Jako teenager si v severočské Bílině žijete jako v bavlnce. Váš tatínek býval plochodrážníkem. Plochodrážníkem s velkým pé. Byť se ke sportu levých zatáček dostal kvůli válce poměrně pozdě, v historii vyryl hlubokou brázdu. Jo, stát na prahu světového finále jednotlivců jako první Čechoslovák vůbec se čtyřmi křížky na krku… Navíc věří ve spravedlnost beztřídní společnosti a je politicky vidět. Díky tomu vám i vašemu mladšímu bráškovi Jirkovi procházejí různé prohřešky. Pochopitelně za řidítky motocyklů, protože jablko nikdy nepadá daleko od stromu. Jenže přichází srpen osmašedesátého roku. Leonid Brežněv, vůdce sovětského impéria, dává jasně najevo, co si myslí o reformách a socialismu s lidskou tváří. Okupace je moc i na aktivního komunistu a normalizace už příliš. Otec se zachová jako čestný muž. Zbavuje se rudé knížky, což se na začátku sedmdesátek neodpouští. A vy stanete při odvodu tváří tvář vypasené gumě. Ty máš jít na sportovní rotu Rudé hvězdy? Ale hovno, velké hovno, soudruhu branče. Stanislav Svoboda mladší si přesto užil několikaletou plochodrážní kariéru.
O Svobodovic rodině si přečtete více i na stránkách magazínu speedwayA-Z. Mladší Stanislavův bratr vyprávěl o své kariéře před sedmi lety zde. O tatínkovi Stanislavovi najdete bližší informace zde.
Motocyklové dětství
„S bráchou jsme hodně s tátou jezdili po závodech, on nás dotáh‘ k motorkám“ vybaví si Stanislav Svoboda své dětství. „Máma jednou s námi jela na závody na Slovensko. Táta spadnul, měl sádru. Od té doby na ploché dráze nebyla. Když se nám s bráchou potom při závodech něco stalo, poslal nás domů. Sám přišel v noci, když už byl klid.“
Stávaly se různé příhody. „Ve Slaným mě brácha jednou sundal,“ přisadí si hrdina našeho vyprávění. „Vyletěl jsem od lajny až k prknům. Já si udělal rameno, on kotník. Odvezli nás do nemocnice. Jirka šel první. Svoboda, řekl své jméno. Já druhej, taky Svoboda. Doktor vykulil oči. Vy jste z nějaké svatby, kde jste se poprali?“
Dnes víme, že se bratři Stanislav a Jiří Svobodovi vydali v plochodrážních šlépějích svého tatínka, ale jak se všechno seběhlo, si můžeme prozatím jen domýšlet. „Začali jsme fichtlama,“ dozvídáme se o přínosu legendárních padesátek. „A taky jsme měli raritu, maneta.“
Samozřejmě vyjížďky mladých mužů nešly ruku v ruce s vyhláškou o silničním provozu, ale otcovo příjmení mělo svou váhu. „Jezdili jsme na černo,“ nepřekvapí nás věta z úst Stanislava Svobody. „Kdykoliv to šlo. Bílinští policajti nás nesnášeli. Jednoho jsem málem přejel. Jak se jmenuješ? Řval na mě. Svoboda. Tak si to sbal a jdi!“
Čert vzal plot
Dráždit esenbáky v bílinských ulicích byla jedna věc, ale stoupnout si k pásce regulérního plochodrážního závodu druhá. „Bylo mi sedmnáct, když jsme s tátou byli u pana Volfa,“ pokládá Stanislav Svoboda rovnítko mezi oba předpoklady. „Sehnali jsme díly, narovnali a posvařovali rámy. I když se to nesmělo, začali jsme trénovat.“
A také závodit. „Můj první závod byl v Břeclavi,“ dozvídáme se. „Vedla tam jedna kolej. Kdo odstartoval, vyhrál. Byla to hodně technická dráha. Petr Ondrašík přijel se dvěma motorkami, já stál vedle něj s tou svojí historickou (smích).“
Premiéra mohla každopádně dopadnout mnohem lépe. „Při prvním startu jsem utrhnul klínek,“ povzdechne si. „Byl na kuželu. Pak jsem měnil spojku a stihnul jsem až poslední jízdu.“
Dobrodružství pokračovalo cestou domů do Bíliny. „V noci jsme urvali osu od vlečňáku,“ usmívá se. „Vzali jsme štípačky a ulomili kus plotu u jednoho domu kolem. Tahali jsme drát. Trvalo hrozně dlouho. Než to skončilo, měli jsme ho snad sto metrů.“
Tlustej Dědek boří plány
Plochodrážní budoucnost Stanislava Svobody byla krásně nalajnovaná. „Měl jsem domluvenou vojnu v Rudý hvězdě,“ odhaluje. „Jenže táta praštil rudou knížkou, když byly normalizační prověrky. A já dostal povolávací rozkaz do Žiliny.“
Byl by v tom čert, nejet takovou nespravedlnost reklamovat na okresní vojenskou správu. „Nasranej jsem přijel do Teplic,“ pokračuje náš příběh. „Major Dědek se mi tlemil do ksichtu. Budete rád, že zůstanete jen v té Žilině. Dodnes ho vidím. Lampasák tlustej jako sviňa.“
Dva roky v zeleném utekly, navíc Stanislav Svoboda v závěru vojenské služby mohl skočit za řidítka plochodrážního motocyklu. „Druhým rokem jsem sloužil v Bílině, byli tam pétépáci,“ vysvětluje. „Trénovalo se na takovým plácku na začátku kasáren, dneska je tam bikros. Kolo měřilo asi dvě stě metrů. Dokonce se uvažovalo, že by tam byl stadión při Domu armády.“
Po vojně začal Stanislav Svoboda závodit naplno. Ústí nad Labem se v první lize opíralo o Jaroslava Volfa. Prvního československého finalistu mistrovství světa jednotlivců doplňovali Miroslav Hubáček, Petr Podhola a Jaroslav Smoček. Hrdina našeho vyprávění byl zprvu v této partě náhradníkem.
Celek ve skupině A první ligy bojoval proti Plzni, Liberci a Viktorii Praha, která ale jezdila již v Čakovicích. Na Borech byli Severočeši třetí, ale nakonec ve své skupiny obsadili poslední příčku. Čekala je skupina D. Kromě Viktorie v ní potkali horší z áčka, tedy Břeclav a Bratislavu. Jako to tehdy skončilo, nevíme.
Každopádně víme, že se Stanislav Svoboda vyšvihl z postu náhradníka do hlavní čtyřky. Kromě toho se objevil i v prvním juniorském předzávodě slavné Zlaté přilby, byť mu bylo skoro dvaadvacet. A v Ceně Podřipska.
Závodění i stavba stadiónu
Po sezóně 1973 byl plochodrážní příběh Stanislava Svobody teprve na svém počátku. „Vrátil jsem se z vojny a až do jednatřiceti jezdil plochou dráhu,“ vyznává se dnes. „Většinou to byla liga. Řek‘ jsem, že skončím, až se mi narodí kluk. Syna jsem měl v osmdesátým, tak jsem to trošku přetáh‘.“
V lize se změnila jedna věc. Polepy zmizely z plochodrážní mapy se zákazem asfaltových tratí. Na mokřadu poblíž Chabařovic však vznikal nový ovál za účinné brigádnické pomoci samotných ústeckých plochodrážníků. Ti chodili z práce na brigádu. A pak také závodili.
„Bourali jsme v Ústí plynojem, abychom měli na náhradní díly,“ vypráví Stanislav Svoboda. „Byla to jednotka, kde se plynovalo uhlí. Byli jsme jako uzenáči, ale nakonec jsme postavili zábradlí. Dopravní podnik nám výhodně prodal er-té-óčko. Dali jsme tam rychlej zadek, pak jsme měli eš-emku a hranatý karosy.“
Autobus se pro cesty na závody náramně hodil. „Na soustředění mladejch v Čakovicích jsem jel ještě vejtřaskou,“ souhlasí Stanislav Svoboda. „Byla svazarmovská, ale tenkrát se neřešilo, čí byla. Prostě bylo auto a tak se jelo. Ale nejlepší časy byly s linkovým autobusem. Přes Prahu byl zákaz vjezdu kromě autobusů. A lidi na refýži si mysli, že už jim to jede, ale my jsme jen projeli kolem.“
Při cestách na závody se zažilo mnohé. „Jeli jsme Avií až na Slovensko,“ dozvídáme se. „Soutěžili jsme, kdo se z korby vyčůrá za jízdy. V Brně jsme jednou hledali hotel. Jarda Zobal v prvním autě zatočil do jednosměrky. A už ho stavěli policajti. Jeho zastavil, ale mně ukázali až jedu. V Bratislavě jsme jindy zašli do hotelu Děvín. Ani jsme se nepřevlíkali z montérek, Jarda vlez‘ do vany. Ráno z ní vylez‘ a jelo se dál. A takovej drahej hotel to byl.“
Skvělá doba
Není divu, že Chabařovice v sezóně 1976 spadly do druhé ligy, jejíž tabulku v následující sezóně uzavřely. Stanislav Svoboda byl spolu s bratry Bohuslavem a Milanem Polákovi pomyslnou dvojkou za Miloslavem Čmejlou.
Mladší bráška se nakonec do Rudé hvězdy na vojnu dostal. Využil nadstandardních podmínek, aby se vyšvihl mezi užší špičku. Stanislav Svoboda mezitím stále vozil vestu Chabařovic. A s většími či menšími přestávkami pomáhal klubu dostat se nazpět do první ligy. A ve své podstatě i k extraligovým medailím, jež přišly v první půli devadesátek.
„Bavilo nás to, prostě jsme si plochou dráhu užili,“ shrnuje Stanislav Svoboda. „Jel jsem třeba na závody do Pardubic. Dostal jsem stovku jako cesťák, tehdy to byly jiné peníze. Stačilo nám to i s mechanikem na jídlo.“
Plochodrážní kariéra Stanislava Svobody (*1.12.1951) v kostce:
| 1973 | Ústí nad Labem 4. v 1. lize skupiny A (detaily nejsou známy), postup do 1. ligy skupiny D (detaily nejsou známy); národní kvalifikace ČSR – postup z prvního kola v Polepech, ve druhém kole v Březolupech DNR; juniorský předzávod Zlaté přilby v Pardubicích 14., říjnová Cena Podřipska v Polepech (náhradník, nahradil v závodě Jiřího Jirouta, umístění?) |
| 1974 | Ústí nad Labem účastníkem 1. ligy skupiny A (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR ?; říjnová Cena Podpřipska v Polepech dle vyplněné startovní listiny v programu náhradník |
| 1975 | Chabařovice 5. v 1. lize (Stanislav Svoboda pád ve své první jízdě v Žarnovici, pak 2xDNR = 0 bodů ze 111 bodů klubu celkem); národní kvalifikace ČSR – vyřazen v prvním kole v Březolupech |
| 1976 | Chabařovice 5. v 1. lize (Stanislav Svoboda 7 bodů z 96 bodů klubu celkem); MR jednotlivců – semifinálová skupina B Stanislav Svoboda dráhový náhradník v Chabařovicích – 12.; květnová Cena Chabařovic 14., červencový volný závod v Liberci 9. |
| 1977 | Chabařovice 5. ve 2. lize (Stanislav Svoboda 31 bodů ze 170 bodů klubu celkem); květnová Cena Chabařovic 15. |
| 1978 | Chabařovice 2. ve 2. lize, 3. v kvalifikaci o 1. ligu 1979 (Stanislav Svoboda nebyl v sestavě); přebor ČSR – nominován do skupiny B, ale nestartoval |
| 1980 | Chabařovice 1. ve 2. lize (Stanislav Svoboda jako náhradník minimálně jeden závod v Čakovicích), v kvalifikaci o 1. ligu 1981 2. (Stanislav Svoboda jako náhradník 3 body ze 125 bodů klubu celkem) |
