Zohor – 10. února
Chodil sem jako malý kluk, když jeho bráškové závodili. V ochozech davy. Stejně jako když pomáhal u startu. Mezitím zde plochá dráha musela skončit. Šel za ní do Pardubic. Musel by v tom mít prsty sám čert, kdyby se na ovále ve svém městě nesvezl. Jeho starší bráškové dali hlavy dohromady a v červenci dvaadevadesátého získali výjimku k pořádání mezinárodního pouťáku. Úspěch byl obrovský. Stejně jako o bratru dekádu později, kdy stačilo jen zavrčet motocyklem se šroubky. Lidi prostě plochá dráha v Zohoru vábí i čtyřicet let po jejím oficiálním konci. Minulou sobotu to jasně prokázal křest knihy Davida Mackoviče.

 

Plochá dráha na stadiónu…

„Na stadión v Zohoru jsme přijeli asi půl hodiny před začátkem akce,“ vypráví Vladimír Višváder. „Začali se scházet hosté, panovala super atmosféra. Všichni byli hrozně natěšení a spontánní. Povedlo se to.“

A tak po letech plochodrážní motocykl opět burácel Zohorem. „Startoval jsem na rovince naproti startu,“ pokračuje československý plochodrážní veterán. „Provětral jsem to decentně hore a dole, tam a zpět.“

Není bohužel příliš reálné, že by se do Zohoru sport levých zatáček vrátil. „Jsem poslední, co tady jezdil na ploché dráze,“ uvědomuje si. „Před třinácti lety jsem tu trénoval na šroubkách, předtím závodil v devadesátým druhým. Lidi to mají stále zafixovaný, mají zájem, přišlo jich asi čtyři sta.“

 

…i na pódiu kulturního domu

Program pokračoval v kulturním domě, kde kniha Plochá dráha byla pokřtěna. „I tady jsem na stojánku nastartoval ležáka,“ nepřekvapuje Vladimír Višváder. „Křest byl strašně krásný. David tu knihu nejdřív dělal jako školní práci, pak získal první cenu. Není to kronika, ale fotografická kniha, hezká, zajímavá. Taková spontánní, zohorská…“