Pardubice – 11. června
Úvodní díl veteránské série ELVS mu přinesl zklamání. V Mariánských Lázních odstupoval s fatálním defektem motoru už po své první jízdě. Ovšem sobotní Pardubice byly úplně o něčem jiném. Jan Boháč se totiž poprvé v historii svého působení mezi evropskými veterány dostal až do finále B. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že kdyby se řídil dobře míněnými radami, mohl by skončit lépe než na dvanácté příčce.
Souboje jsou kořením i v závodech veteránů
„Dráha byla super připravená, trochu sprchnulo, ale to vůbec nevadilo,“ vypráví Jan Boháč o dlouhodrážním závodě ve východočeském Svítkově. „Měl jsem jinej‘ motor nežli v Mariánkách. Dělal mně ho brácha Daniel. A ten motor, to je raketa! Jelo se mi perfektně, celý závody jsem si užíval, spousta dobrejch‘ lidí kolem.“
Vzhledem k rekonvalescenci Karla Kadlece byl Jan Boháč jediným českým zástupcem v poli třiatřiceti veteránů. V kategorii čtyřventilových motocyklů mířil na startovní rošt již v rozjížďce s číslem jedna.
„Po startu jsem předjel Roela Geersinga,“ vypráví Jan Boháč ze svého úhlu pohledu. „A celý tři kola jsem se honil s Luitem Groenewoudem. Byla to perfektní jízda. Přesně to, co člověk na ovále hledá, i když mě v cíli předjel o půl předního kola.“
Český veterán si souboj s Holanďanem skutečně užil. „Chvilku jsem byl před ním, pak byl zase Luit přede mnou,“ vrací se adrenalin do jeho žil. „V jednu chvíli jsme byli tak blízko, že jsem přes něj neviděl. Ve smyku v zadní zatáčce, byla to bomba. Nakonec jsem udělal drobnou chybu, v poslední zatáčce jsem se přetočil a Luit venkem nabral rychlost. No, a v cíli byl fakt jen o půl předního kola. Měl jsem to dřív srovnat.“
Nicméně závod se teprve dostával do svého tempa a Jan Boháč se z depa spustil na dráhu opět pro rozjížďku s číslem čtyři. „Měl jsem dost silný soupeře,“ přemítá. „Po startu jsem byl poslední, ale hned v další zatáčce jsem předjel Steena Larsena a jel si pro bod.“
Nicméně každá jízda končí odmávnutím šachovnicovou vlajkou. „Pak upadnul Martin Cazemier,“ vypráví. „Hlavou se mi prohnala vzpomínka na Honzu Klauze, jak jsem ho v Divišově přejel. Podařilo se mi vyhnout, ale jel jsem řidítkama cenťák od mantinelu. Málem mě ještě předjel Larsen, ale uhlídal jsem si ho.“
První béčko života
Čtyři body z úvodních dvou sérií se měly zúročit v deváté jízdě. „Ve třetí jízdě jsem špatně odstartoval, ale podařilo se mi předjet dva Anglány,“ říká Jan Boháč. „A prvně v životě jsem se ve veteránech dostal do finále B. Mohl jsem si vybrat červenou nebo bílou dráhu. Káča mi radil ‚vem‘ si bílou‘. Ale já vocas jsem si vybral červenou. A to jen proto, že jsem z ní ten den ještě nestartoval a říkal jsem si, že bych moh‘ někam proklouznout.“
Komu není rady, tomu není pomoci. „Na startu jsem nezaspal,“ opravuje Jan Boháč původní informaci. „Ale zahrabal jsem se a pak mně tam nepadla dvojka. Takže jsem musel řadit nadvakrát. Sice jsem je už docela dojel, ale už jsem neměl síla. Byla tam i jedna krizovka, kdy jsem se už viděl v nafukovačkách.“
Dvanácté místo každopádně potěšilo, navíc seriál ELVS teprve prakticky odstartoval. „Byly to super závody,“ souhlasí Jan Boháč. „Doufám, že v Eenrumu nebo Rastede to bude taky takový.“
Foto: Lenka Rejdová
