Sport je mojí celoživotní náplní. Pravdou je, že dominuje fotbal, nejdříve aktivně a doposud funkcionářsky, od první ligy níže. To bych nemohl bydlet několik let v Pardubicích, aby mě minula plochá dráha. Pochopitelně nebylo daleko od toho propadnout ledové ploché dráze, protože v té době působila řada obojživelníků, kteří jezdili klasickou, tak ledovou plochou dráhu, což i my věkově starší jsme prožívali i v jiných sportech. Například v mém případě byla běžnou kombinací fotbal s hokejem. Proč to všechno píši?
Před časem jsem bydlel v Pardubicích, jak jinak v plochodrážní baště. Na počátku letošního roku, konkrétně 2. ledna, mi nabídl syn Zbyněk výlet na mistrovství republiky na ledové ploché dráze. Jeho návrh mě okamžitě zaujal, tím spíše, že i závody mistrovství světa jsou bohužel mimo zájmu televizních přenosů. Právě v ten den byla cesta do Růžené u Milevska velmi příjemná. Kouzelné slunečné zimní počasí. Cestou mě Zbyněk informoval o všem, co je aktuální v oblasti ploché dráhy a ledové zvláště. Pochopitelně mne zaujalo nadšení Antonína Klatovského staršího, díky němuž se první závod mistrovství ČR ledové ploché dráhy uskutečnil.
Samozřejmě jsme vyjeli s dostatečným časovým předstihem, a to nejen kvůli klobáse a čaji, hlavně jsme se chtěli pokochat v depu na ledové ploše. Mile mě překvapilo, kam pokročila konstrukce strojů, zejména z hlediska bezpečnosti jezdců, o čemž jsem se přesvědčil v průběhu závodu. Pohlazením na duši nebyl jen první přímý kontakt s Milanem Špinkou, legendou plochodrážního sportu, a Petrem Moravcem, v současné době vrcholovým funkcionářem a znalcem tohoto sportovního odvětví.
Samotný závod měl svoji správnou atmosféru i náboj. Hlavním organizátorem byl otec obou hlavních favoritů – synů Klatovských – Antonína a Jana, tím spíše, že Jan si před startem hodně věřil a dokonce prohlásil, že právě v tomto závodě bráchu porazí. Všem zasvěceným se to jevilo jako silná slova. Ne! Byla to jen předzvěst neuvěřitelného dramatu pro všechny zúčastněné. Jevilo se samozřejmé, že boj o první dva stupínky se rozhodne mezi bratry Klatovskými, navíc se v ochozech vůbec nepochybovalo, že to bude Antonín. Jenže průběh závodu nahrál Pletschacherovi, výbornému německému jezdci, který závod stihl na poslední chvíli, když si spletl Růženou a mířil k Jihlavě.
Neuvěřitelnými režiséry byly počasí a samotný průběh závodu. Již ve čtvrté rozjížďce došlo k tolik očekávanému souboji mezi bratry Klatovskými. Kdo v ochozech podlehl názorům, že vše je v režii táty Klatovského, ten se mýlil. V našich podmínkách se utkali dva skutečně nejlepší borci. Mladší Honza myšlenku, že favorizovaného bráchu poprvé porazí, myslel vážně! Ujal se vedení. Fantastický bratrovražedný souboj. Ovšem v předposlední zatáčce starší brácha Antonín v rozhodujícím útoku bráchu sestřelil. Co teď?
Nebyla to lehká situace. Samozřejmě bráchové byli v šoku a táta, který tolik udělal pro uskutečnění závodu, neskrýval své zklamání. Uvědomil si, že vítězný tandem je ohrožen. Nastoupila diplomacie. Samozřejmě, že v zájmu české reprezentace bylo, nějak zdůvodnit opodstatněnost opakovaného startu v plném počtu. A to byla parketa pro tuláka Pletschachera, který právě v této rozjížďce startoval. Odmítal nájezd k startovací pásce, pokud nebude ředitelem závodu Milanem Špinkou určen viník kolize, tudíž dle regulí vyloučený z rozjížďky. Díky přenosu České televize byl ze záznamu určen viníkem a vyřazeným z rozjížďky Antonín Klatovský ml. To ještě nikdo netušil, že je to konec nadějí umístění na „bedně“. Totiž jeho excelentní výkony zmařila 18. jízda, kdy došlo k prolomení ledové vrstvy, a tudíž konec závodu se započítanými výsledky po 16 rozjížďkách.
Jan Klatovský se stal celkovým vítězem.V době, kdy Pletschacher se domáhal naplnění regulí závodu, jistě netušil, že obsadí druhé místo. Na Antonína Klatovského ml. zbylo bohužel jen 4. místo. Škoda, příroda byla silnější, ale zážitek byl skvělý. To jsem ovšem netušil, co bude následovat. Samozřejmě jsem měl program a zapisoval výsledky jednotlivých rozjížděk. Zatímco já jsem byl velmi dobře oblečen do mrazivého odpoledne, syn až tak dobře připraven nebyl, tak jsem okamžitě po závodě očekával odjezd. Tím spíše, že diváci byli poměrně dosti vzdáleni od startovací pásky a stupně vítězů. Syn mě překvapil svým rozhodnutím. Jdeme na vyhlášení výsledků, poté si dáme čaj a jedeme do Prahy.
Osobně jsem zaujal pozici poblíž startovacího zařízení, ale na paletách, kde byly připraveny ceny pro vítěze a současně prostor, kde jsem si podle vyhlášení hlasatele mohl zapsat přesné výsledky. Mezitím Petr Moravec spolu s ředitelem mistrovského závodu Milanem Špinkou předávali ceny od šestého místa nahoru. Vše jsem si pečlivě zaznamenal, a když byly předávány ceny druhému v pořadí, přišla moje slavná a nezapomenutelná chvíle. Oslovil jsem strážce cen v tom smyslu, proč by měl pan Moravec jít tak daleko pro ceny pro vítěze, když mu to můžeme donést. Tak se také stalo. On vzal z cen pro vítěze pneumatiku, tašku, kde byly oleje potřebné pro motorku (předával pan Moravec) a věnec pro vítěze, který předával pan Špinka. Zřejmě pod vlivem průběhu jinak vynikajícího a dramatického závodu (kolize bratrů Klatovských či nedokončeného počtu rozjížděk) si nějak pánové Moravec a Špinka neuvědomili, že sice předali věcné ceny, ale pohár vítěze zůstal v mých rukou.
Nastala neuvěřitelně dramatická situace. S děsivým úžasem jsem sledoval odchod pánů Moravce a Špinky od stupně vítězů, navíc zcela jiným směrem, než jsem je očekával. Pohár vítězi v rukou! Co teď? Jindřichu, je to mezinárodní mistrovství ČR! To bude trapas! Běžet za nimi, volat na ně? Jevilo se mně takové řešení jako nedůstojné dané situaci. Zahraniční a domácí závodníci, kamery České televize, fotografové, obležené stupně vítězů nadšenými diváky? Co teď? To vše se odehrálo v několika vteřinách.
Z hlediska mojí osoby jsem se rozhodl skvěle. Situaci jsem bleskově vyhodnotil tak, že prostě předám pohár vítězi sám. Moje nadšení a neuvěřitelný souběh událostí byl umocněn tím, že žádný mistrovský závod na ledové ploché dráze se již nekonal, a tak ve svých nadcházejících 65. letech se mně, člověku, který zasvětil prakticky celý život sportu, podařil celoživotní vrchol – předání poháru mistru republiky, v tomto případě Janu Klatovskému, ve sportu, který mám rád a moc mu fandím. Dodatečně, na mistrovství republiky dvojic opět v Růžené, jsme si s Janem Klatovským udělali společnou fotku.
Možná se vám zdá tato epizoda banální, nevýznamná. Nepíši ji proto, abych tento zážitek démonizoval. V každém případě to byl pro mě neopakovatelný životní prožitek. Jak jsem výše uvedl, ve sportu žiji dál, ale k ploché dráze jsem vzhlížel s úctou a těšil se z úspěchů našich sportovců i strojů Jawa. Co dodat? Přeji mnoho úspěchů bývalým i současným sportovcům a trenérům v obětavé práci za zachování našich pozic v těžké konkurenci klasické i ledové ploché dráhy. Jsem rád, že nástupnická generace tady je a že můj syn Zbyněk se tím v rámci svých možností a schopností zabývá.
