Praha – 26. října
Happy End Josefa France byl po všech stránkách podařená akce. Diváci viděli úžasné závody. Ale také osobnosti, které už nezávodí. Se svým synem se na ovále potkal také legendární Jiří Štancl. Svou éru připomněl nejen přilbou a žlutou kombinézou, ale také vítězstvím. Jako před čtyřiceti, padesáti lety.

Skvělá sobotní zábava

V depu rozdával úsměvy na všechny strany. Neodmítnul jedinou prosbu o podpis, jedinou žádost o selfíčko. Mistr nad mistry. Přihodil i pár historek. Třeba o depu, které v Kopřivnici pamatuje na protější straně, než je dnes.

Nebo jak kdysi z nedalekého Frenštátu pod Radhoštěm dorazil Jiří Raška. Legendární skokan na lyžích označil plochodrážníky za blázny. Jiří Štancl tehdy reagoval, že od něho to doopravdy sedí, protože on sám by měl problém na skokanský můstek jen vylézt.

Šlo se na nástup, kam Jiřího Štancla doprovodil nejen syn Jiří, nýbrž také vnuk Jack. Podívaná byla okázalá. Josef Franc dostával spoustu dárků. Štefan Valkovič vyhrál závod mechaniků ve výměně zadního kola. A pak se začalo závodit doopravdy.

 

Zase jako vítěz

Do startovní listiny se všichni přítomní závodníci nevešli. Někteří ani nemohli. Pouťák nepouťák, oficiální závod v gesci AČR potřebuje platnou licenci. O tom by mohl vyprávět Zdeněk Simota. Ale i pro všechny licencované borce není dost místa ve startovní listině. Řešení nabízí exhibiční rozjížďky.

První má obsazení jako z plochodrážních snů, které se zdávají těsně před svítáním. Josef Franc, George Štancl, Richard Wolff. A Jiří Štancl starší v sedle motocykly vypůjčeného od Milana Moravce.

„Chtěl jsem si to jen objet, abych mával divákům,“ komentuje rozjížďku, kde ho po dvou kolech startmaršál Pavel Matula pozdravil šachovnicovou vlajkou jako prvního. „Ale motorka byla tak rychlá. Patnáct let na tom nesedíš. On tam měl krátkej plyn, já byl zvyklej na jawáckej dlouhej. A najednou jsem tam měl plnej plyn:ů

 

Šťastné nejen pátky

A jaký měl vítěz pocity? „Nemáš chrániče, náhodou upadneš…“ přemítá s úsměvem. „Kopřivnice je velká dráha. Dobrej závodník umí zajet všude, ale když ti bude pětasedmdesát patnáct let jsi na tom neseděl, nechceš se zranit. Zaplaťpánbůh, že člověk chodí sem tam na závody.“

Sám moc dobře ví, o čem mluví. „Budu se těšit z dalších pátků,“ nežertuje. „Moje nemoc je nevyléčitelná, ale musím zaťukat, že u mě je to zatím bez následků. A tak si stavím motorky, sháním součástky od kamarádů. Mám taky zahrádku, starám se o ni, aby vypadala.“

 

Plochodrážní elegán

Ale vidět Jiřího Štancla v akci, není rozhodně všední podívaná. V roce 2010 se objevil při anglické rozlučce svého syna, v devadesátých letech působil ve veteránských mítincích Golden Greats. U nás jel naposledy v pětaosmdesátém. Až před dvěma týdny přišla Kopřivnice.

„S helmou, co jsem měl, jsem vyhrál Zlatou přilbu,“ pochlubí se Jiří Štancl. „Bylo jedenáct let v Rusku se známým, co pracuje v kosmickém programu. Teď mi ji přivez‘ zpátky, i ten čumák byl originální. Kombinézu mám z Jirkova farewellu, boty svoje, rukavice taky, nebylo co řešit.“

Nebylo a tak se Jiří Štancl objevil při kopřivnickém Happy Endu. „Napadlo to našeho Jirku,“ zdůrazňuje přínos svého syna. „Domluvili se s Ríšou Wolffem, že tam pojedou. Pepe s Jirkou závodil, proto jsem tam chtěl jet. Byly to pěkný závody, dalo by se říct, že to byl mistrák.“

 

Jako ve skvělém filmu

Pamětníci zamhouřili oči. Později narození si užívali pohled na mistra na čele jízdy, který udával tempo velké části našich plochodrážních dějin. A co na to sám Jiří Štancl?

„Páska letěla nahoru a já jel,“ usměje se a žertuje, že konečně přišel o svůj handicap. „Potom mi všichni říkali, že takovej start jsem nikdy neměl.“