Michal Klein našel v ploché dráze ten pravý sport

Čelákovice – 2. listopadu
Hned při prvním tréninku na mšenské dráze, kterou letní bouřka proměnila na bezednou bažinu, věděl, že konečně našel ten správný sport. I když začal závodit ve věku, kdy řada jiných plochodrážníků končí, stále ho plochá dráha baví. Má za sebou čtyři sezóny, z toho polovinu mezi seniory a roční pauza, která jej čeká, je vlastně zapříčiněna touhou v závodění pokračovat. Michal Klein s magazínem speedwayA-Z prošel celou svou kariéru a vysvětlil, proč jej s největší pravděpodobností spatříme na českých oválech v akci až v roce 2016.

Víno pomáhá do sedla
„Taka jezdil před vojnou na Markétě, když tam byli mazáci Roman Matoušek a spol.,“ začíná Michal Klein vyprávět, jak se ke sportu levých zatáček vlastně dostal. „Chytlo ho to, ale přišla vojna. Měl slib, že ho pan Špinka dostane do armádního klubu, ale nevyšlo to. Když se vrátil po vojně, byl v Čakovicích. Mezitím mu ale rozebrali motorku tak, že zbylo jen torzo. Díky tomu skončil.“

Roman Klein však na plochou dráhu nezanevřel nadobro. „Přišel na Markétu a pokoušel se o návrat,“ popisuje jeho syn bezmála o čtvrtstoletí později. „Ale pan Špinka mu řek‘, že je na to už starej‘. To bylo předtím, než jsem se narodil. Část rodiny máme ve Svítkově, tak taka na Zlatý přilbě chyběl snad jen jednou. A to kvůli vojně.“

Právě díky závodu všech závodů začal plochou dráhu poznávat rovněž Michal Klein. „Jezdíme tam celá rodina,“ vypráví. „Sedíme vždycky v Popkovický zatáčce, máme na sezení štafle a prkno. Dávaj‘ tam víc a víc stánků, takže se tam nevejdeme. Dřív byl druhej‘ den po Přilbě Tomíčkův memoriál. Absolvovali jsme dva závody každej‘ rok, čas od času jsme šli i na Grand Prix do Prahy nebo do Mšena.“

Na závody chodí řada mladých kluků, nicméně jen málokterý si sám najde cestu za řidítka. „Táta má rád víno,“ usmívá se Michal Klein nad skutečností, že začátek jeho závodní kariéry svým způsobem zapříčinil nápoj z hroznů vinné révy. „Chodí v Čelákovicích do vinotéky a tam potkal zetě pana Grepla. Řek‘ mu, že Mšeno shání kluky. Byl červenec, táta měl čtyřicet, já devatenáct.“

Rutinní mšenský trénink uprostřed léta 2010 viděl debut nového závodníka. „Přijeli jsme pozdě a dostali jsme vynadáno,“ vzpomíná Michal Klein. „Přišla hrozná bouřka a na dráze bylo strašně moc vody. Táta se chtěl po dvaceti letech svýzt, ale nedostal se k tomu. Já na to sednul. A hned jsem věděl, že je to ono.“

Oficiální debut při třetím závodě
„Jezdil jsem kolo za kolem a byl hrozně zablácenej‘,“ vybavuje si další dojmy ze svého prvního tréninku s plochodrážním speciálem. Samozřejmě mu pomohly předchozí zkušenosti i rady otce a dědečka, který jezdil motocyklové soutěže.

„Jako malej‘ jsem závodil v bikrosu,“ svěřuje se. „Táta chtěl, abych jezdil motokros. Ale nebyly peníze a do toho se naši rozvedli. Dělal jsem normální sporty, byl jsem fotbalovej‘ brankář a hrál florbal. Děda věd‘ tátu k motorkám a on je začal opravovat, když mi bylo dvanáct. V patnácti jsem dostal Aprilii RS 50. Šestikvalt, jela sto deset, byl tam Polini motor. Neměl jsem papíry, ale jezdil jsem vesele. V šestnácti jsem přešel na Aprilii RX 125, měla třicet koní, takže i když jsem měl řidičák, na tohle už zase ne.“

Ani ta se však v jeho garáži neohřála dlouho. „Po roce jsme ji prodali a skončil jsem u stopětadvacíkty Hondy CR krosky,“ pokračuje Michal Klein. „Líbí se nám s takou, když si vezmeme endura a jedem‘ po louce nebo kolem řeky. Je před tebou třeba potok, musíš ho přebrodit a zkoušíš si, co zvládneš.“

To už jsme však od jeho plochodrážních počátků odbočili poněkud daleko. „Přišel jsem do Brandejsa do dílny,“ vrací se Michal Klein zpátky do léta 2010. „Byl tam Milan Čermák a Standa Pouznar. Nevěnoval jsem moc pozornost motorkám, dokud mi pan Grepl nepůjčil motorku po Partyzánovi, o kterou jsem se měl starat.“

Další tréninky následovaly. „Propad‘ jsem tomu,“ nezastírá. „Honza Jaroš s náma jezdil trénovat. V Chabařovicích jsem se napadal! Do konce sezóny jsem trénoval a v roce 2011 přišly první závody.“

Nepočítáme-li Závěrečnou v Chabařovicích předposlední den října 2010, která neměla statut oficiálního závodu a test match mezi Pardubicemi a Mšenem počátkem následujícího dubna, ostrý debut jej čekal ve Slaném. Na dráze středočeského královského města tradičně začínal juniorský šampionát republiky.

„Jel jsem kvalifikaci,“ vybavuje si Michal Klein. „V ní mě předjel Milan Čermák, ale spadnul a já byl nakonec první náhradník. A já se dostal snad pětkrát na dráhu, z toho dvakrát hned po sobě. Měl jsem toho plný kecky a spadnul jsem. Ale zakousával jsem se do toho, věděl, že se můžu zlepšovat, a že mě to baví.“

Pořád nahoru
Mšeno roku 2011 prožívalo další vrcholnou sezónu zakončenou porážkou Pardubic ve finále extraligy. „Moc si nepamatuju, na extraligu jsem se jezdil dívat,“ vzpomíná Michal Klein. „Na finále jsem byl v depu jako Standův mechanik. Nikoho stálýho neměl, táta s ním nikdy nejezdil.“

Přesto se dočkal své první velké trofeje. „Bylo udílení cen nejlepších sportovců okresu Mělník,“ usmívá se. „Mšeno vyhrálo v kategorii týmů a já jsem s panem Greplem jel převzít cenu. A to jsem v extralize nejel žádnej‘ závod!“

Větší naděje na místo v sestavě Petra Vandírka nabízel ročník 2012. „Sliboval jsem si, že bych se moh‘ dostat na pozici juniora v extralize,“ neskrývá Michal Klein. „Ale začal jezdit Vía Janoušek a celkem mu to šlo. Na první závod jsem byl jen náhradník. To byl ten závod, kterej‘ byl zrušenej‘ kvůli dráze. Přišel Patrik Nagy s českou licencí a jako stálej‘ junior jezdil on.“

Nicméně sedmičlenná družstva nabídla prostor i pro Michala Kleina. „Druhý místo padlo na mě,“ pokračuje ve svém vyprávění. „A od tý doby jsem byl v extralize. Bylo to fajn, měl jsem přes třicet závodů za rok. Cejtill jsem, že to jede nahoru a pořád jsem jezdil.“

Ovšem zlaté časy klubu skončily. „V extralize jsme měli jedinou remízu doma,“ povzdechne si. „Největší gól byl v Divišově. V jedný jízdě jsem měl jet já s Honzou Jarošem. Byl jsem připravenej‘, ale přišel Vanďa, že jede Maďar. Neměl ale natankováno a prošvih‘ dvě minuty. Honza se hrabal v karburátoru a nestih‘ to taky!“

Příležitost samozřejmě nabízely i juniorské šampionáty. „Nic moc, paběrkoval jsem,“ nestrká Michal Klein hlavu do oblak. „Ale nikdy mě nenapadlo, že bych nejezdil. Bavilo mě to, míval jsem dost pádů. Ve Slaným jsem spad‘ s Danem Hádkem, bouch‘ se do hlavy a odvezli mě. Padal jsem a během měsíce míval dva až tři otřesy mozku.“

Jenže 11. července 2012 slavil jednadvacetiny a loni už byl s juniory konec. „Co naděláš, taky jsem nemusel začít vůbec,“ přemítá Michal Klein nad otázkou, zda ve dvaceti nebylo na začátek závodnické kariéry přece jen trochu pozdě. „V tu dobu jsem neměl nic, co by mě naplňovalo. Plochou dráhu jsem měl rád odmalička a ke každýmu závodu jsem vzhlížel. Zkoušel jsem nový věci. Předtím jsem dělal snad patnáct sportů. A když už mi to začínalo jít, zbláznil jsem se a dělal něco jinýho. Řek‘ jsem si, že u plochý dráhy by mě to mohlo vydržet. Nedokážu si představit, že bych na tu motorku už nesed‘.“

Nadšení trvá
Přechod z juniorů do seniorské věkové kategorie bývá obtížný především kvůli menšímu počtu závodů, které česká scéna závodníkům výkonnostního středu nabízí. „Ne vždycky se mi chtělo jet na dílnu a dělat motorky,“ připouští Michal Klein, že i jeho plochodrážní entusiasmus procházel stadii zkoušek. „U mě je přemíra blbejch‘ závodů, než rozjížděk, kde se mi podařilo předjet někoho jinýho. Když jsem měl deset blbejch‘ závodů, přišla zase povzbuzující jízda a já si říkal ‚paráda, ted’ to půjde!‘“

Pro příklad nemusí chodit daleko. „V roce 2012 se mi poved‘ přebor v Pardubicích,“ zmiňuje své páté místo v červencovém závodě, v němž jej od třetího Ronnyho Weise dělily jen dva body. „Předtím jsem odjel na tejden na dovolenou. Táta mi to vyčítal, ale já byl natěšenej‘ na tu motorku, že to celkem klaplo.“

Cesta s malým obstarožním fiátkem po Evropě fungovala jako skvělá příprava. „Doufal jsem v co nejvíc závodů,“ svěřuje se Michal Klein. „Trénovat můžeš, jezdit, jak chceš. Ale když nezávodíš, nezávodíš. Když jezdíš se třema dalšíma, je to něco jinýho. Navíc mě nikdo netrénoval. Ve Mšeně už nebyl pan Kasper, který jak říkal Standa, hodně pomáhal. Tak jsem trénoval, ale spíš jen tak kroužil.“

A přišla první seniorská sezóna. „Byl jsem natěšenej‘, ale když jsem měl jeden závod za čtrnáct dnů, byl jsem rád,“ dívá se Michal Klein na plochodrážní rok 2013. „To je nejhorší. Přemejšlel jsem, jestli má smysl vůbec jezdit. Za celou sezónu jsem měl patnáct závodů. Akorát vyhazuješ peníze. Přejdeš do seniorů, já neměl výkonnost ani jako junior, a máš jen přebory a první ligu, když to dobře dopadne.“

Michal Klein ovšem kombinézu na hřebík nepověsil. „Přemejšlel jsem, ale převládá to, že mě to baví,“ objasňuje, jak svoje dilema vyřešil. „Myslel jsem si, že se to odrazí a budu mít závodů víc. Výsledky víceméně žádný. Přes zimu se ti to zase rozleží v hlavě a na jaře chceš bejt‘ zase mistr světa. Nakupuješ věci, všechno, co máš, utratíš.“

Z Čelákovic do Zolderu přes Lendavu
Letos plány Michala Kleina zkomplikovalo Mšeno svým ne vůči extralize střižené stylem dvojutkání. „Zkraje sezóny to nevypadalo moc dobře,“ tvrdí. „Nejeli jsme extraligu, jen první ligu ve čtyřkách a byli tam Honza Jaroš, Filip Šitera a Honza Holub. Vypadalo to, že se vůbec nesvezu.“

Nic se však nejí tak horké, jak vypadá. „Honza Jaroš nezačal vůbec jezdit, Filip se zranil, okolnosti chtěly, že jsem závody měl,“ pokračuje. „Pouáky, belgická zlatá helma, Míšeň a do toho jadranský dvojice.“

A v nich celkové třetí místo o jediný bod před pražskou Markétou! „Chudák Jéňa, musel se mnou trpět,“ pousměje se nad složením mšenského týmu, v němž po nešastném pádu Filipa Šitery zůstal sám s Janem Holubem. „Bodově jsem mu moc nepomoh‘! Ale představ si super pocit závodníka, když uděláš jeden bod a pak jdeš na stupně vítězů. Asi nepřestanu závodit, dokud nepůjdu na stupně vítězů a budu mít dobrej‘ pocit.“

Nicméně svůj podíl na bronzu samozřejmě měl. „Původní myšlenka po Filipově zranění byla, že s Honzou pojede někdo jinej‘,“ konstatuje Michal Klein. „Ale pan Grepl řek‘, proč by měl jezdit někdo cizí?! Že jsem členem týmu a pojedu já. A nakonec to dopadlo, že jsme byli o bod před Markétou. Bez toho jednoho ušmoulanýho bodu, bychom třetí nebyli.“

Jadranský pohár dvojic mu přinesl i zážitky jiného druhu, když se z jejich pátečního kola přesunoval rovnou na nedělní závod do belgického Heusden – Zolderu. „Díky Anne Spaanovi, že mi ten závod sehnal, jsem si dal tři tisíce kiláků za víkend,“ vzpomíná. „Vyjeli jsme s kámošem už ve čtvrtek a v Brně si užili party v Metru. V jednu jsme to zabalili a šli spát na parkoviště. Nechtěl jsem platit za další hodinu, tak mě napadlo, že by byla dobrá snídaně v Mikulově. Jenže nás zastavili policajti. Zelená karta byla propadlá, přiznal jsem, že jsem měl víno, ale skoro nic jsem nenafoukal. Jenže oni mě zastavili, že jsem na osmdesátce jel sto dvacet.“

Na závodních plánech Michala Kleina se ale nic nezměnilo. „Patnáct set a dva body,“ bilancuje mšenský závodník své setkání s poměrně hodnými policisty. „Po snídani v Mikulově jsme vyrazili směr Lendava. Na rakouských hranicích halt. Prohledávali, co vezeme. Bylo tam zúžení, přede mnou tam vjelo auto. Týpek zahnul, zastavil a najednou další auto proti mně. A odnesly to zrcátka! Slovák chtěl volat policajty, já mu nakonec dal dvě stě čtrnáct českejch‘ korun, víc jsem neměl. Pak už se to začalo otáčet k lepšímu.“

Začalo být jasné, že se Michal Klein bude domů vracet před Belgii. „Psal mi Anne, jestli nechci jet Zolder,“ vysvětluje. „Původně jsme sice s kámošem chtěli jen na víkend na Balaton. Těšila nás představa, jak dalšímu kámošovi, co s náma nemoh‘, zavoláme, že jsme v Belgii. Tak jsem se s Annem dohod‘. Byli jsme pořád v autě, v Lucembursku, kde můžeš mít pár promile, jsme si dali šestnáctku pivo.“

Při belgické Zlaté přilbě skončil s pěti body čtrnáctý. „Nemoh‘ jsem trefit nastavení,“ říká. „Byl tam beton, na třetí jízdu jsem to už nastavil, ale semifinále mi uteklo o bod. Začal jsem na padesát devítce, šestapadesátku jinak nedám za celej‘ rok, ale tady to teprve na ní začalo fungovat. V první jízdě přede mnou spadnul Němec a já to musel zahodit. Opakovalo se to rychle, že jsem nestačil přehodit ani motorku a nakonec jel bez háku. Za víkend jsme projeli deset zemí, najeli tři tisíce kilometrů. Doufám, že mě Anne pozve znova, tam se mi fakt líbilo.“

Přestávka v závodění kvůli dalšímu závodění
Po hrozivém pádu při ouvertuře letošního přeboru Michal Klein pilně sbíral body, aby mu neuniklo pardubické semifinále mistrovství republiky jednotlivců. „K tomu jsem vzhlížel,“ netají se. „Je nás tady závodníků rok od roku míň a míň. Chtěl jsem se dostat do finále. V Pardubicích dráhu miluju, odmalička se tam jezdím dívat na Zlatou přilbu a je to srdcovka. Ale úplně jsem vybuch‘ a byl nasranej‘.“

Ve finále v Praze a v Březolupech ovšem v úloze náhradníka nechyběl. „Jel jsem místo Radima Choda, že neměl motorku, jak ho Jarda Petrák předtím sundal v Praze,“ říká Michal Klein. „Ani jsem se nesvez‘, jen jsem zasral motorku o tréninku. Ale co, mám to rád. Když mám možnost jet závody, přece nebudu sedět doma a koukat se na televizi. Stejně bych musel na Moravu kvůli lize ve Svitavách, tak jsem to skloubil a večer v Březolupech jsme aspoň utužili vztahy.“

Navzdory plochodrážnímu nadšení však Michal Klein na příští rok plánuje plochodrážní přestávku. „V říjnu jsem ve druháku přerušil školu a rozhod‘ se, že pojedu na tři měsíce do USA,“ objasňuje své plány. „V lednu se budu vracet. Ale chtěl bych jet na rok do Kanady. Mám masérskej‘ kurz a chtěl bych to využít v jednom z nejlepších lyžařskejch‘ středisek ve světě. Doufám, že tam vydělám peníze.“

A nebude mu závodění chybět? „Kromě lyžování je tam i downhill, takže budu mít řidítka stále v ruce,“ odráží se smíchem otázku. „Měl bych se vrátit v únoru 2016 a stejně to dopadne tak, že postavím motorku, co bude závodit. Budu pracovat i na fyzičce. Vanďa říká, že když s těma svejma pětaosmdesáti kilama trefím díru, musí mě to zabít. Plochá dráha mě neopouští, ale chci cestovat a je nejvyšší čas začít. V plochý dráze už lepší bejt‘ nemůžu a to ten rok počká. Doufám, že si přivezu peníze na další závodění. Snad nic nepředvídatelnýho nenastane, zamilovat se do Kanaďanky nemám v plánu a navíc se musím po dvou letech vrátit do školy.“

Michal Klein děkuje:
„Především tátovi a mámě. Aďovi Rymelovi, že se mi vždycky snaží pomoct, když je potřeba. A v neposlední řadě panu Greplovi. Mám u něj zázemí a díky němu můžu závodit.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Antonín Škach, Jiřina Šifaldová a archív Michala Kleina