Ovčáry – 13. listopadu
Na kalendáři stálo datum 25. května 2011. Na plzeňských Borech se vše chystalo na začátek druhého dílu juniorského šampionátu republiky. Měla mu předcházet kvalifikace, jejíž program se nakonec smrsknul na jedinou rozjížďku. René Vidner nedorazil a Daniel Hádek byl ke svému prvnímu závodu v sedle pětistovky dosazen rovnou coby zástupce pořádajícího klubu. Čtvrtý v cíli kvalifikační rozjížďky byl Zdeněk Růžička. Mšenského juniora tehdy znal jen málokdo, ale on se během svých dvou sezón postaral o opak.

Přes plochou dráhu vede cesta
„Na Markétu a do Mšena jsem se s tátou a bráchou jezdíval dívat odmala,“ vypráví Zdeněk Růžička, že při jeho loňském debutu mu plochodrážní prostředí nebylo zas až tak cizí. „Odmala jsem taky chtěl jezdit, ale nevěděli jsme, jak se dostat do klubu. Neměli jsme vůbec žádné kontakty kolem plochý. Nakonec mě k ní dostali Roman a Michal Kleinovi.“

Plochodrážní speciál však nebyl první motocykl v životě Zdeňka Růžičky. „U motorek jsem byl odmalinka,“ říká. „První, na čem jsem se učil, byla Babeta, pak padesátka Malaguti. Potom kroska dělaná z pionýra a nakonec motokrosová Kawasaki, na který jsem začal jezdit motokros.“

Jeho kariéra v terénu ovšem neměla dlouhého trvání. „Moc mi to nešlo kvůli brýlím, který mi vadily v helmě a hůř jsem viděl,“ vysvětluje, aby vzápětí připomněl poněkud kuriózní konec své závodní činnosti. „Závodně jsem jezdil tři roky, od devíti asi do třinácti. Pak mi prodali motorku kvůli ultimátu, že zmizí dvojka z chování. A já dostal za tři (smích). A tak jsem zkoušel triatlon a cyklistiku, ale k závodní úrovni jsem se nedostal.“

Nakonec přišla plochá dráha a jeho debut naznačený v úvodním odstavci. I když postoupil jen jako náhradník, příležitost k závodění se mu naskytla velice rychle, když Jaroslav Hladký odstoupil kvůli prasklému rámu.

„Měl jsem smíšený pocity,“ svěřuje se Zdeněk Růžička s tím, co před svým debutem prožíval. „Těšil jsem se a zároveň měl obavy. Největší ze startů. Vyptával jsem se na všechno kluků z klubu a Fandy Liebezeita, když nás ještě ve Mšeně trénoval. A nervozita ze mě nějak opadala. Bral jsem to jako trénink. Na startu jsem nechal všechny odjet, nijak jsem to nehrotil.“

V průběžné klasifikaci za sebou nechal Rolanda Benköa a Ondřeje Smetanu, by za to svým způsobem mohly jejich problémy. „Měl jsem radost, když jsem se držel Michala Kleina,“ září i dnes po roce a půl. „Po závodech jsem měl radost, že jsem dojel celej‘. A taky, že už vím, co to závody jsou. Byl jsem překvapenej‘. Všechno bylo oproti motokrosu hodně rychlý a říkal jsem si, jak budu všechno stíhat. Ale hned po prvních závodech jsem věděl, že plochá dráha je to, co chci dělat.“

Víc plynu přináší méně pádů
Ale do konce sezóny 2011 stihnul už jen prakticky juniorské šampionáty a první ligu. „Jo, to je pravda,“ souhlasí. „Loni jsem toho nestih‘ tolik, ale trénovalo se víc než letos. Byl jsem rád a jsem rád za každou chvilku, co se můžu sklouznout. Loňskou sezónu jsem se se vším seznamoval, takže jsem všechno vnímal trošku jinak. Hlavně jsem neměl vůbec zkušenosti s plochodrážní motorkou a než dostala vlastnosti závodního stroje, chvíli to trvalo.“

V tomto světle je tedy nutné hodnotit jeho tehdejší výsledky. „V roce 2011 byly pro mě celkem neuspokojivé,“ říká bez obalu. „Závodů, ze kterých jsem odjížděl spokojenej‘, bylo málo a to mi moc nepřidávalo. Na druhou stranu to byl začátek. Ale i tak bych si to představoval lépe. Svého rozhodnutí jsem určitě nelitoval a ani nelituju. Je to sport, kterej‘ mě opravdu baví a jsem strašně rád za to, že ho dělám. Splnil se mi sen a toho opravdu nelituju.“

Přišel listopad a sezóna 2011 vešla do historie. „Přes zimu jsem chodil do práce a vydělával na lepší motorku,“ svěřuje se Zdeněk Růžička. „Taky jsem cvičil, připravoval se na další sezónu. Měl jsem málo času, protože jsem dělal jen odpolední a domů jezdil až v noci. I tak jsem se ale snažil se sebou něco dělat. Taky jsme párkrát trénovali na šroubkách a jel jsem taky vložený závod v Růžené, kde se mi dařilo. Chyběl kousek v posledním kole, abych předjel Standu Pouznara a byl třetí.“

Začátek letošní plochodrážní kampaně ho však poznamenal větší počet pádů. „Bylo jich hodně,“ přikyvuje. „A i zlomená vřetenní kost. Ale určitě se dá pracovat i na tom, snažil jsem se a ke konci sezóny se i dařilo. Přesvědčil jsem sám sebe, že když je víc plynu, míň se padá. I únava je menší a bylo to vidět i na výsledcích.“

O výsledcích rozhoduje i mimozávodní období
A tak Zdeněk Růžička začal vystrkovat růžky. V červenci při přeboru v Pardubicích dokázal vyhrát svou první rozjížďku. „Z prvního vítězství jsem měl velkou radost,“ netají se. „Byl to zvláštní pocit nekoukat nikomu na záda. Hodně mě to nakoplo. Když úspěch je pro mě největší motivace.“

Ale ten největší úspěch přišel až na konci září, osmým místem při svitavských devatenáctkách musel překvapit i sám sebe. A v rozjížďce s číslem deset dokázal za svými zády nechat Davida Štěrovského, Michala Průchu a Michala Kleina.

„Ve Svitavách jsem si udělal opravdu radost,“ usmívá se. „Ještě před závodama jsem měl obavy z rozbité dráhy a nakonec se mi na ní dařilo. Jízdu, kterou jsem vyhrál jsem měl štěstí a byl namotivovanej‘. Bylo to super zakončení sezóny, které jsem vůbec nečekal, i když jsem si přál zakončit sezónu úspěchem.“

V letošním roce nakouknul poprvé i do extraligy. A co čert nechtěl, Mšeno se zrovna propadlo z absolutního vrcholu až na samotné dno tabulky. Kdyby se Zdeněk Růžička dostal do sestavy loni, bylo by jeho jméno zapsáno mezi mistry republiky, ale takto nezbývá než čekat na nový ročník.

„Doufal jsem, že Mšeno bude zas na vrcholu, ale nevyšlo to,“ krčí rameny. „Byl tam jeden zrušenej‘ závod, kterej‘ si myslím, že bychom vyhráli. S posledním místem jsem určitě nepočítal, ale co se dá dělat?! Mrzelo mě to, ale je to prostě sport. Doufám, že příští sezónu nám to vyjde, že se bude dařit tak, abychom byli zase první.“

Zdeněk Růžička se do sytosti vyzávodil v první lize či šampionátech juniorských jednotlivců a družstev. „Moc jsem nerozlišoval, jestli je to liga nebo mistrovství republiky,“ připouští. „Bral jsem to závod jako závod. V každým jsem se snažil o to, aby bylo zlepšení. A taky jsem si moh‘ vyzkoušet všechno, co jsem trénoval. Jak se říká, závod je nejlepší trénink.“

I tady může být se svým progresem spokojený. „Na první lize se mi podařilo předjet Ondru Smetanu,“ chlubí se. „A chyběl kousek na Jardu Petráka. V družstvech nám chyběl jeden bod na třetí místo, myslím, že v Plzni. Jsem určitě spokojenější než minulej‘ rok. Oproti němu byly pokroky vidět a doufám, že to takhle bude i další sezónu, a že půjdeme pořád výš.“

Letos ho čeká už jenom příprava na nadcházející rok. „Tak, to je zimní příprava, do které se chci teď opravdu opřít, a dát do toho všechno,“ odhaluje své plány. „Pak taky doufám, že budeme trénovat na šroubkách. A třeba že se znovu pojede v Růžené jako minulou zimu. Byla by to super příprava. Myslím, že šroubky mi hodně pomohly. Období, kdy se nezávodí, ovlivňuje výsledky v další sezóně, takže to nechci určitě zanedbat. Dokonce jsem se dohodnul s kamarádem, kterej‘ dělá short track, že by mně mohl pomoct s cvičením a všeobecně poradit. Takže doufám, že se to ukáže v další sezóně.“

Zdeněk Růžička děkuje:
„Chtěl bych poděkovat panu Greplovi, svému tátovi, Romanovi a Michalovi Kleinovým, že mě k plochý dráze dostali a klukům z klubu obecně. Taky chabařovickému klubu za možnost trénování a soustředění na začátku sezóny, které mi nesmírně pomohlo. Panu Ledeckému, Michalu Pospíšilovi a panu Jarošovi staršímu za trénování. Jirkovi Šedovi za zimní přípravu. Adrianu Rymelovi. A všem, co mi pomáhali a co mi fandí.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach, Michal Kohout a Eva Palánová