Plzeň – 24. ledna
Tvrdíval, že bude jezdit do své padesátky. A přestože se s Abrahámem potkal už předloni, ani náznak konce kariéry nastartované již na sklonku sedmdesátých let. Loni mu situaci zkomplikoval vážný úraz, avšak o čtvrt roku později opět sedlal plochodrážní speciál. Nyní má už plnou hlavu plánů a to nejen závodních, ale i organizačních. Ostatně přesvědčte se sami, Karel Kadlec je totiž dalším českým plochodrážníkem, který magazínu speedwayA-Z poskytl během zimní přestávky exkluzivní rozhovor.

speedwayA-Z: „Padesát svíček na narozeninovém dortu zhaslo pod tvým dechem již předloni, avšak ty ani náznakem nedáváš najevo konec své závodní kariéry. Jakoby sis snažil kompenzovat devadesátá léta, kdy jsi nezávodil. Kde bereš motivaci pouštět se do plochodrážních závodů ve věku, v němž jsou už všichni tví dávní soupeři v motoristickém důchodu?“
Karel Kadlec: „Prostě co mě ne nutí, ale že se mi po plochý dráze stejská, je tím, že za prvý by mi něco chybělo. Člověk to přece jen jezdí dost let. Shází ti potom rytmus života. Druhá věc je, že třeba ve veteránech jezdíš zadarmo a ještě platíš startovný. Většinou to ale jezdí přátelský lidi. A tu energii, co tady ztrácím, načerpám zase zpátky tím, jak se ke mně chovají. Jezdím od čtrnácti let, asi by mi něco scházelo, zatím bez plochý dráhy nemůžu bejt‘ a těším se na další rok. I když teď to bude těžší, ten úraz, co se mi stal, byl opravdu vážnej‘ a následky jsou. Pomáhám s organizací v Mariánkách, člověk někam patří, někdy to potřebuje. S Heike organizuju veterány, zajišuju Mariánky a Pardubice, jsou s tím spokojený. Jsou to starosti, ale dělá mi to radost. Když se na tuto podívám, opravdu je plochá dráha moje životní láska a těžko se odchází, i kdybys chtěl.“

speedwayA-Z: „Plány, které sis dělala na loňskou sezónu, vzaly za své v červnu v Mulmshornu. Pád ve finále čtyřventilů evropské série veteránů jsi odskákal četnými zraněními…“
Karel Kadlec: „Začátek byl úplně perfektní. Jezdil jsem na tréninky do Prahy, byl docela dobře psychicky i fyzicky připravenej‘. První závody začala při mistrovství Evropy na trávě v Holandsku. Výsledek jsem neočekával, ale bral jsem to jako dobrej‘ trénink na vstup do sezóny. Přišly Mariánky, který se mi povedly. Ve veteránech jsem moh‘ bejt‘ lepší, ale nebyl jsem rozjetej‘, ale byl jsem ve finále mistrovství republiky, kam jsem se nedostal náhodně. Tím jsem si otevřel cestu do reprezentace, na kterou jsem se těšily. Byly tam zajímavý závody jak mistrovství světa družstev ve Finsku, tak jednotlivci ve Francii. Hlavně jsem už chtěl bejt‘ už konečně do třetího místa v Evropě ve veteránech. Viděl jsem, jak mi to jde a viděl stadióny, kde se jede, a říkal, že bych moh‘ něco dosáhnout. Měl jsem podepsanejch‘ spousta závodů, sezóna se vyvíjela dobře. Tím svým pádem jsem o tohle všechno přišel, všechno se zkomplikovalo nejen zdravotně, ale i finančně, protože jsem tři měsíce před úrazem začal dělat svoji vlastní práci soukromě a tím pádem jsem neměl žádnou nemocenskou. Člověk místo, aby marodil a ležel, když byl rozmlácenej‘ na kousky, musel chodit do práce a vydělávat peníze. I psychicky, když ležíš a víš, že ti přijde patnáct tisíc na účet, je to lepší, než když ležíš a víš, že ti nepřijde vůbec nic. Byl jsem nervózní, smutnej‘, s Haničkou to tady na nás padalo. Nevěděl jsem, co bude dál. Pár lidí mi pomohlo, dělal jsem nějaký kšefty, ale člověk se sotva držel nad vodou.“

speedwayA-Z: „Neuběhlo ovšem ani čtvrt roku a ty jsi stál opět na startu. V Liberci jsi naskočil do extra závodu doprovázející veteránský mítink. Stýskalo se ti po závodění hodně?“
Karel Kadlec: „Stejskalo. To je pravda. Jen v tej‘ době byl ještě fakt, že jsem blbě chodil. Doktor mně nadával, že chodím na kontrolu bez berlí, protože noha ještě není srostlá. Závod v Liberci jsem měl organizačně na starosti. Chtěl jsem se ještě předtím svézt na tréninku, abych věděl, co ta noha a krk. Nemoh‘ jsem otáčet hlavou a nevěděl, jestli nebudu mít zábrany. Nikdo neví, co ta hlava udělá. Plus jsem měl problém s Haničkou. Říkala, že už se mnou jezdit na závody nebude, když viděla, jak mě v bezvědomí sbíraj‘ z dráhy celýho od krve a s prasklou helmou. A když člověk není zrovna zdravej‘, tak jsi znova na dráhu! Ale protože jsem měl ty závody na kroku, chtěl jsem jet to tam organizovat, abych měl nějakou změnu a pomohlo mi to psychicky. Doma jsem řek‘, že si jen zatrénuju a zkouknu, jak na tom jsem. Měl jsem samozřejmě v hlavě, když mi to půjde, že bych se svez‘ i v závodě, ale to jsem doma nepřiznal. Došlo k tomu, že mi před závodem volal Petr Moravec, a dám pozor, aby všichni měli licenci, kdyby se něco stalo, protože je to oficiální závod a mohly by bejt‘ problémy. Většina pořadatelů to má vyřešený tak, že závodníci podepíšou, že jedou na vlastní odpovědnost. Ozval se mi i Fanda Kalina, pískal tam, a že má kontrolovat licence, a není průser. Já věděl, že kluci z Anglie licence mají, ale přijeli Rakušáci a tvrdili, že u nich ve veteránech licenci mít nemusí. Plus pár našich jezdců licenci taky neměli. Říkali jsme, že uděláme dva závody, jeden oficiální s licencema a druhej‘ jako exhibici, co by jeli kluci, co nemaj‘ licenci. Když přijel Fanda, domluvil jsem to a musel jsem udělat dvě startovní listiny a rozdělili jsme to do padesáti let a nad padesát let. Aby to vyšlo, udělal jsem čtyři jezdce nad padesát, kde jsem se napsal i já sám. Potom ostatní, kde jeli s licencema i bez nich, byli oficiálně napsaný jako exhibiční závody. Tím jsme splnili kritérium, že oficiálním závodem jsme byli my nad padesát let. Začal už trénink a já na nic neměl čas, byl jsem v organizačním výboru. Zjistil jsem, že dráha je v optimálním stavu a jede se mi normálně. Takže jsem řek‘, že ten závod pojedu. Samotný průběh závodu se poved‘, ten větší do padesáti let byl pěknej‘. Přišla průtrž, ale dráha zůstala dobrá, někdo dokonce tvrdil, že byla i lepší. Já vyhrál tři rozjížďky a Hanička měla strach, aby se mi něco nestalo. Za mnou byla propast, tak jsem ve čtvrtý jízdě ani nenastoupil. Nebylo pro mě rozhodující, že jsem vyhrál, ale potěšitelný bylo zjištění, že nemám žádný psychický zábrany v závodění pokračovat. Samozřejmě moje skupina byla lehčí, ale na to rozjetí a vyzkoušení, jestli se člověk nebude bát, to bylo perfektní. Jet třeba mistrovství světa a zkoušet, jestli vůbec zatočím, by byla blbost. A za tři dny mi doktor vynadal, proč jsem nepřišel na kontrolu o berlích. Nalhal jsem mu, že je mám v autě, ale on nadával stejně, že jsem těch pár metrů nešel s nima. Kdyby věděl, že jsem s tím jel závody a stál na tý noze v háku, asi by se mu to nelíbilo.“

speedwayA-Z: „Do Mariánských Lázní se vždycky ohromně těšíš, nicméně takřka každoročně tě tady provázely větší či menší patálie a pohromy. Až loni ses jich vyvaroval, ve veteránech skončil třetí a v republikovém šampionátu ses dostal do finále. Musel ses do Plzně vracet spokojený, že?“
Karel Kadlec: „No, přijeli jsme do Mariánek o den dřív večer, abychom nemuseli vyrážet brzo ráno. Pro mě v padesáti letech není jednoduchý jen v jeden den dva závody, na kterých mi záleží. Večer pršelo, celou noc pršelo, to byla předzvěst, že závody neproběhnou v klidu, protože když je dráha těžká, není to jednoduchý. Kdyby mi bylo dvacet, asi bych se tomu smál, ale v daný době jsem tušil, že ten výsledek třeba nebude takovej‘, abych byl spokojenej‘. Bylo dobře, že jako mechanik se mnou jel opět Michael Hádek, se kterým si velmi dobře rozumím. A vím, že je na něj spoleh, i když ho musím občas po depu shánět, když honí holky a já mám zrovna ject. Od zabezpečení mechanikem jsem byl v klidu, věděl jsem, že nebudu muset přehazovat a měnit rozety sám. V závodech veteránů musíš jet rozjížďky. Říkal jsem si, že nemusím vyhrávat, hlavní je postoupit do finále A, kde se začíná od nuly. Postoupit se mi povedlo úplně v klidu. Dráha byla po nočním lijáku těžká, namáhavá, ale mně se jelo dobře. Radši bych měl na úvod seriálu tvrdší dráhu, abych je technictějč‘ a nemusel se s tím tolik prát. Dostal jsem se tedy do dobře obsazený finále A, kde mými největšími soupeři byli Holanďané Snijder a Dijkema. I ty ostatní byli dobří. Celej‘ den jsem dobře startoval, i když na videu jsem viděl, že jsem hodně otevíral nájezdy a zbytečně si prodlužoval dráhu, což mi Aleš Dryml starší říkal před každou jízdou. Ve finále jsem dobře odstartoval a jel na stejný úrovni jako Arne Andersen. Předjel jsem ho v první zatáčce. Musel jsem s ním bojovat, abych se před něho dostal. První kolo jsem dokončil první, ve druhým se v nájezdu do druhý zatáčky pode mě dostal Henk Snijder, kterej‘ je velkej‘ bojovník. Další dvě kola jsem jel na druhým místa. Z předposledního výjezdu se Hylke Dijkema dostal na moji úroveň. Celou rovinu jsme jeli vedle sebe. Já byl v nájezdu před ním. On trošku ubral, ale já taky. Říkal jsem si, že Hylke je velmi dobrej‘ závodník, a že když upadnu, nebude nic a takhle budu druhej‘ nebo třetí. Byla to chvilka, on mě objel a v cíli byl o trošku rychlejší. A já skončil třetí. Byl jsem spokojenej‘, měl jsem dobrý výchozí postavení do dalších bojů série. Teď jsem věděl, že mě čeká mistrovství republiky. Byl jsem docela unavenej‘, říkal jsem, že mistrák jedu hlavně kvůli Mírovi Musilovi. Kvůli tomu, že jsem tady a v závorce abych dostal nějakou korunu. Samozřejmě jsem chtěl udělat nějakej‘ výsledek, ale moc jsem si nevěřil. První dvě jízdy jsem jel tak nějak, co jsem si představoval, jak to bude vypadat. Odstartoval jsem i lepší, ale nechal se dvakrát předject. Ale říkal jsem si, že po tom závodě dopoledne to nebude špatný, že bych se moh‘ umístit do poloviny, to tak nějak šlo. Vůbec jsem nepočítal body a do třetí rozjížďky nastoupil, a hlavně udělám nějakej‘ slušnej‘ výsledek a na nějakej‘ postup do finále vůbec nemyslel. Start se mi povedl, hned v první zatáčce jsem předjel Honzu Klatovskýho. Jel jsem v tu chvíli první. Kous‘ jsem se, řek‘ si, že se mi jede dobře a bude dobrej‘ výsledek. Jezdím si ty svoje venky, když najednou vidím nad sebou v zatáčce přední kolo. Pamatuju si, že jsem se divil, co je to za blázna, že jede ještě nade mnou! Až v cíli jsem zjistil, že to byl Angličan Bougourd, s kterým jsem tak jel tři kola. Ten chudák ode mě každou zatáčku dostával takovou cejchu, že když jsem mu gratuloval po projetí cílem, viděl jsem, jak mu z nosu teče krev. Až když jsme přijeli do depa, zjistil jsem, že díky tomu, že jsem ho porazil, jsem do finále postoupil já a ne on. A ještě k finále, jel jsem tam s tím, že se opravdu na motocyklu držím už jen silou vůle. Nechtěl jsem ti to pokazit pádem, rozhodl jsem se, že odstartuju a uvidím. Od startu jsem byl na čtvrtým místě, za mnou dva Angličani. Při nájezdu do druhý zatáčky jsem už viděl, že fyzicky na tom nejsem dobře. Tak jsem otevřel nájezd a nechal je projet. Dojel jsem finále na šestým místě. To, že jsem jel druhej‘ závod a byl ve dvou finále, mě uspokojilo.“

speedwayA-Z: „Stavy české dlouhodrážní obce se navzdory slibnému vývoji z posledních let dostaly na historické minimum. To tě nenechalo v klidu a během prosince jsi rozeběhl program pomoci české dlouhé dráze. Co tě k tomu vedlo a jaká je tvoje vize?“
Karel Kadlec: „Jak všichni vědí, celkově kvalita plochý dráhy v Český republice všeobecně upadá, natož potom na dlouhý, který se věnuje málo závodníků. Protože mám plochou dráhu plus dlouhou a Mariánky rád a mrzí mě, že ta základna se stále zmenšuje, tak jsem přemejšlel, co by se s tím dalo dělat, aby se to zlepšilo. Ke konci roku jsem dostal pár impulsů od lidí, co by chtěli s dlouhou začít anebo ji podporovat. Už nějakej‘ pátek vím, že by možná měl zájem Roman Čejka, skončil s juniory a bude mít míň závodů. Při Zlatý přilbě mi bylo naznačeno, že by ji chtěl jezdit také Hynek Štichauer. A při mistrovství Evropy dvojic v Divišově mě oslovil Vláďa Vopat s tím, že má takovou vizi, jestli bych nezorganizoval soustředění v Mariánkách, že by chtěl zabezpečit mladý jezdce. Začali by tím způsobem, že by jim finančně pomohl a já manažersky zajistil jejich první závody v zahraničí. Vize byla taková, že by byly aspoň dvě soustředění v Mariánkách, a když by byl od českejch‘ jezdců dobrej‘ ohlas, udělal by se v Mariánkách volnej‘ mezinárodní závod, aby se kluci rozjezdili. Na tom velmi intenzivně pracuju, máme s Mírou domluveno, že bychom udělali na začátku dubna první soustředění, aby to bylo ještě před sezónou. Protože já s Pepíčkem na konci dubna odjíždíme na mistrovství Evropy do Anglie, abychom se i my svezli a otestovali motory. Na začátku února se máme sejít s Vláďou Vopatem a Mírou Musilem a dojednat podrobnosti. Rádi bychom oslovili Petra Moravce, jestli by nám VV SPD byl nápomocen aspoň ňákým finančním zabezpečením. V tutom případě to organizujou amatéři a v minulých letech se na soustředění reprezentace taky nějaký peníze našly.“

speedwayA-Z: „Tradičně pomáháš s tvorbou startovní listiny v Mariánských Lázních, stojíš rovněž za myšlenkou ELVS v Pardubicích. Pořád se ti dlouhodrážní závodění ve Svítkově zamlouvá, i když FIM upustila od pořádání mistrovství světa na oválech pro klasický speedway?“
Karel Kadlec: „Je pravda, že to bylo myšleno tak, že na speedway jsou lidi zvyklí chodit, takže dlouhá dráha pro ně bude změna a přijdou taky. To se nepotvrdilo. Když jsem jel finále ve Rzeszowě, bylo tam minimum diváků. Nevím, jestli koncept FIM v tutom vyšel, ale já nemám problém udělat závod na dlouhý dráze v Pardubicích. Je to od těch závodníků velmi vítáno, protože milujou Českou republiky jak organizačně, tak i obecně se jim tady líbí a rádi se vrací. Pro ně je zážitek jet u nás závody, ale Pardubice jsou pro ně jedna z největších Mek plochý dráhy. Celej‘ život slyšeli o Zlatý přilbě, teď se tam mohli svýzt a říkat, že jeli v Pardubicích, kde jezdí osobnosti plochý dráhy. Navíc ta dráha je dobře udělaná, je široká. Když jsem Heike řek‘, že letos budou zase zajištěný jak Pardubice, tak Mariánky, skákala radostí. Můj názor je takovej‘, že dlouhá dráha by měla zůstat na dlouhodrážních stadiónech, jen mě mrzí, že do toho zakomponovali trávu. Mělo to bejt‘ rozdělený, ne to kombinovat, jsou to ústupky větším státům, aby se jelo u nich, ale je to takový míchání jablek s hruškama.“

speedwayA-Z: „V posledních letech také u nás ožila veteránská, nebo řekněme amatérská plochodrážní scéna a počet závodů roste. Nenapadla tě myšlenka pustit se do organizace jakési obdoby ELVS na krátké dráze?“
Karel Kadlec: „Napadlo. Už jsme to chtěli udělat loni, ale nějak jsme se tam nevešli termínama. Chtěl jsem to udělat celoevropský, jel jsem podruhý za sebou v Terenzanu, je tady Žarnovica, chtěli jsme Rakousko a dát se do kontaktu s klukama v Polsku. Nějakej‘ impuls to je, ale víš dobře, člověk chodí do práce, jezdí závody a zorganizovat něco takovýho není tak jednoduchý. Tím to nekončí, budu se snažit dál, možná že pomalu přejdu od závodění k organizování. Lidi to chtějí, měl bych i příslib od Slanýho, minule se závody tolik nepovedly, že nepřijeli závodníci, ale říkal jsem Tondovi Vildemu, že závody byly pěkný. Měli bychom čtyři stadióny, což je základ pro evropskou sérii. To by bylo pěkný.“

speedwayA-Z: „Vzhledem k okolnostem jsi loni v reprezentaci stihnul pouze dubnové mistrovství Evropy v Balkbrugu. Jak na ně vzpomínáš?“
Karel Kadlec: „Jak jsme o tom už mluvili, Balkbrug byl úplně na začátku sezóny. Bylo málo odjezděno, je to tráva, na který jsem v tý době měl dva těžký úrazy. Jel jsem, abych si zatrénoval a neudělal ostudu. Což si myslím, že se povedlo. V tý době jsem měl GM na repasi u Vládi Dvořáka. To by tam bylo lepší. Měl jsem Jawu naladěnou na Mariánky, měla sílu, což byl problém, e jsem ztrácel hned od startu. A to je problém, i když Holanďani říkali, že jsem jel techniky dobře, byli tam závodníci, co najížděli zatáčku čtyřikrát. Celkově ten den, co jsme ta, přijeli, bylo hnusně, jak začaly závody, začalo lejt a bylo to náročný. Výsledkama ne, ale svým pocitem začít sezónu mistrovstvím Evropy, byl dobrej‘ pocit pro mě.“

speedwayA-Z: „Mezi reprezentanty nechybíš ani letos. Opět zjara tě čeká mistrovství Evropy, tentokrát v Anglii. Jedna vesta pro mistrovství světa je stále volná. Láká tě?“
Karel Kadlec: „Mistrovství světa mě určitě láká víc než zajištěný místo v mistrovství Evropy na trávě. Po tom dalším, už třetím těžkým úrazu na trávě jsem zvažoval, zda tam jet. Ale stoprocentně chci udělat v Mariánkách výsledek na mistrovství světa. Myslím si, že bych se moh‘ dostat z českejch‘ reprezentantů do pátýho místa, což by mě mělo garantovat reprezentaci z toho důvodu, že dvě místa v Mariánkách jsou obsazený, jedno v Tayacu taky, jedno je volný. Dřív by mě to tam lákalo jako vejlet, ale po loňský sezóny, kdy jsem díky neúčasti v mistrovství světa nedostal podporu z AČR, bych byl rád, kdybych se dostal do Mariánek jako náhradník. Za prvý se můžeš dostat do závodu, za druhý tam dostaneš i nějaký peníze, což je blbý ze závodnickýho hlediska, že se nesvezeš, ale třeba ti to pomůže finančně. Zase bych jel radši v Mariánkách, jedou se v sobotu a v neděli je volnej‘ závod v Pfarrkirchenu, kterej‘ mám taky rád. A když se domluvím s Marcusem Eiblem, kterej‘ tam je ve výboru, moh‘ bych jet i tam.“

speedwayA-Z: „Začal jsi podnikat, organizuješ spousta věcí okolo ploché dráhy, navíc mulmshornská zranění nejsou ještě ideálně doléčena. Máš vůbec ještě čas na klasickou předsezónní přípravu?“
Karel Kadlec: „Je to složitý. Ale není to otázka toho vytížení, ale spíš zdravotního stavu, protože do týhle doby nemám hlezenou kost v noze srostlou. Tím pádem to je stále bolestivé, natejká to a to mě limituje ve sportovní přípravě, na kterou jsem byl zvyklej‘. Pravidelně jsem chodil běhat, což nemůžu, do posilovny můžu, plavat taky a na kole, kde bych jezdit moh‘, není počasí. Běhat jsem moh‘ i v mrazech a to se mi v mým věku na kole nechce. Příprava je proto horší, ale určitě se jenom neválím v posteli.“

Karel Kadlec děkuje:
„Děkuju Haničce, která se mnou loni při mým úraze vytrpěla všechny problémy, který s tím souvisely. Všem lidem, co mi pomáhali při tom úraze. Zdeňkovi, Pepovi a Ríšovi, že ta parta drží stále pohromadě. A lidem, který nám věří a podporujou plochou dráhu. A všem sponzorům, kteří jsou stále pozitivní i vzhledem k mýmu věku. Sezóna 2014 stála za hovno, ale z hlediska výsledků, že jsem jel sedm závodů a z nich měl pět pohárů, dopadla dobře.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Jiří Bayer, Antonín Škach a archív Karla Kadlece