Mšené Lázně – 26. ledna
Zatímco si mnozí závodníci dávali koncem října sraz na libereckém setkání mistrů, Patrik Linhart čekal v Londýně na transoceánský let do Brisbane. O jeho účinkování v autralské sérii Ivana Maugera jsme aktuálně informovali. Během dlouhých zimních večerů však slánský junior společně se svou přítelkyní napsali exkluzivně pro magazín speedwayA-Z delší článeček o pobytu u protinožců. Mrazivé dny vám proteplí nejen vyprávění Patrika Linharta, ale také fotografie přímo ze žhavého léta na opačné straně Země.


Nápad jet na zimu do Austrálie vznikl koncem minulé sezóny, když tam byli Filip Šitera s Tomášem Suchánkem. Zaslali jsme e-mail Ivanu Maugerovi, který nám obratem zaslal podmínky závodů a cesty. A tak došlo k jeho realizaci.

Začali jsme vyjednávat víza, přepravu zavazadel, pojištění, rezervaci jízdenky do Londýna a letenku do Austrálie. Po tomto úspěšném vyřizování jsme zabalili motorku, která se musela celá rozebrat a srovnat do cestovních tašek. Protože jsem bral s sebou dva motory, vyšla mě jen přeprava motorky na čtyři zavazadla plus jedna s oblečením.

Problém ale byl, že jeden cestující má povolené maximálně čtyři zavazadla o hmotnosti třicet kilogramů. Proto jsem raději odcestoval už 21. října v 13:15 hod autobusem do Londýna nežli letadlem. Při takovém počtu zavazedel bychom totiž museli místo jedné letenky platit dvě.

Do Londýna jsem dorazil v 6:15 hod na autobusové nádraží Victoria station, odkud jsem taxíkem odjel na letiště Heathrow. Zde jsem čekal pět hodin na ostatní závodníky, co měli absolvovat cestu do Austrálie se mnou. Pak následovalo odbavení zavazadel a další volné čtyři hodiny.

Z Londýna jsme odlétali v šest hodin a namířili si to do Los Angeles. Zde jsme měli mezipřistání na doplnění paliva. Po dvou hodinách jsme pokračovali dál v cestě směrem na Nový Zéland – Auckland, kde jsme byli v půl sedmý ráno jejich času. Pak jsme přestoupili na další letadlo a po čtyřech hodinách byli v Austrálii – Brisbane.

Tady na nás čekal Václav Verner, s nímž jsem jeli na motel. Při ubytovávání jsem se seznámili s Ivanem Maugerem. Prvních pět dnů jsem poznával zdejší dílnu, dával dohromady motorku a připravoval se na první závody.

Ty byly v Rockhamptonu. Závody byly od půl osmé večer a skončily v půl dvanácté. Dráha byla upravená pro auto plochou dráhu, takže mantinely byly z betonu, což na první pohled nevypadalo nejlépe. Po tréninku jsme se s dráhou srovnal a první jízdu jsem vyhrál. Hladce jsem se dostal to semifinále, kde jsem ztratil bod s Lukášem Romankem. Ve finále jsem měl problémy se spojkovým košem a motorka nejela podle mých představ a já skončil třetí. Fanoušci tu byli úžasní.

Z Rockhamptonu jsme jeli do Goal Coastu, kde jsme se ubytovali v hotelu na pláži s výhledem na oceán. Tady jsem se také seznámil s Andrew Barghem. Jeli jsme na zdejší plochodrážní stadion, který připomínal evropské dráhy. A tak jsem se těšil, až se zde svezu.

Na stadionu jsme si připravili motorky na sobotní závod 2005. Tento mítink neabsolvovalo všech šestnáct jezdců, ale jen čtyři. Proto jsme jezdili pouze jako vložené jízdy do seriálu Gold Helmet. Hodně jsem se potýkal s technickými problémy. Při druhé jízdě jsem chtěl odstoupit, ale naštěstí jsme je odstranili včas a já stihnul finále, kde jsem skončil třetí.

Pak následovala třítýdenní pauza, kterou jsem využil k poznání této země. Chodili jsme se bavit do zábavných parků a zoo, kde jsem se také tulil s klokany a koalou. Také jsem se chodili koupat a opalovat na nejvyhledávanější pláž a večer zašli na nějaké to pivko. Pauza byla super, ale moc dlouhá, takže už jsem se těšil na další závod v Gilmanu.

Cesta sem trvala tři dny a byla dlouhá 3000 kilometrů. Po příjezdu jsme šli trénovat a seznámit se s dráhou, která byla hluboká a děravá. Po tréninku jsem udělal motorky a pak se setkal s rodinou, u které jsem měl být spolu s Oliverem Allenem ubytován. Ten ale přijel o dva dny později, protože byl na pohřbu svého týmového kolegy Ashleyho Jonese, který umřel během závodu ve Victorii.

Závody začínaly v osm hodin a skončily v jednu. Byly velmi obtížné a vyrovnané. Opravdu náročná byla finálová jízda – se šesti jezdci a na šest kol – která byla asi čtyřikrát zastavena. Na popáté už byla jízda odstartována a dojeta všemi šesti jezdci a já jsem skončil na druhém místě.

V Gilmanu jsme se dozvěděli, že odpadli dva mítinky v Tasmánii, tak jsme namířili směr Mildura.

Tady mě čekal poslední závod a víkend v Austrálii, tak jsem se chtěl rozloučit co nejlépe. Bohužel dráha byla upravená pro auta a materiál velmi držel. Po tréninku jsem z této oválu neměl dobrý pocit.

Při první jízdě jsem v první zatáčce byl jako první, ale motorka se mi zvedla a jel jsem rovně. Kvůli bolesti ramene jsem odstoupil od závodu a pro jistotu ranního odletu jsem jel na kontrolu do nemocnice. Zde nic závažného nezjistili a po návratu na stadion mě čekal Václav Verner a odjeli jsme do motelu.

Ráno jsme vyrazili na desetihodinovou cestu do Sydney, odkud jsme letěli na Nový Zéland a z Aucklandu přes Los Angeles do Londýna.

Tam jsem dorazil 29. listopadu v devět ráno. Nejhorší zpráva této cesty byla, když jsem se dozvěděl, že autobus do Prahy mi jede až v sedm večer. Proto jsem se snažil vyhledat jiný spoj, ale bohužel jsem žádný nesehnal, a tak jsem musel čekat na autobusovém nádraží, než přijede.

Za deset sedm jsem se dočkal a autobus přijel. Cesta do Prahy trvala také 16 hodin a přijel jsem na autobusové nádraží Praha-Florenc.

Závodění v Austrálii se mi vyplatilo a dalo mi životní zkušenost a schopnost postarat se sám o sebe. Jen škoda, že mi odpadly čtyři závody na Tasmánii.

Patrik Linhart v Austrálii:

29. října	Rockhampton	3.
5. listopadu	Gold Coast	3.
19. listopadu	Gilman	2.
26. listopadu	Mildura	pád v první jízdě

Celkově vyhrál Polák Lukasz Romanek, Patrik Linhart byl druhý před Angličanem Oliverem Allenem.

Foto: Patrik Linhart a jeho archív