Slaný – 30. května
Před deseti lety musel být ostaršen, aby vůbec mohl nastoupit do stopětadvacítkářského šampionátu republiky. Ve svých necelých jedenácti letech se styděl dát pusu hostesce na stupních vítězů a před dotěrným mikrofonem v rukou slánského šéfa Petra Křikavy se raději ukryl v depu. Za tři a půl tisíce dne se ovšem změnilo mnohé. Blonďatý chlapec dospěl po mnoha stránkách a zítra večer měl prožít vrchol své dosavadní plochodrážní kariéry. Lékaři ho však postavili před osudovou volbu, Speedway Grand Prix nebo život. Roman Čejka se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pro návrat životní šance utrhne příští rok plyn.


„Tři dny mě bolelo břicho,“ vypráví Roman Čejka, proč se jeho program na nejbližší dny obrátil doslova vzhůru nohama. „Včera jsem šel k doktorovi a hned musel rovnou na operaci.“

Sen postavit se na Markétě po bok plochodrážní elity celé modré planety se však opouštěl o to hůře, měl-li se stát během pouhých osmačtyřiceti hodin realitou.

„Říkal jsem doktorům, že na operaci nemůžu, protože jedu v sobotu Grand Prix,“ pokračuje Roman Čejka. „A oni, že si mám vybrat. Buď Grand Prix anebo život.“

Volba byla samozřejmě jasná. Jeho otec si musel dozajista vynutit prodloužení otevírací doby své oblíbené hospůdky v marné snaze najít odpověď na otázku, na co má vlastně člověk takovou zbytečnost jako je slepé střevo.

„Když to otevřeli, zjistili, že to slepý střevo bylo na prasknutí,“ potvrzuje jeho syn, že lékařské prognózy byly naprosto správné. „Čekám celej‘ život, až budu mezi nejlepšíma. Když ten moment přijde, stane se tohle. Za rok utrhnu plyn, abych se tam zase dostal.“

A co čekání zkrátit a z nemocnice utéct, což už pár motoristických sportovců během historie provedlo? „Bolí mě břicho jako čert,“ vylučuje Roman Čejka podobný scénář. „Nemůžu se ani hejbat, natož podepsat reverz. V nemocnici bych měl zůstat asi pět dnů a pak čtrnáct dnů odpočívat.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Antonín Škach