Divišov – 23. července
Čtvrtlitrové podniky evropského ranku v Liberci a v Pardubicích mu nevyšly. Na severu Čech nepostoupil do finále, ze své domácí dráhy se vracel oklikou přes nemocnici. Dnes by na plzeňských Borech tak či onak absentoval, byť by poslední volné místo v šestnáctce startovní listiny prozatím nezaujal mladý Estonec Aadam Seermaa. Jan Hlačina však odpočítává posledních pád dnů od svých patnáctých narozenin, aby mohl závodit s plochodrážní pětistovkou.
Osudová pauza
„Závody v Liberci pro mě nebyly dobré,“ bilancuje Jan Hlačina své třinácté místo v sobotním semifinále, z něhož cestička mezi šestnáct nejlepších nevedla. „Při tréninkových jízdách se dráha jevila jako rovná a s tvrdším povrchem. Jelo se mi na ní dobře, vyhrál jsem dva tréninkové starty. I proto jsem si věřil.“
Nicméně závod měl teprve začít. „Přišla dvouhodinová pauza,“ povzdechne si. „Během ní se mi honilo plno věcí v hlavě. Narůstal i stres, který se podepsal na mém konečném výsledku. Při první jízdě jsem neodstartoval dobře, skončil jsem třetí a už se to se mnou vezlo. Chtěl bych ale pochválit a poděkovat panu Vozárovi, že se o nás během závodu perfektně staral.“
Nešťastný let
Nicméně druhý díl evropského poháru družstev skončily hůře, „Pardubice byly na prd,“ souhlasí Jan Hlačina. „Původně jsem si myslel, že se nesvezu, ale opak byl pravdou. Pan Vozár mě nasadil, za což mu děkuji, s Bubbou na Němce. Porazili jsme je 5:1 a tak nás dal i na Švédy.“
Osmnáctka u čísla rozjížďky se však jakoby rozhodla hrát třináctku. „Špatně jsme odstartovali a jeli jsme na druhém a třetím místě,“ líčí pardubický závodník. „V druhé zatáčce se to Bubbovi zvedlo a já trefil jeho letící motorku. To mě narovnalo a pak si toho moc nepamatuju.“
Když má mamka ruce v bok
Co se dělo, se Jan Hlačina dozvěděl od přítomných. „Z pozdějšího vyprávění ostatních vím, že jsem po nehodě vstal a nemohl jsem mluvit a dýchat,“ říká. „Pan Brož proto rozhodl o převozu do nemocnice. Zjistili mi, že mám zlomenou chrupavku štítné žlázy a nehybnou levou hlasivku. Doporučili mi hospitalizaci na JIPu.“
Pobyt v nemocnici naštěstí nebyl dlouhý. „Druhý den mě propustili do domácího ošetřování a tak jsem mohl s tátou domů,“ svěřuje se. „Maminka mě přivítala s přísným pohledem a rukama v bok. A poděkovat musím taky Máriovi Jiroutovi, že se mi postaral o motorky, které jsem na závodišti po nehodě nechal.“
Bude více příležitostí
Rekonvalescence by naštěstí neměla být příliš dlouhá. „Musím mít pár dnů klidový režim,“ přibližuje Jan Hlačina. „Plzeňský přebor vynechám, abych se dal do kupy. Za pár dnů mi bude patnáct a budu už moct jezdit přebory na dospělém motorku, na což se moc těším. Doufám, že i díky tomu bude více příležitostí závodit nejen zde v České republice, ale také v Polsku.“
