. Štrapáce s rybáři vyřešili stavbou dráhy na zelené louce poblíž své dílny u Mlékárenského rybníka, kam vás už z dálky naviguje komín s čapím hnízdem.

„Začali jsme kropit louku a zjistili, že to jde,“ popisuje Jan Pecina euforii svých pořadatelských počátků. „Sám to dělat nemůžeš, sehnal jsem partu lidí. Byl Štědrej‘ den, přišla večeře, dali jsme si dárky a pak jsem šel až do rána kropit. A pak to uplavalo. Stáli jsme tam s Modusem a slzičky měli na krajíčku. Dvakrát se nám to nepovedlo, potom jo.“

Ovál v Osečné se setkal s kritikou kvůli svým rozměrů a blízkým stromům a potoku. Ideální řešení nabídlo jezero v Hamru, kde osečenská parta dokonce mohla vytyčit až tři ovály. „Hodně nám pomoh‘ hamerskej‘ starosta, že nás tam pustil,“ nešetří Jan Pecina vděkem. „Předtím tam byl takovej‘ pitomec, že nebyla šance. Uvidíme, co bude teď s tou umělkou v Osečný.“ A přidává další pozitivní přínos. „Tím, že jsem dělal závody, jsem přitáh‘ zpátky Hutlovce, Klauzovce, Mazňu a Růžana.“

Sám však prožívá zlaté závodnické období. Roku 2009 skončil desátý v mistrovství Evropy v Luchovici jako nejlepší mimo ruský závodník. Loni s Lukášem Volejníkem vyhráli titul v domácích družstvech, letos jim obhajoba nevyšla jen o fous. V jednotlivcích skončil třetí, ale i v tomto případě může oprávněně hovořit o smůle.

„Na Evropu jsem tenkrát ani nechtěl jet, překecal mě Modus,“ vypráví Jan Pecina o svém umístění z evropského šampionátu. „Je to kousek za Moskvou, tam se jede pěkně. Byl jsem tam nejlepší Evropan, jinak byli přede mnou samí Rusi. Byla klika, že se jel nějakej‘ svět a ty nejlepší tam nebyli.“

Letošní zima přinesla ledařům skvělé časy a sedmi domácími podniky se podařilo vyrovnat rekord z roku 1977. „Dobrý bylo, že byla spousta závodů,“ souhlasí. „Byla dobrá zima. Doma se mi dařilo, to šlo, posral jsem to, že jsem při mistráku v Hamru píchnul kolo, jinak by byl titul reálnej‘. Mazňa moh‘ taky ten jeden bod ve družstvech uškubnout, já dělal maximum, co jsem moh‘. Do Grand Prix mi to uteklo o dva body, uvidíme příští rok.“

A jak to bude příští rok, kdy Jan Pecina bude opět kombinovat závodění a pořádání závodů? „Snad to skloubím,“ směje se pod vousy. „Musím to vymyslet. Máme už tým, kde každej‘ ví, co dělat. Předtím byl takovej‘ chaos, teď jsou kluci, co se staraj‘ o dráhu, o depo…“

Zdálo by se, že od mrazů nás dělí ještě spousta času, avšak Jan Pecina se nenechává zmást červencovým listem na kalendáři. „Jezdím motokros, ob čtrnáct dnů jsou závody,“ svěřuje se. „Chtěli bychom jet trénovat do Ruska nebo Švédska, abychom se trošku rozjeli. Budu mít novej‘ rám a fungl novou motorku. Motor se už staví, bude od Saši, divišovská Jawa, ale dá tam ty svý úpravy.“

Jan Pecina děkuje:
„Děkuju všem sponzorům: Saša Kopecký – BM, TRANSCAMION – Miroslav Pytloun, Truhlářství A+H Kysela, Autokemp Hamr na Jezeře, Pivovar Svijany, SIMONT Martin Morávek, Autoopravna Třešňák, Autolakovna Lumír Suchar, Copy Studio, LIME-BOHEMIA, NELA-pracovní oděvy, Hotel Pacifik, Autodoprava Milan Janíček, Farma D+D, TT Tiskárna-Tomášek a Autodoprava Radek Suchar. Plus celý tý partě, co pomáhala.“

Starty Jana Peciny v mistrovství světa a Evropy na ledové dráze:

MS jednotlivců:	1985	kvalifikační kolo	Leningrad (SU)	10.
		semifinále	Stockholm (S)	13.
	1987	kvalifikační kolo	Leningrad (SU)	8.
		semifinále	Madonna di Campiglio (I)	4.
		finále	Berlín (D)	15.
	2004	kvalifikační kolo	Oulu (FIN)	13.
	2005	kvalifikační kolo	Saransk (RUS)	7.
		semifinále	Ufa (RUS)	14.
	2006	semifinále	Krasnogorsk (RUS)	NS
	2007	kvalifikační kolo	Inzell (D)	18.
	2008	kvalifikační kolo	Inzell (D)	12.
	2009	kvalifikační kolo	Sanok (PL)	13.
	2010	kvalifikační kolo	Saalfelden (A)	9.
	2011	kvalifikační kolo	Saalfelden (A)	8.
MS družstev:	2005	finále	Krasnogorsk (RUS)	6.
	2006	finále	Berlín (D)	5.
	2008	finále	Krasnogorsk (RUS)	5.
ME jednotlivců:	2006	semifinále	Penza (RUS)	13.
	2009	finále	Luchovicy (RUS)	10.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Karel Herman, Jan Janů a archív Jana Peciny

První březnovou sobotu stál v Hamru na Jezeře na nejvyšším stupínku se stříbrnou přilbou na hlavě. A za uplynulou ledařskou sezónu se rozhodně nemusel stydět. V domácím šampionátu družstev sice nakonec s Lukášem Volejníkem neobhájil titul, ale v jednotlivcích skončil třetí. A kromě toho právě vyhrál poslední mítink příznivé zimy a parta, kterou dal dohromady, měla na svém kontě čtvrtý uspořádaný závod. Dnes není žádný fanoušek, který by neznal Jana Pecinu. Jaké byly jeho počátky se právě nyní dočtete v prvním dílu vyprávění zaměřeného na jeho osobu.
Z mechanika závodníkem
„Joska Rybářů pochází z Druchcova,“ odhaluje Jan Pecina řízení osudu, kterým se dostal do sedla plochodrážního motocyklu. „To je od nás z Osečné asi pět kiláků. Znali se s tátou a on říkal, a mě někdy přivede. Poprvý jsme jeli do Březolup. Byl tam Memoriál Josefa Trojáka a on tam skončil třetí.“

Nástěnné kalendáře byly otočené na list se zářím roku 1978 a březolupský mítink zanechal v tehdy patnáctiletém teenagerovi velký dojem. „Upaď mu vejfuk a Zdeněk Kudrna mu půjčoval motorku,“ vybavuje si. Výjezd na Moravu byl navíc pro libereckého závodníka úspěšný. Zatímco Zdeněk Kudrna vyhrál ve všech svých rozjížďkách, on musel do rozjezdu o stříbro, v němž podlehl Polákovi Pawlu Waloszkovi.

Jan Pecina objížděl s Josefem Rybářem plochodrážní stadióny jako mechanik. A sám začal pošilhávat po sedle závodního speciálu. Pro nastartování kariéry se jevil jako nejlogičtější Liberec, kam to bylo z Osečné okolo stříbřitého Ještědu, co by kamenem dohodil. „Bylo to nejblíž a Rybka se tam vrátil,“ říká Jan Pecina.

A záhy odmotává klubíčko s nití svých vzpomínek. „Měl jsem doma pincka, jednoprda,“ vypráví. „Babička mi dala dvě stovky, tak jsem si ho koupil a jezdil na něm do lesa. Když jsi měl tenkrát pincka, to už bylo něco!“ Dalším motocyklem, který Jan Pecina osedlal, byl ovšem plochodrážní půllitr.

„Asi dva roky jsem dělal mechanika Rybkovi,“ líčí. „Saša Kopecký jednou říká: ‚Nech ho svýzt“. Rybka mu odpověděl“ ‚Až se naučí pořádně mejt‘ motorku, tak ho nechám‘. A já jezdil za ním do Druchcova po každým jeho závodě. Rozebral jsem mu motorku, vyčistil a zase ji sestavil.“

Josef Rybář dodržel slovo. A protože se sedmnáctiny Jana Peciny blížily, mohl se v duchu tehdejších reglementů chystat na svou závodní premiéru. Leč nastal zádrhel. „O víkendu jsem měl jet první závody,“ přibližuje. „A neudělal jsem řidičák. V pátek jsem složil opravky, ale oni mi ho ještě nevystavili.“

V nouzi nejvyšší pomohl opět Alexandr Kopecký. Tehdejší šéf liberecké Mototechny měl správné konexe a mohl si také ledacos dovolit. „Říkám Sašovi, že mi nevystavili řidičák,“ vypráví Jan Pecina. „On zavolal na dopravku, zjebal je a řekl mi, a skočím na autobus a jedu si do Liberce pro řidičák. Policajt zašel za roh a já slyšel jak se ptá kolegy: ‚Co je to zač ten Pecina?‘ Podškráb‘ jsem mu to a měl řidičák.“

Útěk ze sanitky
Z dochovaných výsledků vyplývá, že Jan Pecina jel svůj první závod v pátek 3. října 1980, kdy Liberec bojoval na svém ovále v kvalifikaci o postup ze druhé do první ligy. Sám hrdina našeho vyprávění si však svůj debut s odstupem více než třech desítek let nevybaví. „To bych musel hodně přemejšlet, kdyby mi to někdo připomenul,“ krčí rameny.

Vzpomínky slily zážitky z jednotlivých závodů do jednolitého bloku. „Jel jsem něco na Markétě a zlomil si ruku,“ vybavuje si. „Dojel jsem to, druhej‘ den se mělo jet ve Slaným. A tam už jsem nejel, měl jsem zlomenou navikulárku. Tejden jsem měl sádru, pak ji rozstřihnul a závodilo se dál. Srůstalo to půl roku.“

Už tehdy se okolo Jana Peciny pohybovali lidé, které v jeho blízkosti můžete spatřit i dnes na ledech. Vedle zmiňovaných Alexandra Kopeckého, mechanického boha a pozdějšího tvůrce motorů BM, a Josefa Rybáře, to byl i Luboš Pytloun. „Měl jsem Pytlase za mechanika,“ říká hrdina našeho vyprávění. „On je takovej‘ obětavej‘ kluk. Když jsem začínal, přišel Rybka. Já dělal polosmyk a on, že musím podržet pod plynem. Já podržel a byl v prknech. Prkna se rozlítly, ale to bylo poprvý, pak už mi to šlo. Saša mi zezačátku pomoh‘ hodně moc, vozil mě, dokonce jsme spolu udělali vozejk‘ za auto, motorku mi dával dohromady.“

Hlavním závodnickým chlebem mladého závodníka byla ligová zápolení. Liberec počátkem osmdesátých let jezdil 2. ligu, tehdy třetí soutěž, a usiloval o postup výše. To se mu povedlo ve čtyřiaosmdesátém.

„Měli jsme dobrou partu, když jsme jeli ligu já, Káča Kadlec, Rybka nebo Pavel Mrňa,“ vrací se Jan Pecina zpátky do oné doby. „Byla u toho sranda. Měli jsme autobus, jezdilo se pohromadě. Bylo to něco jinýho než dnes, když se odzávodí a všechno se rozuteče. Nikdo si nevyzávodil velký peníze. Bylo deset korun za bod. Když jsi zatáh‘, dostal’s sto dvacet a zaplatil mechanikovi oběd. Motorky byly gratis, ale kde jinde jsi měl sto dvacet korun čistej‘ zisk za pět minut.“

Jan Pecina se prosadil také v juniorském šampionátu. Jeho nejlepším výsledkem je sedmá příčka ze čtyřiaosmdesátého. Jenže o rok předtím jeho vzestup přibrzdila fraktura pánve. „Na tréninku v Liberci se mi to z výjezdu postavilo na zadní a já šel do prken,“ líčí. „Tyč, jak drží ohrazení, jsem napálil na pánev a ta byla vejpůl.“

Těžké zranění však osečenského borce od závodění neodradilo. „Dva měsíce jsem ležel natáhlej‘ v kolíbce,“ popisuje odvrácenou tvář sportu. „A po třech měsících jsem seděl na motorce. V Liberci se jel závod a s Pavlem Mrňou jsem šel na držku, že jsem přelít‘ startovací zařízení. Měl jsem neschopenku, naložili mě do sanitky a já utek‘ a schoval se za depem.“

O nemocenské dávky jste totiž mohli před čtvrtstoletím přijít stejně rychle jako dnes. „Pak jsem byl nějaký závody na bedně,“ svěřuje se Jan Pecina, že se průšvihu stejně nevyhnul. „Marodil jsem a ten člověk, co dělal účetního, si čte noviny a vidí, že Pecina je na bedně. Hned průser, nemocenská dolů, ale Saša zase hned všechno zařídil.“

Zlaté časy ve středisku, mrazivé v Rusku
V půlce osmdesátých let se Jan Pecina objevil v hledáčku pardubického Střediska vrcholového sportu, tedy svazarmovského protipólu pražské Rudé hvězdy. „Vybrali si mě jako talenta,“ vysvětluje své zařazení. „Byly to zlatý časy. Celej‘ rok na refundaci z práce, diety osmdesát korun na den. Zaplacenej‘ hotel, jídlo, všechny věci jsme nafasovali. Jenom se trénovalo a závodilo. Byl tam Aleš Dryml, Káča Kadlec, Bochan (přezdívka Pavla Karnase – pozn. redakce), Haďas, Standa Urban, Emil Sovů, přišel Jirka Šmídů. To byla squadra, chrápali jsme ve Zlatý štice a měli tam nejlepší apartmány.“

O polehávání na hotelech však pardubické působení plochodrážníků rozhodně nebylo. „S Káčou jsme jednou jeli rozjížďku v Chabařovicích,“ vytahuje Jan Pecina jednu z bezpočtu závodnických historek. „Poprvý se na mě přišla podívat máma. Říká: ‚Honzo, opatrně.‘ Poslal jsem ji na tribunu. Jeli jsme s Káčou, on přišel, a tam neděláme kraviny. Odfrkli jsme, předjížděl jsem ho po venku a on mě přibil. Rána a vyloučili mě. Ale hlásili, a jdu na start. A zase, dal jsem si pozor, uklap‘ mu, ale stejně mě vyloučili, že jsem tam neměl co dělat. To mě Káča nasral, byli jsme největší kámoši. Kdybychom se nedomluvili před startem, nevěřil bych mu, ale on předtím tvrdil, že pojedeme opatrně.“

Jan Pecina stále závodil za prvoligový Liberec a spolupráce s technickým mágem Alexandrem Kopeckým zdárně pokračovala. „Jednou jsem jel Zlatou stuhu,“ vypráví. „V Jawě zrovna udělali čtyřventil s centrálním sáním, předtím bylo do boku. Měli to jen Ruďáci. Saša ale rozdělal starej‘ motor a udělal ten centrál taky. Ostatní nechápali, jak je možný, že nějakej‘ Liberečák tuhle novinku může mít taky! V tý éře jeli Stuhu samí střelci a myslím, že tenkrát vyhrál Franta Ledecký.“

A právě za časů svého působení v SVS Pardubice potkal Jan Pecina poprvé ledy. „Standa Dyk a Klaák měli ve Vrcholu motory a přitáhli je tam,“ líčí Jan Pecina okolnosti, které ho zavedly do sedla ledařského speciálu, jenž se pro něj v posledních letech stal tolik charakteristický. „Čuměl jsem na ně a pan Havelka povídá: ‚Pecko, nechceš to zkusit?‘. Řek‘ jsem, že jo a za tejden na to přišel a: ‚Sbal si věci, jedeš trénovat do Novosibirsku‘.“

Vedle zkušených borců Jana Vernera, Jiřího Svobody, Stanislava Dyka a Antonína Klatovského letěli na podzim 1984 na Sibiř pod vedením Milana Špinky také dva nováčci. Vedle Jana Peciny to byl další Liberečák Ivan Pacák.

„Přilítli jsme tam a bylo padesát čtyři stupňů pod nulou,“ kroutí Jan Pecina hlavou ještě dnes. „Vylezli jsme z letadla a byli oblíklí jako tady. Milan Špinka po úraze nohy měl polobotky. Rusáci si klepali na hlavu, že tam zmrzneme. Přijel autobus a byl jako mrazící box. Kluci hned tahali rum a vodku. Byl tam s námi i pan Karnas starší jako mechanik. Vsadil se, že se půjde podívat ze sauny jen v trenkách, jak trénujou Rusáci. A vyhrál.“

Plochodrážníci si sibiřských mrazů užili rovněž, když vyjeli na ovál. „Jéňa Verner měl natrhlou kombinézu na tříslech,“ vypráví Jan Pecina. „Přijel a křičel, že mu upadnou vejce. Z toho mrazu tam měl flek jak spálenej‘ žehličkou. Pak jel Standa s natrhlou rukavicí a vrátil se s úplně černým malíčkem. Tondovi foukalo do helmy a vypadal taky, jako když ho spálíš žehličkou.“

Konečně přišla řada na Jana Pecinu. „Pak jsme jeli já a Ivan,“ vzpomíná. „Zamrzly mi brejle, hovno jsem viděl, tak jsem je strh‘ jako na škváře. A zamrzly mně oči! Hned volali doktora, mazali nás rybím tukem, abychom nebyli omrzlí a pak už jsme si na mrazy zvykli.“

Dva postupy z Leningradu
Vánoční svátky se rychle překulily, na kalendářích se objevil letopočet 1985 a Jan Pecina mířil do tehdejšího Sovětského svazu znovu. Společně s Antonínem Klatovským je v Leningradě čekalo kvalifikační kolo mistrovství světa. „Matně si pamatuju, že se mi srala motorka,“ nevybaví si už mnoho detailů. „Tonda mi půjčil svoji, ale klouzala mu spojka.“

Navzdory problémům skončil Jan Pecina při svém debutu v šampionátu světových ledařů na desátém místě a postoupil do semifinále ve švédském Stockholmu. První cesta za tehdy obtížně prostupnou železnou oponu v něm zanechala více vzpomínek. „Starej Hnidák (Josef Hnidák, mechanik pražské RH – pozn. redakce) nám povídá: ‚Tady máte pasy a jestli se nevrátíte, přitáhnu vás zpátky,“ připomíná obavy vedoucího z emigrace. „Na západě byl z toho člověk vyjukanej‘.“

Zážitků bylo opravdu spousta. „Ve Stockholmu nám vykradli autobus,“ vypráví. „Přišli jsme ráno a zjistili, že se ztratil jen vaák a nějaká taška. Asi to byli nějaký bezdomovci. Přišli jsme do hospody, ale byla tam prohibice. Tak jsme dali na stůl svoji kořalku a oni nám ji sebrali. Vrátili nám ji při odchodu, tak jsme šli popíjet na pokoj.“

Závodům předcházelo přijetí na stockholmské radnici. „Čuměl jsem jak roura,“ spadla tehdy Janu Pecinovi čelist. „Sál sto metrů dlouhej‘ v mozaice, ale ze zlata. Stoly plný jídla. Ani jsem nevěděl, co je kiwi. Kluci, a si to dám, já na to zelený chlupatý vejce koukal a říkal si, že si dělaj‘ prdel. Připil jsem si se starostou dvojkou vína. Rupnul jsem ji tam, za dvě hodiny byly závody a já šel hned dejchat‘. Ale byl jsem čistej‘.“

Jan Pecina ze Stockholmu nepostoupil a do mistrovství světa se kvůli nástupu na vojenskou službu vrátil po dvou letech. V sedmaosmdesátém na něho vyšlo kvalifikační kolo opět v Leningradě. „Pršelo a na dráze byla spousta vody,“ líčí podmínky. „Já hovno startoval. Přišel za mnou Míla Verner, jestli nezatáhnu, už mě nikam nevezme.“

Druhý den se naštěstí všechno v dobré obrátilo. „Přimrzlo a bylo to lepší,“ komentuje Jan Pecina. „V první jízdě jsem jel se Standou. Míla určil, že on bude první a já druhej‘. Moh‘ jsem ho předjet, ale nesměl jsem. Poslední jízdu jsem jel se třema Rusama. A Míla, že musím vyhrát. Pořád jsem se jich držel až do posledního vinglu. V něm jsem to prd‘ pod ně. Rusové se rozlítli a já vyhrál. Byl jsem šastnej‘, že mám postup. Přišel Míla, že jsem to nemusel, ale že jsem tak pomoh‘ Standovi, aby se rozjížděl o postup.“

Ligové působení Jana Peciny:

1980	kvalifikace o 1.ligu 1981	Liberec	4.
1981	2.liga	Liberec	4.
1982	2.liga	Liberec	4.
1983	2.liga	Liberec	3.
1984	1.liga	Liberec	4.
1985	1.liga	Liberec	5.
1986	2.liga skupina A	VTJ Racek	2.
	2.liga finále	VTJ Racek	1.
1987	extraliga	VTJ Racek	5.
1988	1.liga skupina A	Liberec	1.
	1.liga finále	Liberec	3.
1990	1.liga skupina A	Liberec	1.

Umístění Jana Peciny v šampionátech republiky na ledové dráze:

	jednotlivci	družstva
1985	8.
1987	9.
1989	11.
2005	4.
2006	5.
2009	13.	3. (+ Max Niedermaier, Lukáš Volejník)
2010	neuskutečněno	1. (+ Lukáš Volejník)
2011	3.	2. (+ Lukáš Volejník)

Poznámka: mistrovství republiky na ledové dráze se koná s přestávkami od roku 1972, šampionát družstev bez přestváky od sezóny 2009.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Lubomír Hrstka a archív Jana Peciny