Březolupy – 1. července 1962
Za dnešního stavu české seniorské scény by pro kteréhokoliv ambiciózního mladíka byl neúspěch, kdyby se nekvalifikoval do finálové části šampionátu republiky. Jenže před padesáti lety se teenageři mohli na plochou dráhu dlouho chodit jen dívat. V tomto světle je tudíž nutno vnímat výkon Františka Ledeckého, který si to ve dvaašedesátém ve svých dvaadvaceti letech zamířil při svém debutu v šampionátu rovnou do finále. Mistrovské body do závěrečné klasifikace brala jen nejlepších šestka v každém závodě a on mezi tuto elitu proniknul počátkem července v Březolupech. Jelikož František Ledecký parkuje svůj obytný přívěs za tribunou při každém mšenském závodě, nebyl problém zaklepat na dveře a zavzpomínat nejen na mistrovství republiky před půlstoletím, ale i na kariéru borce, jenž i dnes tvrdí, že nebral plochodrážní závodění zas až tak vážně.

U plochodrážníků kvůli vojně
František Ledecký neměl cestu k plochodrážníkům přímočaře nalinkovanou, i když se na motocyklech proháněl už ve svých osmi letech. „Začínal jsem v roce 1948,“ zasní se za skly svých brýlí při vzpomínce na své dětství. „Dělali jsme na motorkách akrobacii, jezdili jízdy zručnosti po stadiónech a gymkhány. Chodil jsem cvičit do Sokola a salta a kotrmelce mě bavily.“

Jak dospíval, táhlo ho to k závodění na okruzích, ale v duchu tehdejší praxe každý adept musel prokázat své schopnosti v motocyklových soutěžích. „V roce 1955 mi nemohli dát řidičák, výjimka byla až v sedmnácti a mně tehdy bylo patnáct,“ vypráví. „Jezdil jsem soutěže, abych si vyjezdil třídu. V sedmnácti jsem nemohl na silnice, ale dali mi papíry na soutěže. Muselo být asi třicet bodů a pak se člověk mohl rozhodnout, co dál, jestli silnice, motokros, soutěže nebo plochou dráhu.“

I když František Ledecký toužil po silnicích, nakonec se stal plošinářem. „Jednou nám řekli, že Jan Lucák z KAMK Praha-město pořádá nábor s tím, že umožní vojnu u nich,“ připomíná, že strávit dva roky jenom v zeleném sukně bez závodění pro něho nebylo rozhodně atraktivní. „Ale já už měl povolávací rozkaz do Vyškova.“

Přesto se na pražský Spořilov vypravil. „Přijel jsem na ČAFku s tátou a svezl se tam dvakrát na tréninku,“ vzpomíná. „Hned ten druhej‘ trénink jsem jim stačil a tam mě nominovali na ligu do Zbůchu. Ve smyku jsem jezdil rád už při té gymkháně, ale plochá dráha mně nebavila. I když jsem byl potom dvanáct let v reprezentaci, nikdy jsem si ji nevychutnal a dělal ji jen z legrace.“

V sezóně 1958 se František Ledecký poprvé objevil v plochodrážním závodě, avšak vojna ve Vyškově ho stejně neminula. „Lucák mi říkal ‚my ti tu vojnu zařídíme‘, ale já už byl v tom Vyškově,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Ale potom nějakej‘ Hofman, co jezdil v Praze motokros, udělal průser. Ožral se nebo něco a udělali výměnu. Já šel za něj do Prahy a on za mě do Vyškova.“

Nicméně František Ledecký se ve stověžaté matičce dlouho neohřál. „Stáhli mě do Prahy, ale tam se to rušilo, tak jsme šli do Luštěnic,“ říká. „Byli tam plochodrážníci a motokrosaři. Měli jsme funkci instruktorů, dostali es-pětky a vychovávali řidiče. Pak jsme se stěhovali do Motola a končili v Čáslavi, kde nám to nakonec prodloužili o tři měsíce.“

František Ledecký se v ligovém týmu KAMK Praha-město, přímého předchůdce Viktorie Žižkova a potažmo Čakovic, rozhodně neztratil. „Hugo Rosák, Tonda Kasper, Míla Vágner, Tonda Novák, Borek Řípa, Petr Hanuš,“ vypočítává své týmové kolegy. „Dostal jsem se do užší reprezentace mladých jezdců. Jezdili jsme po soustředěních, třeba v Liberci nebo ve Mšeně, měli jsme seriály mezinárodních závodů a cestovali i ven do Ruska, Polska, Maďarska nebo NDR.“

Skok do finále
V sezóně 1962 byl systém mistrovství republiky prakticky totožný jako v předcházejících letech. Od roku 1959 platil bodový klíč 8-6-4-3-2-1, dle něhož dostávalo tabulkové body prvních šest závodníků v klasifikaci každého závodu.

„To už bylo po vojně,“ zalétávají vzpomínky Františka Ledeckého o půl století zpátky. „Neměl jsem nic. Vždycky mi někdo půjčil motorku a já na ní jel. Neměl jsem zázemí, neřekli nám, co máme s motocyklem dělat. Jenom jednou nebo dvakrát nás Lucák pozval do dílny. Měl starýho JAPa a my tam jen šmirglovali kanály.“

Čím se však šampionát republiky 1962 lišil od svých předchůdců, byl zvýšený počet závodů. A to nejen těch ve finálové sérii, ale i těch kvalifikačních. V pondělí 30. dubna se celkem osmačtyřicet závodníků utkalo ve Slaném, v Plzni a v Kroměříži o postup. Z každého stadiónu šlo do finále pět nejlepších, přičemž kvalifikace se netýkala Luboše Tomíčka, který coby úřadující šampión byl dosazen přímo.

Při výběru závodníků tentokrát motoristická sekce ÚV Svazarmu nebrala v úvahu dosaženou výkonnostní třídu, ale skutečnou jezdeckou kvalitu a formu. Všechny tři kvalifikační mítinky byly tedy obsazeny rovnoměrně, co se týče slavných jmen a výkonnosti.

František Ledecký byl nominován do Olomouce. Tam kraloval neporazitelný Bedřich Slaný a na stupně vítězů se dostali Bohumil Rendek a Zdeněk Dominik, kteří nasbírali po dvanácti bodech. František Ledecký skončil s devíti body jako šestý. A hned druhý den mohl cestovat do Mšena k prvomájovému finále coby náhradník.

„V Olomouci byl blízko zahradnickej‘ park,“ je to první, co Františka Ledeckého dnes napadne při zmínce o jeho postupu. Další podrobnosti ovšem záhy následují. „Líbilo se mi tam, dráha byla bez bariér. Poprvé jsem tam postoupil do finále. Ale jak říkám, nikdy jsem nebral plochou dráhu vážně. Bylo to ve mně, ale miloval jsem motokros. Hlavně skoky, už jako kluk jsem na Péráku skákal na hřišti patnáct, dvacet metrů.“

První mistrovský bod
O tom, zda se František Ledecký aktivně zapojil do finálové části mistrovství republiky hned druhý den po Olomouci ve Mšeně, dochované prameny mlčí. Avšak jisté je, že o dva měsíce později v Březolupech oblékl vestu s velkou bílou sedmičkou, jenž v duchu doby byla vyvedena nejen na zádech, ale i na druhé straně.

Březolupy stály teprve na začátku svého plochodrážního boomu a fanoušci závodních motocyklů je znaly výhradně jako dějiště motokrosové Slovácké rokle. O rok dříve však přímo na návsi vybudovali plochodrážní ovál s asfaltovým povrchem. Po úvodním pouáku v červenci 1961 dostali důvěru, aby napřesrok uspořádali rovnou mistrovství republiky jednotlivců.

„V Březolupech se mi jezdilo dobře,“ vypráví František Ledecký. „Miloval jsem, když škvára na asfaltu uschla, ale když to pokropili, musel jsem to honit plynem. Já jezdil přetočenej‘ a měl rád plnej‘ knedlík. V zatáčce jsem se zastavil, narovnal motocykl, přenesl váhu a sednul na zadní kolo. Z výjezdu jsem byl jako raketa a předjel i ty, co to šmrdlali po lajně. “

Pokud se týká vzpomínek na vlastní závod, v němž poprvé výrazně nakoukl mezi československou elitu, nemůže bohužel sloužit. „Programy psala moje žena, já jel tak, jak jsem moh‘,“ svěřuje se. „Někdy mi to nevyšlo a skončil jsem pomuchlanej‘. Tři závody jsem odjel, ale čtvrtej‘ nebo pátej‘ jsem byl v léčení. Měl jsem hodně klíční kosti. Když to šoupneš pod někoho a ubereš, jdeš do něj. Než jsem na to přišel, měl jsem tu kličku třikrát. V pátek třináctého jsem si jednou v Polsku zlomil lopatku. Měli tam betonový bariéry a Polák to do mě prdnul. Odvezli mě a zase šest neděl v klidu. Byli jsme mladí kluci a závody pro nás byly až to poslední. Těšili jsme se, že se někam podíváme a nic nás to nestálo. V lize jsme měli padesát korun za bod, v mistráku dvacet. Když jsem jel sám autem, byla k tomu ještě koruna za kilometr. To bylo všechno, co jsi za to dostal.“

Cestování po tehdejších silnicích bylo na hony vzdálené tomu dnešnímu, kdy jen ti nejmladší závodníci vozí motocykly na vozíku za osobním automobilem. „Měl jsem pětasedmdesátku tatřičku,“ vypráví František Ledecký. „Dal jsem motorku na stupačku. Potom jsme namontovali stejšnovskou kabinu, abychom mohli dávat motorku dovnitř. Po Tatře jsem si pořídil americkýho Studebackera. Byl to řadovej‘ osmiválec a žral asi pětadvacet litrů. Tak jsme se rozjeli na benzín a potom to míchali s naftou. Přívod nafty jsem omotal kolem vejfuku a měl tak předehřívání. Pak jsme to přepli a jelo se. Jezdili jsme ty závody ne jako profíci, ale jako amatéři pro zábavu.“

Ale zpátky do Březolup prvního červencového dne roku 1962. Antonín Kasper hned v rozjížďce s číslem jedna zlepšil traový rekord časem 78,4 sekund, aby vzápětí neztratil jedinou jízdu a skončil s maximálním ziskem na nejvyšším stupni pódia. Jaroslav Volf, který se o dva roky později měl jako první Čechoslovák dostat až do světového finále, s ním sice prohrál, avšak podařilo se mu vyzrát na mistra taktiky Bedřicha Slaného. Protože předtím ze Mšena odjížděl jako vítěz, udržel se na čele průběžné klasifikace.

„Mile překvapili Ledecký a Šmíd, kteří si doslova vydřeli šesté a sedmé místo,“ psal Adolf Kuba ve svém referátu v patnáctém čísle Světa motorů. František Ledecký se po dvou závodech ocitnul s jedním mistrovským bodem na průběžném sedmém místě. Mezi prvních šest, což by mu garantovalo další příděl bodů do tabulky, už roku 1962 nepronikl. Blízko k tomu měl v srpnu v Partizánském, avšak dvě vítězné jízdy mu pokazily dva pády a přetržený řetěz. Celkově skončil jedenáctý, jako poslední z těch, jimž se ve společnosti pětadvaceti plochodrážníků podařilo bodovat.

Do Prahy a do Mšena
František Ledecký bral vskutku plochou dráhu jako zábavu a tak si příliš nevzpomíná ani na svůj titul vicemistra republiky z devětašedesátého, ani na pódium při úvodním ročníku Memoriálu Luboše Tomíčka. Tehdy nad ním stáli jen vítězný Barry Briggs a stříbrný Jan Holub. Přitom závodník, na jehož počest se tehdy poprvé jelo, výrazně zformoval další osudy Františka Ledeckého.

„Až do roku 1964 jsem jezdil za Prahu,“ vzpomíná. „Ale pak jsme byli v Rusku a Luboš Tomíček říkal ‚poj’d k nám do Rudý hvězdy, nebudeš mít problémy s motocykly‘. A tak jsem tam přešel. V osmašedesátým se Luboš zabil a já po něm převzal motorky na dlouhou. Jezdil jsem do Německa. V Pockingu jsem vyhrál, i když tam byli Mauger, Briggs, Odegaard a další hvězdy. Udělal jsem si tam jméno mezi pořadateli, oni mě zvali a já měl na dlouhou dost nabídek.“

Mezitím se změnilo desetiletí a na politickém barometru začalo přituhovat. „Tonda Kasper se vrátil z Anglie,“ vypráví František Ledecký. „Byl automechanik u sanitek na Karláku a chtěl dělat trenéra na Markétě, tak jsem se přimluvil, aby ho vzali. Povídal jsem jim, že budu jezdit dlouhou, a si krátkou jezdí mladší. S Tondou začali dělat sportovní přípravu, chodili také v deset večer plavat. Tonda vyžadoval, abych tam chodil taky. Jsem ze Starý Boleslavi, tak jsem mu řek‘, že mu na to seru. Táta koupil es-pětku, vozil s ní písek na Strahov, já mu pomáhal. Nechtěl jsem do střediska, ale jenom tu dlouhou, jenže funkcionáři začali tvrdit, že chci jenom na západ.“

Spor se záhy vyhrotil. „V roce 1971 bylo soustředění v Mariánských Lázních,“ líčí František Ledecký. „Oni místo mě nominovali Milana Špinku, i když jsem byl ve formě. Žena zavolala Tondovi a hrozně ho znectila. Nakonec Milan nepřijel a telefonovali mě, a tam přijedu. Najednou bych jim byl dobrej‘, tak jsem řek‘, že ne, a skončil.“

Bez ploché dráhy však František Ledecký neměl být dlouho. „Tonda to špatně vedl, měl jenom Oldu Slámu a mladého Luboše Tomíčka,“ vysvětluje. „Přišel za mnou Mičán, jestli bych nechtěl dělat trenéra já. Tonda šel na jiné oddělení ve vnitru. Podnikání s es-pětkou nám zakázali, tak jsem to vzal a začal s mladejma. Potom tu vzali osm vojáků z celé republiky, namátkou Čestmír Váňa, Pepík Jůza nebo Pavel Karnas. Myslel jsem, že s nimi půjdu do extraligy, ale vedoucí mi do toho začali kecat a začali stahovat profíky z Anglie. A tak jsme s těmi mladými jezdili nižší ligy. Je fakt, že jsme stahovali nejlepší z celé republiky, ale měli i vlastní výchovu.“

Dominance Prahy však mnohým ležela v žaludku. „V Pardubicích založili svazarmovské středisko,“ říká František Ledecký. „Míla Verner se v tom angažoval a chtěl podobné středisko, jako jsme měli my v Praze, udělat v Pardubicích a povedlo se mu to. A tak se Rudá hvězda a Pardubice staly konkurenty. Chtěli, aby nás už někdo porazil. Ale k nám chtěl třeba i Aleš Dryml. Já mu to rozmluvil, že u nás je Štancl, Vernerové a Ondrašík, že v Pardubicích pro něho bude lepší.“

Ve funkci pražského trenéra vydržel až do roku 1991. „Vrátili nám takový menší podnik a já se rozhod‘, že půjdu do vlastní firmy,“ vysvětluje svůj odchod. „Nikdy jsem nebyl ve straně, na Rudý hvězdě v ní byli všichni a já byl syn živnostníka. I když jsem byl na Markétě zaměstnaný od roku 1977, nepasoval jsem tam. Jako trenér jsem mohl na západ, ale jako vedoucí výpravy už ne, to jsem dělal jen na pohárech míru a přátelství. Na Markétě se to mydlilo, ale já už byl doma a dělal zámečničinu.“

Nová plochodrážní příležitost na sebe nenechala dlouhou čekat. „Přišli za mnou, že zakládají klub ve Mšeně, jestli to nechci vést,“ pokračuje František Ledecký ve svém vyprávění. „Ještě v čase Rudé hvězdy bylo Mšeno náš druhý stadión. Sehnal jsem druholigové závodníky a dělal soustředění. Potom tady začínal třeba Zdeněk Simota. Pilovali jsme starty, starty a starty. A potom, jak na tom musí sedět. Měli jsme tréninky, začali závodit a dostali jsme se až do extraligy. Jenže do toho začal kecat výbor. Já chtěl jezdit extraligu s těmi, co se do ní dostali, ale oni si chtěli kupovat jiné závodníky. Tak jsem jim poděkoval a jezdím se sem už jenom dívat.“

Mistrovství republiky jednotlivců 1962 – 2. závod Březolupy
1. Antonín Kasper 15, 2. Jaroslav Volf ml. 14, 3. Bedřich Slaný (RH Praha) 13, 4. František Richter 11, 5. Karel Průša 11, 6. František Ledecký, 7. Miroslav Šmíd, 8. Bohumír Bartoněk (RH Praha) 8, 9. Antonín Šváb 7, 10. Stanislav Kubíček 5, 11. Jaroslav Machač 5, 12. Hannibal Pattermann 4, 13. Miloslav Špinka, 14. Jaroslav Průcha, 15. Pavel Mareš, 16. Zdeněk Dominik.

Celkové pořadí mistrovství republiky jednotlivců 1962:

	Mšeno	Březolupy	Krupka	D.Čermná	Partizánske	TOT
	1.5.	1.7.	22.7.	12.8.	19.8.
1. Luboš Tomíček	0	NS	8	8	8	24
2. Bedřich Slaný	2	4	6	6	4	20
3. František Richter	6	3	2	3	6	18
4. Jaroslav Volf ml.	8	6	0	0	3	17
5. Antonín Kasper	1	8	3	2	0	14
6. Karel Průša	4	2	4	NS	NS	10
7. Bohumír Bartoněk	0	0	0	4	0	4
8. Stanislav Kubíček	3	0	0	NS	NS	3
9. Hannibal Pattermann	0	0	1	0	2	3
10. Miloslav Špinka	0	0	0	1	1	2
11. František Ledecký	0	1	0	0	0	1

Nebodovali: Antonín Šváb, Jaroslav Machač, Miroslav Šmíd, Jaroslav Průcha, Pavel Mareš, Zdeněk Dominik, Bohumil Rendek, Karel Polák a traové rezervy pořadatelů Borek Řípa, Petr Hanuš, Karol Kubela, Milan Haverl, Jozef Krajčík a Miroslav Rybanský.

Systém: prvních šest v klasifikaci každého závodu bralo mistrovské body dle klíče 8-6-4-3-2-1 a do celkové klasifikace byly započteny čtyři nejlepší výsledky.

Foto: archív Františka Ledeckého a archív autora