Praha – 28. srpna
Počátkem června se přesvědčil, že z finálové rozjížďky může být stejně blízko na nejvyšší stupínek vítězů jako na palubu sanitního vozu. Ve Mšeně měl blízko k triumfu v přeborovém klání, aby nakonec záhy stanul na startovním roštu rozjížďky o život s proklatě nepříznivým kurzem. Pokud si jeho anděl strážný řekl svému šéfovi o třináctý plat, rozhodně by neměl zůstat neoslyšen. Stejně jako lékaři, jimž chce poděkovat také zařazením na seznam dárců krve, protože díky nim může Filip Šitera přemítat o návratu za řidítka plochodrážního motocyklu.

Z finálové jízdy přeboru rovnou na start velké ceny života
Žádný plochodrážník neprohrává rád. A Filip Šitera v tomto směru nepředstavoval žádnou výjimku už před jedenácti lety, kdy vstoupil na domácí juniorskou scénu. Letos zjara úspěšně dal najevo, že překonal svou jezdeckou krizi. Skvělými výkony si zvyšoval sebevědomí. A při přeboru ve Mšeně chtěl dokázat, že mu pomyslný titul krále zdejšího oválu nepřísluší jen při prvomájovém Memoriálu Emila Sovy.

„Chtěl jsem si testovat motorku na extraligu,“ svěřuje se Filip Šitera bezmála čtvrt roku po nešastném incidentu, proč nepohrdl startem v mítinku na úrovni českého přeboru. „Jak na to sedneš, chceš závodit. Pár lidí mi teď říká, že jsem měl počkat, ale když jseš na dráze, chceš rychle předjet.“

Jenže ve finálové rozjížďce nešlo o hladké přeskočení Hynka Štichauera, který se po vylétnutí pásky usadil v čele. Ve druhé zatáčce upadl nejprve Pardubičan, pár metrů po něm i Filip Šitera.

„Já se Hynka ani nedotk‘,“ odmítá jakýkoliv podíl viny. „Vyvez‘ jsem ho. Moh‘ to zlomit nebo položit. Nebylo to žádný ostrý předjetí.“

Diváci se při pádu pardubického závodníka nestačili ani leknout, když se na zemi ocitnul také Filip Šitera. „Chyt‘ jsem kolej, to mě rozhodilo,“ vypráví. „Chtěl jsem se za Hynkem ohlídnout. Jenže jsem se ani pořádně neohlídnul a rozbil si hubu.“

Jo, kdyby jenom hubu. Bolesti žeber neklamně signalizovaly fraktury, k nimž se přidalo i vykloubené rameno. Bohužel se přidala i vnitřní zranění s masivním krvácením. Filip Šitera zaplapánbůh přesvědčil osádku sanitky, aby se na cestě do Mělníka otočila do Mladé Boleslavi. V tamní lépe vybavené nemocnici vyhrál nejdůležitější závod s desetiprocentní vyhlídkou na úspěch, v němž v jeho úspěch věřil jen jeden lékař z tříčlenného operačního týmu. Nakonec letěl vrtulníkem do Střešovic, kde jej nakonec probudili z umělého spánku.

„Chtěl bych poděkovat doktorům v Mladé Boleslavi a ve Střešovicích,“ říká Filip Šitera s vděkem v hlase. „Zachránili mě život. Fakt to nebyla žádná sranda!“

Comeback ve stylu soudného člověka
Necelé tři měsíce po nešastném pádu se Filip Šitera pohybuje plochodrážními depy v roli zasvěceného přihlížejícího a ochotného rádce. Začíná přemítat o svém závodním comebacku, nicméně rozhodně se do závodění nehrne bezmyšlenkovitě po hlavě.

„Nevím kdy,“ odpovídá bez váhání na bezprostřední dotaz, kdy jej zase uvidíme jezdit smykem. „Vypadá to dobře, byl jsem na kontrole. Akorát teď na játrech ještě nějaká krev je. Čeká se, až se vstřebá. Potom se uvidí. Doktor Brož se rozhodne, jestli má cenu dělat ještě magnetickou rezonanci.“

V pražském depu se domácí závodníci chystají ke svému tréninku před svým posledním závodem v základní části letošní extraligy. Nebýt pár osudných vteřin na mšenském ovále, Filip Šitera by byl mezi nimi a bavil osazenstvo depa svými obvyklými bonmoty.

„Já už se cejtím,“ říká. „Ale čekám, jak se rozhodnou doktoři. Nechci to lámat přes koleno, ale chtěl bych do čtrnácti dnů jezdit, ale závisí, jak to doktor Brož rozhodne. Chci mít jeho souhlas.“

Jakmile jej obdrží, má o svém plánu naprosto jasno. „Dám si pak pět tréninků,“ plánuje. „A uvidím, jestli má cenu ještě letos závodit. Chci potrénovat nejdřív sám, pak si dát trénink na pásku. Pak se uvidí…“

Mšeno pro něho požádalo o divokou kartu na finálovou část mistrovství republiky jednotlivců a VV SPD mu vyhověl. „Blok v hlavě bude,“ uvědomuje si Filip Šitera úskalí skoku do závodního rytmu. „Snad nebude moc velkej‘, abych moh‘ jezdit závody. Pořád věřím tomu, že to půjde ještě tuhle sezónu.“

Nicméně stojí oběma nohama na pevné zemi. „Dávám tomu maximum,“ nezastírá. „Ale vstřebání krevní sraženiny se nedá urychlit. To je vážný, není to jak zlomená noha. Já chci jezdit co nejdřív, cejtím se na to. Nechci ale podstupovat riziko, že bych upad‘ a praštil se do toho. To by potom mohlo blbě dopadnout.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Antonín Škach