Olomouc – 13. září 1964
Je druhá zářijová neděle roku 1964 a Olomouc ožívá netradičním ruchem. Plakáty již několik dnů zvou na vyvrcholení boje o plochodrážního mistra Československa. Do ochozů Spartakiádního stadiónu si najde cestu osm tisícovek diváků. Sotva však hlasatel přečte startovní listinu, řada z nich je zklamána. Musí škrtnout pár zvučných jmen včetně vedoucího muže šampionátu Jaroslava Volfa mladšího, který za start ve světovém finále mistrovství světa jednotlivců zaplatí ztrátou vyhlídek na domácí primát. V depu si svůj motocykl chystá rovněž dvaadvacetiletý blonďatý závodník. Na zádech bude vozit třináctku. V duchu si jej spojuje s aktuálním datumem, nicméně třináctka bude pro něho tentokrát šastná. Ve své druhé sezóně mezi československou elitou si s třinácti body poprvé vyskočí na stupně vítězů. A pak jej bude čekat ještě jedna třináctka, o čemž s odstupem padesáti let čtenářům magazínu speedwayA-Z bude vyprávět Jan Holub osobně.
Šampionát republiky stylem mistrovství světa
Mistrovství republiky jednotlivců počátkem šedesátých let hledalo svou formu. Systém finálových závodů zůstával zachován v seriálové podobě jako od prvopočátků v devětačtyřicátém. Nicméně předmětem změn se stal kvalifikační proces. A to tím spíše, byla-li ligová soutěž po sedmi ročnících na konci sezóny 1962 zrušena a řada závodníků se ocitla bez možnosti pravidelně závodit.
Model ročníku 1963 tento problém neřešil. Závodníci sice v kvalifikaci jeli dva závody místo jednoho, nicméně do dvou skupin se jich vešlo dvaatřicet. Přitom o rok dříve kvalifikaci tvořily tři závody ve Slaném, Plzni a Olomouci. Každý borec jel sice jednou, avšak na druhou stranu se o postup do finále mohlo ucházet rovnou osmačtyřicet plochodrážníků.
Pro rok 1964 tak mistrovství republiky dostalo tříkolovou podobu, jež vzdáleně připomínala kvalifikační pavouk mistrovství světa. „Dokonale prověří kvalitu vedoucích jezdců loňského žebříčku a předpokládáme, že letos zasáhnou navíc veřejnosti méně známí jezdci, od nichž se v budoucnu hodně očekává,“ komentoval jeho zavedení Svět motorů.
Každý závodník musel začínat od začátku, který v daném případě představovaly kvalifikační skupiny A, B a C. Nejlépe umístěné borce z třiašedesátého doplnili mladí závodníci. Každá skupina měla v plánu po trojici závodů. Do celkové klasifikace se počítaly dva nejlepší výsledky.
Druhé kolo představovaly skupiny D a E, kam postoupilo po jedenácti závodnících z áčka a béčka a deset z céčka. Tady již bylo vypsáno po dvou závodech, z nichž vzešlo dvakrát osm finalistů. Trojdílné finále bylo označeno písmenem F, zatímco géčko bylo vyhrazeno pro jakési malé finále v Přerově, k němuž nakonec nedošlo.
„Uvedený systém zaručuje dokonalou prověrku nejlepších dvaatřiceti jezdců, kteří jsou dnes k dispozici,“ věřil Svět motorů před začátkem sezóny. „A bude současně pořadím pro určení širšího reprezentačního kolektivu pro sezónu 1965.“
Nikita Chruščov bánskobystrické pódium minul
Jan Holub se prezentoval jako slibný nováček v ligovém týmu Českých Budějovic, což excelentně vylíčil jihočeský novinář Jan Kubec v knize Ovál plný smyků. Do mistrovství republiky jednotlivců zasáhl až v sezóně 1963. Dva kvalifikační závody takzvané západní skupiny jej zavedly na ovály ve Mšeně a v Divišově. Skončil celkově dvanáctý, na finále mu byl přiznán statut náhradníka, nicméně nakonec se nepředstavil ani v jednom z nich.
„V třiašedesátým jsem končil vojnu,“ vzpomíná dnes po padesáti letech. „Ve čtyřiašedesátým jsem šel domů. Závodníků bylo tolik, že se musela jet kvalifikace.“
Nominace plochodrážní podkomise ÚAMK jej vyslala do skupiny A se zastávkami v Pardubicích, Plzni a Krupce. Čtvrté místo ve Svítkově mu dalo solidní základ k postupu o patro výše.
Na stadiónu Slavoje Svobodné Dvory na předměstí Hradce Králové oblékl vestu se startovním číslem jedna. Konec závodu jej zastihl na sedmé příčce závěrečné klasifikace. Jednou nohou byl již ve finále, ale rozhodující krok učinil o tři týdny později v Bánské Bystrici. Jan Holub se v něm skláněl jen před Miroslavem Šmídem a Antonínem Kasperem, s nimiž se také po dvaceti jízdách vydal na stupně vítězů.
O jedenáct dnů později do Banské Bystrice dorazil sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov. Plochodrážníky rozhodně nemuselo mrzet, že se na ně nepřišel podívat, jelikož události provázející jeho pobyt byly až chorobně přehnané. Například na Smolenickém hradě, kde měl přenocovat, během jedné jediné noci potáhli příjezdovou silnici kvalitním asfaltem. A když o tři roky dříve cestoval z Bratislavy do Vídně na schůzku o jaderném odzbrojení s americkým prezidentem Johnem Kennedym, železničáři k jeho vlaku na krátký devatenáctikilometrový úsek do Marcheggu přistavili rovnou dvě nejnovější parní škodovácké lokomotivy řady 464.2.
Dvaadvacetiletý Jan Holub ovšem řešil politiku asi stejně jako jeho dnešní následovníci a řešil raději prozaičtější plochodrážní otázky. „Stejně to byl úspěch motorky, co jsem měl,“ komentuje svůj první postup mezi finalisty československého šampionátu. „Tehdy nebylo možný, že by ti klub koupil novou motorku. To moh‘, když měl jezdce v mistrovství světa. Anebo dostal s ÚAMK ojetou motorku po repasi. Šlo to systémem první až poslední.“
Samozřejmě po novém stroji byla poptávka mnohonásobně převyšující nabídku. „V mančaftu se motorky sešívaly všelijak a já nebyl jednička, musel jsem čekat,“ říká hrdina našeho vyprávění a dodává, kterak před povolením vlastnictví soukromých motocyklů před rokem 1968 musel improvizovat.
„Až potom mi podnik Meliorace koupil motorku,“ líčí. „Závodní výbor se rozhod‘. Ale dva roky hledali, jak mi to znemožnit, až našli, že ze závodních peněz se musí koupit věc, na který se vyžívá kolektiv, ne jednotlivec. Tak jsme přes noc založili AMK Meliorace a díky Vaškovi Beerovi (řediteli Jawy Divišov – pozn. redakce) dostali motorku, co byla atypická a nemohla proto jít na export. A to byl zlom v mý kariéře, že jsem dostal dobrý motorky.“
Už tady je třeba hledat příčiny, proč se Jan Holub na motor GM v lišovské dílně svého vnuka díval jako důstojník Ripleyová na Vetřelce na palubě vesmírné lodi Nostromo. „Později jsem dostal nabídku stát se továrním jezdcem Jawy Divišov. Měl jsem vystaráno, proto mě dodnes zajímá, co se v Divišově děje. Kolem Jawy se motám dlouhou a bylo mi proti srsti, že jsme museli pro Jéňu koupit jedno GM.“
Soulad šastných třináctek
Poslední srpnovou sobotu ve čtyřiašedesátém měl však jihočeský mladík k tovární smlouvě pořádně daleko. Na těžké a mokré dráze pražské Markéty startovala finálová část šampionátu. Excelentní dopisovatel Světa motorů doktor Cimburek jeho devátou příčku ve svém celostránkovém referátu ohodnotil větou: „Z ostatních, kteří podali dobrý výkon třeba uvést Kováře a Holuba“.
Jinak jej zaujal souboj Jaroslava Volfa mladšího s Lubošem Tomíčkem. Ústecký závodník zajel časem 72 sekund nejrychlejší čas dne a porazil favorita domácí Rudé hvězdy, avšak díky dvěma pomalejším startům ztratil body v rozjížďkách s číslem deset a osmnáct.
Hned druhý den ve Mšeně nepoznal přemožitele a se sto čtyřiceti mistrovskými body se ujal vedení v průběžné klasifikaci. Jenže to již dva měsíce věděl, že na vyvrcholení do Olomouce nedorazí. Z polské Wroclawi totiž jako první československý plochodrážník vůbec postoupil coby řádný účastník do světového finále jednotlivců ve švédském Göteborgu.
Minulý týden Petr Moravec, předseda VV SPD, ve svém e-mailu českým pořadatelům připomínal, že jejich podniky ranku mistrovství republiky v sezóně 2015 opět nesmí kolidovat s termíny šampionátu světa a Evropy. Jenže před padesáti lety na podobné opatření nikdo nemyslel. A ruku na srdce, možná ani nepředpokládal, že se československý reprezentant dostane v kvalifikaci až tak daleko.
Ovšem olomoucká startovní listina dostávala další trhliny. Pavel Mareš a Antonín Novák jeli mezinárodní pouák v Jugoslávii, Karel Průša a Zdeněk Kovář se zotavovali ze svých zranění. Při započtení dvou nejlepších výsledků, nebyl Jaroslav Volf mladší úplně bez šance. Jenže Luboš Tomíček nezaváhal. S patnácti body vyhrál druhý závod a počtvrté v řadě usedl na mistrovský trůn.
Jan Holub s ním držel krok celé dvě série. Až v rozjížďce s číslem třináct jeho triumfální sérii utnul právě Luboš Tomíček. V devatenácté jízdě podlehl ještě svému klubovému kolegovi Stanislavu Kubíčkovi. Jenže protože za svými zády udržel Antonína Švába, při rovnosti bodů byla druhá příčka jeho.
„Překvapením byl výkon Holuba,“ neskrýval doktor CImburek. „Předvedl vysloveně útočnou jízdu a měl i velmi rychlé starty.“ Avšak připomenete-li závod Janu Holubovi dnes, jen obtížně rozevírá závěsy, jimiž nemilosrdný čas za pět desítek let přikryl vzpomínky.
„Dráha byla podobná Budějicím,“ vybaví si nakonec. „Písková, delší, jelo mi to dobře. Žádná tvrdá, na dnešní poměry to bylo rozbitý. Dneska by tam závodníci asi jet nechtěli, ale dřív ty dráhy byly hluboký. Používala se škvára nebo písek, takže muldy byly velký. Dneska všichni dělaj‘ na fyzičce a na podlaze jim to padá z ruky. Nevím, co by dělali s těma muldama.“
A nějaká vzpomínka k první bedně v mistrovství republiky by se přece jen nenašla? „Bylo to třináctýho, měl jsem číslo třináct, dělal třináct bodů a stálo mě to třináct stovek,“ usměje se, aby jedním dechem nabídl vysvětlení. „Byla jiná parta, jiná doba než dnes. Hotel, oslava, doprava, a to benzín stál dvě koruny, a bylo to!“
V souvislosti s plochou dráhou v Olomouci nabízí Jan Holub ještě jednu historku. „Spal jsem tam jednou v hotelu Palác,“ vzpomíná. „Postavil jsem si auto, kde byl zákaz vjezdu. Ráno jsem přišel a měl jsem tam lístek za oknem. Já ho vzal, položil na chodník, zatížil dlažební kostkou a odjel jsem. Když to přišlo do Budějic, polišovi jsem dal dvě nálepky Castrol a bylo to v pohodě. Měl jsem přece motorky na vozejku a to jsem nemoh‘ nechat je tam někde jen tak.“
Spisovateli by se takový příběh náramně hodil do kontextu oslav premiérového vavřínového věnce. Historik se však musí držet skutečné reality a smířit se s faktem, že konkrétní datum v tomto případě již nenávratně zmizelo v minulosti. Co však zůstává, jsou úspěchy, které v půli září 1964 Jana Holuba ještě čekaly.
Na pódiu ještě sedmnáctkrát
Po svém premiérovém umístění na stupních vítězů musel Jan Holub na další vavřínový věnec čekat takřka dva roky, dokud neskončil třetí na asfaltovém ovále v Březolupech. Vítězství dosáhl až v červnu 1968, když ve druhém podniku seriálu v Chebu neprohrál jedinou jízdu. Naposledy mával ze stupňů vítězů v Březolupech v srpnu 1974. Dohromady šel k vyhlášení v závodě ranku finále mistrovství republiky osmnáctkrát. Z toho čtyřikrát na nejvyšší, sedmkrát na druhý a sedmkrát na nejnižší stupínek.
V letech 1968 a 1969 československý šampionát jednotlivců vyhrál, v sedmdesátém jej o šanci na hattrick připravili mladí dravečci Jiří Štancl a Václav Verner z pražské Rudé hvězdy. Se dvěma tituly se v historických tabulkách rovná Rudolfu Havelkovi, Antonínu Švábovi staršímu, Aleši Drymlovi staršímu, Tomáši Topinkovi, Aleši Drymlovi mladšímu a Václavu Milíkovi mladšímu.
Větším počtem zlatých medailí se mohou pyšnit jen trojnásobný šampión Lukáš Dryml, čtyřnásobný Hugo Rosák, pětinásobný Luboš Tomíček nejstarší, šestinásobný Bohumil Brhel, sedminásobný Antonín Kasper mladší. A samozřejmě Jiří Štancl starší, jehož dvanáct individuálních titulů stěží někdo překoná.
třetí finále mistrovství republiky jednotlivců – Olomouc:
1. Luboš Tomíček 15, 2. Jan Holub 13, 3. Antonín Šváb 13, 4. Antonín Kasper 11, 5. Stanislav Kubíček 11, 6. Miroslav Šmíd 10, 7. František Ledecký 9, 8. Bohumír Bartoněk 8, 9. Karel Polák 7, 10. Miloslav Špinka 6, 11. Miloslav Wágner 6, 12. Miloslav Verner 4, 13. Josef Blecha 4, 14. Jan Knedlík 2, 15. Ivan Dedina 1.
Mistrovství republiky jednotlivců 1964:
| Markéta | Mšeno | Olomouc | TOT | |
| 29.8. | 30.8. | 13.9. | ||
| 1. Luboš Tomíček, RH Praha | 80 | 30 | 80 | 160 |
| (14) | (12) | (15) | ||
| 2. Jaroslav Volf ml., Ústí nad Labem | 60 | 80 | NS | 140 |
| (13) | (15) | |||
| 3. Antonín Kasper, Praha | 8 | 60 | 30 | 90 |
| (8) | (13) | (11) | ||
| 4. Pavel Mareš, RH Praha | 40 | 40 | NS | 80 |
| (11) | (13) | |||
| 5. Jan Holub, České Budějovice | 7 | 6 | 90 | 67 |
| (?) | (7) | (13) | ||
| 6. Antonín Šváb, Divišov | 9 | 20 | 40 | 60 |
| (9) | (10) | (13) | ||
| 7. František Ledecký, Praha | 30 | 4 | 9 | 39 |
| (11) | (4) | (9) | ||
| 8. Stanislav Kubíček, České Budějovice | ? | 10 | 20 | 30 |
| (?) | (8) | (11) | ||
| 9. Zdeněk Kovář | 20 | 2 | NS | 22 |
| (10) | (2) | |||
| 10. Miroslav Šmíd, Plzeň | 10 | 8 | 10 | 20 |
| (9) | (7) | (10) |
Poznámka: kompletní výsledky prvního závodu nejsou k dispozici, proto lze spolehlivě určit jen první desítku. Ze tří finálových závodů se započítávaly dva nejlepší výsledky. Za umístění v závodě brali závodníci mistrovské body dle klíče 80-60-40-30-20-10-9-8-7-6-5-4-3-2-1. Tyto body jsou v tabulce výše uvedeny tučně, zatímco body z jízd jsou v závorce pod nimi.
Účinkování Jana Holuba ve finálové části mistrovství republiky jednotlivců:
| rok: | celkové umístění: | pódia: |
| 1963 | náhradník, ve finále NS | |
| 1964 | 5. | třetí v Olomouci |
| 1965 | 15. | |
| 1966 | 6. | třetí v Březolupech |
| 1967 | 4. | druhý v Polepech, třetí ve Svitavách |
| 1968 | mistr | vítěz v Chebu a v Polepech, třetí v Olomouci |
| 1969 | mistr | vítěz ve Slaném a v Olomouci, druhý v Pardubicích, Polepech a Liberci |
| 1970 | 3. | druhý v Liberci, třetí v Praze, Slaném a Žarnovici |
| 1971 | 9. | |
| 1972 | 6. | druhý ve Slaném |
| 1973 | 6. | |
| 1974 | 7. | druhý v Březolupech |
| 1975 | 16. |
Foto: archív autora a Mirek Horáček
