Jablonec nad Nisou – 5. listopadu
Při Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném se před pěti lety rozloučil se svou aktivní kariérou. To ovšem neznamená, že bychom ho přestali za řidítky plochodrážních speciálů nadobro. Naposledy nechyběl ve Svitavách. Sice přijel bez motocyklu, ale ještě než dojedl párek, měl domluvené svezení. František Liebezeit však magazínu speedwayA-Z prozradil, že jeho kombinéza zůstane viset na řebíčku i nadále a navíc se představil i v roli extraligového kouče a průkopníka nových myšlenek.

Za řidítky plochodrážního motocyklu
„Po ukončení svého závodění jsem vlastně každý rok jel nějaký závod,“ vysvětluje, jak se počátkem června dostal ve slovenské Žarnovici na nejvyšší stupeň. „Letos jsem přijal pozvání Žarnovických a velmi dobře zorganizovaný závod jsem si fakt užil. Ti kluci Žarnovický to fakt umí. Velice příjemná atmosféra jak při závodě, tak mimo depo. Velký dík patří i Míše Krupičkový, která mi se svolením svýho otce zapůjčila motorku, která na tamní dráze fungovala velice dobře. Závod se mi povedl, i když jsem jel bez tréninku. To veteránský závodění mě nadchlo a rád bych v budoucnu ještě nějaký podobný závod absolvoval.“

Příležitost se naskytla hned na sklonku sezóny, by ve Svitavách o závod v pravém slova smyslu nešlo. „Objevil jsem se tam na poslední chvíli,“ říká. „Měli jsme jako tým pozvání na rozlučkový závod do Žarnovice. Myslím, že to bylo hlavně díky Míše, protože jí tam diváci fakt rádi vidí. Ale Míša odřekla, že má jiný závody. Kluci taky moc nadšený nebyli a mně se už nechtělo nikoho přemlouvat. A tak jsem přijal pozvání svitavských mohykánů. A vůbec nelituju. Skvělá parta kluků, kteří ve svém volnu a prakticky bez prostředků staví na nohy svitavský plochodrážní ovál. Svezl jsem se, ale ten párek mi chutnal víc než jízda samotná. Dráha byla po dešti dost těžká a heft plynu nebylo lehký dát nadoraz. Ale o tom to ten den nebylo. Potkala se tam prostě parta lidí, kteří mají v plochý dráze svý srdíčko, i když dlouhou dobu nebyli nikde moc vidět.“

I když by František Liebezeit dozajista prohnal leckterého soupeře i v regulérním závodě, on sám tuto možnost odmítá. „Ostré závodění už asi nepadá v úvahu,“ tvrdí jednoznačně. „Lákají mě spíše ty veteránské podniky. To je spíš společenská událost.“

V manažerském křesle
Zatímco v sedle motocyklu jsme ho letos mohli vidět pouze dvakrát, v roli trojkoaličního kouče nemohl být rozhodně přehlédnut. DaK Moto Plzeň-Divišov dal závěru soutěže náboj svým bojem o postup do play-off, jenže jeho naděje nakonec zhasla v pardubickém Svítkově.

„Trojkoaliční experiment, jak tomu někteří říkali, myslám, vyšel,“ usmívá se. „Po zpackaném prvním závodě v Praze se tým kolem Zdendy Simoty semknul a začalo to šlapat. Zejména na české jezdce měla osobnost a výkony našeho kapitána velký vliv. Nejelo se jen na sebe a peníze za body, ale byl v tom cítit hodně týmový duch. Tohle se projevilo nejvíc při závodu v Plzni proti Praze, kdy si Kosa Puodžuks spletl datumy. My jeli jen s jedním cizincem a vyhráli jsme. Tým tam šlapal přímo neuvěřitelně kolem Mateje Žagara a právě Zdendy Simoty. Ostatní kluci je následovali a viděli jsme fakt hezký závod. Divákům se, myslím, líbil. Od tohoto okamžiku jsme si získali respekt našich soupeřů a bylo vidět, jak se na závody s námi patřičně vyzbrojili. Nejsmolnější závod jsme jeli doma v Divišově proti Pardubákům. V první jízdě se zranil Martin Vaculík a bylo po závodech. Přesto jsme měli naděje na finále, ale závod v Pardubicích jsme v boji kdo s koho odešli na techniku. Dobře rozjetý závod byl napínavý až do konce, ale domácí měli ten den více štěstí. Asi si ho ale vybrali proti nám, protože ve finále jim potom chybělo.“

Skvělým tahem bylo angažmá Mateje Žagara. Jak jenom Františka Liebezeita napadlo rozhodit své udičky ve vodách, které v české extralize nejsou příliš tradiční? „Získat Mateje nebylo sice jednoduché, ale podařilo se mi s ním domluvit podmínky výhodné pro obě strany,“ líčí trojkoaliční kouč. „Matej se stal naší nejúdernější zbraní. Je to profík se vším všudy, spolehlivý, i když maličko nervák, ale to dobří závodníci bývají. Chtěl jsem ho získat, už když jsem koučoval Mšeno, ale tam jsem neměl tak volné ruce a tak jsem to vzdal. Tenkrát tam i tak byla silná zahraniční sestava kolem Grega. Ale nebyl to jen Matej, jehož angažmá nám vyšlo. I přes průšvih v závodě v Plzni to byl i Kosa Puodžuks. Překvapil svými kvalitními výkony.“

Přitom řada lidí prorokovala, že spojení tří subjektů bude skřípat jako starý gauč s rezavými péry… „Je pravda, že hodně lidí a mezi nima i někteří moji kámoši tvrdili, že nám dávají čas do léta a já se s parákama chytnu a odejdu jako ve Mšeně,“ připouští František Liebezeit. „Doufám, že jim sklaplo. Neříkám, že problémy nebyly. Jistěže přišly, konkrétně já se od poloviny sezóny potýkal s nedostatkem financí, které tekly do týmu z mé firmy. Díky Honzovi Trojánkovi, kterýmu tímto děkuju, jsme to ustáli a dopadlo to stupínek pod finálovým dvojzávodem. Plzeňští byli v pohodě. Spolupráce s panem Klímou a Láďou Kosinou neměla problém. Maličkou jsme museli s Laďou zapracovat na kompetencích při koučování závodu, ale pak to klapalo.“

Na politickém poli
Za těchto okolností by budoucnost trojkoalice měla být kreslena růžovými barvami. „Co se týče příští sezóny, asi bych nechal ještě tuto otázku otevřenou,“ zachovává František Liebezeit opatrný postoj. „Budeme o tom s partnerama mluvit. Nejdřív se musí dořešit nevyřešené věci z letoška a pak se můžeme bavit o příští sezóně.“

Nicméně o možné podobě extraligy léta páně 2012 bychom už hovořit mohli. „Co se podoby extraligy pro roky příští týče, je několik modelů, ale jedno je jisté,“ pouští se František Liebezeit do diskuse. „Tento složitý systém se musí změnit! Praxe ukázala, že je složitý jak pro diváky, tak moc náročný pro koučování. Vím, že diváci volají po návratu starého systému čtyř týmů, pátý by měl pauzu, bez žolíků a taktik. Něco na tom asi bude. Žolík a taktická rezerva by pak byla otázkou. Já bych se přikláněl pouze k možnosti jedné taktické rezervy a bez žolíka.“

Mezi ostatními kluby se ovšem najdou zastánci modelu dvojutkání. „Čtyřutkání asi budou někomu připadat jako krok zpět,“ reaguje kouč bronzového celku. „Ale jezdců ubývá, peněz díky tahanicícm o kompetence a autoritu taky, sponzoři se do tohodle bordelu nehrnou. Nemůžeme přebírat systém Polska, Anglie, Švédska, Dánska ba ani Ruska. Všichni jsou finančně i jezdeckou základnou jinde a my si musíme přestat namlouvat, že se jim můžeme rovnat.“

I v otázce koncepce dalšího vývoje české ploché dráhy má František Liebezeit jasné názory. „Vedení, a bude z jakékoliv federace, by mělo zapracovat na systému, financování a výchově mladých jezdců. Za úvahu by stálo i prodloužení věku z 21 na 23 let, aby přechod našich juniorů do seniorské kategorie nebyl takový šok. Právě v tomto přechodovém období přicházíme o talenty. Bez systémových změn a bez financí, které jsou věcí nejen klubů, ale i manažerů z vedení se naše plochá dráha nikam nepohne.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Eva Palánová a Michal Kohout