Praha – 10. července 1994
Druhou červencovou neděli roku 1994 měli čeští plochodrážní příznivci ve svých diářích zakroužkovanou již dávno předem. Na pražské Markétě se o bezprostřední postup do světového finále jednotlivců bojovalo již v letech 1978 a 1981. V obou případech ovšem šlo o finále kontinentu, nicméně tentokrát světové semifinále nabídlo domácímu publiku vůbec poprvé spatřit na vlastní oči postupovou bitvu i za účasti plochodrážníků ze zámořské a skandinávské zóny. Ambice našich kalily zprávy o poraněné ruce Antonína Kaspera, protože od tehdy dvacetiletého Tomáše Topinky se očekávalo paběrkování na chvostu. Nicméně nakonec mu dráhu mezi nejlepší šestnáctku planety a potažmo i nominaci pro první ročník Grand Prix 1995 sebrali v rozjezdu ještě nepříliš proslulí Greg Hancock a Billy Hamill.

Pražská cesta k pořadatelství elitních závodů
První podnik plochodrážního mistrovství světa na území hlavního města Prahy zažil Strahovský stadión v květnu 1963. V té době již byla Markéta funkční, nicméně první kolo světového individuálního šampionátu zapadalo do kolosálních Závodů vítězství. Ty nahradily Velké ploché dráhy, jejichž tradice se začala psát roku 1933, a záplavám diváků nabídly rovněž motokros a v třiašedesátém i cyklistický závod míru.

Vyřešení vlastnických vztahů ke stadiónu pozdržely premiéru mistrovství světa na až na počátek sezóny 1971. Tehdy sebral Jiřímu Štanclovi vítězství v prvním kole jednotlivců spíše defekt motocyklu než Hans Jürgen Fritz, který s úřadujícím československým mistrem ve vzájemné jízdě prohrál.

Od té doby mítinky světového ranku na Markétě zakotvily prakticky natrvalo. S výjimkou semifinále světového šampionátu dvojic a družstev včetně mítinku finálové části v sedmaosmdesátém šlo ovšem o boje závodníků z kontinentální části plochodrážní světa. Absolutní elitu v naší metropoli nabízel jen Tomíčkův memoriál.

V podmínkách tržní ekonomiky se novému pražskému otevřely nové možnosti. Třetí pondělí v červnu roku 1991 ožila zapomenutí tradice Velké ceny Prahy. Ve startovní listině figurovali mimo jiné Simon Wigg, Mitch Shirra, Sam Ermolenko, Kelvin Tatum, Jan O. Pedersen, Gerd Riss či Armando Castagna. Sekundovat jim měli Antonín Kasper a Bohumil Brhel. Mezi účastníky se mělo rozdělit 26 tisíc tehdejších německých marek, přičemž vítěz měl být bohatší o sedm a půl tisíce.

Pro představu kurz tehdejší československé koruny k německé marce se pohyboval okolo 18:1, takže v přepočtu na koruny představovala vítězná prémie okolo 135 tisíc korun. Pro představu, průměrná mzda v Československu roku 1991 činila něco přes 3700 korun. Přitom kupříkladu jedna KWh elektrické energie stála v denní sazbě pětačtyřicet a v noční jednadvacet haléřů, bochník chleba čtrnáct korun a půllitr piva okolo osmi. Vstupné na Velkou cenu Prahy šlo pořídit již od třiceti korun na stání. Na tribuně se dalo sedět za čtyřicet a na exkluzivních místech za padesát korun.

Nakonec však měl hlavní slovo d隝. Dešové kapky jakoby symbolicky plakaly za Jiřího Hurycha, závodníka pražského klubu, který se o víkendu nevrátil z pouáku na travnaté dráze ve francouzském Miramontu. Velkolepá Velká cena Prahy 1991 musela být na poslední chvíli zrušena a své renesance se dočkala až v červnu následujícího roku.

Pražským pořadatelům se však nabídla šance na pořádání světového semifinále. Šlo o žhavou novinku reagující na stížnosti zámořských a skandinávských plochodrážníků, že pět kontinentálních závodníků postupujících rovnou do světového finále je až přespříliš. A to tím spíše, byl-li jejich posledním zástupcem, který udělal pověstnou díru do světa Egon Müller.

Od jeho titulu v září 1983 už uběhla hezká řádka dnů, navíc je dodnes řadou lidí znevažován za nespornou výhodu domácího prostředí. Před Němcem se na světové pódium naposledy postavil Zenon Plech v Katowicích roku 1979, po něm až Tomasz Gollob v éře velkých cen.

Zkrátka a dobře, v roce 1990 se tradiční kontinentální a interkontinentální finále jela naposledy. Počínaje následující sezónou se o světových finalistech rozhodovalo ve dvojici světových semifinále, v nichž vrcholila zámořská, skandinávská a kontinentální kvalifikace. Ve čtyřiadevadesátém se už mělo jezdit stylem velkých cen, avšak finanční potíže projekt o rok odložily. A tak pražská Markéta měla v červenci roku 1994 určit osm postupujících do světového finále v dánském Vojensu plus jednoho náhradníka.

Zdravý navzdory možnosti tučné nemocenské
Od svého ostrého debutu na podzim 1990 Tomáš Topinka stále stoupal vzhůru. Roku 1992 s rutinou vyhrál domácí juniorský titul. Napřesrok debutoval v britské lize a plným právem se řadil mezi juniorskou špičku světa. V Pardubicích mu těsně unikla minimálně bronzová medaile. A ve stejné sezóně debutoval rovněž v mistrovství světa jednotlivců.

Ve dvojici českých kontrolních závodů reprezentace v Pardubicích a v Praze v celkovém součtu získal stejný počet bodů jako Lubomír Jedek, jehož ovšem v rozjezdu o bronz porazil. Cesta na předkolo ve francouzském Marmande byla volná.

„To si pamatuju,“ reaguje Tomáš Topinka na připomínku svého debutu v mistrovství světa jednotlivců. „Mám doma pohár. Byly to první závody v Marmande, nikdo nevěděl, co od tý dráhy čekat. Jen se říkalo, že nájezdy jsou hrozně. Nikdo mi ale neuměl poradit, pro mě to ovšem bylo jedno, když jsem začínal.“

Devatenáctiletý český mladík nakonec mával za třetí příčky pódia a díky pátému místu v Gorzowě pronikl až do kontinentálního semifinále. „Gorzow byl na mokru,“ vybavuje si. „Někdo trénoval, někdo ne. Tonda Kasper řek‘, že nemusíme trénovat, že nemá cenu trénovat, že to druhej‘ den bude stejně jiný. Dal jsem na něj, na jeho zkušenosti a postoupili jsme oba.“

Počasí provázelo rovněž kontinentální semifinále v Zielonej Goře. „Závody se odložily na druhej‘ den,“ vypráví Tomáš Topinka. „Byl jsem s Jirkou Opočenským na společný večeři. Přišel za náma Morawski, co tam do toho klubu cpal peníze, a říká mi, že zítra budu nemocný.“

Tomáš Topinka se svým velkým příznivcem rychle pochopili, o co šéfovi polského klubu, který v lize závodil pod jeho jménem, jde. „Náhradník byl Marek Hučko,“ vysvětluje Tomáš Topinka, že pakliže by skutečně náhle onemocněl a uvolnil své místo ve startovní listině, dostal by pořádně tučnou nemocenskou.

Tomáš Topinka ovšem odmítl. Marek Hučko se dostal na ovál jen v jediném případě, když v rozjížďce s číslem sedmnáct zastoupil Valentina Furlanetta. Tomáš Topinka uzavřel svou pou světovým šampionátem anno domini 1993 dvanáctou příčkou.

„Dráha byla hodně těžká, trénink byl až těsně před závodem,“ ujímá se opět slova. „Já udělal snad jen čtyři nebo tři body (ve skutečnosti šest – pozn. redakce). Po závodech jsem se zase potkal s Morawskim. Říkal mi, že kdybych si vzal peníze, co mi nabízel, byl bych na tom líp. Jenže já jsem měl vizi světovýho finále. Pochopitelně, když závodíš, míříš co nejvejš.“

Ke svítící Eifelově věži se zabloudit dá, v kvalifikačním pavouku mistrovství světa nikoliv
Silvestr 1993 si podal ruku s Novým rokem 1994 a jméno Tomáše Topinky si pamatovali plochodrážníci stále zvučnějších jmen. „Bral jsem to stejně,“ tvrdí hrdina našeho vyprávění, že v otázce jeho postoje vůči světovému šampionátu jednotlivců se nezměnilo vůbec nic. „Chtěl jsem postupovat co nejdál. Anglie v roce 1993 nebyla žádná sláva, teprve jsem se otrkával, ale od čtyřiadevadesátýho už to začalo víc vypadat.“

Uspořádané aspirace v hlavě byly také nesporné výhodou. „Měl jsem podobný přístup jako Venca Milík teď,“ přemítá Tomáš Topinka. „Nepřemejšlel jsem, s kým stojím na startu, jezdil jsem s radostí. Dneska kluci mnohdy zbytečně přemejšlej‘ nad věcma, co odváděj‘ koncentraci na druhou stranu. Na startu se kluk musí soustředit na sebe, ne na to, co odvádí jeho pozornost mimo něj.“

V sezóně 1994 Tomáš Topinka jako kontinentální semifinalista z předchozího roku nemohl jet předkolo. Čekalo jej rovnou první kolo shodou okolností opět v Marmande. Zatímco o rok dříve proplouval kvalifikačními koly s rutinou, s níž ostřílený lodivod krouží kolem ostrých podmořských útesů, nyní by spíše potřeboval fasovat obvaz na odřené uši.

„V první zatáčce jsem zavadil o někoho nebo na mě někdo naleh‘?“ klade otázku sám sobě ve snaze vzpomenout si na okolnosti své diskvalifikace v rozjížďce s číslem pět, která ho stála cenné body. „Nevím kdo, kecal bych, nevím. Ale nebylo to, že bych ho poslal.“

Na osmé místo byli rázem tři aspiranti, vedle Tomáše Topinky ještě Maďaři Sandor Tihanyi a Gabor Roth. „Rozjížděli jsme se, už si nepamatuju podrobnosti, ale bylo to natěsno,“ komentuje skutečnost, že to byl právě on, kdo existenční jízdu vyhrál.

Přitom ještě netušil, jaké trable jej očekávají při cestě domů. „Táta jel autobusem do Calais, já ho tam nabíral, když jsem jel z Anglie,“ vypráví. „Zpátky jsme jeli spolu do Prahy. Roman Matoušek cestou do Marmande bloudil v Paříži. A tak říkal, že radši pojede za náma. A zabloudili jsme oba. V dáli pořád svítila maličká Eifelovka. A najednou jsme byli rovnou u ní!“

Důležité ovšem bylo, že Tomáš Topinka nezabloudil v kvalifikačním pavouku ani v kontinentálním semifinále v Bydhošti. Přímý postup do světového semifinále zachránil o jediný bod, shodou okolností na úkor Romana Matouška.

„Na tréninku byla dráha betonové, rovná jak stůl, ale na závody z toho udělali brambořiště,“ přibližuje jedno ze specifik polské ploché dráhy. „Jenže rozhodčí řek‘, že takovej‘ rozdíl mezi tréninkem a závodem bejt‘ nesmí. Snažili se dráhu ujíždět, ale neujeli ji. Byla hrozně těžká a stejně se houpala. Postup byl s odřenejma ušima, ale byl.“

Markéta dává svůj potenciál najevo celému světu
Los FIM poslal Tomáše Topinku do světového semifinále v Praze. Ve startovním poli figuroval i Antonín Kasper a Petr Vandírek s náhradnickou osmnáctkou. Ve druhém semifinále v Bradfordu nastoupil Bohumil Brhel, zatímco Roman Matoušek byl náhradníkem. Sice živil naděje, že nahradí Roberta Nagyho, jenž si léčil zlomeninu klíční kosti. Avšak otec Patrika, který před třemi lety jezdil s naší licencí, byl hvězdou skotského Glasgow.

A modrobílé vlajky stylizované od kříže svatého Ondřeje byly v hledišti severoanglického města nepřehlédnutelné. Transparenty s Maďarovým jménem v rukou jakbysmet. Robert Nagy je nechtěl zklamat, ale jak rychle ke třem svým jízdám nastoupil, tak zůstal stát.

Avšak zpátky do červencové Prahy! Od dvacátého května prodělával stadión na Markétě rozsáhlou rekonstrukci, která skončila kolaudací poslední červnový den. Stadión byl osazen novým osvětlením, jehož parametry asi třikrát předčily výkony jeho předchůdce. Televizní přenosy z večerních závodů dostaly zelenou, jelikož závodníci už nebyli ve stínu ani na protilehlé rovince.

Statika starých sloupů v horní části už nevyhovovala, takže musely být nastaveny. Ovál dostal nové mantinely z vodovzdorných překližek a vůbec poprvé plexisklo v prostoru startu a cíle, aby rozhodčí měl dokonalý přehled o dění u pásky. Krokem dopředu se stala i elektronická časomíra.

Sponzorské peníze od Chemopetrolu Litvínov, tehdy čtvrtého největšího podniku v celé České republice s čistým ziskem přes miliardu korun, a dalších sponzorů neputovaly jen na prémie pro závodníky. Mítink měl okázalou prezentaci a svou vlastní marketingovou tvář, jejímž vrcholem se stalo vlastní logo. Plochodrážník s nápisem Chemopetrol na nohavici a logem chemického gigantu na vestě zachycený ve smyku se siluetou pražských památek na perimetru za sebou se dostal na plakát, programy i samolepky. A také on pomáhal pražským pořadatelům dát světu najevo potenciál, jímž by mohli přispět světu velkých cen.

Scéna pražského závodu byla připravena dokonale, aby si fanoušek doposud nejkvalitnější závod užil včetně atraktivního doprovodného programu. Ideální tečkou by potom bylo, kdyby se na jeho konci radoval z postupu do světového finále rovněž nějaký český závodník.

„Ještě nikdy se v Čechách, a to ani na pardubické Zlaté přilbě, nesešla taková konkurence,“ čteme po dvaceti letech tisková prohlášení Antonína Kaspera, jenž byl logicky stylizován do role jednoho z favoritů. „Já sám jsem ve formě a věřím, že se na svém domácím stadiónu probojuji mezi nejlepší světovou šestnáctku.“

Tomáš Topinka se ve výsluní mediální slávy ještě ani zdaleka nevyhříval tolik jako v pozdějších letech. „Postup do světového semifinále je přímo životním úspěchem Tomáše Topinky,“ shodovala se většina deníkářů, kteří se tehdy vesměs shodli i na další jediné informaci, jíž o dvacetiletém borci mohli nabídnout. A sice, že jezdí za britský klub King’s Lynn.

A pokud se týká jeho šancí, největší naděje mu dával Blesk. „Vyrůstal na Markétě a v závodě nemá co ztratit,“ psal bulvární deník ve středu 22. června. Jenže během pár hodin mělo být všechno vzhůru nohama.

Tři kola jasným světovým finalistou
„Tonda si rozbil hubu na čtyřkolce, on říkal, že na kole, a udělal si něco s rukou,“ vybaví si okamžitě Tomáš Topinka. „Nevědělo se, jestli pojede, ale nešlo mu to, tak odstoupil.“ Ve čtvrtek před závodem denní tisk posílal do světa informace, že si Antonín Kasper při jízdě na horském kole poranil záprstní kůstky na pravé ruce, které mu zpevňují dva dráty.

Legendární borec čelil riziku, že při namáhání by zeslabená kost mohla prasknout, což by automaticky přineslo další operaci. Ještě ve středu měl ruku ztvrdlou natolik, že její prsty nemohl dát k sobě. Protože se mu však do soboty povedlo ruku rozhýbat, rozhodl se zkusit své štěstí. V rozjížďce s číslem tři nestačil na Grega Hancocka a vítězného Stefana Dannö, avšak Ryszarda Franczyszyna před sebe nepustil. Vzápětí však dvakrát předčasně zastavil a poznal, že nemá smysl pokračovat ve svém heroickém a bolestivém úsilí.

„Největší pozornost domácích fanoušků bude upřena ke dvacetiletému Tomáši Topinkovi,“ otočil list Svobodné slovo už ve čtvrtek, kdy nad Antonínem Kasperem předčasně zlomil hůl a mezi největšími favority vedle Tomáše Topinky označil Sama Ermolenka, Tommy Knudsena, Tonyho Rickardssona a Tomasze Golloba.

A co na to po letech on sám? „Bral jsem ten závod jako satisfakci, že jsem ve světovým semifinále,“ říká dvacet let po něm. „Na tu dobu to byl pro mě hodně dobrej‘ závod. Kdybych postoupil, byla by to bomba.“

Nechybělo málo, aby tato bomba skutečně explodovala. V rozjížďce s číslem čtyři neúnavně atakoval Jasona Crumpa, ale předjet jej neodkázal. „Rozjížděl jsem se s ním v Elgane (finále mistrovství světa juniorů – pozn. redakce) o třetí a čtvrtý místo,“ říká na adresu ryšavého Australana, který to později dotáhl až ke třem titulům individuálního mistra světa. „Tady měl nakonec jen o bod víc. V tý době jsme na tom byli stejně. Ale pak mi uskočil (smích)!“

V boji o postup do světového finále ve Vojensu pokračoval dvěma třetími místy. Pádný argument ovšem přidal v rozjížďce s číslem šestnáct. Jejím cílem se prohnal jako vítěz před Ryszardem Franczyszynem, Tommy Knudsenem a Simonem Wiggem.

Týdeník Speedway Star nebude příští pátek skrblit kritickými připomínkami na pražskou dráhu, kde se moc nepředjíždělo. „Markétě byla léta stejná dráha, co se od ní dalo čekat, nebylo žádný překvapení, aspoň si toho nejsem vědom,“ konstatuje a při připomínce, že plochodrážní týdeník dokonce psal o jednom jediném regulérním předjetí za první zatáčkou, s úsměvem doplňuje. „To bylo asi to, jak mě předjel Tomasz Gollob!“

Polský borec, který už lákal davy fanoušků, ačkoliv jej hvězdná sláva teprve očekávala, měl před rozjížďkou s číslem dvacet vítězství prakticky již v kapse. Čtyřikrát vyhrál a jeho dvanáct bodů vyrovnal jedině Tony Rickardsson, jenž ještě netušil, že se příští měsíc stane poprvé světovým šampiónem. Blonďatý Švéd na srovnání kroku s Polákem ovšem potřeboval o jízdu navíc.

Poslední jízda pražského odpoledne se musela opakovat kvůli pádu, za nějž diskvalifikací pykal Zoltan Adorjan. Při repete se na čele usadil Stefan Dannö, který mířil za postupem stejně jako druhý Tomáš Topinka. Leč přišlo poslední kolo a pražského juniora předjel Tomasz Gollob.

„Gollob mě v nájezdu do druhý zatáčky předjel tak, jak já ho tady potom předjel při Grand Prix v roce 2003,“ vzpomíná Tomáš Topinka. Tehdy však neměl na žádné úvahy čas. Osm bodů jako on dosáhli rovněž Američané Billy Hamill a Greg Hancock. Místo ve Vojensu však bylo jen pro jednoho z nich. Ke slovu přišel rozjezd. Tomáš Topinka si vylosoval vnější dráhu, odkud ten den vyhrál jen Tomasz Gollob. Našemu reprezentantovi vůbec nevyšel start a brány světového finále se mu definitivně zabouchly rovnou před nosem.

Grand Prix přišla za Tomášem Topinkou ještě blíže
„Pamatuju si, jak jsme šli losovat,“ říká Tomáš Topinka. „Když byl předloni na Markétě světovej‘ pohár, bavil jsem se o tom s Gregem i Billym a oni si na to vzpomněli taky. Účastníci finále byli v dalším roce účastníky Grand Prix. Vyhrál Hans Nielsen, ale rok na to Billy Hamill a po něm Greg.“

Česká vlajka mohla nad stadióny velkých cen zavlát o dva roky dříve, než do nich pronikla pražská Markéta. „Grand Prix šla kolem mě blízko, ale ta dálka!“ filozofuje Tomáš Topinka. „Tomasz Gollob prohrál poprvý až v poslední jízdě. Po závodech přišel, že jsme měli něco říct, že by radši ve světovým finále měl nějakýho Topinku než Hancocka a Hamilla. Ale já nikdy nikoho nepřemlouval. Jsou závody, tak se závodí. Když na to máš, vyhraješ, když nemáš, nevyhraješ. Já se vždycky snažil všechno vyzávodit všude, kde to šlo. I když je někdy lepší koukat, jestli dva body nejsou lepší, než se hnát za dalším bodem, když už postup máš. Ale já se vždycky snažil bodovat, co to šlo.“

Zklamání bylo velké, ale na druhou stranu závodníci v mladším věku podobnou smůlu neprožívají nikterak tragicky. „Bral jsem jako ohromnej‘ úspěch bejt‘ jen v tom závodě,“ přibližuje Tomáš Topinka své tehdejší rozpoložení. „Postup do finále by potěšil, ale když koukám na ty jména, špatnej‘ výsledek to nebyl. Jedinej‘, kdo tam výkonnostně nepatřil, byl Jan Staechmann. Tehdy v Anglii jezdil jenom druhou ligu, ale dráha na Markétě mu v ten den sedla a postoupil.“

Hrdina našeho vyprávění ale ještě nemohl tušit, že se mu regulérní působení ve velkých cenách dostane na dohled ještě blíže. A naneštěstí se stejným výsledkem. V červenci 1997 nabízelo kontinentální finále v Lonigu dvě vstupenky do Grand Prix 1998. Prvního se zmocnil Armando Castagna, o druhé místo se rozjížděli Tomáš Topinka a Zoltan Adorjan.

„Odstartoval jsem, motorka přestala jet, pak se to sebralo,“ líčí Tomáš Topinka průběh klíčové jízdy. „Nakonec se mi utrh‘ šroubek ze sedátka, viselo jen na půlce. Z posledního výjezdu jsem ho předjel. I Zoltan si toho byl asi vědom. Popřáli jsme si, jenže rozhodčí Polák to viděl obráceně. Jeden divák to natočil, a že musím za rozhodčím. Na jury jsme přinesli kameru. Nicméně rozhodčí řek‘, že ho to nezajímá, že jsem ještě mladej‘, a že se do Grand Prix ještě dostanu. Ten pohár z Loniga je největší trofej v mým kabinetě a já za třetí místo nebyl nikdy tak naštvanej‘!“

Rekordy odolaly:
Osud však zařídil, že Tomáš Topinka absolvoval dvě Grand Prix. Při premiéře české velké ceny na Markétě v květnu 1997 dostal divokou kartu. Se dvěma body skončil patnáctý. Po názorových rozepřích s pražským klubem mohl na další divoké karty pochopitelně zapomenout. Přesto se však objevil ještě jednou při Grand Prix České republiky v září 2003. Jako kvalifikovaný náhradník zastupující Lukáše Drymla skončil svou pou vyřazovacím KO systémem až v semifinále a celkově mu patřila šestá pozice.

Kdyby se ovšem v červenci 1994 probil do Vojensu, ve svých dvaceti letech by se stal nejmladším českým světovým finalistou všech dob. Primát v tomto ohledu drží Antonín Kasper mladší, který světové finále v Nordenu v září 1983 absolvoval v jednadvaceti. Jiřímu Štanclovi bylo v Göteborgu 1971 dvaadvacet a Jaroslavu Volfovi v Göteborgu 1964 třiadvacet.

Zároveň by vyrovnal další rekord Antonína Kaspera mladšího, jenž se do světového finále kvalifikoval ve své čtvrté kompletní sezóně.

světové semifinále mistrovství světa jednotlivců 1994 – Praha:
1. Tomasz Gollob (PL) 14, 2. Tony Rickardsson (S) 12, 3. Jan Staechmann (DK) 11+3, 4. Sam Ermolenko (USA) 11+2, 5. Stefan Dannö (S) 11+1, 6. Tommy Knudsen (DK) 11+0, 7. Jason Crump (AUS) 9, 8. Greg Hancock (USA) 8+3, 9. Billy Hamill (USA) 8+2, 10. Tomáš Topinka (CZ) 8+1, 11. Zoltan Adorjan (H) 5, 12. Ryszard Franczyszyn (PL) 5, 13. Dariusz Sledz (PL) 2, 14. Simon Wigg (GB – KNNV) 2, 15. Gert Handberg (DK) 2, 16. Antonín Kasper (CZ) 1, náhradníci Grigorij Charčenko (RU) 0 a Petr Vandírek (CZ) 0.

Foto: Petr Makušev a archív autora