Radek Hutla začal brát plochou dráhu vážně až v době české ledové renesance

Dnes, když se v mistrovských kláních stopětadvacítek mohou prohánět devítiletí kluci, nemusí být výjimkou, když se závodníci mohou chlubit rozsáhlou sbírkou medailí z českých šampionátů už ve věku, kdy si jejich o generaci starší předchůdci mohli o závodění nechat maximálně jen snít. Radek Hutla se své první medaile dočkal až letos ve svých čtyřiačtyřiceti. I když ve svém vyprávění, které navazuje na příběh jeho otce Václava publikovaný minulý týden, čtenářům magazínu speedwayA-Z vysvětlí, že před renesancí českých ledů v uplynulých letech uplatňoval vůči ploché dráze spíše socialistický přístup.
Dlouhé a přerušené čekání na příliš krátkou škvárovou kariéru
„Fakt si nepamatuju, jak to začalo,“ vraští Radek Hutla čelo při snaze vzpomenout si na své první motocyklové pokusy. „Měl jsem upravenýho Maneta jako plochodrážku. To mně bylo snad deset, nevím. Problém byl, že na závodění jsi musel mít řidičák. Já se kolem těch čtrnácti, patnácti motal pořád okolo stadiónu Zlatý přilby. A víš, jaký to je, když jen stojíš a čumíš. Vyprd‘ jsem se na to. S klukama jsme založili kapelu a do osmnácti hrál.“

Jenže plochodrážní bacil nedal pokoj. „V osmdesátým sedmým jsem zase začal s plochou dráhou a nechal kapelu,“ vypráví Radek Hutla. „Akorát jsem stih‘ kvalifikaci v juniorech, aby mě vzali na vojnu do Racku.“

Předkvalifikace mistrovství republiky juniorů pro rok 1988 se konala v polovině září předchozího roku na pražské Markétě. O postup do dvou semifinálových skupin se tehdy pralo dohromady čtyřiačtyřicet závodníků, přičemž cesta dál vedle pouze pro čtyřiadvacet z nich. Devět dalších se mohlo těšit z postů náhradníka, zatímco ostatní byli bez milosti vyřazeni.

Všichni přítomní byli rozděleni do tří skupin, které jely svůj samostatný závod. Ze známějších jmen zaujme především Robert Ráliš, který se dnes podílí na organizaci libereckých závodů, či trojkoaliční kouč František Liebezeit, kteří tehdy své závody vyhráli.

Žarnovický Ján Mesiárik, jenž se letos vrátil na ovály s plnou parádou, byl v béčku druhý právě za Františkem Liebezeitem, s nímž se v červnu potkal na veteránském mítinku v Žarnovici. Postoupili rovněž Robert Růžička, nynější ledař, či liberecký Petr Grolmus, který dodnes chybí jen na málokterém významném závodě u nás. Jeho tehdejší klubový kolega Roman Doleček, který spolu s Vladimírem Kalinou opečovává motocykly Filipa Šitery.

Hrdina našeho vyprávění tehdy skončil devátý ve skupině A, avšak i v úloze náhradníka se pro něho příležitost v semifinále juniorského šampionátu 1988 našla. V konečném součtu po závodech v Březolupech, Svitavách a Žarnovici skončil třináctý, shodou okolností o jeden bod před svým současným rivalem z ledového kolbiště Robertem Růžičkou.

„Krásně jsem přežil vojnu,“ kvituje své působení v pardubickém Racku Radek Hutla, jehož hlavním závodnických chlebem byly přece jenom motocyklové sprinty. V nich se po boku svého otce Václava pravidelně objevoval již od dětství. Jeho krátkodrážní kariéra byla ovšem krátká.

Nebylo divu, na sklonku osmdesátých let fungovaly v Pardubicích hned tři kluby. A když se zjara 1988 konal premiérový ročník Poháru velitele leteckého svazu, šestadvacetičlennou startovní listinu dokázali zaplnit pouze místní závodníci. Na Radka Hutlu zbylo v podniku organizovaném stylem Zlaté přilby jen místo náhradníka.

„Mně to nešlo,“ říká kriticky na adresu svého působení ve světě speedway. „Pořád jsem padal. Ale když jsem jel druhej‘, říkal jsem si, proč bych dojel druhej‘, když můžu bejt‘ první.“ V dubnu 1989 si zopakoval si své působení v roli náhradníka při Poháru velitele leteckého svazu a v Březolupech se neúspěšně pokusil kvalifikovat do českého přeboru.

„Nejdřív jsem dělal tři nuly,“ vybavuje si březolupský mítink. „Potom jsem vyhrál stylem kamikadze v tý největší hlubině kolem prken. V poslední jízdě jsem jel druhej‘, ale chtěl jsem vyhrát. Nevyšel mi ale stejnej‘ styl a šel jsem do prken.“ Krákodrážní kariéra přeloučského závodníka se už blížila svému konci. Na prvního máje se jediným bodem poprvé a naposledy zapsal do české ligové historie, když nastoupil za Racek v nižší soutěži ve Mšeně.

„To byl můj poslední závod,“ vzpomíná dnes. „Dvakrát jsem upad‘ z druhýho fleku, protože jsem chtěl bejt‘ první. Utrh‘ jsem si vazy v kotníku. Bylo to už potřetí a doktoři mi řekli, že ještě jednou a už to nedaj‘ dohromady. Pak za mnou přišel sám Evžen Erban, a se na to vykašlu. Ty dva roky v Racku byly nádhera, vůbec jsme nebyli v kasárnách. Ke konci vojny jsem už tři měsíce ani nezávodil. Jezdil jsem po závodech jako mechanik a všem ve vrcholu ple kola.“

Neméně krátká ledová mezihra
Když se Radek Hutla vrátil z dvouleté povinné vojenské služby, plnil se svým otcem Václavem nejen startovní, ale především výsledkové listiny motocyklových sprintů. Poskládali si však také motocykl na ledovou dráhu a ježděním na něm si zkracovali dlouhou zimní přestávku. A Radek Hutla zasáhl do československého šampionátu už v zimě 1990.

„Na podzim osmdesát devět jsem přišel z vojny,“ vybavuje si. „A hned v devadesátým se jely ledy ve Svratouchu. Člověk netrénoval, motorka se vytáhla z kůlny. Netrénoval jsem, fyzička žádná a hned se jelo na závody.“

Nicméně pro otce a syna Hutlovy byly na počátku devadesátých let stěžejní přece jenom motocyklové sprinty. „Ledy byly jen okrajovka, jen se svýzt i v zimě,“ souhlasí Radek Hutla. „Žádnou váhu jsem tomu nedával. Reprezentanti byli tehdy jasný, na mě se koukali skrz prsty.“

Přitom už roku 1991 ve druhém závodě ve Svratouchu ukázal drápky. „Dvě jízdy jsem vyhrál a předjel i Jirku Petráska,“ vzpomíná. „Chudák upad‘ a přejel si rameno, takže nemoh‘ škubat. Ale měli jsme k tomu trošku socialistickej‘ přístup.“

Tento termín si žádá bližší vysvětlení. „Aby se nám s tátou líp šlo na nástup, sundali jsme si chrániče na kolena, který tehdy byly udělaný z gumy,“ nabízí Radek Hutla jeden příklad. „Pak se jely závody, vlítnul jsem do nájezdu a koukám, proč mě bolí koleno. A kurňa nebyl tam chránič. Nebo jsme seděli s tátou ve Svratouchu na břehu, koukáme na závody a táta se najednou ptá, proč jedou jenom tři. Měl tam jet on, jenže ho nikdo nesháněl a my k tomu měli ten socialistickej‘ přístup. Jak říkám, byli jsme kingové na dragsterech a ledy byly jen doplňovačka. Za rok jsme na motorce udělali jen to, že se nafoukly kola a to bylo všechno.“

Nicméně počátkem devadesátých let nebyla pro ledovou plochou dráhu zrovna optimální podmínky. „Vezmi si, jak málo se toho jelo,“ připomíná Radek Hutla malý počet závodů a mírné zimy 1994 a 1996, kdy se u nás nejely ledy vůbec. „V šestadevadesátým jsme jeli naposledy. Rok potom nás do Kopřivnice ani nepozvali, až potom jsme se dozvěděli, že vůbec byly nějaký závody.“

V dvojdílném mistrovství republiky 1996 se Radek Hutla objevil pouze v úvodním klání ve Svratouchu. „Netrénoval jsem, byl bez fyzičky a rovnou přijel na závody,“ ohlíží se o šestnáct let zpátky. „Chtěl jsem náhradníka, ale najednou přišel startmaršál Živný, že mi posílají třináctku. Tak říkám ‚pěkně děkuju‘. Udělal jsem pět nul.“

V tomto případě ovšem Radka Hutlu nechala pamě na holičkách, protože se do historických análů zapsal třemi body. Celkově skončil šestnáctý. „Profesionální přístup jsme tehdy měli jenom k drakům,“ připomíná, že motocyklové sprinty byly v žebříčku hodnot skutečně na prvním místě. Jenže to se mělo záhy změnit.

První ledová medaile ve čtyřiačtyřiceti
Radek Hutla se svým otcem kralovali českým dragsterům a neváhali dokonce vyrazit ani na evropský šampionát. Avšak motocyklové sprinty čekaly chmurné časy. „Jak to vzala Kneblová, zkurvila to celý,“ nebere si Radek Hutla vůbec žádné servítky při hodnocení činnosti nové šéfky disciplíny. „Celá špička, co předtím něco jela dvacet let, toho během dvou let nechala. Zbyli jenom ti, co si hrajou na závodníky. Řehounek to vydržel nejdýl, ale na něho vymysleli, že jede jinou kategorii. Když jsme dali protest na AČR, řešila to zase Kneblová. Byly tam podvody, aby pokaždé vyhrál její manžel, tak jsme skončili taky.“

Odstrkat dragstery s dvouválcovými motory vlastní konstrukce do garáže ovšem nešlo jen tak. „Jednou se udělalo, že se závody nepojedou pod AČR, ale pod ÚAMK,“ vypráví Radek Hutla. „Jenže všichni první byli zase tři Hutlové, což se opět nelíbilo, takže jsme se na to taky vysrali. Celou sezónu jsme naposledy jeli v roce 2005, od tý doby jsme závodili jenom v Kolíně, byli jsme tam ještě předloni.“

Renesance českých ledů přišla jako na zavolanou. Jan Pecina se svým týmem měl v únoru 2009 připravený ovál na louce vedle Mlékárenského rybníka v Osečné a těšil se na vyvrcholení domácího šampionátu jednotlivců. To ovšem bylo zrušeno, jenže vousatý Severočech nechtěl nechat dílo svých přátel roztát jenom tak. A proto operativně zorganizoval alespoň ledařskou show o pohár starosty. Startovní listinu zajistili borci, kteří se měli do historie zapsat až v následujících letech. A mezi pozvanými nechyběl ani Radek Hutla.

„Chtěl jsem klukům v Osečné pomoct,“ přibližuje svůj comeback do světa levých zatáček. „Pecka mi půjčil motorku, ta moje původní už visela v mojí hospodě Na Růžku v Přelouči.“ Nicméně od té doby se Radek Hutla věnuje ledové ploché dráze naplno. A dokonce se objevil i v mistrovství světa. „Reprezentaci jsem spíš utrpěl, ale je to pravda. Tam ti nevyjde jeden závod a jsi tam, kdes‘ byl rok předtím.“

V současné době je už onen socialistický přístup minulostí. „Asi jsem už trošku dospěl, že když něco dělám, snažím se to dělat pořádně,“ filozofuje Radek Hutla. „U tohohle se to nedá flákat. Loni jsem jel první závody v Polsku. Dojel jsem třetí a to jsem si tam dal ještě na držku. První tři jízdy jsem vyhrál, ve čtvrtý si ustlal a pohmoždil si krk. Pak jsem si řek‘, že to zkusím i s tím krkem. A ono to šlo a zase jsem vyhrál.“

Plochodrážní vrchol Radka Hutly přišel až letos v jeho čtyřiačtyřiceti letech. Se synem Lukášem vyhráli promočený závod v Kopřivnici a stali se vicemistry republiky v soutěži družstev. A to sezóna začala pohmožděnou rukou při tréninku na Hamru na Jezeře.

„Letos jsem spokojenej‘, ani jsem to nečekal,“ netají se Radek Hutla, přičemž na stranu negativ klade jen čtrnácté místo ze semifinále mistrovství světa v ruské Luchovicy. „Akorát to mistrovství světa se trošku posralo. Jenže kvůli teplé zimě se předtím nedalo vyzkoušet vůbec nic. A škoda, že jsem si před tím prvním závodem v Růžený udělal tu ruku. Bodíků mohlo bejt‘ víc, ale medaile je a to je dobrej‘ pocit.“

Bodů ovšem mohlo být více také při šampionátu jednotlivců. „Ty jsem posral,“ připouští Radek Hutla. „Vyšrouboval se šteft na spojce, motorka jen řvala, ale nejelo to. Polák mi vždycky ujel na rovince, já ho zase vzal v zatáčce. Nějak mi to tam nešlo, ani mě to nebavilo. Nebyl jsem tam ve formě.“

Přitom se nevědomky pohyboval dokonce před slavným Franzem Zornem. „Když to pode mě prdnul, teprve jsem viděl, jakej‘ to moh‘ bejt‘ skalp,“ lituje ještě dnes. „Myslel jsem, že to je Ebner, Zorn jel totiž zrovna na jeho motorce. Je to profík, počkal si. Když mě podjel, držel jsem se ho a snažil se jet podle něj. A čuměl jsem! Když jsem vlít‘ do zatáčky, lek‘ jsem se, kolik plynu tam mám. Bál jsem se, že se tam nevejdu. Ale ono to šlo. Tak mám, co dohánět!“

A co plánuje přeloučský ledař napřesrok? „Když shodím deset kilo, zrychlím,“ směje se. „Když bude led, uspořádám zase závody v Mělicích.“ Další plány však musel měnit. „Chtěl jsem jet na soustředění do Švédska aspoň na deset dnů,“ svěřuje se. „Ale tím, že z kvalifikace mistrovství světa udělali jeden závod, nám vzali motivaci. A tak jsme si s Peckou řekli, že na to serem‘.“ Jasné je, že pokud počasí dovolí, nastoupí v týmu opět se svým synem Lukášem, i když zpočátku plánoval spojení s Janem Pecinou. Jenže Lukáš Volejnik by měl nakonec startovat po boku Jana Klauze místo syna Petra a nejmladší z klanu Hutlů by zůstal bez kolegy.

Umístění Radka Hutly v šampionátech ČR na ledové dráze:

jednotlivci:    
1990 Svratouch: 14.
1991 Svitavy, Svratouch: 12.
1992 Svitavy, Svratouch: 16.
1993 Kopřivnice, Svratouch, Svitavy: 15.
1996 Svratouch, Svitavy: 16.
2011 Růžená, Hamr, Hamr: 6.
2012 Hamr: 11.
 
družstva:    
2010 Hamr, Růžená, Hamr: 5. (+ Petr Klauz)
2011 Hamr, Mělice, Růžená: 5. (+ Lukáš Hutla)
2012 Růžená, Mělice, Kopřivnice: 2. (+ Lukáš Hutla, Markus Jell)


Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Petr Makušev, Michal Kohout, Eva Palánová a archív Radka Hutly