Praha – 12. prosince
By je dvojnásobným evropským šampiónem a trojnásobným vicemistrem, sláva mu v žádném případě nestoupla do hlavy. Záplavu svých úspěchů dokáže shrnout do kratičké věty, že nějaké výsledky se dostavily. Letos bojoval i o celkové vavříny v dlouhodrážním mistrovství světa, ale těžké zranění z Morizes mu udělalo čáru přes rozpočet. Jak prozradil magazínu speedwayA-Z, v současné době usilovně pracuje na comebacku do sedla závodního stroje. Zdeněk Schneiderwind také mimo jiné zavzpomínal na svá mladší léta, vysvětlil svou specializaci na dlouhé a travnaté ovály a samozřejmě odpověděl na spoustu otázek našich čtenářů.


speedwayA-Z: „Především bych se tě chtěl zeptat na tvůj zdravotní stav po onom hrozném pádu v Morizes. Probíhá rekonvalescence bez komplikací?“
Zdeněk Schneiderwind: „Myslím, že jo. Akorát to chce svůj čas. Tu nohu jsem měl totiž rozbitou hodně. Teď jsem na Slapech ve vojenským rehabilitačním centru a tam mě dávají do kupy celkem dobře. Trávím tam týden od pondělí do soboty a od sedmi hodin ráno do čtyř odpoledne mám předepsaný procedury. Absolvuju je všechny a to nejen proto, že mi všude musej dávat razítka. A tak doufám, že je všechno na dobrý cestě. V pátek jsem už odložil hůlky a belhám se. Je blbý, že se mi špatně chodí v botě, protože mi noha natíká, ale jinak je to v pohodě. Nemůžu říct, jestli budu závodit. Já chci, ale záleží, jak na tom budu po fyzický a psychický stránce. Když chceš,to ještě neznamená , že taky máš. Já bych určitě ale chtěl.“

speedwayA-Z: „Vezměme ale tok našeho vyprávění úplně z jiného konce. Pocházíš ze Štipoklas, malé vesnice u Kutné Hory. To asi není obvyklé rodiště plochodrážníka. Jak jsi se vlastně ke sportu levých zatáček dostal?“
Zdeněk Schneiderwind: „To nezapomenu. Jsem vyučenej chemik, a když jsem na učňáku bydlel na intru, z hecu jsme se s klukama z pokoje přihlásili. Nebylo to ani kvůli tomu sportu, ale spíš, abychom mohli zdrhat z intru. Do školy přišli Evžen Erban, Rudolf Havelka a Josef Laštovka, že nabírají závodníky. A my si řekli, že jdem. Bylo to v říjnu a my chodili do bazénu, tělocvičny a to sportovní vyžití bylo na neskutečně vysoký úrovni. A mě to chytlo tak, že mě to drží až do dneška, i když jsem u toho z našeho pokoje zůstal sám. Můj příchod
na plochou dráhu nebyl teda plánovanej. Že bych chtěl jednou bejt Olsen nebo Mauger, to ne. Spíš jsem do toho spadnul. Předtím jsem na plochý dráze nikdy nebyl. Jezdil jsem se spíš s tátou dívat na motokrosy. Na svý první závody si nevzpomínám. Tak moc si nepamatuju, zůstaly mi spíš jiný vzpomínky. Třeba jak jsme jednou jeli na mistrovství Evropy do Bulharska a já si tam zlomil kličku. Ve svých začátcích jsem byl hodně rozlámanej. Nebo jak jsme jeli s tátou do Žarnovice. Vyrazili jsme dřív a spali v autě. Tehdy jsem si ještě neuměl skoro nic udělat, takže jsem vůbec nezprovoznili motorku. Na to mám neskutečný zážitky. Vzpomínám si, jak jsem vyhrál Zlatou stuhu. Ale spíš si víc pamatuju úplný začátky. Jednou jsem o tréninku vlítnul na dráhu. A pak říkám Havelkovi, to jsem jel, co?! A on, že tam musím podržet plyn. Tak jsem ho tam podržel a zlomil si zápěstí a kličku a pak si nemohl ani zapnout poklopec. Tenkrát jsem dělal v Kolíně. A soused z vedlejší vesnice Bahno, jakýsi Kunášek, chtěl taky začínat. Na Zlatý přilbě nám dali dohromady jednu motorku. On měl sajdu a vždycky mě v Kolíně nakládal. Byli jsme v kombinézách, plochodrážku dali do sajdkáry a jeli do Pardubic na trénink. Možná jsme si toho pak ale víc vážili, když jsme museli podnikat takovýhle štrapáce. Dneska to ti mladý kluci nezažijou.“

speedwayA-Z: „Po začátcích v Pardubicích jsi se objevil v barvách tehdejší Rudé hvězdy Praha. Důvod je jasný, povinná dvouletá vojenská služba. Proč jsi však v Praze zůstal a nevrátil se do pardubického SVS?“
Zdeněk Schneiderwind: „Já jsem se vrátil. Protože ještě dneska vzpomínám, že tenkrát byla v Pardubicích až neskutečná parta. Ála Dryml, Jirka Jirout a hlavně Petr Kučera a Pavel Karnas. Trénovali nás Rudolf Havelka a Josef Laštovka. Takovou partu jsem už pak nikde
jinde nezažil. I když možná, když je člověk starší, tak si to trošku zhezčuje. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem cuknul a vrátil se do Prahy. Z vojny jsem do Pardubic přišel v říjnu. Domluvili jsme si podmínky, ale ty se najednou neplnily. Pak bylo pád lidí z Pardubic, s kterejma jsem se ani nezdravil. Ale voda omele všechny hrany, jak se říká. Tehdy mi hodně pomohl Zdeněk Dubišar. Spíš po takový lidský stránce, do života. A tak jsem byl v Praze a už to zůstalo. Je pravda, že s Pardubic bych měl asi snadnější cestu do Anglie. To mě mrzí, že jsem se tam v mládí nedostal. Asi jsem nebyl tolik průbojnej. Prostě jsem tam nešel.“

speedwayA-Z: „Vysněným cílem všech závodníků je domácí titul jednotlivců. Ty jsi mu byl hodně blízko v roce 1988. Zlato ti ale nakonec proteklo doslova mezi prsty. Vzpomínáš si ještě na tento ročník šampionátu?“
Zdeněk Schneiderwind: „Vzpomínám, podobně jsem to měl dva nebo tři roky za sebou. Tenkrát mi v Březolupech třikrát odešly magnety. Bylo to k vzteku. Nebylo to nepřipraveností, spíš jsem neměl tolik závodnickýho štěstí. Někdo ho má, někdo nemá. A tenkrát tam vyhrál Maas (Roman Matoušek – pozn. redakce). S ním jsem svedl hodně tuhejch bojů. I v zimě jsem si v rámci různejch tréninkovejch motokrosů nikdy nedarovali ani metr zadarmo. Na detaily z různejch závodů si vzpomínám, ale pak mi to vypadne z hlavy. Možná je to tím, že pořád závodím a těch závodů je spousta. K tomu mistráku asi víc už neřeknu. Ale pamatuju si třeba jízdu z jinýho mistrovství republiky jednotlivců z Plzně. Jel jsem s Maasem, Petrem Ondrašíkem a Jiřím Štanclem. Třikrát jsme to opakovali. Roman jel z jedničky. Shodil mě a já pak poslal i ty dva na venku. A protože jedinej Maas nespadnul, ani jednou ho nevyloučili. Spíš si prostě pamatuju takovýhle momenty, než abych ti řekl tenkrát v tom dvaadevadesátým to v tom nebo tom závodě bylo tak a tak a proč jsem nebyl mistr. To ne.“

speedwayA-Z: „Roku 1999 jsi jel naposled závody na krátké dráze. Už v minulosti jsi na travnatých a dlouhých oválech závodil, ale čím tě právě tato klání oslovila natolik, že jsi se stal specialistou na ně?“
Zdeněk Schneiderwind: „S krátkou jsem nepřestal plánovitě. Vždycky jsem si říkal, že jí ještě pojedu a dokonce jsem v Německu a Holandsku ještě nějaký závody měl, když doma už ne. Ne že bych chtěl bejt výhradní specialista na tyhle disciplíny, ale na krátký už na to nemám. A já se snažím bojovat neustále a na tý dlouhý se občas do světovýho finále dostanu. Sice bych se připravil i na krátkou, dokonce na ní na jaře trénuju, ale radši jezdím dlouhou a trávu. Na ně se chci dobře připravit a to nejlíp udělám na závodech. A musím zaukat, že mi to na dlouhý a trávě trošku jde. Když jsem jel mistrovství Evropy poprvé, dostal jsem se do finále. Jeli jsme ve Stadskanaalu v Holandsku. Všichni si tam najížděli k prknům a já to tam fláknul po lajně. Jenže v půlce zatáčky jsme šli do sebe. Měl jsem kliku, že jsem neupadnul. Pak jsem se tuhle disciplínu učil a pochopil, proč to najíždějí po venku a ne tak blbě jako já. Dneska se už nad tím musím jedině pousmát. Pět zkušenejch závodníků jede k prknům a jeden blázen po lajně! Výhodu, kterou si přináším z krátký, je, že máš motorku v ruce. Dřív jsem třeba v tejdnu jel krátkou a o víkendu dlouhou nebo trávu a neměl problémy. Zkušenosti z krátký využiješ spíš na tvrdých drahách. Musel jsem se to ale naučit i v Holandsku, kde je to většinou hlubina. To taky nějakou tu bouli přineslo.“

speedwayA-Z: „Z tvých výsledků by člověk mohl získat dojem, že ti tráva jde lépe než dlouhá…“
Zdeněk Schneiderwind: „Určitě. Možná je to moje výmluva, ale na dlouhou nemám motorku. Na trávě to jde dohnat, ale když ti to nejede na dlouhý… Jako třeba letos v Pfarrkirchenu. Věřil jsem si, ale první dvě jízdy byly úplně tragický. Pak se naštěstí naladil motocykl. Ale pak přišlo to zkurvený Morizes… Myslím si, že na trávě víc zúročím zkušenosti. Na dlouhý totiž potřebuješ rychlej motor. Občas se mi to povede. Kdyby se mi loni v Mühldorfu nerozlítnul motor, byl bych ještě lepší. Vodil jsem Tatuma i Bartha. Jestliže bych věděl, jak ten motor připravit, udělal bych to. Jenže to se nepovede vždyky. Mám fabrickej motor. Dva, tři roky zpátky jsem jezdil vývojovej model jednovačky. V Osnabrücku mi to letělo, až jsem si říkal, že to není možný. Neodstartoval jsem a pak jsem klidně předjížděl Risse! Z pátýho místa jsem se dostal na první. Pět jízd jsem vyhrál. Buď jsem odstartoval jako první nebo všechny předjel zezadu. V tý poslední rozjížďce se to však rozlítlo a už jsme to nenaladili. A Robert Barth pak hned volal Evženovi Erbanovi, co jsem to měl za motor. Není jednoduchý to naladit, ale snažíme se. Jsem rád, že mi Jawa vychází vstříc. Pro moje ego je určitě lepší dosáhnout výsledku s Jawou a svépomocí, než dát peníze ladičovi a pak zjistit, že tam od něj máš normální věci.“

speedwayA-Z: „V mistrovství světa to letos vypadalo, že by sis mohl ještě vylepšit své životní páté místo z loňského roku. Navzdory smůle v Morizes a absenci v New Plymouth jsi skončil nakonec osmý. Jak na letošní sezónu budeš vzpomínat?“
Zdeněk Schneiderwind: „Nejvíc mě mrzí, že spousta práce přišla vniveč. V mistrovství světa mě to doopravdy mrzí. Myslím si, že jsem jel dobře. I v tom Morizes. Jak řekl Vašek Verner,
byl jsem v blbej čas na blbým místě. Ve skrytu duše jsem doufal, že budu bojovat o celkový třetí místo. Pořád jsem věřil. Nejel jsem třeba extrémně dobře, ale soupeři si to kazili. Vypadl Kröger, Janoschka nejel taky dobře. Na Novým Zélandu jsem loni byl. Jelo se tam s devatenáctkama gumama a šlo mi to. Nehledal jsem cestičku, že bych s dvaadvacítkama byl lepší. Finálová série začínala letos v Bielefeldu. Hned v první jízdě jsem měl defekt a to mě stálo finále A. Byl jsem z toho docela rozmrzelej, protože tam se mi jede dobře. Marmande to byl suprovej úspěch. Díky mýmu francouzskýmu mechanikovi Jean – Claudemu. Říkal jsem si, že jedu dobře, on zase že to není ono. A tak jsme vyměnili motorku. Dali jsme lehčí převod a ve finále jsem to prokličkoval na druhý místo. Bylo to o milimetry. Pfarrkirchen byl blbej závod. Nejdřív nula, pak jedna. V první rozjížďce jsem odstartoval druhej, ale dojel poslední. Až do cíle mě pořád předjížděli. Vyměnili jsme motocykl a tak jsem vyhrál aspoň finále C. A pak přišlo to pitomý Morizes, kde to dopadlo, jak to dopadlo. V tý poslední jízdě jsem měl ještě šanci, když mě předtím zavřeli a já dojel jen na bod. Ale ono to skončilo takhle hodně blbě.“

speedwayA-Z: „A co mistrovství Evropy? Vyhrál jsi semifinále v La Reole a ve finále v Eenrumu byl sedmý.“
Zdeněk Schneiderwind: „Ve Francii to bylo dobrý. Motorka fungovala. Jelo se dobře, byli tam i kluci z Divišova. Někdy to tak padne, že ti to jede skvěle. Z toho dne jsem byl nadšenej. Ve finále ale lilo a dráha ležela pod vodou. I když jsem si říkal, že bych mohl skončit vysoko, ta blbá nula mě stála lepší umístění. Ale pamatuju si na nádherný souboj s Pepi
Rudolphem. Třikrát nebo čtyřikrát jsme se předjeli. Čekal jsem od sebe víc a pak mě to mrzelo. Bylo to v období třech důležitejch tejdnů. Eenrum mi nevyšel dobře, v Pfarrkirchenu jsem skončil až třináctej a vrchol všeho pak bylo Morizes. Z těch třech neděl se mi nepovedlo nic. A tak jsem si říkal jako v tom filmu, že kdybych to bejval věděl, tak bych tam byl bejval nechodil.“

speedwayA-Z: „Nedá mi to, abych se nezeptal na tvůj vztah k Francii. Jsi tam prý nesmírně populární, vcelku se ti tam daří a snad po tobě pojmenovali i víno.“
Zdeněk Schneiderwind: „Všichni mě spojujou s Francií, ale já to beru normálně. Je to tím, že se mi tam daří. Mám tam zázemí a dobrýho mechanika. Toho mechanika bych potřeboval mít v Čechách. Vyřídil mi jednoho sponzora, vinaře. Nechal mi udělat víno a dal na něj moje nálepky. Jeden fanda mi tam zase peče chleba. Když tam jedu, upeče ho asi metr a půl. Já ho pak jím tejden. Kůrka ztvrdne, ale vnitřek se dá jíst. Znám se tam i s jedním hospodským z vesnice před Marmande. Když mám čas, stavím se tam. Sedíme tam na terase a s náma třeba ještě padesát dalších lidí. Ve Francii mi fanděj, navíc jsem měl také párkrát půjčený motorky od pana Macha (francouzský dealer Jawy českého původu – pozn. redakce). A když přišel úspěch, byl jsem tam hnedka populární. Na radnici jednou udělali recepci, kterou jsem ještě nezažil. Bylo tam asi sto padesát lidí. Ve Francii se jezdí večer a stadióny jsou plný lidí. Závody skončej ve dvě v noci a pak třeba ještě v šest sedíme a popíjíme víno. Můj mechanik Jean – Claude je člověk, jakýho potkáš jednou za život. Léta jsem nevěděl ani jeho příjmení. Nikdy jsem ho nepoužíval a ani mě nenapadlo se ho na něj ptát. Jeho manželka Jolie dělala ředitelku ve St. Macaire. Jednou jsem tam přijel s Petrem Kúčou a Pavlem Karnasem. S nima jsem měl takový zážitky, že se ta doba nemůže vrátit. Oni byli ve Francii hodně populární a já
se k nim přiřadil. Když jsme jeli v St. Macaire poprvý, přijeli jsme tam všichni tři jedním autem. Přejímka byla ve městě a nám se nechtělo nakládat motorky zpátky. A tak jsme na nich jeli na stadión a zastavili nás policajti. Samozřejmě jsme se snažili pokutu uhádat. Ale po závodech nám ji ředitelka ztrhla z vyhraných peněz. A pak jsem se seznámil i s Jeanem – Claudem. Jeho pomoc se nedá vyvážit penězi. Takový lidi po světě jen tak nepotkáš, ale když jo, uděláš si přátelství na celej život. Jednou mi třeba nechal v Americe udělat keramickej píst a válec. Vydrželo to však jen dvě rozjížďky. To je pak člověku líto, kolik úsilí ho to stálo. Jak je se mnou na závodech, starám se jen o brejle. Spojka, hrana a další, to mě všechno odpadá.“

speedwayA-Z: „Za svou dlouhatánskou kariéru jsi závodil na všem možném, mimo jiné i na trojúhelníku v Marmande, australských dostihových oválech či na slavném Stade de France v Paříži. Vzpomeneš si na tu nejbizarnější dráhu?“
Zdeněk Schneiderwind: „Vše se odvíjí od pořadatele. Třeba v Alkenu je dráha dlouhá 350 metrů. Je tak malá, že se tam špatně závodí. Ale musíš se s tím vyrovnat. Speciálně v Holandsku mě už několikrát technik zamknul přilbu, že je špatná. Ona vydrží tak dva závody, pak je úplně obouchaná od kamínků. A pak tam na trávě jezdíš kolem lešenářskejch trubek. Dráhy jsou různý. Třeba Cloppenburg má jednu zatáčku jako na Markétě a druhou jedeš úplně zalehnutej. Na krátký jsou v oválech rozdíly, ale na trávě jsou ještě větší. A Stade de France je nádhernej stadión. Jean – Claude přijel do Paříže vlakem. Naložil jsem ho na nádraží a moc se nestaral, jak se dostaneme na závodiště, ale ani on to nemohl dlouho najít.
Měli tam super organizaci. Nepustili tě nikam a za všechno byly pokuty. Ztratil jsi visačku, pokuta, zpozdil jsi se na startu, pokuta. Jenže ta dráha nestála za nic. A všechen ten časovej harmonogram se zhroutil jako domeček z karet. Závody se pak ani nedojely, což byla škoda. Kelvin Tatum jako mluvčí závodníků řekl, že se peníze rozdělí rovným dílem a pojede se tak, aby se nikomu nic nestalo. Ale pádů tam stejně bylo požehnaně. Jinak se mi ve Francii líbí, že tam jsou dráhy tvrdší. Musíš se to naučit jezdit. Třeba v Miramontu se první zatáčka jezdila po pletivu, druhá zase po lajně. Každá dráha má něco. V Marmande je snad pět zatáček, pořád se to někam láme. Chvíli jseš u prken, chvíli u lajny. Navíc poslední roky toho ta dráha má už plný zuby. Je to rozbitý. Dělají to rychlejší a rychlejší, až je to na úkor bezpečnosti. To samý v Morizes. Každou tam měl najetou trávu a teď tam navezli písek. Osvětlení je taky špatný. V Marmande tě honěj stíny. Uděláš nájezd a kolem nohy se ti mihne vlastní stín.“

speedwayA-Z: „Stál jsi u počátku kariéry Josefa France, který pochází rovněž z Kutné Hory. Jak jste se vlastně dali dohromady? Spojovalo vás pouze rodiště?“
Zdeněk Schneiderwind: „Pomáhal jsem jeho tátovi s motorem. Jezdil sprinty a Pepíček v nich závodil na pionýru. Starej Pepík pak se mnou jezdil jako mechanik. A to už byl krůček, aby začal i mladej. Šlo mu to hned od začátku. Z jeho úspěchů mám radost až do dneška. Z Kutný Hory jezdí teď i jeden kluk stopětadvacítky (Ladislav Kratochvíl – pozn. redakce). Jeho děda Pechánek se mě párkrát přišel na něco zeptat. Jenže teď jsem ztratil kontakt, protože kvůli tomu zranění jsem od září mimo.“

speedwayA-Z: „Tvá účast v sezóně 2005 bude především odvislá od úspěšného vyléčení. Mnoho lidí se zajímá, jaké jsou tvé plány?“
Zdeněk Schneiderwind: „Teď se potřebuju dát do kupy. Co můžu plánovat? Když to půjde, tak to půjde, když to nepůjde, nepůjde. Ale snažím se všechno podřídit tomu, aby to šlo. Všechno další se bude odvíjet od mýho stavu.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Roman Beneš: „Jsem váš fanda a vůbec dlouhé ploché dráhy. Bohužel se o této disciplíně u nás příliš nepíše a tudíž ani neví. Otázek mám mnoho. Zajímalo by mě, jak jste se k dlouhé dostal a jak jste se dokázal prosadit mezi německými jezdci jako osamocený Čech.“
Zdeněk Schneiderwind: „Dřív jsem jako všichni závodníci jezdil všechno. Brali jsme to i jako trénink. V Mariánkách byly soustředění a tři dny jsme tam jezdili. Někdo pak nastoupil v závodech, někdo ne, někomu se to líbilo, jinýmu ne. A jestli jsem Čech nebo ne, je jedno. Všichni jedou sami na sebe. Kdybych byl pořád poslední, nikdo by si mě ani nevšimnul. Protože ale přišly výsledky, museli si mě začít všímat.“

Roman Beneš: „Jaké poměry vládnou na dlouhé v Německu a jaké ve světě? A jak je možné, že se stará garda drží tak dlouho ve špici?“
Zdeněk Schneiderwind: „Vzpomínám si na zážitek z Bielefeldu. Lilo jako z konve. Říkal jsem si balíme a jedem domů. Na dráze byla souvislá vrstva deseti centimetrů vody. A najednou koukám, je trénink a Simon Wigg a další to jdou zkoušet. Je to už pár let a dnes se dohadujeme, zda to jet nebo nejet. Třeba tenkrát v Divišově to udělali špatně pořadatelé, závodníci i jury. Nemůžu to kritizovat, nejel jsem tam, ale ty dohady nebyly dobrý. Poměry na dlouhý nejsou tak zprofesionalizovaný jako na krátký. Většina závodníků spí v autech. Sejdeme se třeba v noci v depu u piva. Teď už ale i tady začínají vznikat týmy, ale pořád to
není jako v Grand Prix na krátký. Vládne tady rodinnější atmosféra. Starší se drží proto, že se tomu věnujou víc. Jsou tam zkušenosti. Mají to víc najetý, vědí, jakou jedničku tam dát a další věci. Bernd Diener je třeba o dva roky starší než já, Kelvin Tatum je taky starej kořen. Je to otázka výsledků, protože ti mladí nás ještě nešoupli do koše. Já už deset let slyším, že jsem starej. Mladí jsou, jenže ti staří jsou přece jen vidět ve výsledcích víc.“

Roman Beneš: „Zajímaly by mě rozdíly v technice jízdy mezi dlouhou a krátkou a mezi pískem a trávou. Jaký je váš názor na budoucnost této disciplíny?“
Zdeněk Schneiderwind: „Na dlouhý je řazení a s tím musí člověk počítat. A pak záleží na dráze. V Mariánkách se snažím jet kolo za kolem bez smyku, na kratších tratích to víc skládám. Na každý dráze se musí uplatnit jinej styl. To samé je i mezi trávou a dlouhou. V Cloppenburgu je průměrná rychlost asi 138 km/h. Pojedu tam kolo za kolem a zalehlej. Na krátkejch oválech, kde je průměr asi 80 km/h to musím víc přetáčet a štorcovat. Najet tam, zlomit to a rychle ven. Něco jako špička, která se jezdí na speedwayi. O budoucnost disciplíny strach nemám. V Německu jde vývoj pořád dopředu a to je vedle Holandska, Francie a Anglie nosná země. Tam do toho jde spousta lidí, mají spoustu závodů. Funguje tam mnoho ladičů a je tam dost mladejch závodníků. Jsou tam profíci na nejvyšší úrovni i ti, co to mají jako koníčka. Je jim třeba 45 nebo 50, ale pořád jedou, i když se nedostanou do finále MS nebo ME. U nás to ale vidím špatně. Stačí se podívat, kolik je tady závodníků. Abych si postavil motorku a odjel tady jediný závod? Do toho bych nešel. Je to ještě finančně náročnější než speedway.“

Roman Beneš: „Zajímalo by mě také něco o vašich motorkách a lidech, kteří vám pomáhají, a jaký je váš život během závodní sezóny.“
Zdeněk Schneiderwind: „Jsem závodník PSK Olymp Praha. Ale veškerou výzbroj mám z Jawy Divišov, kde jsem tovární jezdec. Na starosti mě mají Ing. Václav Míka, Přemek Míka, Vašek Hromas a Vašek Rychtář. Podílí se také letitý sponzoři MPM, Pinelli a Fuchs Oil. Teď začala spolupráce s firmou Pro Tec, což jsou přísady do olejů. S nimi spolupracuju už léta a díky nim mám úspěchy. Žádnej super speciál nemám. Limit je 80 kg a moje motorka váží 86 kg. Nic extra tam není. Jsem už vyléčenej a do spolupráce s německými ladiči bych nešel. To už mám za sebou. Za rok odjedu 40 až 50 závodů. Motorku si většinou dělám sám a většinou taky sám řídím. Moc času mi tak nezbejvá. Teď se léčím, ale jinak jsem se v zimě snažil nahnat fyzičku. Z toho pak totiž člověk žije celou sezónu. A léta běží a lepší to není. Snažil jsem se roky předhonit cvičením, ale teď mě dohnaly. Závody si sháním sám. Je to těžký. Někde mě nechtěj, někde chtěj až na poslední chvíli, někde ti nedaj peníze. Není to jednoduchý. Kolik to stojí, nemůžu říct. Velkou pomocí je pro mě Jawa a další sponzoři. Stěžovat si na ně nemůžu. Děkuji vám za přání brzkého uzdravení. Doufejme, že se to povede.“

Romana Vondrová: „Máte můj obdiv, že se tak dlouho aktivně účastníte závodů s tak fantastickými úspěchy. Jakým způsobem si udržujete kondici? Jak vypadá vaše zimní příprava a jak dlouho nám ještě budete rozdávat radost svými výkony?“
Zdeněk Schneiderwind: „Vždy jsem se snažil sportovat. I s vaším Honzou jsem chodil do posilovny. Vše se teď kazí tím zraněním. To se pozná na kondici. A jak dlouho budu závodit záleží, jak se z toho dostanu. Já se z toho chci dostat, ale jak to dopadne, nemůžu vědět. Může mě ta noha pořád bolet nebo můžu mít psychický zábrany.“

Romana Vondrová: „Jakého úspěchu si nejvíc považujete?“
Zdeněk Schneiderwind: „Největší úspěch jsou všechny medaile z mistrovství Evropy na trávě. Druhý místo letos z Marmande je taky bezvadný. Nebo tři vítězství ve Zlatém bažantovi v Klein Krotzenburgu. Z krátký třeba, když jsem vyhrál Golden Gala v Lonigu. A třeba domácí tituly ve dvojicích s Palmou (přezdívka Lubomíra Jedka – pozn. redakce). Je dost závodů, že jsem vyhrál, ale moc si z nich nepamatuju. Abych řekl konkrétní datum, konkrétní závod to ne.“

Romana Vondrová: „Dá se závodění na dlouhé dráze srovnat s krátkou nebo je to úplně o něčem jiném? Co náročnější?“
Zdeněk Schneiderwind: „Na to už jsem odpovídal a nerad bych se opakoval. Ono to vyplynulo z celýho tohohle povídání.“

Romana Vondrová: „O vašem synovi se říká, že na jaký sport sáhne, je v něm vynikající. Proč ne zrovna plochá dráha? Máte strach a jako otec byste na to neměl nervy nebo Zdenda nechce jezdit. Jakému sportu se tedy věnuje?“
Zdeněk Schneiderwind: „Snažím se mu ze sportu umožnit, co chce. Dělal fotbal, tenis, basketbal, ping pong. Spousta sportů mu jde, ale nedělá nic vrcholově. Když se věnuje tenisu, nemyslím si, že z něj bude Lendl, ale chci mu dát možnosti, co jsem já neměl. Do ničeho ho však nenutím. Vím, co sport obnáší. A co obnáší plochá dráha, to víte určitě i vy sama. Vašemu mladýmu jsem fandil hodně, ale je těžký na plošině prorazit. Děkuji za přání, já bych chtěl to samé popřát i vaší rodině.“

Petr Horáček: „Praha měla v extralize problémy a málem jela baráž. Nastoupil byste v baráži? A kdyby to bylo nutné, taky v extralize?“
Zdeněk Schneiderwind: „Kdybych byl fit, ano, i když motorky nemám tolik připravený. Větším přínosem by však asi byla účast mladejch a dravejch kluků. Ale myslím, že mám duši sportovce a tak bych asi jel, kdyby si někdo myslel, že tam budu něco platnej.“

Naďa Malá: „Mám trošku otázku mimo obor – máte v Čechách nezvyklé příjmení, víte něco o jeho původu?“
Zdeněk Schneiderwind: „V němčině je to krejčí a vítr. O původu bohužel nevím. Možná nějakej praděda štepoval rychle (smích). Ale i v Německu je takový spojení neobvyklý. Schneiderů tam je spousta, ale Schneiderwindů ne. Už od školy mi jméno komolili a většinou mi říkají Wind.“

Zdeněk Schneiderwind děkuje:
„V těhletěch chvílích, kdy jsem na tom byl blbě, musím poděkovat manželce a přátelům, že mě vůbec dostali z Francie domů. Chodily totiž různé protichůdné informace. Doktoři v Bordeaux řekli, že jsem odoperovanej a já chtěl domů. Jean – Claude a Jolie tam za mnou chodili každej den. Zavolal jsem k nám do pojišovny, což mě zklamalo. Ženská mě tam řekne, že na tom budou pracovat. Telefonoval jsem tam snad dvacetkrát a pak mi nakonec v neděli řekli, a už nevolám, že je to jejich starost. Ale nevím, jak by to bez angažování mý ženy dopadlo. Nakonec pro mě poslali letadlo jak pro prezidenta. Hodně mi psychicky pomohli také sponzoři, Michal Stárek z MPM, paní Pavelková z Pinelli a pan Cholenský z Fuchs Oil. A také kluci z Divišova. Je paradoxní, že se v takovejch situacích o tebe staraj spíš známý než lidi, co by měli. Třeba kamarádka Jitka Kern má otce, kterej lítá s malým letadlem. Řekla mi, není problém, táta vezme letadlo a doletí tam pro tebe. To je něco, co tě potěší.“

Foto: Pavel Fišer, Karel Herman, Jan Janů, Lubomír Hrstka a archív Zdeňka Schneiderwinda