Praha – 28. prosince
V devětašedesáti ročnících Zlaté přilby města Pardubice si nádhernou trofej z pardubického města odváželo šestačtyřicet plochodrážníků. Pouze dvanáct z nich ale dokázalo závod všech závodů vyhrát alespoň dvakrát. Mezi jedenácti Čechy, kteří projížděli metou finálové jízdy na prvním místě, vyčnívá Jiří Štancl, jenž si jako jediný z našich krajanů odvážel z Pardubic více než jednu trofej. A co víc, s pěti triumfy je stále na druhém místě historického žebříčku úspěšnosti po Ole Olsenovi, který z nejvyššího stupínku pódia mával celkem sedmkrát. Nejlepší plochodrážní celé české historie se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými postřehy o letošním prvenství Václava Milíka.

 

Všechno hrálo do karet Václava Milíka

„Byl jsem osobně v Pardubicích,“ říká Jiří Štancl, že si letošní devětašedesátou Zlatou přilbu města Pardubice nenechal ujít. „Závod se mi líbil, byl dobře obsazen a tím byly jednotlivé jízdy vyrovnané, ale to bylo na každé Přilbě. Do finálové jízdy se vždy dostane jen šest nejlepších tohoto odpoledne.“

A nejlepším z nejlepších se tentokrát ukázal pardubický kapitán, „O tom, že byl Václav Milík favoritem, nebylo pochyb, protože jezdil a jezdí různé ligy v Evropě se světovou konkurencí, má k tomu potřebně rychlou a spolehlivou techniku a hlavně zná na dráze každý kamínek,“ konstatuje Jiří Štancl. „A k tomu měl velkou podporu vedení klubu a celá režie závodu byla podřízena vítězství Vaška.“

Po jednadvaceti letech od prvenství Tomáše Topinky v šestadevadesátém se česká hymna hrála nejen při slavnostním nástupu, ale i při vyhlašování vítězů. „Dlouho se čekalo na české vítězství,“ uvažuje legendární závodník. „Ale v minulých jednadvaceti ročnících nikdo z Čechů neměl takovou motivaci, aby měl tak dobré motorky a hlavně si nikdo nevěřil sám sobě, že by mohl vyhrát.“

 

Nejlepší pozvánka na sedmdesátý ročník

Připomněl si Jiří Štancl ve chvíli, kdy si celý stadión užíval vítězství Václava Milíka okamžiky, kdy s krásnou trofejí na hlavě stával na nejvyšším stupínku pódia on sám? Navíc stejně jako u jeho prvního triumfu v sezóně 1974 po senzačním předjetí Ivana Maugera v poslední zatáčce nikdo neudržel lidi na sedačkách, takže zaplavili ovál…

„Vždy jsem říkal, že je to velice krásný pocit stát v Pardubicích na Zlaté přilbě na stupínku nejvyšším, porazit vždy nejlepší jezdce planety, kteří měli to štěstí a takovou píli, že se mohli postavit na start v jednotlivých ročnících Zlaté přilby,“ odpovídá. „Byla to krásná tečka 69. ročníku a super pozvánka na příští, a to jubilejní 70. Zlatou přilbu. A když k tomu hrají naši hymnu, tak ti vyjedou slzy do očí, to po té dlouhé době možná i všem českým příznivcům.“

Od roku 1974, kdy Jiří Štancl projel cílem finále Zlaté přilby Československa poprvé, se Svítkově rozezněl naší hymnou na jeho počest ještě čtyřikrát. Přitom většina ostatních závodníků včetně těch českých své vítězství už nedokázali zopakovat ani jednou. V souvislosti s Václavem Milíkem se začalo spekulovat o jeho vyhlídkách na repete prvního dne letošního října.

„Vašek má velký potenciál a může vyhrát i některý další ročník,“ komentuje Jiří Štancl toto téma. „Bude záležet, jak na tom bude zdravotně, bude- li opět startovat se světovou extra třídou, bude mít opět rychlé a spolehlivé motorky. Samozřejmě i konkurence bude vůči němu tvrdší a nekompromisní na veškerých závodech, vidíme to v závodech Grand Prix. I já sám bych byl rád, kdyby se plochá dráha dostala mezi vyvolené sporty, jako tomu bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.“

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a archív JIřího Štancla

Lysá nad Labem – 11. listopadu
Před lety se Milan Špinka přijel do Lysé nad Labem pochlubit návštěvníkům tradiční výstavy Rychlá kola pochlubit svou zlatou přilbou, kterou vyhrál v třiasedmdesátém. Během autogramiády ji nechal na chvilku bez dozoru. Mladí plochodrážníci vymýšleli rošťárny a Václav Milík se na krásnou trofej podepsal lihovým fixem. Můžete vzít jed, že byl Milan Špinka rozezlen a to nejen u vidiny částky, kterou bude muset za vyleštění přilby zaplatit. Václav Milík starší klidnil atmosféru argumentem, že až jeho syn vyhraje závod všech závodů, může se Milan Špinka zase na oplátku podepsat na jeho trofej. Příležitost k takové pomstě se shodou okolností naskytla zase v Lysé nad Labem, nicméně Milan Špinka ji nevyužil. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že je rád, že pardubický kapitán dospěl nejen jako závodník, a že si sám uvědomil hodnotu klenotu, jež mu mistr Pavel Lejhanec při letošní Zlaté přilbě nasadil na hlavu.

Jaký je Váš názor?

Fyzická kondice a dobrý start základem úspěchu

„Samozřejmě jsem na Přilbě každej‘ rok celej‘ svůj život, byl jsem na ní, i když se ještě jezdila na renbáně,“ reaguje Milan Špinka na otázku, zda devětašedesátý ročník slavného závodu viděl na vlastní oči. Stejně jako na tisíce dalších diváků na něho triumf Václava Milíka zapůsobil.

„Super,“ v krátkosti hodnotí jeho výkon Milan Špinka, aby se vzápětí pasoval s otázkou, zda s takovým výsledkem počítal. „V postatě jemu hodně pomohla polská extraliga, kde se plochá dráha dělá nejvyšší úrovni na světě. Nastoupil dobrou cestu, ale aby se tam člověk dostal, musí už mít kvalitu. Tam se nedostane každej‘. Václav skončil juniorská léta a na prahu svý seniorský kariéry má dobrej‘ začátek.“

Jméno Václava Milíka v seznamu vítězů závodu všech závodů tedy Milana Špinku nezaskočilo? „Já myslím, že rozhodlo, že už od začátku letošní sezóny byl v kondici,“ uvažuje. „Člověk nikdy neví, co se může stát, může bejt‘ defekt nebo chyba. Ve velkým finále Zlatý přilby člověk nemůže říct ‚dneska vyhraju já‘. Konkurence byla velká.“

Nicméně sotva páska klíčové rozjížďky letěla nahoru, Václav Milík nedal nikomu šanci. „Pro Vaška byl rozhodující start,“ přemítá Milan Špinka. „Mně se v třiasedmdesátým nepoved‘, musel jsem předjet Ivanova, ten ale upad‘. Zlí jazykové potom tvrdili, že kdyby nespad‘, nikdy bych nevyhrál. Vaškovi se podařilo odstartovat. Dobrej‘ start je velkej‘ plus. A ještě si to udržet.“

Po prvním výjezdu zbývá k šachovnicové vlajce ještě pět a půl kola. „Je pravda, že na každej‘ závodník je na tom fyzicky tak dobře, že vydrží vlastně jeden a půl rozjížďky naráz,“ pokračuje Milan Špinka. „Člověk je i psychicky vybičovanej‘, že si to neuvědomuje. Chceš vyhrát a o fyzický kondici nepřemejšlíš. Ale někomu někdy fyzický síly dojdou.“

Milan Špinka se na chvíli odmlčí, aby se z mobilního telefonu dozvěděl o dalším úspěchu svého vnuka, který si již vysloužil modrý pásek v karate. „Šest kol je náročných,“ vrací se opět do Svítkova prvního říjnového dne letošního roku. „Jak Vašek odstartoval, věděl jsem, že to udrží. Ale on třeba prdne řetěz, jako Dudkovi, to pochopitelně nemůžeš vědět.“

Jeden primát zůstává

Motocykl Václava Milíka však ve velkém finále Zlaté přilby byl ve stejné kondici a dovezl svého majitele vítězně do cíle. Do té chvíle byl jediným Pardubičanem na nejvyšším stupínku pouze právě Milan Špinka. Ovšem ten již jezdil s vestou pražské Rudé hvězdy. Nicméně ani s pardubickým kapitánem to není jednoduché, protože poprvé uzřel světlo světa ve starobylé Čáslavi.

„Já jsem pardubickej‘ rodák!“ připomíná Milan Špinka, že jej maminka povila v přízemním pokoji jejich rodinného domu. „Jezdil jsem už za Rudou hvězdu, protože tam byly nejlepší podmínky. Samozřejmě na Pardubice nedám dopustit a jsem hrdej‘, že jsem pořád jedinej‘ pardubickej‘ rodák, co vyhrál Zlatou přilbu. A taky jsem první Čechoslovák, co vyhrál ve Svítkově. A tenhle primát mi nevezme už vůbec nikdo.“

Když se Václav Milík radoval z výhry, vzpomněl si Milan Špinka, že před čtyřiačtyřiceti lety stál na nejvyšším stupínku on sám? „Člověk prožívá momentální atmosféru, než aby se věnoval vzpomínkám,“ svěřuje se. „Když to finále skončí, není na vzpomínky místo. To přijde později. Všichni jsme to Vaškovi přáli a byli jsme rádi, že přilba nezůstala zase cizinci.“

Pardubický triumf obou mužů však měl společné, že nenechal v klidu fanoušky, které už nikdo na tribunách nemohl zadržet. „Když jsem vyhrál, byla plno lidí na dráze, člověku to dělá dobře,“ připouští Milan Špinka. „Ale to jseš ještě psychicky vyšponovanej‘ a vítězství si neuvědomuješ. Až potom ti dojde, co jsi vyhrál. Bylo to krásný, že ti lidi fandili. Bylo to určitě i proto, že jsem byl první Čechoslovák, co po deseti letech po Tondovi Kasperovi vyhrál. A navíc ještě Pardubák.“

Sladká není pomsta, ale zmoudření

Druhá plochodrážní autogramiáda při výstavě Rychlá kola se předminulou sobotu o půl hodiny posunula. Václav Milík se totiž opozdil na své cestě ze závodního veletrhu v pražských Letňanech. Nicméně nakonec se představil návštěvníkům včetně své zlaté přilby. Sešel se tady s Milanem Špinkou, přičemž lihový fix kvůli autogramiádě ležel opodál.

„Samozřejmě, že ne,“ usmívá se Milan Špinka nad nabízející se otázkou, zda se na trofej Václava Milíka zvěčnil svým autogramem. „Vašek se na mou přilbu tenkrát podepsal z mladický nerozvážnosti. Už si to uvědomil a omluvil se mi. Ano, řek‘ mi ‚pojď se mi na ni podepsat‘, ale to já nikdy neudělám.“

Nikdo si pochopitelně nemůže vážit krásného klenotu více než jeho vítěz. „Vašek si přilby taky cení,“ říká Milan Špinka. „Ví, o co jde, jak těžký je ji vyhrát. Chrání si ji, mně se omluvil a já to beru. Už ví, v čem je pro závodníka cena té zlaté přilby. Je to na úrovni zlaté medaile z mistrovství světa. Ne-li ještě víc.“

V tomto ohledu musí mít Milan Špinka naprostou pravdu. Je jediným českým závodníkem, který může z vlastní zkušenosti srovnávat pocity mistra světa a vítěze Zlaté přilby. O tenhle jedinečný primát jej však Václav Milík připravit může.

Další doporučená četba:

kterak Milan Špinka vyhrál Zlatou přilbu 1973 s pomocí svého bratrance Evžena Erbana

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Antonín Škach a archív

Sovoluská Lhota – 7. listopadu
Svůj debut při Zlaté přilbě si rozhodně představoval jinak, než s cestou na palubě sanitního vozu hned po svém výjezdu na ovál v úloze náhradníka. První zprávy, které zněly strašlivě, vystřídala úleva, že je nezraněn. Nakonec však přece jen vyšetření CT odhalilo frakturu hrudního obratle, takže závěr sezóny strávil v roli diváka. Martin Mejtský se magazínu speedwayA-Z svěřil, že v koutku své duše věřil, že poslední závod sezóny přece jen stihne.

 

„První vyšetření v nemocnici mi řekli, že nic zlomenýho nemám, že mám pouze otřes mozku,“ vypráví Martin Mejtský. „Druhý den mi řekli, že z CT mám zlomeninu pátýho hrudního obratle spinožního výběžku. Po čtrnácti dnech na kontrole mi řekli, že žádnou zlomeninu neviděj‘. Ale na rentgenovým snímku tahle zlomenina nejde vidět, tak jsem zase nevěděl, co s tím mám. Tak mě poslali zase na rentgen. Opět nic neviděli, ale z CT je ta zlomenina vidět.“

Každopádně pardubický závodník musel revidovat své plány, protože se nemohl objevit ani ve třetím českém finále v Březolupech, ani v závěru středoevropského MACEC Cupu. „No, plány mi to přerušilo a následně ukončilo i sezónu,“ povzdechne si. „Myslel jsem, že bych poslední závod ještě stihnul, ale nedalo se to. Tohle si člověk nenaplánuje, ani nevybere, bohužel to přišlo. Je možná lepší, že až ke konci sezóny než třeba na začátku nebo v půlce.“

Martinu Mejtskému však pád paradoxně přidal na popularitě. Kdyby upadl na běžném závodě, dozví se to hrstka zasvěcených, nicméně jeho pád při závodu všech závodů viděly tisícovky diváků. Každopádně samotný závodník si svůj debut při Zlaté přilbě města Pardubice rozhodně představoval jinak.

„Byl to takovej‘ vrchol sezóny nebo spíš splněnej‘ sen,“ přemítá. „Byla to moje chyba, za kterou jsem zaplatil. Neberu rozdíl, v jakým závodě přijde pád, vždycky to záleží na chybě, co udělá člověk. Že se to stalo o Přilbě, tak to vidělo hodně lidí. Hodně mi jich psalo zprávy, což mi hodně pomohlo a udělalo mi to velkou radost.“

Foto: Mirek Horáček

Napětí ve vzduchu bylo o to větší, že šlo o finále devětašedesáté Zlaté přilby města Pardubice. Konečně páska letěla nahoru! Takřka současně byl celý stadión na nohou. Václav Milík totiž neomylně zamířil dopředu, jako střela prolétl první zatáčkou a pak již odkrajoval zbývající kola do cíle. Více než sto čtyři sekund, než jej jako prvního pozdravila šachovnicová vlajka v rukou Jaroslava Kocka, publikum křičelo, tleskalo, jásalo, mávalo vlajkami a snažilo se historický moment zachytit na své foťáky či mobily. Nadšení neznalo mezí ani, když už pardubický kapitán projel vítězně cílem. Sekuriťáci byli v té chvíli malými pány a diváci vtrhli na ovál jako za časů triumfů Milana Špinky a Jiřího Štancla. Jednadvacetileté čekání na prvního českého vítěze plochodrážního závodu všech závodů první říjnový den letošního roku definitivně skončilo. Tomáš Topinka se magazínu speedwayA-Z svěřil, že na Václava Milíka rozhodně nežárlí.

Tipujte:

O dva roky odložené splnění prognózy

„Dva roky předtím jsem v televizním studiu prohlásil, že to Venca může vyhrát,“ říká Tomáš Topinka, že jej vítězství Václava Milíka zase tolik nepřekvapilo. „Že je to nejhlavnější aspirant, a že je škoda, že nejede. Měl na to už tehdy.“

Jenže termínové kolize s polskou extraligou jméno Václava Milíka škrtnuly ze startovních listin ročníků 2015 a 2016. „Letos jsem tomu věřil, že vyhraje,“ neskrývá Tomáš Topinka. „Měl nejlepší rok za celou kariéru.“

Václav Milík se však zatím ve své kariéře nikdy ve Zlaté přilbě nedostal mezi nejlepších dvanáct. „Jsou to dva závody ve dvou,“ přemítá kouč letošních mistrů, který ve Svítkově pochopitelně nemohl chybět ani letos. „Musíš se dostat do finále, odstartovat a dostat se tam. Já tehdy přemejšlel, že jsem ve velkým finále Zlatý přilby. Tečka. Jak to dopadne, tak to dopadne. Je to delší jízda, chceš zajet co nejlepší výsledek. Vyhrát jede každej‘, na začátku jich je šestatřicet. A nakonec jich jede šest.“

Žlutá dráha, z níž Václav Milík letos startoval, se spolu s bílou pokládá za nejvýhodnější pro úspěch v šestičlenném finále největších střelců… „Abych ti řek‘ pravdu, vím o závodnících, co taktizovali, aby měli takovou nebo makovou pozici,“ reaguje Tomáš Topinka. „Nevím, jestli to Venca řešil. Já to neřešil, snažil jsem se závodit. Nevím, jestli jít zprostředka je výhoda, já tenkrát měl zelenou.“

Jeden rekord Tomáši Topinkovi zůstává

Léta platilo, že Tomáš Topinka je posledním českým vítězem Zlaté přilby města Pardubice. Rok co rok od jeho primátu z konce září 1996 se pravidelně přidávala další a další číslovka, jak čas běžel a česká hymna se ve Svítkově hrála pouze při nástupu. Nyní je však posledním domácím závodníkem, který slavný závod vyhrál Václav Milík, a od jeho vítězství neuběhl ani měsíc.

„Tuhle dementní otázku mi dávalo už asi patnáct lidí,“ vycítí Tomáš Topinka dotaz, jak reaguje na fakt, že se jeho postavení propadlo do historie. „Myslím si, že je debilní, zlatou přilbu mi nikdo nevezme. Že to trvalo jednadvacet let, je věc jiná.“

Každopádně v souvislosti s jeho vítězstvím zůstává ještě jeden rekord, protože nikdy přestávka mezi dvěma primáty českých závodníků nebyla tak dlouhá. A to včetně období, kdy se Zlatá přilba nemohla konat kvůli válce anebo dodnes neobjasněnou pořadatelskou pauzu v padesátých letech.

„Je to dobře,“ kvituje Tomáš Topinka letošní výsledek Václava Milíka. „Je jen škoda, že Zlatá přilba už není tolik atraktivní pro hvězdy Grand Prix. Nemaj‘ zájem, zlatá přilba a jawácká motorka pro ně asi moc neznamenaj‘. Za mý éry chtěl tu přilbu každej‘.“

A kdybychom si chtěli do Tomáše Topinky trošku rýpnout, letos se fanoušci dostali až ke stupňům vítězů, což se před jednadvaceti lety přece jen nestalo… „Takový ptákoviny nesleduju,“ odráží smeč. „Byl jsem tam kvůli závodění, ne abych sledoval, co udělaj‘ diváci. Co se mi líbilo, jen hrstka lidí opustila stadión jen po finále. Taky ti, co nezaplavili ovál, zůstali na tribunách a počkali na vyhlášení. To mi přišlo super.“

Další doporučená četba:

jak Tomáš Topinka vyhrál Zlatou přilbu 1996

Foto: Karel Herman

Pardubice – 2. října
Když se v poslední jízdě třetí vylučovací skupiny Kevin Wölbert dostal do kontaktu s páskou, otevřela se šance pro Martina Mejtského. Jenže účinkování druhého náhradníka včerejší Zlaté přilby města Pardubice nemělo dlouhé trvání. Po pádu v první zatáčce s ním sanitka odhoukala do nemocnice. Kuloáry se šířily různé zvěsti, nicméně potlučený závodník je mohl zaplaťpánbůh brzy vyvrátit.

 

„Jsem šel přes hák, ale nepamatuju si to, jak jsem byl vypnutej‘,“ vrací se Martin Mejtský k rozjížďce s číslem jedenáct. Prozatím zůstává hospitalizovaný v pardubické nemocnici, ovšem záhy by měl být propuštěn do domácího ošetřování.

„Jsem jenom pobitej‘,“ svěřuje se. „Měl jsem strach o obratle, že jsem je cejtil, ale nakonec vše v pohodě. Ještě mě čeká jedno cétéčko a půjdu snad brzo domů.“

Foto: Aneta Pačesová