Plzeň – 12. listopadu
Rozhovor s Karlem Kadlecem je hodně obsáhlý. A protože i naši čtenáři položili hodně otázek, dostali jsme se za hranice technických možností redakčního systému magazínu speedwayA-Z. Tím pádem jsme museli článek rozdělit. Všichni, kdo plzeňskému nezmarovi položili své dotazy, se odpovědí dočkali ve formě tohoto samostatného článku.

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Wojta: „Chtěl bych se zeptat, jestli podmínky ploché dráhy v ČR jsou horší než ve světe, třeba v Polsku, Německu, Slovensku… Děkuji, nashle a hodně stěstí.“
Karel Kadlec: „Na Slovensku je to těžký. Už za federace tam byly jen dva stadióny. Pak zbyla jen Žarnovica. S jedním stadiónem se podmínky dělat nedají. Teď tam je jedině Martin Vaculík, kterej má kontakty do Čech. Slovenskou plochou dráhu v popředí už neuvidíme, jestli vůbec nezanikne. V Německu figuruju nejvíc. Když jsem začínal, měli na krátký jen několik závodníků. Pár hvězd bez následovníků. Situace se změnila a začali se věnovat plochý dráze, a to nejen jejich oblíbeným dlouhý a trávě. Moc se mi líbí jejich práce s mládeží. Ve všech závodech, co tam jedeme, jsou vložený jízdy od dětí až po třináctileté, kteří jedou na kopiích plochodrážních speciálů. Německo se za chvilku vrátí na výsluní. A Polsko je kapitola sama pro sebe. Už dřív, když jsem tam přijel, jsem byl překvapenej, jak se tomu věnujou. Jezdec druhý ligy je profesionál, klub má svoje mechaniky a sponzory. Je to tam na velký úrovni a vrací se jim to. Nemají jen čtyry nejlepší závodníky. Když se jim někdo zraní, deset dalších je nahradí.“

Michal Jirka: „Jaké máte plány do další sezóny a jak dlouho hodláte ještě kroužit po plochodrážních oválech? Děkuju.“
Karel Kadlec: „Když jsem znovu v devětatřiceti letech začal s plochou dráhou, říkal jsem si, že budu jezdit pro zábavu. A prohlásil jsem osudnou větu, že do prvního zranění. Situace se změnila a tenhle úraz překonal všechno. Na plochý dráze se mi nic takovýho nestalo, ale řekl jsem si, že takovýmhle způsobem neskončím. Mistrovství světa a Evropy mi za to stojí. Měl jsem radost, že ohlasy mých přátel, když jsem jim řekl, že chci jezdit zase, jsou takový, že mě moc rádi uvidí. To mi dává také síly.“

Jiří Bayer: „Dobrý den, rád bych vám předem popřál rychlou a úspěšnou rekonvalescenci a brzký návrat do sedla stroje. Je velká škoda, že ten nepříjemný pád přišel právě v době, kdy vaše forma začala jít nahoru. Zejména v Mariánských Lázních jste předvedl opravdu bojovný výkon. Rád bych se vás zeptal, jakých výsledků byste chtěl v ploché dráze ještě dosáhnout? A druhá otázka: Máte radši pískové nebo travnaté dráhy? Děkuji.“
Karel Kadlec: „Všeobecně jakýkoliv dobrý umístění je pro mě odměna. V mistrovství světa na dlouhý, když se mi povede oblíbený stadión, bych chtěl konečně postoupit aspoň do semifinále. Radši mám pískový dráhy. Kdybych jich bylo dostatek, jezdil bych je raději. Na trávě je jízda někdy motokros. A v šesti nebo osmi lidech je to kolikrát o krk.“

Roman: „Zajímá mě dlouhá plochá dráha a u nás se jezdí opravdu výjimečně a naše jezdce by člověk spočítal na prstech jedné ruky. U nás se prostě o dlouhé moc neví. Jelikož k dlouhé mezi tu hrstku našich jezdců patříte poslední roky i vy, dovoluji si položit hned několik otázek. Jak jste se k ploché dráze dostal? Prosil bych stručný přehled vaší plochodrážní kariéry.“
Karel Kadlec: „K ploché dráze jsem se dostal díky otci, o čemž jsme se už rozepsali. Začal jsem v Plzni. Na vojnu jsem šel do RH Praha, kde jsem se prosadil do juniorský reprezentace. První rok mě přibrzdilo zranění kotníku z Kopřivnice. Můj nejlepší rok byl v SVS Pardubice. Tam jsem byl člen, ale extraligu jsem jezdil za Plzeň. Tu sezónu jsem tam byl nejlepší a Plzeň se umístila na třetím místě. Tehdy junioři jezdili jen dvě vlastní rozjížďky. Já měl s Jindrou Dominikem nejvíc bodů a to byla polovina bodů celý Plzně. Jel jsem dobře i mistrovství republiky juniorů. Jely se čtyři závody. V Pardubicích jsem zvítězil, ale druhej den ve Mšeně se mi nedařilo. Pak jsem byl v Čakovicích na pátým místě a nakonec na druhým v Chabařovicích. Celkově jsem byl čtvrtej o bod za Brožem. RH Praha měla v Chabařovicích za úkol pouštět Brože a mě porážet, aby na stupních byli jenom samí Pražáci. Jako nejlepší junior jsem se dostal i na Britské ostrovy, k čemuž mě už tehdy pomohl Vašek Verner. Nakonec jsem na nátlak svého zaměstnavatele, kterej neměl rád sportovce, musel opustit SVS. Má kariéra pak pokračovala v Plzni a v Liberci.“

Roman: „Prosil bych podrobnější přehled Vaši dlouhodrážní kariéry. Například od kdy jezdíte, kolik závodů za rok, jaké jste dosáhl výsledků, jaké máte podmínky pro svou činnost, na jaké technice jezdíte, zda trénujete a jak, jaké máte sportovní cíle po uzdravení, pokud to není tajemství, co to obnáší finančně, jaká je vaše oblíbená dráha, jaký je rozdíl v technice jízdy na trávě na písku, na krátké. Jak sháníte závody v zahraničí?“
Karel Kadlec: „Moje dvouleté působení na dlouhé a trávě se nedá popsat jako závratná kariéra. Stále se zatím učím. Do budoucna bych se chtěl zlepšovat. Ale v mém věku se o budoucnosti mluvit nedá. Počet závodů se mi už podařilo zvýšit, což je důležité ke zlepšení výsledků. Kdybych se letos nezranil, měl bych kolem třiceti závodů. Na dlouhý a trávě to je velmi dobrý počet. Podmínky pro plochou dráhu jsou velmi těžké. Musel jsem si sehnat sponzory. Každej rok je to stále prošení a prošení, nikdy nepřijde nikdo sám. Nebo řekne, a se stavím za půl roku. Potřebuju peníze na jaře, takže se většinou zadlužím a během sezóny se to snažím vrátit. Po úrazu mi tak vznikly velký problémy, protože jsem počítal s penězi z už podepsaných závodů. Motocykl je rozbitej, kombinézu za dvacet tisíc, kterou jsem měl jen na pěti závodech, mi doktoři museli rozstříhat na třicet kousků. Začnu příští sezónu s ještě větším dluhem než jindy. Abych splatil letošní dluhy, musel jsem dokonce prodat motorku na krátkou pod cenou. Používám motor Jawa a rámovinu Stuha. Přemejšlel jsem o vyzkoušení GM, ale pořád nemám dost financí, abych si ho koupil. Ojetý motor Jawa seženete za deset, patnáct tisíc, ale GM má pořizovací cenu vyšší. Oblíbená dráha jsou Mariánské Lázně a Mühldorf. Rozdíl ve stylu jízdy na těchto površích existuje. Ale na trávě jsem jel už na dráze s 350 metry stejně jako jednou v Anglii s 1200 metry. Musíte vzít v úvahu poloměry zatáček a délku trati. Moje metoda na shánění závodů v zahraničí je, že devadesát procent úspěchu je osobní kontakt. A hodně a hodně telefonování.“

Roman: „Co si myslíte o závodech veteránů na dlouhé? Plánujete, že byste se někdy v budoucnu takových závodů účastnil?“
Karel Kadlec: „Jak už jsme psali, zúčastnil jsem se jich. Jsou to opravdové závody. Dosahované časy na čtyřventilech nejsou o moc pomalejší než při normálních závodech. Plochá dráha se nedá jezdit pomalu. Ne všichni, ale ti nejlepší mají velmi dobrou úroveň. Problém je však hlavně s financováním.“

Roman: „Myslíte si, že má dlouhá dráha ve světě budoucnost? Myslíte si, že nastane v této disciplíně i nějaký rozmach u nás, například vybudování další dráhy třeba. travnaté, více závodů v Mariánkách, či uspořádání MS u nás?“
Karel Kadlec: „Dlouhá dráha má ve světě svoje místo, i když je to hlavně doména sousedního Německa. Úroveň se bude odvíjet spíše od toho, s čím přijdou němečtí organizátoři. Rozmach dlouhé u nás nevidím růžově. S jedním stadiónem, na kterým se pořádá jeden závod, se díra do světa neudělá. A mladí jezdci se do této disciplíny moc nehrnou. I proto, že technika a ladění motoru na dlouhou je jednou tak drahá než na krátké. Za ojetou dlouho motorku pod šedesát tisíc nejdete.“

Roman: „Čím to je, že se v této disciplíně drží tak dlouho starší jezdci?“
Karel Kadlec: „Nevím, jak bych na to odpověděl. Určitě to není tím, že jsou dlouhá a tráva jednodušší. Naopak. Ale světová konkurence na krátký je daleko širší.“

Roman: „Domníváte se že dlouhá dráha je nebezpečnější než krátká či jiné motorkářské disciplíny? Jak by se dala podle vás zvýšit bezpečnost tohoto sportu? Vždy kolik se těžce zranilo vloni a letos zkušených plochodrážníků: Dryml, Brhel, Schneiderwind, vy!“
Karel Kadlec: „Riziko dlouhý dráhy je hlavně v rychlosti. Na rovinkách dosahujete i 150 kilometrů za hodinu, což je při pádu dost velká rychlost. Devadesát procent úrazů na ploché dráze vůbec je, že závodník v pádu nebo v jízdě narazí do mantinelu. Jediná ochrana je jako třeba v Herxheimu, kde kolem dráhy mají dvacet metrů travnaté únikové zóny. S bariérou se tak jezdci vůbec nedostanou do kontaktu.“

Roman: „Co se vám na dlouhé ploché dráze tak líbí, že jste stále ještě ochoten všechnu tu námahu, finanční výdaje a rizika podstupovat?“
Karel Kadlec: „Na dlouhý je krásnej pocit z jízdy. Adrenalin. Ovšem když jedete v osmi lidech, jste vzadu a proti vám létají kameny stopadesátikilometrovou rychlostí, není to taky žádnej med. Krvavý modřiny nejsou výjimka. Ale mám tuten sport rád. A jsem rád součástí plochodrážní rodiny, a u nás nebo v zahraničí.“

Roman: „Myslíte, že je ve vaší disciplíně ještě místo pro amatéry, kteří provozují ježdění jako svůj koníček, nebo už tito lidé nemají, co na dráze pohledávat?“
Karel Kadlec: „Ryzí amatér jsem právě já. Závodění za těchto podmínek je opravdu obtížné a zkreslující. Člověk nemá dost financí, k tomu únava z práce a málo času na přípravu motocyklu. Ale amatéři vždy a všude budou mít svý místo na scéně, protože nad kým by pak ti profesionálové vyhrávali?“

Roman: „Proč si myslíte, že plochá dráha není tak populární jako dříve?“
Karel Kadlec: „Na to je moc odpovědí. Někde chyba je. Hlavně celková propagace v médiích je špatná. Někdo je mistrem Evropy a vyjdou o tom tři řádky v novinách. V jiným sportu o tom ví celá republika. Problém je nízká základna, úpadek stadiónů a nedostatek kvalitních závodů. Kolik je třeba u nás kromě Zlatý přilby otevřenejch mezinárodních závodů, kde lidi můžou vidět mistra světa?“

Roman: „Myslíte si, že dlouhá plochá dráha má něco společného s krátkou nebo jsou to v podstatě zcela odlišné disciplíny?“
Karel Kadlec: „Odlišný určitě nejsou. Jak už jsem říkal, dlouhá dráha může bejt stejná jako krátká. Vezměte si třeba Kopřivnici. Na takhle dlouhý dráze jsem v Německu jel dlouhou. Určitě se však doplňujou a je dobrý jezdit všechny. Každá má svý specifikum, ale závod v jedný disciplíně pomůže k dobrým výsledkům ve druhý. Dnes i v Německu, zemi specialistů, mladí plochodrážníci jezdí i krátkou.“

Jiří Benda: „Dobrý den, zajímalo by mě, jak jste se dostal k ploché dráze, v kolika letech a kde jste začal jezdit a jestli nezamýšlíte se v budoucnu věnovat třeba trenérské práci. Děkuji a přeji pevné zdraví a ještě mnoho úspěšných závodů.“
Karel Kadlec: „O začátcích jsme už psali. Trénoval jsem od patnácti let a klasicky závodil až od sedmnácti s nabytím řidičského průkazu. Na trenérskou práci nemám dost zkušeností. Ani bych nevěděl, v kterým klubu bych to i na amatérské úrovni mohl dělat. V Plzni by to určitě nešlo.“

Horác: „Zdravím, zajímalo by mě, zda jde nějak vyjádřit podíl výkonu stroje a jezdce na výsledku v případě, že vše funguje, jak má. Přeju brzké uzdravení a úspěšnou sezónu.“
Karel Kadlec: „Když to vezmeme odhadem, na krátký je poměr jezdce k motoru tak padesát na padesát. Dobrej závodník může i na horším motoru vyhrát. Na dlouhý to nepřichází v úvahu. Když to bude klasická tisícimetrová, tak je to asi sedmdesát procent stroj a třicet jezdec.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Gerd de Weerd