Žarnovica – 18. března
Stejně jako mnoho chlapců si hrával na plochodrážního závodníka a při šlapání do cyklistických pedálů snil o ovládání motocyklu řítícího se bez brzd kolem dokola nadšených ochozů. S návratem pravidelného trénování na žarnovický stadión si svůj sen mohl měnit v realitu, i když musel zanechat svého oblíbeného fotbalu. Vyhrál vložený závod amatérů při předloňské říjnové rozlučce se sezónou, by se bál vypůjčenému motocyklu ublížit. Nyní má za sebou první sezónu v ostřejším tempu a stále větší ambice do budoucna. Patrik Búri se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se chce neustále posunovat dále.

Od dětských her k vítězství při premiéře
„Moje začátky byly na tribuně,“ začíná Patrik Búri líčit svou cestu do sedla plochodrážního motocyklu. „Bylo mi možná pět, šest let, když jsem během závodů začal snít plochodrážní sen. S ocinom a bratry, hlavně Martinem, jsme vždy sedávali pod kabinou rozhodčího na tribuně. Vždy, kdy jsem viděl, slyšel a cítil plochodrážní motorku, byl jsem v sedmém nebi. Po každém závodě, když jsme přišli domů, sedli jsme si na kola a jezdili po dveře. Přejmenovávali jsme se na plochodrážní závodníky. Já jsem byl vždy Pavol Tonhauser, viděl jsem ho na závodech veteránů, kde jezdil.“

Z kola už vedla cesta k dvoustopému vozidlu poháněnému vlastním motorem. „Moje první motorka byla jako asi u každého začínajícího motorkáře Jawa 20 Pionýr,“ vzpomíná slovenský junior. „Koupil jsem ji s nejmladším bratrem napůl. Chtěli jsme totiž motorku koupenou za vlastní peníze, aby nám ji nemohli zakazovat za různé prohřešky (smích). Později to byla už Jawa 250 a potom plochodrážka.“

Než se Patrik Búri definitivně rozhodl pro sport levých zatáček, musel opustit fotbal, jemuž se věnoval od útlého dětství. „Jsme fotbalistická rodina, „říká. „A byl jsem k tomu vedený hlavně strýcem. Od svých devíti jsem hrával v Žarnovici, později za žáky v Župkove, za dorost v Horných Hámroch a pořád jsem fotbalista na čtvrt úvazku. Musel jsem se rozhodnout pro jeden sport, protože dělat dva sporty najednou je velice těžké.“

Už nějaký pátek před žarnovickou rozlučkou v říjnu 2012 se šířily zvěsti, že trénuje nový slovenský adept plochodrážního sportu. Patrik Búri se divákům na tribuně prezentoval ve vloženém závodě amatérů, který vyhrál.

„Pro každého začátečníka je dobré absolvovat jízdě před větší návštěvou na stadióně,“ přemítá Patrik Búri. „Moje první byla s Jančim Mihálikem, hodně jsem se na to těšil. Později se přidal Dominik Slezák, Adam Čarda, Michal Tomka, Jojo Rolinec, Peo Cvanga. A přišel nápad zorganizovat vložené závody amatérů.“

Intenzita tréninků se záhy zvýšila. „Začali jsme trénovat intenzivněji,“ pokračuje Patrik Búri. „Hlavně na pásce a nejméně ve dvou na dráze. Dva týdny před závodem se mi ale zadřel motor tak, že by oprava stála víc než koupě druhého. A byl tady problém, pár týdnů předtím jsem přehodil motorku přes mantinel a opravu jsem si hradil z vlastní kapsy, takže peníze na druhý motor nebyly.“

Sen o závodním debutu, by v neoficiálním podniku se řítil jako domeček z karet. „Trénoval jsem tak moc, tak usilovně a přišlo tohle!“ odhaluje Patrik Búri černé myšlenky, které předloni na podzim ovládaly jeho duši. „Pocit viny se střídal s pocitem prázdna. A tehdy mi napsal Fritz Wallner, že má doma motor JRM a rád mi ho půjčí. Závod začínal v jedenáct a já s mechaniky jsme to stihli nahodit. Ale motor nešel dobře a bylo po náladě. Tomáš Kis mi podal pomocnou ruku a závod jsem odjel na půjčené motorce, bez pádu a ještě jsem ho vyhrál (smích). Možná, kdybych měl svou motorku, tak ten závode ani nedokončím. Na půjčené jsem se bál jen pořádně přidat!“

První sezóna především v domácím prostředí
Začala sezóna 2013. SC Žarnovica vstoupil v koalici s AK Březolupy do české první ligy. Na kalendáři byl list s nápisem neděle 9. června a Patrik Búri přišel na nástup před hlavní žarnovickou tribunou ke svému oficiálnímu debutu.

„Splnil se mi sen a dostal jsem se na nástup do pořádného závodu,“ vzpomíná. „Moje pocity byly smíšené. Byl jsem šastný, ale zároveň nervózní. Start mé první jízdy, o kterém jsem snil už od svých pěti let! Měl jsem menší zošuchnutie, ale postavil jsem se a jel dále. Nedokončil jsem jízdu, protože jsem ji vzdal. Musel jsem se dát do kupy a pobavit se s trenérem. Ten mi dal druhou šanci a další jízdu jsem dokončil. Sice poslední, ale dojel jsem. To je ten nejhezčí pocit, přijet do cíle. Z každého závodu si beru ponaučení, které mě posouvá dále.“

Smyslem žarnovického vstupu do první ligy měl být dát slovenským závodníkům více příležitostí, avšak po konci kariéry Jána Halabrína a nešastném pádu Jana Mesiarika při kvalifikaci o SGP v St. Johannu ovšem koaliční celek nikdo další neposílil. A není škoda, že Žarnovica po jediném roce ze soutěže vycouvala?

„Každý závod je pro závodníka lepší než trénink,“ pouští se Patrik Búri do vysvětlování. „Bohužel právě tady se ukázala základna slovenské ploché dráhy. Speedway Club se snaží vychovat další závodníky, ale nedá se to stihnout za krátké období. Chalani byli nuceni ukončit, resp. přerušit kariéru. A já musel absolvovat další tréninky a lépe se připravit na závody.“

Pořekadlo o závodě lepším tréninku je dobře známé. Zdeno Vaculík proto svého času trávil za volantem své dodávky spousta času, aby jeho syn Martin měl ve svých počátcích co nejvíc ostrých příležitostí. Logickým cílem jejich cesty bývaly tehdy české šampionáty. Také Patrik Búri vyrazil západním směrem. V české juniorce debutoval v Praze a objevil se i ve Mšeně, které však bylo předčasně zrušeno.

„Pro mě byl minulý rok hlavně o domácích závodech,“ odpovídá Patrik Búri, proč se českému publiku nepředstavil častěji. „První liga, mezinárodní mistrovství Slovenska a přebor pro mě byly dobrou školou. Českou juniorku jsem vyzkoušel v Praze, i když pád v první jízdě mě připravil o celý závod. Zničil jsem při tom motorku, druhou jsem neměl, takže jediná možnost byla ji srovnat. S pokřivenou motorkou a bolestmi po pádu to moc nešlo. Tím pádem se mi zavřela cesta na ZP SNP u nás v Žarnovici. Ve Mšeně jsme už byli dva Žarnovičané. Těšil jsem se na závody, chtěl si dokázat, že odjedu celý závod bez pádu. Ale dráha nám stopla naše plány.“

Špatná série skončila po třetím závodě
Do zahraničí se však podíval v rámci jadranského poháru družstev do Morahalomu a do Lublaně. „Morahalom byl pro mě druhý závod a vlastně první mimo hranice Slovenska,“ uvědomuje si Patrik Búri. „Krátká a úzká dráha mě překvapila. Neuměl jsem si představit, že na ní můžu vyvolat smyku. Velmi mě zarazilo pravidlo, že se před závodem nesmí trénovat, tedy vyzkoušet si dráhu. Pro začátečníka je to velký problém. Po přemlouvání domácích jsem si vybojovali aspoň dvě minuty před první jízdou. Stihnul jsem dva starty a projet kolo na půl plynu.“

První reprezentační výjezd přinesl Patriku Búrimu i premiérovou zkušenost, o níž není vůbec radno stát. „Start byl vynikající,“ komentuje své počínání. „Ze čtvrté dráhy jsem byl na druhém místě a vtom přišel pád. A byl jsem tam, kde jsem nechtěl být. V sanitce. Další jízdy už byly trápením a po třech rozjížďkách jsem se předčasně poroučel do sprch.“

Nicméně slovenský závodník se záhy dočkal lepších časů. „První liga v Žarnovici, Morahálom a Praha byly tři moje nevydařené závody,“ bilancuje. „Potom další tři už pro mě byly dobré, žádné pády a sem tam i nějaký bodík. Při slovenském mistrovství jsem neměl konkurenta. Všichni byli alespoň o třídu lepší než já. Ale nespadl jsem a to byl hlavní odrazový můstek pro Lublaň a později i přebor. Lublaň byla skvělá, předjel jsem Nagyho a později využil Magosiho zaváhání. Přebor v Žarnovici už hodnotím nelépe. Sice to byl nejlehčí závod, ale pět bodů pro mě bylo výborných. Škoda, že to pro mě byl poslední závod v minulé sezóně.“

Nicméně v Žarnovici bylo rušno i během zimy. Speedway Club loboval na městském úřadu proti závodům aut na městském stadiónu, takže jeden z motoristických vrcholů slovenské sezóny Autoslide lákající více diváků než plochá dráha je po jedenácti ročnících minulostí. Otázka po motivech by byla spíše na vaše funkcionáře, nicméně jak to vnímá Patrik Búri z pozice závodníka?

„Jako jezdec jsem určitě proti autům na ploché dráze, protože dráha dostává po takových závodech dost zabrat,“ svěřuje se se svým stanoviskem. „Obnova dráhy je náročná finančně a fyzicky. Jestli se neopraví pořádně, je děravá a nebezpečná pro jezdce a zejména pro začátečníky.“

Patrik Búri je však v myšlenkách už u rychle se blížící plochodrážní sezóny. „Příprava vrcholí,“ pochlubí se. „Leden jsem strávil v posilce, ale v únoru jsem to nestihal tak, jak bych si to představoval. Při škole musím vydělávat na součástky. Skládám si konečně druhou motorku, sám jsem se přesvědčil, že s jednou to do zahraničí moc nejde. Chtěl bych absolvovat celou jadranskou ligu, českou juniorku a aspoň většinu domácích závodů.“

Patrik Búri děkuje:
„Chci poděkovat rodině, Speedway Clubu Žarnovica, mým mechanikům, lidem, co mi pomáhají. Sponzorům: Beny, Duo-Ados, Štefanovi Foltánovi Flowers & Gifts, SKF, Moto net, Káčerovci R+R, SASANKA, Žiak-trans, Igorovi Fellnerovi, JUMATI, Lincos.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Antonín Škach, Eva Palánová a archív Patrika Búriho