Žarnovica – 7. března
Neviděl jsem ho nikdy na vlastní oči závodit. Nepamatuju si éru, kdy AMK Žarnovica bušil na brány československé extraligy. Když ji rozbil, vnímal jsem plochou dráhu ještě hodně okrajově. Coby teenagera posedlého závodním motorismem mě tehdy uchvacovala spíše pestrobarevná auta. Na stále sterilnějších okruzích, úzkých cestách rychlostních zkoušek, serpentinách vedoucích nahoru až kamsi k samotnému nebi či na terénních tratích. Dělilo nás přece jen devatenáct let. Přesto se stal člověkem, jehož jsem si nesmírně vážil. A budu i nadále, byť se dnešního rána jeho oči již neotevřely.
Od ploché dráhy neodešel nikdy. Vznik Speedway Clubu Žarnovica jej dostal opět do centra pozornosti. Trénoval nové adepty, ale také koučoval družstvo na různých úrovních. Včetně extraligové. Slovenský klub se sem vrátil v minulém desetiletí. Nejprve ve své vlastní režii, nakonec v holportu s Vladimírem Vopatem coby SC INTERTEAM.
Byl to úděl, to vám povím! Článek jsem měl hotový. Všichni ostatní manažeři se mi již se svými aspiracemi svěřili. Ale jemu se ne a ne dovolat. Brzy ale displej mobilního telefonu rozsvítil jeho příchozí hovor.
S klukovskou bezprostředností se omlouval, proč hovor předtím nezvedl. Býval často v Hroně. Pochopitelné, tato řeka vás chytí za srdce. Tedy pokud jej máte na správném místě. Anebo se díval na závody Maťa Vaculíka. Aby si je užil, potřeboval svou klidnou samotu. Tomu se dá také rozumět.
V extralize si užíval triumfy i zklamání. Neztrácel glanc. I po strašlivém výprasku zůstával nad věcí. Odrazil špičkování, že nebude nasazováním žolíka zatěžovat klubovou kasu. Snesl kritiku. Diskutoval objektivně. Nepotřeboval se urážet a nafukovat se jako horkovzdušný balón čí se dokonce uchylovat k výhrůžkám. Moudrý muž.
Ten extraligový titul nakonec nepřišel, byť k němu karty byly rozdány skvěle. Tak to prostě chodí. Nejen na ploché dráze, ale také v životě. Korunovat dlouhé úsilí na absolutním piedestalu není jen tak. Dnes je sport levých zatáček jinde než v sedmdesátkách. Dobýt titul v české extralize není rozhodně jednoduchý úkol.
A jeho příběh stál i bez té zlaté medaile za to. Na to vezměte jed! Svatý Petr ví svoje. Dnes nad ránem jej vítal u své brány. Proto ten minulý čas, v němž je želbohu třeba pokračovat i nadále.
Naposledy jsme se potkali loni v Liberci. V sobotu měl plné ruce práce při organizaci kvalifikace o SGP v Žarnovici. Přesto přes noc cestoval do Liberce spolu s Filipem Kasanem, aby viděl jeho závodní debut za řidítky stopětadvacítky.
Za otázku, jak se má, bych si nafackoval. V plochodrážních kuloárech se ví všechno strašně rychle. I to zlé. Ale on se stoickým klidem řekl název své diagnózy, z níž naskakuje husí kůže. Jakoby jen stonal s rýmičkou.
Pral se, bojoval. Jenže tenhle soupeř nehraje fér.
Ján Daniel mu dnes nad ránem podlehl.
V červenci by mu bylo čtyřiasedmdesát.
Jaro buší do oken. To bílé na zeleném trávníku nejsou sněhové vločky, ale květy sněženek a bledulí. Tvrdou zemi prorazily i hlavičky devětsilů. Srdce prahne touhou složit je do kytice a vzít je do Žarnovice.
Položit na stoleček, který tam máš na zábradlí u sjezdu do depa. Odtud jsi krásně viděl na ovál. Sledoval jsi své svěřence nejen při závodech, ale i při jejich prvních krůčcích. A dával jsi mě opisovat výsledky nebo další nasazení, když jsem se někde v depu zase zakecal.
Nikdy na Tebe nezapomenu. Rozhodně nebudu jediný. A nepřestanu o ploché dráze psát dál, aby se ti to pořád líbilo. Ostatně tvé zážitky jsou stále živé. Až se jednoho dne nahoře potkáme, bude, co rozebírat.
Čest Tvojí památce. Upřímnou soustrast pozůstalým.
