Mladá Boleslav – 15. března
Cestu Filipa Šitery na Nový Zéland mohli čtenáři magazínu speedwayA-Z sledovat doslova z první ruky. Díky moderní komunikační technice a spolupráci plzeňského juniora jsme přinášeli reportáže prakticky jen pár minut po skončení závodů. Ve chvílích závodníkova volna došlo i na klasické cestovatelské články. Nyní jsme proto požádali Filipa Šiteru spíše o nějaké zážitky a fotografie, na něž při obvyklém zpravodajství ze závodů není většinou čas.

Sám v horkém vánočním Aucklandu
„Hned vůbec první zážitek z Novýho Zélandu stál za to,“ směje se Filip Šitera při vzpomínce na své úvodní kroky u protinožců. „Přiletěl jsem do Aucklandu a na letišti na mě měl čekat promotér John McCallum.“

Aby to bylo ještě komplikovanější, Filip Šitera se s ním nikdy předtím nesetkal. „Neviděl jsem ho ani na fotce,“ líčí plzeňský junior. „Jen jsem věděl, že je to bejvalej policajt. Tak jsem si myslel, že bude vypadat jako z filmu. Ptal jsem se asi dvou lidí, are you John McCallum, ale každej mi řekl, sorry, nejsem.“

Nicméně každá situace má svoje řešení. „Našel jsem adresu, vzal si taxíka a jel k jeho baráku,“ vysvětluje svůj postup Filip Šitera. „Na letišti jsem nesehnal novozélandskou simku. Z český mi volat nešlo. Půjčil jsem si taxikářův mobil a namačkal Johnovo číslo. Zvednul to a já se zeptal, jestli je John McCallum. Když řekl, že je, já na to, že jsem Filip Šitera a jsem před jeho domem.“

Překvapený promotér vyšel ven na ulici. „Hned se mě ptal, co tady dělám,“ říká Filip Šitera. „Nechápal jsem, protože jsem mu předtím posílal mail, že jsem si přehodil letenku a budu v Aucklandu o den dřív.“

Filip Šitera se svým nečekaným příchodem trefil přesně do oslav anglosaských vánoc. „Šli jsme k němu domů,“ pokračuje ve svém vyprávění Filip Šitera. „Zrovna s manželkou vybalovali dárky a já jim povídám, že jim právě přišel další. A hned se vysvětlilo, proč o mně nevěděli. Johnova manželka řekla, že tejden nestahovali poštu.“

A tak se Filip Šitera ocitnul z chladné středoevropské zimy přímo uprostřed žhavého léta. „Tohle byl zážitek, na kterej se nezapomíná,“ netají se. „Byl jsem večer na večeři u Johnových rodičů. Vánoce v létě, když je večer venku pětadvacet nad nulou! Ani nestrojí vánoční stromečky. Rostou jim tam stromy, který se zrovna na vánoce zbarví do červena. Říkají tomu vánoční strom.“

Divoké jízdy na čemkoliv
Po nezbytné aklimatizaci čekala na závodnickou partu dlouhá cesta z Aucklandu až na nejjižnější výběžek Jižního ostrova. „Cestou jsme se stavovali na různejch místech,“ popisuje Filip Šitera. „Byli jsme i u jezera Taupo. Ze čtyřmetrový skály jsme skákali do vody. Měli tam takovou rozhlednu a tam se jezdilo s autíčkama dolů.“

A tady se projevila závodnická srdce. „Byl tam zákaz narážení do sebe a závodění, ale my jsme si to spolu rozdávali,“ směje se plzeňský junior, aby jeho další slova dala důkaz o urputnosti jejich počínání. „Harry Potterovi (přezdívka, kterou si Ital Matia Carpanesse vysloužil kvůli svým brýlím a částečné podobě s oblíbeným filmovým hrdinou – pozn. redakce) se chytlo o řidítko tričko a roztrhlo se. Barghie (Andrew Bargh – pozn. redakce) si zase odřel ruku, když se překlopil na bok.“

Plochodrážníci se však cítí jako ryby ve vodě především na dvou kolech. „V Christchurchi u mechanika Zera jsme myli motorky,“ otáčí tímto směrem Filip Šitera tok svého vyprávění. „A potom jsme mu udělali mini grass track show přímo na trávníku na zahradě. On to nakonec vyzkoušel taky. Jason Bunyan tam měl malou stopětadvacítku krosku a jezdili i na ní. To letělo!“

Malá motorka se ovšem dostala ke slovu i jinde. „Cestou do Invercargillu jsme jeli na pláž a kluci dostali nápad, že tam budeme jezdit na motokrosový motorce,“ vypráví Filip Šitera. „Asi po hodině ježdění jsme jeli na hotel. U nich je hodně oblíbenej sport kriket. Je to vlastně baseball, ale nahazovač to nahazuje o zem a odpaluje se do dálky.“

Už zřejmě tušíte průšvih. „Měli jsme kriketovou pálku a Jason nahodil Barghiemu,“ líčí plzeňský junior. „Ten to odpálil a udělal díru do okna u našeho vchodu. Poradil jsem jim, a tam daj‘ kytku a druhej den jsme v klidu odjeli.“

Zato za volantem na Novém Zélandu moc divočit nelze. „Cesty byly dlouhý,“ popisuje Filip Šitera. „Rychlost je omezená na sto kilometrů za hodinu. Musíš to dodržovat, protože tam jsou přísný policajti. Hned naše první cesta měřila 1700 kilometrů. A spali jsme asi jen dvě hodiny na lodi. Navzájem jsme se poznávali, protože jsme se nikdy předtím neviděli. S Italama jsem se učil anglicky. Já jsem něco uměl, ale Harry Potter neuměl ani slovo a Daniele Tessari hůř než já.“

Pro hamburger na plochodrážní motorce
Mezi sponzory, kteří závodění Evropanů na Novém Zélandě financovali, byla také sí restaurací rychlého občerstvení Burger King. „Když jsme pro ně při sponzorským dnu fotili, Jason udělal srandu,“ směje se Filip Šitera. „Přijel k McDrive na plochodrážce a začal si objednávat. Ale sponzoři měli nakonec radost, že mohli bejt u plochodrážní motorky vyfocený.“

Díky Burger Kingu si plochodrážníci dokonce zasáňkovali. „Dostali jsme od nich tácy na jídlo,“ vysvětluje záhadu zimních sportů v tropech plzeňský závodník. „John má u baráku kopec. Nikdy tam nemrzne, tak jsme natáhli hadici, pokropili to a dávali si závody ve sjezdu. Nehorší bylo, když se ti tác zaseknul a jel jsi půl kopce po zadku.“

Takový karambol však nebyl ničím ve srovnání s tím, co mohlo potkat Phila Morrise. „Ve Waikaraka Parku se divil, proč se mu klepe motorka,“ vypráví Filip Šitera další příběh. „Teprve po první jízdě za ním přišel Daniele Tessari, že má povolenou přední osu.“

Záhada měla prozaické pozadí. „Na přepravu jsme museli vyndávat z motorek přední kola,“ vysvětluje Filip Šitera. „Měli jsme osm motorek a ty by se nám nevešly do dodávky. A Phil si zapomněl dotáhnout matku.“

Ztroskotanec na banánu našel Klatovského leďák
Závodníci si samozřejmě dosyta užívali mořské pobřeží. „Na pláž jsme chodili často,“ netají se Filip Šitera. „Jason Bunyan tam měl vodní skútr. Na Zélandu je brzo tma, prakticky už v šest večer. A nejkrásnější bylo jezdit na skútru tak o půl osmý. Auckland je hrozně roztáhlej. A z moře bylo nádherný, když bylo město v noci osvětlený. A v tý tmě jsi ani neviděl, jestli neplave nějakej žralok, tak ses ani nebál (smích)!“

Jednou však noční jízda na vodním skútru přinesla Filipu Šiterovi ztroskotání. „Měli tam nafukovací banán a meloun pro děti na hraní do vody,“ popisuje hrdina našeho vyprávění. „Blbli jsme na tom. A mě napadlo uvázat lano od skútru za ten banán. A kluci, a jedu první.“

Slovo dalo slovo a Filip Šitera osedlal nafukovací banán. „Vzal jsem si rukavice a uvázal si lano kolem rukou,“ říká o svérázné noční projížďce. „Čím rychlejc jsi jel, řezalo to víc do rukou. Ujeli jsme asi kilák a byli asi tři sta metrů od břehu. A najednou se na banánu utrhla postranice.“

A tím pádem nebylo možné dopravit zpátky ani nafukovací hračku, ani jejího netradičního pasažéra. „Plaval jsem ve vodě,“ líčí Filip Šitera. „A Jason mi říkal, a tam pět minut počkám, že mi přiveze ten meloun. To už jsem měl ale zraněný to koleno, takže jsem chtěl radši zpátky hned.“

Své dozajista sehrála i nechu českého závodníka dostat se na menu nějakého mořského predátora. „Chytil jsem se za předek skútru,“ říká o své záchranné misi. „Jak jsme ale jeli, šly mi vlny přímo do obličeje. Chytil jsem se teda Jasona za nohy, ale zase jsem chytal vlny do motoru přímo na břicho. Málem jsem ztratil trenky, jak jsem musel jet s roztaženýma nohama.“

Vše naštěstí dobře dopadlo, z čehož mají dozajista radost také v Plzni a Mšeně. „Zážitků bylo mnoho,“ uzavírá toto téma Filip Šitera. A vzápětí přidává ještě jeden, v němž hraje úlohu naše země. „V Palmerstonu měli výstavu všech plochodrážních motorek od dvacátejch let. Bylo jich tam asi padesát. Ty první vypadaly jako kolo bez šlapek. A představ si, že mezi nima byla leďák od Klatovskejch! Teď jsem se jich na to v Budějicích ptal a oni mi řekli, že fakt tam jednu motorku nějakýmu sběrateli prodali.“

Foto: archív Filipa Šitery