Fakt, že otcové v Čechách dávají synům svá jména a pravdivost pořekadla o jablku nepadajícím daleko od stromu, vede pečlivé statistiky, aby za jména plochodrážníků dodávali přídomek starší a mladší. Nicméně že by to byla potřeba také v případě Zdeňka Simoty, netuší ani celá řada dlouholetých fanoušků. Vzpomenou si na něho coby mechanika, který doprovázel svého syna v počátcích jeho kariéry. Ovšem ještě předtím on sám v jednom jediném případě nastoupil na start regulérního plochodrážního závodu. Zdeněk Simota, nutno dodat starší, je skvělým bavičem, takže čtenářům magazínu speedwayA-Z o všem bude povídat sám. A aby jeho plochodrážní portfolio bylo úplné, musíme se zastavit rovněž u organizování ledové ploché dráhy v Českých Budějovicích před devíti lety.
Plochodrážní sen se rozplývá na asfaltu na plzeňských Slovanech
„Jéňa Holub je můj strejda,“ začíná Zdeněk Simota odvíjet klubíčko svého vyprávění. „Proto, jak jsem se dostal k plochý dráze, je jednoduchý. Jelikož se mi to líbilo, když strejda ještě závodil. Já byl ve čtvrtý, pátý třídě, vozil mi samolepky. V patnácti jsem měl pionýra, v devítce si dělal papíry.“

Než se však proháněl okolím jihočeských Babic v sedle vysněného mustanga, nebyl rozhodně v otázce jezdeckých dovedností čistý jako bílý nepopsaný list papíru. „První zkušenosti s motorkou, i když to byl Velorex, jsem měl v devátý třídě,“ svěřuje se. „Měl ho táta, byl myslivec a dojížděl s ním do práce.“

Experimenty dospívajícího Zdeňka Simota probíhaly v přísném utajení. „S tátovým Velorexem jsem uměl jezdit po dvou kolech,“ pochlubí se. „Tady za náma je babický letiště, kdysi bylo vojenský nouzový. A tam jsem jezdil a Velorex dokázal sto deset. Jednou jsem se vracel kilometr zpátky domů, tady před vesnicí mi praskla spojovací tyč řízení. Udělal jsem čtyři přemety. Z Velorexu nezbylo nic, jen motor jsme vyndali.“

Likvidaci lidového vozítka však nešlo ututlat jen tak. „Táta ležel v nemocnici a my mu to museli říct,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Ale dobře to dopadlo, on to vyhandloval, když přišli nějaký lidi s třistapadesátkou s lodičkou. „Táta fáral v tuhovejch‘ dolech, když to zavřeli, jezdil rok do práce do Příbrami. Když jsme to jeli projet, a jak nebyl zvyklej‘ na sajdu, skončili jsme jen metr od rybníka.“

Předchozí extempore se zrušeným hadrákem však Zdeňka Simotu v očích rodičů poznamenalo jako stigma a komplikovalo jeho motorkářské sny. „Já jsem na sajdě drandil,“ říká. „Když táta zjistil, že mi to jde, prodal ji, a se mi nic nestane.“

Strejdovi Janu Holubovi ovšem oba synové rostli jako z vody a starší Jan jako první začal pošilhávat po řidítkách plochodrážního motocyklu. Českobudějovická Dlouhá louka však žila již jen ve vzpomínkách pamětníků, řešení však nabízela Plzeň, kde Jan Holub svou jezdeckou kariéru završil.

„Na mustangu jsem tajně jezdil až do Plzně divat se, jak Honza trénuje,“ vzpomíná Zdeněk Simota. „Nebo jsem dojel jen do Budějic a strejda mě vzal žigulíkem. Když mi bylo sedmnáct, koupili mi třistapadesátku jawičku 634.“

V jejím sedle se stokilometrová vzdálenost dala urazit cobydup, jenže přišla další rána. „Jel jsem do Plzně a na Slovanech přede mnou zabrzdilo auto,“ popisuje osudný moment Zdeněk Simota. „Já smykem vlítnul pod něj. Zadní kolo narazilo do obrubníku. Motorka šla vzduchem a po dopadu se urvala i nádrž.“

Zatímco Jawa dopadla moc špatně, její pilot přestál střet bez vážnější úhony. „Jel jsem po prdeli, vlít‘ pod to auto, ale plochodrážní kombinéza od Honzy mě zachránila,“ zní z hlasu Zdeňka Simoty zřetelná úleva i po více než třech desítkách let. „Došel jsem na Bory, strejda mě naložil a dojeli jsme domů. Moje máma pak se svým vlastním bráchou nemluvila pět let!“

Motokrosový motocykl není motorová pila
Že by za daných okolností mohl Zdeněk Simota uvažovat o plochodrážní kariéře, aniž by riskoval rodinné zemětřesení, pro nějž nemá ani Richterova stupnice stupeň, je nabíledni. „Závodnický touhy byly, ale možnosti žádný,“ krčí rameny. „V Netolicích se jezdil motokros, kamarád mi občas půjčil motorku. Jednou jsem s předělanou dvěstěpadesátkou přijel domů a schoval jí do chlívku. Táta ji našel a vyrazil s palicí, že ji rozmlátí! Sice se to uklidnilo, ale musel jsem motorek nechat.“

Zdi úchvatného jihočeského Simotovic statku postaveného již v první polovině devatenáctého století by mohly vyprávět! Jelikož však jsou němé, nechají si svá tajemství pro sebe a pokračovat musí otec současného závodníka britského Plymouthu.

„V devatenácti letech jsem se oženil, teď prvního prosince jsme měli výročí třicet let, do necelýho roku se nám narodil syn a potom ještě dcera,“ vypráví. „Měl jsem období osmi, devíti let vyvádění a zkoušení všeho možnýho. Po listopadu 1989 se otevřela republika a možnosti.“

Jenže minimálně jedna ze sudiček, které se v sobotu 4. května roku 1985 sešly u kolébky Zdeňka Simoty juniora, musela být plochodrážní fanynka. Lidé materialistického filozofického názoru by možná oponovali, že vše zapříčinily nesplněné tatínkovy touhy. Každopádně na dvorku babické usedlosti zaburácel motocyklový motor.

„Když bylo klukovi devět, udělali jsme mu Simsona,“ ujímá se slova opět Zdeněk Simota. „Koupil jsem mu helmu a boty. A tady se začal vozit. Jeden můj sport byl hokej, hrál jsem podnikovku. Ve Vimperku si všimli, že kluk dobře bruslí, to má po mně. Přišli, jestli by nehrál, souhlasil jsem, proč ne, fyzičku měl dobrou.“

Motocykly si však pomalu nacházely svou cestu. „Jeli jsme se podívat do Kaplice, motokrosař Honza Froněk tam předváděl na parkovišti skoky,“ pokračuje Zdeněk Simota. „Jezdily i děti. Když jsem je viděl, ani jsme toho Simsona nevyndávali ven z auta. Pořídili jsme klukovi malou osmdesátku Kawasaki.“

Začátky byly mnohdy strastiplné. „Jeli jsme na motokros do Strakonic,“ nezapře Zdeněk Simota skvělého vypravěče. „Věděli jsme prdlajs. Mysleli jsme si, že nejlepší olej je do motorový pily, že ta točí hodně. A samozřejmě jsme během deseti minut zadřeli.“

Zdeněk Simota už v té době poznal plochou dráhu. „Vzal jsem ho na trénink do Plzně,“ vysvětluje jeho otec. „On si tam sjel. Plochou dráhu viděl prvně v životě, začalo se mu to líbit. Dojeli jsme za strejdou Holubů, jak by coby. Přijeli jsme na trénink, kde byl i prostřední Honza. A pak už byl jen krok postavit něco, co bude v našich možnostech.“

Otec byl první
Psal se rok 1996 a Zdeněk Simota se dočkal splnění svého snu, protože se v dílně objevila plochodrážní Jawa model 897. „Klukovi bylo jedenáct a tím se všechno odstartovalo,“ zamýšlí se. „Každou středu jsme začali jezdit do Plzně na tréninky. V jeho třinácti, čtrnácti letech všichni říkali, že je to talent talentů a mělo by se to podpořit.“

Roku 2000 se Zdeněk Simota mladší poprvé představil širší veřejnosti při exhibici Klabo Teamu na zimním stadiónu v Táboře a netrpělivě očekával čtvrtý květnový den. Narozeniny mu v posledním roce starého milénia přinesly nejen patnáct svíček na dortu, ale především možnost regulérně závodit.

„S Honzou Holubů se jelo do Mšena,“ vytahuje Zdeněk Simota ze svého rukávu další historku. „Milan Špinků tam vedl trénink a Honza za ním šel, a kluka taky pustí. Samozřejmě se ptal, kolik mu je let. Honza odpověděl, že už má licenci. On ji měl doopravdy vystavenou ve čtrnácti, ale patnáct mu bylo až v květnu. Milan ho nepustil, obstrukce veliká, tak nakonec jel sám.“

Pět dnů po svých narozeninách, debutoval ve druhém závodě juniorského mistrovství republiky na pražské Markétě. Tehdy nemohl tušit, že o čtyři roky později získá titul do devatenácti let, že to dotáhne do českého nároďáku a v roli náhradníka si v našem hlavním městě ochutná i svět velkých cen. V rozjížďce s číslem dvě najel předčasně do pásky, avšak nakonec skončil se třemi body čtrnáctý.

„Začal obrovskej‘ kolotoč,“ uleví si Zdeněk Simota starší. „Sedmičku a první osmičku nám dělal starej‘ Honza Holubů. Jelo se na soustředění do Slovinska do Krška. Na tréninku klukovi praskla buď vidlice, nebo něco na rámu, to už si přesně nevzpomínám. A v další jízdě to zadřel. Věděli jsme prd, neznali nikoho, první nám začal motory děla Láďa Dvořáků. S ním jsme spolupracovali dlouho, za to mu patří hodně velkej‘ dík.“

Tok vyprávění Zdeňka Simoty nás zanesl trošku dál od jeho vlastní závodní kariéry, jíž jsme se chtěli věnovat. Život naštěstí není maturitní písemka, kde se odchýlení od tématu trestá naprosto nekompromisně. Otočme však kormidlem stroje času o pět let zpátky do roku 1995.

„Poprvý jsem se na plochodrážce svez‘, když se klukovi postavila sedmička,“ vzpomíná Zdeněk Simota. „Bylo mi třicet, kluk se jezdil vozit a já začal trénovat s Plzeňákama. Jednou jsem s Jirkou Boučkem šel na tréninku skrz mantinely, na tréninku byl neporazitelnej‘, ale o závodech to bylo jinak.“

Na podzim na plzeňských Borech pravidelně pořádali rozlučku zvanou Závod mechaniků. „Malá Štanclovka si tam pokaždý jezdila pro zlatej‘ věnec,“ dostává se Zdeněk Simota ke svému prvnímu triumfu. „A já jí to zkazil. Vyhrál jsem, Alice byla druhá a pan Klíma za mnou přišel, a si udělám licenci a jezdím za Plzeň ligu.“

V cíli poprvé a zároveň naposledy
Po legendárním titulu se Simonem Wiggem ve čtyřiadevadesátém, čekaly západočeskou metropoli horší plochodrážní časy. V sezóně 1996 se ještě v extralize udržela, když vypadly Chabařovice, avšak o rok později došlo i na ní. Od roku 1998 závodila v první lize, odkud se dostala až v říjnu 2004, kdy Mšeno ignorovalo její výzvu k baráži.

Zdeněk Simota starší se ovšem v její sestavě nikdy neobjevil. Za plochodrážní slávou se měl vydat ve čtvrtfinále mistrovství republiky jednotlivců. Nejstarší motoristický šampionát naší země byl tehdy organizován jako třístupňový. Čtvrtfinále bylo určeno pro seniory, junioři zde startovali jen v rámci doplnění startovní listiny mimo soutěž, protože vstupenkou do semifinále jim byl jejich vlastní šampionát.

Neznamená to ovšem, že by v roce 1997 čtvrtfinálové závody měly zajít na úbytě. Do seniorů se hrnul generačně silný ročník 1975. Rovněž zbytek čtvrtfinalistů opustil juniorskou kategorii nedávno, Jaroslav Petrák měl ještě vlasy, třicítku překročili jen Pavel Koten, Stanislav Kůra, ve třiatřiceti nejstarší muž startovní listiny, a právě Zdeněk Simota.

„Upad‘ jsem a byl jsem dvakrát vyloučenej‘,“ bilancuje Zdeněk Simota své účinkování ve svém prvním a zároveň posledním závodě. „Ve druhým kole jsem si v zatáčce po startu ustlal. Jen jsem se přetočil a ustlal jsem si. Pak mě vyloučil za pásku, ve třetí jízdě za špatnej‘ povlak, kterej‘ jsem už nestačil vyměnit. Až ve čtvrtý jízdě jsem je všechny hnal před sebou (smích).“

Po nule v rozjížďce s číslem patnáct Zdeněk Simota už v závodě nepokračoval a v poslední sérii jej zastoupil náhradník Martin Kubeš. „Můžu říct popravdě, byly to takový nervy, že když jsem šel na první start, pochcal jsem se,“ líčí. „Byl tam se mnou kluk, strejda, Libor Holub. Když jsem přijel do depa ze čtvrtý jízdy, zhodnotil jsem to.“

V ten moment se Zdeněk Simota postavil na pevnou zem oběma nohama. „Řek‘ jsem si, že za prvý abych to jezdil pro zábavu, je k ničemu,“ svěřuje se. „A za druhý, když se rozsekám a něco se mi stane, nebude nikdo výst kluka. A to byla priorita, byl mladej‘ a perspektivní. Co bych si dál dokazoval? Pověsil jsem kombu na hřebík, ale pravda, sjel jsem si ještě dvakrát závod mechaniků v Plzni.“

Od té doby se Zdeněk Simota pohyboval po oválech jako mechanik svého syna. „Zbytek znaj‘ všichni,“ odtuší. „Jak říká kluk, do Mšena na soustředění nešlo jet jinak než s prasetem. I Fanda Ledecký říkal, že na třídenním soustředění musí bejt‘ Zdenda, protože se to nedá vydržet.“

Zdeněk Simota mladší rozhodně očekávání nezklamal a mířil permanentně vzhůru. „Do klukovo sedmnácti, osmnácti to byla velká hra a velká zábava,“ přemítá jeho otec. „Vzpomínám na to rád. A že si se mnou kluk užil, to si užil, že se kolikrát divil, že to nepověsil na hřebík on, protože tatínek závodil v tej‘ whisce (smích). A na jaře to už bude patnáct let, co jezdí!“

Hospodský hec přináší výsledky
Zdeněk Simota se však do dějin české ploché dráhy zapsal rovněž jako organizátor. „Na to rád vzpomínám, i když to bylo náročný finančně i nervově,“ usmívá se při připomínce druhého podniku mistrovství republiky na ledové dráze v Českých Budějovicích v únoru 2006. „Nervy byly spojený s financema.“

Zatímco o týden dříve svíraly zemi mrazy takovou silou, že ledový ovál na divišovské dráze vydržel zátěž dvoudenního závodění, během pár hodin se charakter počasí radikálně změnil. „Tálo celej‘ tejden,“ ježí se mu vlasy na hlavě i po devíti letech, nicméně je ochotný se do podobného dobrodružství pustit znovu. „Kdyby byla zima, mám ve stodole všechno počínaje startovacím zařízením. Konkurence je někde jinde, určitě mi nepřijedou za to, co dávaj‘ ostatní, ale věřím tomu, že toho Zorna bych tu na sto procent zase měl.“

Jisté německé ponorkové eso z druhé světové války líčilo, když se jejich U-boot vynořil na hladinu po dlouhém pronásledování torpédoborci nepřítele, z otevřených poklopů se na hladině vyvalil žlutý vzduch. Co je ponorková nemoc vědí i ti, kteří neviděli podmořské plavidlo ani z rychlíku. Právě ona čas od času na ploché dráze postihne i skvěle fungující rodinné týmy. V případě Simotových se paradoxně stala oním rozhodujícím faktorem, který přivedl ledaře na zamrzlý rybník Kamenný na českobudějovické Okružní ulici.

„Bylo to období, kdy jsme vedli s klukem válku,“ připouští Zdeněk Simota. „Rozešli jsme se, on byl chytrej‘ v Anglii, chtěl tam zůstat sám. Já jsem na stadiónu v Readingu měl domluvenou práci. V tý době jsem nedělal nic jinýho než manažera klukovi a prodělal jsem. Měl jsem hospodu v bejvalý škole v Babicích, ale to nebylo na obživu. Začalo období, kdy jsem přemejšel, co budu dělat a dva měsíce nedělal nic.“

Pozice řidiče kamiónové dopravy nabídla kompromis, aby našel zdroj obživy a přitom nepřestal sledovat synovy výkony v britské lize. „Byl jsem zvyklej‘ jezdit po Evropě, vlez‘ jsem na kamión,“ popisuje. „Našel jsem si firmu, co vozí Budvar z Budějic do Anglie. Bral jsem si, abych jezdil víkendy, což nikdo nechtěl. Takže v pondělí jsem býval v Readingu dívat se na kluka a v úterý v Holandsku nakládal fůru zpátky.“

Spojitost s ledovou plochou dráhu však není na první pohled patrná. „Měl jsem tu hospodu a lidi do mě rejpali,“ vysvětluje Zdeněk Simota. „Maj‘ radost, když je cizí neštěstí. A já v alkoholovým opojení prohlásil, že udělám ledy, jedny z největších, co můžou bejt‘. Rejpali dál, dělali si ze mě blázny, až jsem se do toho dal. Takovou fyzickou a psychickou dřínu jsem za těch šest tejdnů nezažil. Bez kamarádů a sponzorů jako Jihotrans a Tonda Klatovskejch‘, co mi radil, bych to nikdy nedokázal.“

Touha po ledové ploché dráze neumírá
Dnes s odstupem devíti let víme, že v Českých Budějovicích v sobotu 18. února 2006 vyhrál Antonín Klatovský, který za sebou ve finálové jízdě nechal Franze Zorna, svého mladšího bratra Jana a čtyřiapadesátiletého Vladislava Kunce. Jenže ambiciózní plán Zdeňka Simoty visel na vlásku a s ním se nad propastí prodělku houpalo pěkných pár balíčků tisícikorunových bankovek.

„Měl jsem v tom přes dvě stě tisíc,“ připouští Zdeněk Simota. „Mrzlo jako kráva, led byl sedmdesát centimetrů. Když jsme vyhrabali dráhu, začalo tát. Ale tát… Bylo možná deset, dvanáct nad nulou! Celý rybník byl pod vodou a lidi nám tam ještě schválně navrtali deseticentimetrový díry. Vjeli nám tam s autem, rozráželi mantinely a ještě nás málem zbili.“

Termín závodu se neúprosně blížil a Zdeňku Simotovi bylo pořádně ouzko. „Tonda Klatovskejch‘ jel ráno s odtahovkou do Rakouska a ráno přišel za mnou, že se na rybníku udělal škraloup a dvojitej‘ led,“ popisuje závěrečné fáze psychického hororu. „A že se na tom nemůže jet. Zeptal jsem se, co s tím. Voda prej‘ musí pryč. Budějovický hasiči, lišovský hasiči a hasiči z Hlincovy Hory nad Rudolfovem nám všichni půjčili plovací čerpadla.“

Martýrium však ještě ani zdaleka nedospělo svému konci. „Když se ty čerpadla napíchly, šlo to přes silnici. Na Okružní je provoz jako kráva. Ale naštěstí nám pomohly kanalizace a vodu odsály. V pátek měla holka maturitní ples na Vltavě v Budějicích. Odtamtud je to na Okružní asi tři kiláky. Po půlnoci jsem tam byl. Začalo mrznout a já v saku a polobotkách se šel podívat, jestli se může jet. A byl jsem ten nejšastnější člověk, že se to pojede. Do rána bylo mínus šest.“

Antonín Klatovský si na svou hlavu nasadil stříbrnou přilbu, kterou v šedesátých letech Speedway Club dostal darem z Německa. Na 481 metrů dlouhé dráze na Dlouhé louce ji třikrát nedokázal vyhrát nikdo. A protože byla putovní, zůstala na jihu Čech natrvalo a dvaatřicet let po poslední ploché dráze v jihočeské metropoli se opět hřála v obdivných pohledech všech přítomných. Mítink měl skvělé aranžmá, a protože Zdeněk Simota nikdy nepatřil k úzkostlivým skrblíkům, při vzpomínce na recepci ve čtyřhvězdičkovém hotelu Gomel se mlsné jazýčky olizují ještě dnes.

„Co mě zahřálo nejvíc, bylo, když všichni tři Klatováci za mnou přišli a Tonda říkal ‚Simoáku, co jsi udělal, to se vidí jen na Evropě‘,“ pochlubí se Zdeněk Simota. „A toho si fakt cením.“

Tehdy na mikrofon Miloslava Čmejly slíbil pokračování napřesrok. Jenže zima na přelomu let 2006/2007 byla mírná. Až roku 2012 se chtěl pořádat ledy v autokempu Štilec poblíž Českého Krumlova. Medvědi v příkopu zdejšího zámku prý dokážou předpovídat počasí. A když kastelán viděl jejich nezřízenou touhu po milování, neváhal se vytasit s předpovědí o teplé zimě. Měl pravdu, závod počítající s borci vracejícími se z mistrovství světa v rakouském St. Johannu musel být kvůli nedostatku ledu odvolán.

„Štilec byl domluvenej‘, kdyby bylo počasí,“ konstatuje Zdeněk Simota. „Loni tam neměli led vůbec. Je to škoda, je tam zázemí kempu a bylo by to ještě lepší než na Okružní. Při svý práci řidiče kamiónu bych musel mít čtrnáct dnů dovolenou. To není problém, ale záruka počasí není stoprocentní. A taky jsem z toho vypad‘, není Jihotrans, není spousta lidí, co jsem měl před devíti lety. Ale prostě bych to stejně chtěl udělat.“

Žádný epilog
Řidiči mezinárodní nákladní dopravy se během pracovního týdne v Čechách vyskytují jen zřídka. A stejně tak Zdeněk Simota mladší, který se loni senzačním způsobem vrátil do britské ligy. Jeho otec už tudíž nepatří k inventářům plochodrážních dep jako před v prvních letech aktuálního milénia. Samotnému mu nebylo mu dopřáno sehrát výraznou roli v české plochodrážní historii jako závodník, k němuž však pomáhal formovat svého syna.

Uvidíte-li poblíž některého stadiónu parkovat velký kamión, ujistěte se, není-li poblíž Zdeněk Simota starší. Rozhodně už spolu nepůjdete razantním způsobem posunout zavírací hodinu nejbližší hospůdky, protože přijít o řidičák se dnes rovná existenční sebevraždě. Jeho vyprávění přesto stojí zato naslouchat. A třeba se dozvíte, že je ještě příliš brzy psát epilog jeho plochodrážního příběhu a to nejen v souvislosti se sny o pořádání ledové dráhy na jihu Čech.

„Je mi padesát a mám v plánu jet veterány,“ uvažuje. „Kluk mi to rozmlouvá, ale já bych to rád zkusil.“ Kdeže je Ernest Hemingway, jehož hrdiny byli muži s velkými cojones? Bohémové ještě nevymřeli. Zaplapánbůh.

Plochodrážní kariéra Zdeňka Simoty staršího v zrcadle času:

1997	v úvodním závodě čtvrtfinále mistrovství republiky jednotlivců v Praze nezískal ani bod a obsadil šestnáctou příčku – v dalších mítincích v Divišově a v Chabařovicích už nestartoval, a protože junioři startovali ve čtvrtfinále mimo klasifikaci, skončil celkově třináctý.
2000	jeho syn Zdeněk začal svou vlastní kariéru
2006	organizace mistrovství republiky na ledové dráze v Českých Budějovicích

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Antonín Škach a archív Zdeňka Simoty staršího