Bývalý závodník a dnešní trenér AK Slaný Miroslav Rosůlek je proslulý jako skvělý společník a vypravěč. A právě proto se vyprávění o jeho kariéře hodí přesně na Silvestra. Zapomeňme tedy na pár chvil, jaký píšeme letopočet, a přesuňme se do dob, kdy se plochou dráhou mohlo živit jen pár vyvolených hvězd v pražské Rudé hvězdě, zatímco ostatní běžně museli chodit do práce, do dob plných stadiónů a televizních přenosů, do dob, kdy se kevlar používal jen na stavbu kosmických lodí a kombinézy se šily výhradně z kůže, zatímco ležatý motor se stále pokládal za slepou uličku vývoje.

Z nesmělého kluka závodníkem
Miroslav Rosůlek chodil na plochou dráhu do Slaného již jako malý chlapec. Souboje mužů v černých kožených kombinézách jej bavily, nicméně – jak sám připouští – vzbuzovaly v něm respekt. Když se čtveřice závodníků řítila po startu do první zatáčky, dokonce zavíral oči.

Přesto z něj vyrostl závodník. „Když jsem byl na vojně, přestěhovali jsme se z Královic do Knovíze,“ vysvětluje záhadu této přeměny Miroslav Rosůlek. „Tam tehdy jezdil nějaký Tonda Duda. Začal jsem s ním jezdit na tréninky, ale pořád jsem se jen koukal. On se pořád ptal, jestli se nechci svézt. Nakonec jsem si na to vlezl a během půl roku jsem už jel na podzimní soustředění.“

Jméno Miroslav Rosůlek se v programech poprvé objevilo v roce 1966. V dnešních dobách mají čtyřiadvacetiletí jezdci již mnohdy svou aktivní kariéru za sebou, ovšem před čtyřiceti lety nebyli podobní nováčci žádnou výjimkou. Přitom příležitostí ke svezení bylo i tehdy jako šafránu. Již bylo jasné, že idea zrušení ligy ve prospěch posílení šampionátu jednotlivců znamenala hned několik kroků zpět. Původní postupový pavouk skládající se hned ze tří úrovní již sice ustoupil modelu souběžné mistrovské části a kvalifikace pro příští rok, nicméně jezdeckou poptávku to uspokojit nedokázalo.

Šestašedesátý rok strávil Miroslav Rosůlek z větší části trénováním. V oficiální nominační listině kvalifikace pro šampionát 1967 sice jeho jméno nefiguruje, nicméně nakonec se v ní přece jen objevil. A právě tehdy jeho jméno poprvé proběhlo tiskárenskými rotačkami. Lokální noviny zmiňují jeho účast v závodě skupiny B ve Svitavách jen kratičkou zmínkou o pádu a natrženém svalu v koleni.

Zranění vůbec provázela celou Rosůlkovu kariéru. Kupříkladu hned v sedmašedesátém. V tom roce se totiž v šestidílném individuálním šampionátu dostávaly poměrně často ke slovu traové rezervy. Miroslav Rosůlek se tak svezl už při ouvertuře mistrovství ve Svitavách, ovšem po dvou nulách se s tehdejším stadiónem U tabačky rozloučil pádem.

O tři týdny později se však pokračovalo na dvou moravských oválech, pro něž je dnes plochá dráha již jen dávnou vzpomínkou. Zatímco v neděli v Břeclavi s Rosůlkem už počítali, protože předseda tamního klubu na něho držel, v Přerově to nebylo tak jednoduché. Ovšem stačila intervence slánského klubového kolegy Antonína Švába. Ten o rok předtím sesadil Luboše Tomíčka z československého trůnu a po druhém místě ve Svitavách se právě vydal za úspěšnou obhajobou titulu.

Jeho slovo tedy mělo pořádnou váhu a tak se v prosluněném odpoledni mezi šestnáctkou závodníků představil také tehdy pětadvacetiletý Miroslav Rosůlek, zatímco na Moravany Dobroslava Přichystala a Miroslava Kladivu zbyly náhradnické posty. Na své vestě vozil startovní číslo tři a nic nenasvědčovalo, že by jako produkt slánské asfaltové dráhy dosáhl na body. Na přerovském výstavišti, kde se ještě dopoledne před závody zemědělci pravidelně chlubili plemennými býky, totiž byla pořádná hlubina.

„Dřív nikdo nekoukal po dráze, jestli je hluboká, jak tomu mnohdy bývá dnes,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Jednou jsme třeba měli klubové turné v Maďarsku a jeho poslední závod jeli na svátek kytek. Celý ten den lilo jako z konve. Dokonce i smyk se na té dráze zahrabal a ven ho musely tahat hned tři traktory. Pouze Rusové byli oblečení v kombinézách. A ono se nakonec jelo! Přijel jsi na start a už jsi nic neviděl!“

Nicméně zpátky na přerovské výstaviště první červnovou sobotu roku 1967. Ve svých úvodních třech jízdách Miroslav Rosůlek projel cílem až poslední, nicméně hned ta další dopadla mnohem hůře. Kdosi totiž nechal otevřená vrátka ke vstupu z tribuny na ovál. Nic netušící hrdina našeho vyprávění o ně v plném tempu zachytil. Upadl a nepříjemně si poranil nohu.

Liga, kvalifikace i mistrák
Sedmašedesátý zaznamenal pro naši plochou dráhu další kvalitativní krůček vpřed. Po čtyřleté přestávce se totiž znovu začala utkávat družstva. Soutěž inicioval populární časopis Svět motorů, jenž věnoval pohár pro vítěze. Slaný v té době patřil společně s žižkovskou Viktorkou a pražskou Rudou hvězdou k absolutní jezdecké špičce.

I když tehdejší ligu provázel mnohdy organizační chaos s mnoha termínovými čachry a kontumačními výsledky, přinesla řadě závodníků další jezdecké příležitosti. Nejinak tomu bylo v případě lepšícího se Miroslava Rosůlka, který začal rázně bušit na dveře mistrovství republiky jednotlivců.

V dobách mnoha desítek vydaných plochodrážních licencí však mezi absolutní špičku vedla pořádně dlouhá a trnitá cesta přes několik kvalifikačních úrovní. Po rekonvalescenci z nešastného pádu v Přerově sice zůstal viset ve finále předkvalifikace v Polepech, když těsně za ním skončil začínající Jiří Štancl, nicméně o rok později již byl úspěšný.

Rozhodnutí padlo v Třinci a Miroslav Rosůlek si tyhle závody vybaví ještě dnes: „Stadión byl na takovém kopci a měl hodně uzounkou a krátkou dráhu. Vzpomínám si i na některé soupeře, Petra Hanuše, Evžena Erbana a Josefa Laštovku. A také na Milana Špinku. Ten předtím suverénně vyhrál svůj první závod v Pardubicích a Pardubáci chodili a říkali, jak nám to Milánek nandá. Jenže on tam neudělal ani bod. Zato mně se dařilo, v sobotu jsem vyhrál a v neděli zajel rekord dráhy. Ovšem když jsem tam přijel za rok, nemohl jsem vůbec zatočit!“

V sezóně 1969 se tedy z Miroslava Rosůlka poprvé stal řádný účastník československého individuálního šampionátu. Nicméně na tenhle rok vzpomíná především v souvislosti s ligou. Slaný, který v předcházející sezóně málem z nejvyšší soutěže spadl, totiž získal novou akvizici z krizí postižené Viktorie Žižkov, a sice Miloslava Vernera.

Středočeský celek, jehož páteř se sestávala ze spojení Miloslav Verner, Zdeněk Majstr, Pavel Mareš, Jan Klokočka a Miroslav Rosůlek, jen stěží hledal konkurenci. Pouze na pražské Markétě prohrál rozdílem pouhých dvou bodů. Z Ústí nad Labem a Pardubic odjížděl jako vítěz a na domácím asfaltu vyhrál všechna tři klání. S žižkovským týmem, jenž tehdy odjel jen dvě utkání, inkasoval body kontumačně. Kořist z této spanilé jízdy stála opravdu za to – zlatá medaile!

Úspěšnou Rosůlkovu sezónu podtrhlo jedenácté místo z šampionátu jednotlivců, když se jeho nejvýraznějším výsledkem stalo devět bodů a šesté místo na domácí dráze. V prestižním seriálu se ovšem udrželi jen ti nejlepší, ostatní museli absolvovat kvalifikaci. „Kvalifikace byly palba,“ nezastírá Miroslav Rosůlek s více než třicetiletým odstupem. „Do mistrovství republiky se chtěl dostat každý. Třeba takový Standa Kubíček, ten v mistráku jen tak laboroval, ale kvalifikačku jen vždycky naplno.“ Nešlo totiž jen o body či výkonnostní třídy, ale také o výjezdy za železnou oponu, které čekaly především na borce z federálu.

Na svůj první zahraniční výjezd západním směrem jel Miroslav Rosůlek před velikonocemi právě v devětašedesátém. Jeho cílem byl rakouský Neulengbach a spolujezdci mu byli Karel Voborník a Miloš Duda. Ale nechme vyprávět závodníka samotného: „Byl to mezinárodní závod jednotlivců a kromě Rakušanů tam jeli také západní Němci. Mně to na té rozbité dráze letělo a své první tři jízdy jsem vyhrál. Mechanik Melichar, který tam byl s námi, žertoval, že jsem to snad přijel vyhrát. Ve čtvrté sérii jsme se sešli všichni Češi. Přišel za mnou Karel Voborník, a prý že to jedu jako kráva, a že bychom to mohli zaonačit, abychom všichni tři byli do věnce. Nechal jsem je, záměr se podařil, měli jsme s Voborníkem a Dudou stejně bodů a čekal nás rozjezd. Stoupl jsem si do koleje, páska pink a já koukal ze země! Převrátil jsem se a tak jsem už jen mohl sledovat, jak se Miloš Duda a Karel Voborník vzdalují…“

Do mistrovství světa pro sádru
Přišla sedmdesátá léta a život šel dál. Slaný dál sváděl souboje na ostří nože s RH Praha. V posledním roce ligy osmičlenných celků (1970), stejně jako v prvém roce systému čtyřutkání měly oba rivalové shodný počet tabulkových bodů. Ovšem pomocná kritéria vždy rozhodla ve prospěch pražského klubu.

Šampionát jednotlivců se však v sedmdesátém musel obejít bez Miroslava Rosůlka. Ten totiž zůstal viset v hustém sítu kvalifikace. Mezi elitu se však dokázal záhy vrátit a sezóně 1971 se jeho nejlepším výsledkem stala dvě šestá místa z asfaltových drah ve Slaném a v Březolupech.

Snem každého závodníka je samozřejmě reprezentace v mistrovství světa. Miroslav Rosůlek si jej splnil v roce 1972. Klíčovým momentem se stal kontrolní závod reprezentantů, jak se tehdy nominačnímu závodu říkalo, v Břeclavi. Rosůlek se dostal společně s Jiřím Štanclem a Karlem Voborníkem na stupně vítězů a vysloužil si tak místo v kontinentálním kole v Gorzowě.

Že je slánský jezdec ve velké formě, potvrdil také úvodní závod šampionátu jednotlivců ve Slaném. V něm Miroslav Rosůlek zúročil dokonalou znalost dráhy. Tři jízdy vyhrál, jednou dojel druhý za klubovým kolegou Zdeňkem Majstrem a při svém posledním vystoupení nestačil na Jiřího Štancla a dalšího Slaňáka Jana Klokočku. Dvanáct bodů pak vyšlo na zelený věnec, když výše stáli jen českobudějovický Jan Holub a suverén Jiří Štancl.

Druhý den šampionát pokračoval v Chomutově. Miroslav Rosůlek mířil opět hodně vysoko a tři body z poslední rozjížďky by jej opět poslaly na stupně vítězů. Jenže přišel pád. „Za mnou byl Honza Verner. Nestačil se mi už vyhnout, jen to zvedl na zadní a tak mě přejel. Měl jsem roztříštěnou lopatku, rameno a otřes mozku. Moje první starost však patřila motorce, zda není moc rozlámaná. Blížil se přece ten Gorzow…“

Osudný pád se stal 16. dubna, mistrovství světa bylo na programu 21. května. Miroslav Rosůlek dělal vše pro to, aby v Polsku nastoupil. Ovšem přihodila se mu ještě další patálie. „Rozhodl jsem se, že se po tom Chomutově jen tak svezu o tréninku ve Slaném. Vjel tam se mnou Klokan (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce), chvilku se vozil a pak mě hecoval, že si vyzkoušíme start. Já neměl masku, tak se mi do toho nechtělo, ale přemluvil mě. Od startu mi ujel a já dostal takovou cejchu, až mi vyrazila dva zuby. Klokan se tomu jen smál.“ Samozřejmě nešlo o krutý výsměch, ale o přátelské hecování. „Byli jsme s Klokanem jako dvojčata,“ vysvětluje Miroslav Rosůlek. „Oba jsme pocházeli z Královic a jezdili jsme spolu už jako kluci na čundry.“

Ve srovnání s chomutovským pádem byly vyražené zuby jenom prkotinou a Miroslav Rosůlek na nástupu v Gorzowě nechyběl. Historické anály mluví o tom, že skončil s jedním bodem dvanáctý a při kolizi s Rakušanem Josefem Scharlem si zlomil ruku. A jak to viděl závodník samotný? „Vypadlo mi to z ruky, zranění z Chomutova ještě nebylo úplně vyléčeno. Byla tam hrozně hluboká dráha, protože snad celých čtrnáct dnů před tím pršelo.“

Přesto v létě stihl závěrečné tři závody mistrovství republiky a na podzim nastoupil do kvalifikace o jeho příští ročník. Nakonec však postoupil s odřenýma ušima jako náhradník. V Čakovicích totiž po dvou druhých místech dvakrát upadl a odstoupil. Druhý den do Liberce nejel a čtvrté místo z Pardubic na nic víc nestačilo.

V prvé polovině sedmdesátých let začaly u nás být nesmírně populární ledy. Řada klasických popelářů si je přes zimu vyzkoušela. A Miroslav Rosůlek? „Svezl jsem se na tom, ale závody jsem nikdy nejel.“ Vzápětí však dostál své pověsti výborného baviče a vyrukoval s další historkou.

„Zdeněk Majstr jednou přišel s tím, že bude ty ledy jezdit. Trénoval na jednom rybníku za Slaným a tak jsme se tam šli s Klokanem podívat. Už zdálky jsme slyšeli, jak tam má pořád plný plyn. Jenže on jezdil hodně velký okruh, prakticky od břehu ke břehu. Když zastavil, byl úplně nadšený, jaká je to paráda. Jenže pak mu Klokan namaloval kolečko odpovídající skutečné dráze a Majstr znejistěl.“

Na první závody se jelo do Poličky. „Když Zdeněk uviděl dráhu, přešel ho humor. Navíc ještě před závodem šel kolem funus. V první jízdě startoval od lajny. Jel pořád rovně a Tonda Šváb musel přes sněhový pešunk, aby se nesrazili. Ale nakonec se ty ledy naučil. Čekalo to i Klokana, který se na ledy dal o něco později. Pamatuji si Karla Voborníka, jak na prvním závodě v Táboře křičí: Klokan je první, první, ne už je druhý, ještě vydělává – a už nevydělává!“

Pět motorek ve vzduchu – a na zemi
Sezóna 1973 začala opět ve velkém stylu. Miroslav Rosůlek si vyjel opět nominaci do mistrovství světa. To se lehko řekne, ovšem tehdy to znamenalo prosadit se ve třech závodech během jediného víkendu, a poté o týden později ve třech dalších, tentokrát s přímo nasazenými šesti borci s první výkonnostní třídou!

Miroslav Rosůlek se v šestici kontroláků rozjel takovým způsobem, že poslední březnový den zaznamenal na domácí dráze ve Slaném svůj životní výsledek v šampionátu jednotlivců. Hned ve své úvodní rozjížďce dokázal vyzrát na Jiřího Štancla. Vzápětí jej sice porazil Karel Voborník, nicméně pak již jen vítězil, takže se mu na stupních vítězů na krku houpal stříbrný věnec. Druhý den pak v Čakovicích skončil osmý, nicméně jeho myšlenky již dlely v přípravách na předkolo mistrovství světa v Nordenu.

Čtrnáct dnů před Nordenem se však v Pardubicích uskutečnil šestý ročník Memoriálu zakladatele legendární Zlaté přilby Františka Hladěny. Pořadatelé zvolili systém vycházející právě z nejstaršího plochodrážního klání světa. V depu se sešla solidní domácí špička umocněná tehdy kvalitními východními Němci.

„Prvá rozjížďka mé úvodní skupiny mi nevyšla,“ vrací se Miroslav Rosůlek o třicet let zpátky. „Přijel jsem do depa a stěžoval si, že mi to nějak nesedí. Ovšem druhou rozjížďku jsem vyhrál, pak i třetí a tímhle stylem jsem se dostal až do finále.“ Do něj se dostali také další Slaňák Zdeněk Majstr, tehdy již ve službách pořádající ZP jezdící Miloslav Verner, jeho klubový kolega Bedřich Mareš a dva Němci Clemens Bever a Dieter Tetzlaff.

„Stál jsem druhý od prken,“ vybavuje si okamžiky před startem Miroslav Rosůlek. „Napravo byl Majstr, nalevo Bever a Tetzlaff. Pak vylétla guma a víc si už nepamatuju. Zdeněk Majstr nás totiž všechny
sestřelil. Ale to vím pouze z líčení svého mechanika Tondy Fořtíka. Ten to komentoval, že nejdříve bylo pět motorek ve vzduchu a já nad nima a pak pět motorek na zemi a já pod nima!“

Výsledkem se stal těžký otřes mozku slánského bojovníka. Ale že by vzdal mistrovství světa? Nikdy! „Přijeli pro mě do špitálu,“ vypráví. „A za pár dnů bylo už to Německo. Po otřesu mozku jsem si připadal jak v Jiříkově vidění. Navíc jsem celou cestu řídil dvanácetdvojku stejšna.“ Na široké pískové dráze pak nasbíral devět bodů a skončil šestý. A to ještě jednou neviděl cíl kvůli technické poruše.

Miroslav Rosůlek si tedy mohl začít chystat věci na první kolo světového šampionátu do Miskolce. I když v třiasedmdesátém se světové finále jelo v Polsku, a tudíž reprezentanti bílé orlice měli své finálové posty zajištěné bez kvalifikace, neubralo to kontinentálním kolům na dramatičnosti.

Nechme však vyprávět samotného Miroslava Rosůlka: „Do Miskolce jsme jeli společně s Václavem Vernerem. Celým závodem jsme procházeli vcelku suverénně až do poslední série. Ani v ní to neměl být žádný problém. Já měl sedm bodů, Venca osm. Oba jsme se sešli v závěrečné rozjížďce, která byla poměrně lehká. Domluvili jsme se tedy, že kdo odstartuje, bude tam.“

Ovšem, jak už to chodí, jeden míní a ono mu to vůbec nevyjde. „Plány nám však zkřížil domácí István Sziráczki,“ líčí Miroslav Rosůlek. „Po startu nám oběma uletěl alespoň o délku čtyř motocyklů. Já byl druhý, Venca za mnou. Najednou rána a už jsme se váleli. Venca to totiž strčil pode mě a nevyšlo mu to. Jedna motorka vrčela a Vašek na ní rychle skočil a dojel do cíle. Jenže ta motorka byla moje…“

Václav Verner tak díky neobvyklé půjčce motocyklu získal osm bodů, což na postup do druhého kola stačilo, zatímco opěšalému Miroslavu Rosůlkovi jeden bodík scházel. Nicméně ve druhém kole, či-li obdobě pozdějšího kontinentálního semifinále, se v německém Rodenbachu přece jen objevil. Maďaři totiž tenkrát měli velké problémy s výjezdy do západního světa, a kromě toho týdenní lhůta mezi Miskolcem a Rodenbachem byla z hlediska získání víz šibeniční.

Ke slovu se tak dostal i původně nepostupující Miroslav Rosůlek. A jak na nejvyšší kvalifikační stupeň světového šampionátu své kariéry vzpomíná samotný závodník? „V prvé rozjížďce na mě čekala trojice Rusů. Startoval jsem od lajny a pak následovala strašná cejcha a vzápětí úplná tma. Neviděl jsem vůbec nic, a co víc neměl jsem na sobě vůbec brýle ani slídy! Jestli mi je vzala ta sprška materiálu, nebo jestli jsem přijel na start už bez nich, je pro mě dodnes záhadou.“

Faktem však zůstává, že v boji mezi šestnáctkou z dvaatřiceti nejlepších mimopolských plochodrážníků kontinentu, obsadil čtrnáctou příčku ze ziskem třech bodů. Mohlo to být ještě lepší, ovšem v jedné z jízdu mu praskl řetěz.

Sprint pro zelený věnec
Léto 1974. Nádherné červencové odpoledne v jižních Čechách. Miroslav Rosůlek se rekreuje se svou slečnou rekreuje na chalupě vypůjčené od Jana Holuba. Příjemnou atmosféru dokresluje hrající rádio. Zrovna běží tehdy populární motoristický pořad bratislavské redakce Zákruta. Poklidná atmosféra je však ta tam, když moderátor hlásí, že se dnes na dráze ve Slaném jede třetí závod osmidílného mistrovství republiky jednotlivců na ploché dráze.

„Úplně mě polilo horko,“ směje se dnes Miroslav Rosůlek, by tehdy mu při představě, že jej od důležitého závodu, na který úplně zapomněl, dělí jen pár hodin a několik desítek kilometrů nepříliš kvalitních silnic, do smíchu příliš nebylo. „Okamžitě jsem skočil do svého stejšna a uháněl do Slaného. Mechanik Tonda Fořtík mi nejprve vynadal, ale celý závod byl bez nervů. Vlastně jsem skočil na motorku a závodil.“

A nutno podotknout, že závodil skvěle. Ve své prvé jízdě projel cílem za plzeňským Jiřím Hejlem, ve druhé byl opět druhý za pražským Petrem Ondrašíkem. A právě tady si vypil svůj kalich hořkosti až do dna vítěz předcházejících klání na Markétě a v Plzni Milan Špinka. Ten už při svém prvém startu nebodoval, a teď byl diskvalifikován.

„V té jízdě jsme s Milanem najeli do pásky,“ vybavuje si Miroslav Rosůlek. „Ta praskla a já rychle ukázal rukou na Milana. Vyloučili jeho.“ Slánský borec pak dvakrát vyhrál, zatímco v závěrečné rozjížďce skončil opět druhý za plzeňským Janem Hádkem. Ten si tím pádem šel pro zlatý věnec, zatímco na Miroslava Rosůlka čekal rozjezd s věrným kamarádem Janem Klokočkou. V něm mu však praskla osa předního kola a hrdina našeho vyprávění skončil na zemi. Ze země však vzápětí rychle putoval na nejnižší stupeň vítězů.

V extralize byl Slaný pořád černou štikou soutěže, by pražskou Rudou hvězdu již z trůnu sesadit nedokázal. Svou roli ovšem sehrálo i pozměněné přidělování tabulkových bodů, když počínaje třiasedmdesátým inkasoval vítěz závodu pět bodů, namísto dosavadních čtyřech, zatímco stříbrný tým se i nadále musel spokojit se třemi.

By to na celkové zlato Slaňákům nikdy nestačilo, několik vynikajících dílčích výsledků přece jenom dosáhli. Tím nejmarkantnějším se stal závod v červnu pětasedmdesátého roku. Z pražské Markéty odjížděli se zlatými věnci na krku právě slánští závodníci. Zpočátku to ovšem na jejich triumf vůbec nevypadalo.

Při svém pádu ve druhé sérii se totiž zranil Karel Voborník a náhradník Jiří Loskot jej nedokázal plnohodnotně zastoupit. Nicméně trio Miroslav Rosůlek, Jan Klokočka a Václav Čiviš zářilo. „Po dešti tam byla hodně hluboká dráha,“ vybavuje si okolnosti senzačního triumfu Miroslav Rosůlek. „Létal jsem tam kolem prken a v jedné rozjížďce jsem pár metrů před cílem vopral Vaška Vernera.“

V roce 1975 se Miroslav Rosůlek ve svých třiatřiceti letech naposledy postavil na start závodu mistrovství světa. Vyrovnané výkony v kontrolních závodech mu zajistily místo v prvém kole v Ostravě. „Bylo to tam hodně rozbité a já navíc pohnojil jízdu s Jindřichem Dominikem,“ líčí Miroslav Rosůlek momenty, jenž jej stály místo v dalším kole. „Byl jsem druhý a říkal si, že mi to na postup stačí. Jenže jsem chytil díru a ta mě rozhodila. To ještě nic neznamenalo, avšak vzápětí přišla druhá. Ta mě poslala na venek a Dominik mě podjel.“

Osm bodů znamenalo dodatkovou jízdu o sedmé až desáté místo s Poláky Andrzejem Tkoczem a Franciskem Stachem a Evženem Erbanem. „Říkal jsem si, že si to ohlídám,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Jenže jsem byl tak ohlídanej, až jsem unknul do pásky a ta praskla.“ V deštivém druhém kole na pražské Markétě se však nakonec objevil, by jen na nástupu a v roli náhradníka.

Odejít se nedá
Čas se však nedá zastavit a tak se věčný optimista a zarputilý bojovník, který nezkazil žádnou zábavu, koncem sedmdesátých let postavil na start svého posledního závodu. Jenže on jel vlastně poslední mítinky dva.

„Už jsem asi rok nejezdil, když Slaný jel na turné do polské Zielonej Gory,“ vysvětluje Miroslav Rosůlek. „Jeden jim chyběl a tak jsem nastoupil já. Tři čtvrtě roku jsem na tom neseděl, takže mě před závodem nechali objet dvě kola. V závodech jsem pak čtyři nebo pět bodů ještě udělal.“

V té době už pomáhal Karlu Průšovi staršímu v jeho trenérské práci, u které zůstal až do dneška. Když mu několikrát proklouzlo extraligové zlato doslova mezi prsty a čas od času zvažoval, že toho nechá. Nicméně bude pokračovat, protože: „Plochá dráha je sport, od kterého se nedá odejít. Čím se asi kdo dostal na tvrdší životní dráhu, tím víc k tomu přilnul. Kdybych se znovu narodil, o vůbec bych se nerozmýšlel a znovu závodil.“ A odměnou mu loni v září byl konečně vysněný triumf v extralize.

V tomto přesvědčení by jej nezlomila ani vidina zranění, která k tomuhle sportu bohužel také patří. „Víš, když jsem byl rozlámanej, snažil jsem se z toho co nejrychleji dostat,“ odhaluje Miroslav Rosůlek svůj postoj. „Kupříkladu v Polepech byla taková hodně úzká dráha. Jednou tam přede mnou dva spadli. Nešlo se jim vyhnout. Šel jsem přes ně a při pádu si zlomil navikulárku. Doktoři mi předvídali šest měsíců v klidu a já za čtrnáct dnů už jezdil.“

Ale abychom nekončili závanem nemocničního odéru, ještě jednu veselejší historku v podání skvělého vypravěče Miroslava Rosůlka: „Jednou se v Pardubicích jela nějaká kvalifikace a v hledišti byli dokonce i oficiální osobnosti anglické ploché dráhy. Nastoupil jsem v dodatkové jízdě s Bratislavanem Jozefem Tóthem. Přijeli jsme ke startu, on u lajny, já u prken. Již předtím jsem si všiml, že se rozsvítí zelené světlo a páska jde nahoru hned vzápětí během krátké chviličky. Postavil jsem se metr před gumou, zatímco Tóth přijel těsně k ní. V té chvíli jsem si pomyslel: Tak, Pepíku, tohle jsi už prohrál. Rozsvítilo se světlo, já pustil spojku a jel. On totiž koukal na pásku, zatímco já na světlo a ono mi to vyšlo, když rozhodčí ani tentokrát gumu nedržel. Pepík to šíleně prožíval a v depu mi nadával. Hodně ho to mrzelo, myslel, že vyhraje. Ale to bylo všechno v dobrém, ono totiž dříve byla v depu jedna velká parta, zatímco dnes mám mnohdy pocit, že těch kolektivů tam je přesně šestnáct.“

Miroslav Rosůlek v krátké statistice:

Reprezentační starty:

MS jednotlivců:	21.5.1972	1. kolo – Chorzow (PL)	12. (1 b)
	6.5.1973	předkolo – Norden (D)	6. (9 b)
	20.5.1973	1. kolo – Miskolc (H)	10. (7 b)
	27.5.1973	2. kolo – Rodenbach (D)	14. (3 b)
	18.5.1975	1. kolo – Ostrava (CS)	10. (8 b)
	31.5.1975	2. kolo – Praha (CS)	DNR
MS družstev:	17.6.1973	kolo – Debrecen (H)	ČSSR B – 3.

Umístění v MR jednotlivců:

1969	11.
1971	12.
1972	10.
1973	9.
1974	10.
1975	14.
1976	nepostoupil do finále
1977	20.

Věnce z jednotlivých závodů:

stříbrný	31.3.1973 Slaný
zelený	15.4.1972 Slaný
	27.7.1974 Slaný

Umístění v MR družstev:

1968	5.
1969	1.
1970	2.
1971	2.
1972	kvůli zraněním se nedostal do sestavy
1973	2.
1974	3.
1975	2.
1976	2.

Foto: archív Miroslava Rosůlka, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)