Mšeno – 10. září
Okolí Mšena se už dávno koupalo v černočerné tmě. Jen na pokraji středočeského městečka zářil do kraje žlutým světlem jasně nasvícený plochodrážní stadión. Osud už navážil na svých vahách všem sedmnácti účastníkům závěrečného závodu juniorského šampionátu. Martinu Málkovi nadělil titul, Filipu Šiterovi naději, že to třeba vyjde napřesrok. A to samé v bleděmodrém Hynku Štichauerovi a Antonínu Gallianimu v otázce druhého vicemistra. Právě oni však měli spolu změřit ještě jednou síly v dodatkové jízdě o třetího nejlepšího jezdce večera. Už stáli připraveni na startovním roštu. A diváci tajili dech nad tím, který z nich složí svůj motocykl do úvodního nájezdu jako první. Jenže najednou se rozblikala červená světla, po nich i červené a modré vylučovací. Oba aktéři zrušeného dramatu pozvedli své hlavy vzhůru. Neslyšeli však hlas boha, jen člověka, jemuž božské pravomoci dočasně propůjčuje do plastu zalitá licence rozhodčího. Jak Hynek Štichauer, tak Antonín Galliani byli diskvalifikováni za překročení dvouminutového limitu.
Lid plochodrážní se na každém závode dá v zásadě rozdělit do čtyř skupin. Závodníci, pořadatelé, diváci a delegování činovníci AČR. Vedle vyhraněných rozdílů z titulu svého poslání, se od sebe liší i ekonomicky. Jezdci, kluby a samozřejmě i diváci za svou plochodrážní vášeň musí sahat do peněženky. Profit je přitom v našich podmínkách velice spekulativní záležitost. Naproti tomu delegovaný činovník je v tomto směru za vodou. Za činnost, kterou na závodech vykonává, dostane od pořadatele zaplaceno.
Tím pádem se zdá logické, aby takový rozhodčí nešel nikterak proti zájmům třech zbývajících skupin. A to tím spíše, pakliže jejich peníze se svým způsobem dostávají do jeho vlastní kapsy. Vezme-li jim však jako Karel Voborník v sobotu dodatkovou jízdu, stěží se jeho verdikt vyhne označení zbytečný šprajc.
Ano, na straně Karla Voborníka jsou samozřejmě řády. Jejich liteře se sudí dvojitou diskvalifikací za překročení dvou minut neprovinil. Soudný člověk však pochopí, že pakliže nikde není přesný metr pro počátek i konec dvouminutového limitu a vše je v pořádku, trvají-li dvě minuty skutečně dvě minuty, třicet vteřin nebo půlhodiny, jsou to špatné reglementy. O přesné době totiž nerozhoduje časomíra či doba blikání jantarově žlutého světla, ale výhradně sudí. A pakliže byste chtěli náhodou proti němu protestovat, nemáte žádnou šanci. Proti rozhodnutí rozhodčího totiž nelze protestovat. Dokonalá hlava XXII.
Stejně tak nelze nedat za pravdu oněm hlasům, které tvrdí, že v Grand Prix, v mistrovství světa, v Anglii atd. by také byli oba závodníci vyloučeni. Z celého srdce bych každému ze sedmnácti závodníků přál v jejich kariéře alespoň jednu velkou cenu. A nebo britské angažmá. Nakolik je to však reálné, posuďte sami. A pro zajímavost, v řádech BSI je dvouminutový limit přesně definován od doby, kdy se otevřou vrata z depa. Všude jinde je to opět v rukou sudího, kdy a zda vůbec spustí dvě minuty.
„Nebudeme na ně přece čekat až do rána,“ odsekl Karel Voborník před sobotním vyhlášením vítězů na otázku, co ho k jeho verdiktu vedlo. Už však bohužel neupřesnil, proč užil množného čísla. Řada lidí by si totiž určitě ráda počkala. A zaručeně ne do rána, protože Hynek Štichauer a Antonín Galliani už byli na startovním roštu.
Je pravda, že právě Karel Voborník na svých rozpravách klade důraz na rychlý průběh. „Abychom byli brzo doma,“ říkává. Pokud však tolik spěchá, nebylo by od věci, aby příště domov vůbec neopouštěl? Žádný z diváků rozhodně nechodí do ochozů sledovat výkony rozhodčích. Stěží si někdo bude se vzrušením v hlase vyprávět, jak ten či onen někoho vyloučil za dvě minuty, podržel někomu pásku nebo z titulu své moci zesměšňoval závodníka na rozpravě kvůli nějaké hlouposti. V ohnisku pozornosti jsou na závodech samozřejmě závodníci a je jen otázkou, nakolik si tento nezvratný fakt je schopen rozhodčí uvědomit a vyvarovat se podobné blamáži jako předevčírem Karel Voborník.
