Polská ENEA Ekstraliga je bezesporu nejúspěšnější plochodrážní soutěž současnosti. A mé osobní preference jsou I nadále v Anglii kvůli tamnímu staromilskému přístupu a bezchybnému vysílání SkySports TV, je třeba uznat, že elita dnes jezdí v Polsku. Potvrdilo se to i na konci sezóny, když jsem na vlastní oči sledoval tři klíčové závody roku.
Odložený postup
Nejdřív to bylo opakování souboje Unibax Toruň vs. Azoty Tarnow. Jela se odveta, která měla určitě druhého účastníka velkého finále play-off o zlato. První finalista Stal Gorzow byl znám už o týden dříve. Dotyčný závod se opakoval oficiálně kvůli chybě rozhodčího, který nedokázal spočítat bodový průměr sestavy hostů a přidělil domácím walk over, tedy vítězství bez boje.

Doplatilo na to 16 tisíc přítomných diváků, a jak se ukázalo o něco později i věrní fanoušci Zlaté přilby města Pardubic, která v důsledku pozdějšího vývoje přišla o několik hvězd ve startovní listině.

K počítání average došlo kvůli asi dvouminutovému zpoždění Grega Hancocka z týmu hostů, kterému prostě neodletěl spoj ze Švédska a do Toruně se dostával oklikou přes Dánsko. Paradoxem je, že jede-li plochodrážník dvě jízdy za sebou, dostává minutu navíc na přípravu. Jede-li mistr světa na závody za sebou na stadiónech stovky kilometrů vzdálených, není žádná tolerance. Důležité je, že se nakonec našla cesta, jak nevracet vstupné a odjet velice prestižní závod.

Hosté z Tarnowa nastupovali se šestibodovým náskokem po domácí výhře 48:42 z prvního střetnutí. Domácí to brali jako velice příznivý výsledek a jak ukázal začátek závodu, zcela oprávněně. Oproti sestavě z před týdnem zrušeného závodu, jim ale chyběl Ryan Sullivan, jehož nepřítomnost byla výrazným oslabením. Hostům chyběl Martin Vaculík kvůli dobře známým zdravotním problémům.

Unibax spoléhal hlavně na trio Holder – Ward – Miedzinski, Tarnow na Hancocka – Madsena – Kolodzieje a skvělého juniora Macieje Janowskeho zvaného Magic, jehož jsme viděli zvítězit v pardubickém kole světového finále do jednadvaceti let.

Před osmou jízdou zněl průběžný stav obou utkání 66:66 a domácí se viděli ve finále. Vítězství 5:1 dvojice Emil Pulczynski – Darcy Ward nad mistry světa Hancockem a Janowskim. Unibax kontroloval zápas až do jedenácté rozjížďky, po které měl pořád už osmibodový náskok, tj. dva body navrch v celkovém účtování.

Pak ale přišla série třech jízd s naprosto šokujícím stejným vítězstvím 5:1 pro hosty a bylo rozhodnuto. Domácí odveta 5:1 v závěrečné patnácté jízdě sice srovnala skóre na 45:45, ale do finále postoupil Tarnow s náskokem, který si přivezl z prvního utkání. Největší dojem na mě udělal Leon Madsen (12 bodů a dva bonusy. Hlavně jak přečetl tra a po dvou třetích místech vyjel v rozhodujících soubojích připraven a zazářil.

Bronzové drama poslední zatáčky
Mezitím se odjelo první kolo soubojů o třetí a první místo konečného zúčtování, které jsem sledoval akorát v televizi. Unibax Toruň vs. Stelmet Falubaz Zielona Gora 50:40 a Stal Gorzow vs. Azoty Tauron Toruň 47:42. Pak mě naštěstí pracovní povinnosti poslaly do Polska v pravý čas, takže jsem stihnul oba revanše.

Nejdříve na beznadějně vyprodaném velkém finále Tarnow vs. Gorzow mě pořadatelé pustili do zákulisí mezi profesionální fotografy za to, že jsem vážil cestu až z Čech. O týden později na utkání Zielona Gora vs. Toruň o třetí místo jsem se znovu usadil mezi diváky.

Zdá se mi logické stručně referovat nejdřív o závodě v Zielonej Gore, i když to bylo chronologicky obráceně. Ze třech stadiónů, které jsem letos v Polsku navštívil, je tento nejméně komfortní. Asistence a viditelná přítomnost policie před branami trati, organizace pokladen i vstupu na objekt a služby pořadatelů, ale byly na nejvyšší úrovni. Samotné tribuny, přestože jsou částečně pod střechou a sedačky jsou nové, nemají ani rodinnou atmosféru Tarnowa, ani velkolepost svatostánku v Toruni.

fanoušci Falubazu ale rychle vymazali tento relativní nedostatek a vytvořili typickou atmosféru pro polskou extraligu. Vlajkonoši, bubny, skandování pod taktovkou MC a vše, co k tomu patří. Skandování se účastnilo publikum kompletní, nikoliv jen jeho tvrdé jádro.

Unibaxu se vrátil už skoro uzdravený Ryan Sullivan, chyběl jim ale Darcy Ward. Domácí postrádali Rune Holtu, který měl nastoupit, ale na poslední chvíli mu to zdravotní stav nedovolil, a Patryka Dudka po nešastném pádu 16. září v Gorzowě.

Samotný zápas měl perfektní tempo a pro nezaujatého diváka přímo dramatický vývoj. Ryan Sullivan a Chris Holder za hosty a domácí Piotr Protasiewicz, Andreas Jonsson a Aleksander Loktajev sbírali body, kde se dalo. Nakonec po čtrnácté jízdě stáhli bodový náskok Unibaxu na šest bodů. Případná výhrad 5:1 v závěrečné jízdě by jim přinesla bronz díky lepším výsledkům během sezóny.

Toruňané navíc nemohli postavit Chrise Holdera, jemuž se během smolné třinácté jízdy zaklínila noha a bolest ho nepustila na start. K němu přijeli Loktajev a Jonsson za Falubaz a Sullivan s Miedzinskim za hosty z Unibaxu. Přes slušný výkon během celého závodu Miedzinskemu poslední jízda prostě nevyšla.

A byl pořád nablízko soupeřům, do boje nezasáhl. Zato Sullivan odstartoval a vklínil se mezi vedoucí Loktajeva a Jonssona. Švéd využil dokonalou znalost místní dráhy, nabíral rychlost a nakonec Australana předjel. Tribuny se mohly zbláznit.

Jenomže zbývala poslední zatáčka. V ní Sullivan podjel Jonssona, vyvezl ho k mantinelu, nenechal mu ani centimetr prostoru a ještě si ho přidržel loktem. Zaklínění projeli cílovou čáru. Pár metrů před nimi otáčející se Loktajev bezmocně přihlížel, jak přichází o bronz. Publikum mohlo jen dlouho pískat, ale bronz si stejně odvezli Toruňané.

Pro zvědavé tato klasická jízda je k vidění tady.

Velké finále, to nejlepší nakonec
Koncem sezóny 2011 polští plochodrážní funkcionáři po dlouhém a složitém jednání s týmy rozhodli, že v ročníku 2012 bude v každém týmu pouze jeden jezdec SGP. Bylo na natruc BSI za prosazení nových výfuků a v souladu s přesvědčením Poláků, že poplatek za přidělení světového šampionátu je příliš vysoký. Vše bylo zakamuflováno jako starost o krácení nákladů týmů za špičkové jezdce.

V lize o deseti klubech to znamenalo, že hned pět, tedy třetina, závodníků SGP zůstalo v nejlépe dotované soutěži bez práce. Co bylo dál, je známo a už není tak důležité. Důležité ale je, že na jedné straně jsme měli jeden z nejzajímavějších ročníků SGP a na druhé straně přes toto nemoudré opatření se ve finále polské ligy sešlo hned šest stálých účastníků SGP 2013.

Zajímavé by bylo zjistit, co si o tom všem myslí Piotr Protasiewicz, který se účasti v letošním seriálu velkých cen vzdal. Co si myslí fanoušci Falubazu, který nové pravidlo zcela rozvrátilo a klub se musel vzdát služeb Grega Hancocka?

Vše ale bylo zapomenuto okamžikem slavnostního nástupu na stadiónu v Tarnowě. Hosté z Gorzowa si přivezli náskok pouhých pět bodů, ale domácí si dobře pamatovali, že stejný šestibodový náskok jim stačil k celkovému vítězství nad rivalem z Toruně v semifinále.

Oba týmy připravili to nejlepší, co měli k dispozici během sezóny. Gorzowu vévodil jeden z nejlepších plochodrážníků všech dob, polská legenda Tomasz Gollob. Sekundovali mu čerství vítězové z goričanského challenge Krzysztof Kasprzak, Matej Žagar a Niels Kristian Iversen, mimochodem všichni tři navrátilci do SGP jezdící ve skvělé formě obzvl᚝ na konci sezóny, plus vítěz z Vojensu Michael Jepsen Jensen. Domácí kontrovali dle všeobecného názoru nejlepším letošním plochodrážním týmem s mistry světa Gregem Hancockem a Maciejem Janowskim, den po jeho pardubickém úspěchu, naším člověkem v polské lize Martinem Vaculíkem, objevem sezóny Leonem Madsenem a nikoliv na posledním místě rychlým Januszem Kolodziejem.

Za zvláštní zmínku stojí přítomnost Fan Klubu Martina Vaculík, který se v počtu jednoho autobusu v šestnáctitisícovém davu rozhodně neztratil. Navíc Slováci zaujali strategickou pozici v levé části hlavní tribuny u výjezdu z depa. A tak mohutně podporovali Martina Vaculíka a jeho tým od okamžiku vyjetí na tra.

On se jim odvděčil výbornou jízdou a vítězstvím nad Tomaszem Gollobem ve třinácté jízdě, které definitivně udělalo z Tarnowa mistra polské ligy po sedmileté pauze. Martin Vaculík skončil na osmi bodech, ale v týmových závodech to není to samé co v individuálních. Dvě třetí místa byla vždy po vítězství nad soupeřem, takže se počítala de facto dvojnásobně. Defekt těsně před cílovou páskou připravil Slováka o další už vybojované body.

Hrdinou závodu byl Leon Madsen. Ten ztratil jediný bod v poslední patnácté jízdě na úkor Mateje Žagara, který vyjel s takovou determinací neodjet poražen už po ztraceném titulu, že zajel nejrychlejší čas večera. Obecně ale jednotliví jezdci obou týmů jeli dle předpokladů. Výrazně zklamal pouze hostující Michael Jepsen Jensen se třemi body ze třech jízd.

Tomasz Gollob tentokrát nepředvedl své největší umění a sice přizpůsobit se po úvodních jízdách podmínkám trati a vyhrávat jednu jízdu za druhou, jak se mu to opakovaně daří v cyklu SGP. V tomto velkém finále nedokázal vyhrát ani jednou a pak není divu, že nakonec triumfovali domácí. Svému soupeři prostě víc nedovolili.

Co ale na mě udělalo největší dojem, byla intenzita příprav před každým startem a vysoké tempo průběhu celého závodu. Otevřením bran depa se na tra vmžiku objevili všichni čtyři jezdci i s mechaniky. Rychlost testování a dolaďování spojek byla pozoruhodná. Tomasz Gollob jako vždy zkoušel v těsném sledu nastavení dvou motocyklů. Přesedlával z jednoho na druhý i několikrát, než konečně přijel k pásce. Měl jsem pocit, že se před startem děje mnohem víc než v kterémkoliv jiném závodě, co jsem kdy viděl.

Foto: Kiril Ianatchkov