České Budějovice – 10. října
Před čtyřmi lety antikovidová opatření brutálně seškrtala plochodrážní kalendář. Sezóna v jeho podání trvala dohromady pouhých jedenáct bodů. Letos svůj rekord ještě překoná, protože bude závodit jen tuto sobotu v Kopřivnici. S Josefem Francem toho prožil hodně, jak by mohl chybět na jeho rozlučkovém závodě. Ovšem Zdeněk Simota musí řešit otázku časového presu. A to nejen proto, že vždy přijel do depa jako poslední a Happy End Josefa France startuje autogramiádou už v jedenáct dopoledne.

Závodník se s Pepem musí rozloučit v kombinéze na ovále

„Myslel jsem, že to bude sranda,“ povzdechne si bývalý plzeňský plochodrážník. „Sranda to ale nebude, bude se závodit. Dva a půl roku jsem na plochodrážní motorce neseděl. Minulej tejden jsem si jel zatrénovat do Chabařovic na motorce od Honzy Kvěcha.“

A jak se při takovém návratu cítil? „Od kovidu jsem byl na motorce čtyřikrát,“ vypráví Zdeněk Simota. „Nezapomeneš to, ale ruce mě bolely pekelně. Vypadneš z toho. Ale s Pepíčkem jsem byl v Plymouhtu, jednu sezónu jsme spolu bydleli v Londýně. Byli jsme spolu také mistři republiky ve dvojících. Chci se s ním rozloučit na dráze, i když naplno závodit asi nebudu.“

 

Čas nebude mým pánem

Stát se závodník ze dne na den není jen tak. „Musím si koupit jednorázovou licenci a oběhnout doktora,“ líčí Zdeněk Simota. „Makám jako šroub. Pojedu na Honzíkově motoru, půjčil mi ho. V sobotu mu ho zase vrátím.“

Navíc v sobotu se v Kopřivnici začíná proklatě brzy. „V jedenáct je autogramiáda,“ usmívá se. „To je výzva polepšit se s časem příjezdu. Ale Kopřivnice je na druhé straně republiky, to už abych vyjel v pátek večer po práci. Jedu s Jéňou Holubem, bude mi dělat mechanika.“