Plochou dráhu můžete mít také doma

Pro řadu diváků velkých závodů jde o běžný kolorit. Koupit si vstupenku, program a zamířit k polskému stánku se suvenýry. Sortiment je opravdu široký. Nejmenší jsou ale nejvíce zaujati malými motocykly. A nejen oni, jejich kouzlu propadli i dospělí, kteří si mnohdy postaví vlastní plochodrážní stadión v obýváku.

 

Pestré závodní pole malých motocyklů

„Figurky plochodrážních jezdců,“ usmívá se Piotr Kin, jenž suvenýry nabízí nejen v dějištích závodů, nýbrž také prostřednictvím internetových stránek https://pamiatki-kibica.pl. „Existuje jich několik typů. Nejoblíbenější jsou ty nejmenší s točícími se kolečky, kdy jde jezdce z motorky sundat.“

Modely malých motocyklů se závodníky si našly své fandy rovněž v Čechách | foto Antonín Škach

A kde se vlastně berou jejich série, nad jejichž počty by každý producent opravdových motocyklů jen vydechl závistí? „V Polsku jsou tři výrobci,“ dozvídáme se. „Všechny figurky jsou ručně malované a jsou stále dražší kvůli zvyšujícím se mzdovým nákladům. Navíc lidé, kteří je malují, stárnou a je těžké najít někoho mladého, kdo by je nahradil.“

Přitom polští producenti se mohou chlubit nejen tradicí, ale také operativností. Gary Havelock na sklonku srpna dvaadevadesátého roku slavil svůj jediný titul individuálního mistra světa jen pár hodin. A nazítří si diváci při revanši světového finále v Zielonej Goře mohli koupit jeho figurku na motocyklu včetně startovního čísla, který ve Wroclawi vezl na své vestě.

Souboje malých závodníků se odehrávají také v dětských pokojích | foto Antonín Škach

„Zhruba před čtyřiceti, padesáti lety se do Polska dostala forma na motocykly se stojatým motorem,“ říká Piotr Kin. „Byly to první motorky, které se objevily v Polsku. Tato forma je stále dobrá a výsledkem jsou motocykly se starými závodníky jako Ove Fundin, Zenon Plech, Ole Olsen a další.“

Technický pokrok neminul ani malé modely. „Když se na plochodrážce objevily ležaté motory, vznikly formy pro takové moderní plochodrážní jezdce,“ pokračuje tok našeho vyprávění. „Jsou nejoblíbenější a nejčastěji kupované hlavně dětmi. Celé je to nalakované, závodník má na břiše nálepku s vestou a vlaječku na řidítkách.“

Model GM od firmy Maisto je skvělý, stejně tak dečky Tonyho Rickardssona, jenž však v té době byl továrním jezdcem Jawy | foto Antonín Škach

Všechno lze dotáhnout k dokonalosti. „Jeden výrobce z Tarnowa vyrábí kromě malých i střední a velké figurky,“ souhlasí Piotr Kin. „Jsou velice pečlivě malované, ale jsou mnohem dražší. U středních a velkých postav lze hlavu a helmu závodníka sundat. Jsou baleny v průhledných fóliových obalech. Závodníka střední třídy je v balení umístěn na zadním kole, ale může být i na dvou.“

 

Ještě větší a propracovanější

Velcí motocykloví producenti se vlastně nikdy do výroby plochodrážních strojů nehrnuli s ohledem na nízké série. Zřejmě proto se jim vyhýbá i svět plastikového modelářství. Čestnou výjimku představuje letitý kit Jawy od Italeri, který je oproti originálu dvanáctkrát zmenšený.

Domácí dioráma plocho dráhy zkrášlí i model kropící liazky | foto Antonín Škach

Před bratru dvaceti lety firma Maisto uvedla na trh modely ledařské Jawy a GM z klasických oválů v měřítku 1:18. „Mám je na skladě a také na ně se modelují figurky,“ pochlubí se Piotr Kin. „Motocykl má dečky jako jeho originál a jezdec je speciálně vyroben modelíny.“

Jejich produkce splňuje nejpřísnější nároky. „Vyrábějí se v Gniezně,“ dostáváme další informace. „Člověk, který je vytváří, dělá menší i větší závodníky. Per Jonsson byl vysoký, proto je vyšší i na motocyklu. A třeba Erik Gundersen zase menší, takže i na modelu bude menší. Závodník se vyrábí z modelíny, která je vytvrzena a potom malovaná a následně polepená samolepkami. Vše je pochopitelně odvozeno od skutečných závodníků.“

Kropící sedm set šestku mají dodnes v Chabařovicích a za jejím volantem sedí Ladislav Šifalda | foto Štěpán Ševčík

V Polsku se evidentně vedle opravdického žužlu daří i jeho miniaturní obdobě. „V osmdesátých letech byly u nás dostupné plastové motorky,“ vzpomíná Piotr Kin. „Bývaly také k mání v malých obchůdcích se suvenýry a drobnostmi ve městech. Byly ještě menší než ty, které jsou dnes nejmenší. Kola se neotáčela a jezdce nebylo možné sundat. Nebyly ani příliš barevné, byly stříbrné. Jen přilby ve čtyřech barvách a číslo měl závodník nalepené na břiše. Bohužel se velmi snadno rozbily a už jsou dávno pryč.“

 

Náklaďáky na oválech

Nejmenší modely plochodrážních motocyklů inspirují šikovné lidičky, aby si k nim postavili také miniaturní plochodrážní stadión včetně tribun, diváků a depa. Nyní jejich dioráma dostávají vítané oživení. Společnost DeAgostini se totiž v letošním roce prezentovala se svým dalším projektem Kultovní náklaďáky minulé éry.

Na domácí ploché dráze se neztratí ani modely dakarských kamiónů | foto Antonín Škach

Vedle útlého časopisu každé číslo čtrnáctideníku obsahuje model nákladního automobilu z produkce bývalých socialistických zemí v měřítku 1:43. Československé značky pochopitelně nevyjímaje.

Masová produkce ruku v ruce s požadavkem na nízkou cenu z modelů nikdy neudělá kousky vyhledávané fajnšmekry jako výrobky jiných firem. Do prostředí domácího plochodrážního závodiště ale zapadnou naprosto dokonale.

První z nich je kropící Liaz 706 RTH. Oranžový a někdy šedivý vůz brázdil ulice našich měst více než dvě desetiletí a udržoval čistotu a pořádek.

Kamióny z Rallye Paříž – Dakar poutaly pozornost i na československých závodištích – jako na snímku při motokrosu v Litomyšli v létě 1987, ačkoliv nešlo o ostrý vůz, nýbrž doprovodný Liaz Africa | foto Antonín Škach

Tak svůj model představuje DeAgostini, jenže plochodrážní fanoušek tyto nezničitelné automobily potkával ještě dávno po jejich plánované životnosti. Ostatně v Chabařovicích tento typ slouží spolehlivě dodnes.

A pak tu jsou dakarské závoďáky Tatra 815 4×4 a Liaz 100.55 D. Co proboha mají závodní trucky z pouštního období slavné rallye společného s plochou dráhou, možná se ptáte.

Odpověď je vpravdě jednoduchá. Jejich účast změnila československý pohled na africké dobrodružství. Do té doby jej domácí média vnímala jen okrajově. A když už tak jen jako akce pro šílence a sebevrahy.

Vše se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Týdeník Svět motorů s dlouhými reportážemi o Rallye Paříž – Dakar byl beznadějně vyprodán do dvou hodin od otevření trafik. A ty se s ohledem na pracovní dobu tehdy otevíraly proklatě brzy.

Jiří Moskal se svým dakarským spolujezdcem Pavlem Záleským krotí bavoráka při SS během letošní Berounky na plochodrážním stadiónu ve Slaném | foto Antonín Škach

Bylo otázkou prestiže dostat úspěšné vozy k exhibičním jízdám na tehdejší motoristické akce. Svitavy v osmaosmdesátém pořádaly plochodrážní pohár míru a přátelství. A příjezd dakarské tatry zapříčinil, že se diváci dlouho prodírali úzkým hrdlem u vstupu, aby si koupili lístky a vůbec se dostali dovnitř.

Popularita Rallye Dakar je velká i dnes. A majitelé obou vozů si před pěti lety pozvali rovněž pardubičtí organizátoři pro doprovodnou akci během evropského šampionátu jednotlivců. Proč by se tedy nemohly vyjímat také na závodišti ve vašem obýváku?

A co víc. Jiří Moskal, který svůj liaz jako první Čech v pětaosmdesátém dovedl až do Dakaru, pravidelně startuje v rallye revivalech Eduarda Patery. Jeho Show Sections se pravidelně konají také na slánském stadiónu. Legendární líza s číslem 627 renovovaná Petrem Pourem zde účinkuje v úloze předjezdce. Její tehdejší pilot krotí žlutý bavorák a po jeho pravici sedí jeho dakarský navigátor Pavel Záleský.