Březnové sluníčko rychle rozpouštělo ledové zrcadlo mělického Becher Cupu. Mezi šesti ledaři, kteří se rychle loučili s krátkou sezónou, nechyběl ani Jan Klauz. Jeho excelentní výkony vyprovokovaly přítomné k poznámkám o létech závodní praxe. Samozřejmě jejich základem byl věk pětapadesátiletého borce, který však fakta o své závodní kariéře uváděl na pravou míru. Magazín speedwayA-Z příběh motorkáře, jehož do sedla plochodrážního motocyklu přivedla touha po řídítkách, zpracoval.
Topič jezdil na Havranu
„V roce 1981 jsem si koupil svoji první Yamahu RD 350,“ vrací se Jan Klauz zpátky ve svých vzpomínkách ke dni, kdy si splnil svůj motorkářský sen. V sedle cestovního motocyklu také absolvoval své první závody. Československo před pětatřiceti lety zasáhla vlna motocyklových sprintů na 400 metrů. Vrchol představovaly dragstery, ovšem v tehdejší terminologii raději oficiálně nazývané speciály, aby nepřipomínaly svět na západní straně železné opony. Avšak v pestrém startovním poli našly své místo i silniční či motokrosové závodní motocykly stejně jako cestovní stroje. A tak se třeba vedle Antonína Švába v sedle speciálu mohl objevit kupříkladu i šestnáctiletý teenager s mustangem, na němž jezdil přes týden do školy.
O sprintech se tehdy dozvěděl i Jan Klauz. „Jezdilo se to v Tachlovicích,“ vzpomíná. „Tam jsem jel svůj první sprint. Jeden rok jeden závod, druhej‘ rok druhej‘. Pak jsem už nejel, v třiaosmdesátým jsem se oženil a odstěhoval se do Divišova. A kam jinam jsem moh‘ nastoupit?! Do Jawy, motorkář přece nepůjde k houskám (smích).“
Jan Klauz podepsal pracovní smlouvu jako topič, ale v hlavě se mu stále proháněly motocykly. „Pan Červinka mi nechal rám z leďáka,“ přibližuje okolnosti zrodu svého prvního motocyklu. „Z toho jsem si postavil první dragstera. Říkali mu havran. Nic moc, na příští rok jsem to předělával. Udělal jsem další šestistovku, Venca Vítků mi okop‘ rám podle Tondy Švába. Vzal jsem do Jawy starej‘ rám a odnes‘ si novej‘, jinak to snad ani tenkrát nešlo.“
Další speciál brzy následoval. „Druhého dragstera jsem postavil v kotelně,“ vypráví. „Byl lepší a rychlejší. Standa Dvořák mi pomoh‘ s šestistovkovým motorem, dělal je na sajdy. Dragstery jsem jezdil tři roky, z toho dva roky dělal v Divišově, ale pak šel zpátky do Prahy. Byly tam lepší prachy.“
Shodou okolností ho však změna bydliště přiblížila více k ploché dráze, by opustil městečko proslavené především výrobou plochodrážních motocyklů. „Nejdřív jsme bydleli na Petřinách, ale pak jsme se přestěhovali do Miškovic u Čakovic,“ vysvětluje. „Seděl sem u baráku, slyším motorky a říkám, že je zle.“
Jan Klauz nelenil a záhy se na čakovický ovál vypravil, jestli by mohl zkusit plochou dráhu. „Řekli mi, že to nejde, že jsem starej‘,“ připomíná svá tehdy se blížící Kristova léta. „Tak jsem se zeptal, jestli se můžu svýzt na svý vlastní motorce. To nebyl problém. Tak jsem s nima začal trénovat a pak začal jezdit svý závody.“
Každá jízda na motocyklu je hezká
Dnes se šikovní čtrnáctiletí plochodrážníci nemohou dočkat svých patnáctých narozenin, aby konečně mohli začít závodit v sedle plnokrevného motocyklu. Své by o tom mohli vyprávět kupříkladu Eduard Krčmář, Daniel Hádek, Michal Škurla nebo v poslední době Michaela Krupičková. Janu Klauzovi ovšem v devětaosmdesátém, kam jsme se v našem vyprávění dostali, bylo dvaatřicet.
„Hned mi začali říkat dědku,“ vybavuje si čakovickou atmosféru. Byla sobota 15. dubna 1989 a do Březolup dorazilo devětadvacet borců tehdejšího českého výkonnostního středu, aby se ve dvou závodech střetli o šestnáct postupových míst do přeboru ČSR. Hrdina našeho vyprávění skončil ve skupině B na posledním čtrnáctém místě, když jeden bod spíše utrpěl, než vybojoval. Na svůj plochodrážní debut však dodnes nezapomněl.
„Šel jsem na držku hned v první jízdě,“ směje se dnes s patřičným časovým odstupem. „Nemohlo se trénovat, jenom junioři museli, ale ty jdeš do toho naostro. Pěkně jsem si nabil hubu. Jeden bod, to je strašný. Ale snaha se cení a už mi taky nebylo dvacet.“
Nicméně plochodrážní drápek byl zachycen a Jan Klauz se vcelku pravidelně objevoval v sestavě Čakovic, které tehdy vesměs uzavíraly první ligu. Závodění na oválech mu přitom kompenzovalo svezení na pořádném cestovním motocyklu, na nějž se mu tehdy nedostávaly finance.
„Každá jízda na motorce je hezká,“ filozofuje. „Neměl jsem v mládí podmínky závodit. Jezdil jsem na různejch‘ šuplíkách. A tady byla šance. Plochá dráha v tý době byla nejdostupnější, protože tě to nic nestálo. Stavěl jsem barák, a kdybych k tomu jezdil motokros, nešlo by to. Když jsem prodal tu svou první Yamahu, šetřil jsem dalších deset let na novou. A tak jsem si to kompenzoval, že jsem šel závodit na plochou dráhu. Všichni mi říkali, že mám zahnojený motorky a já jim odpovídal ‚tak to zkuste stavět barák a uvidíte‘.“
Otcova plochá dráha nešla spojit se synovým motokrosem
Atmosféra v Čakovicích byla neopakovatelná a mnozí pamětníci dodnes litují, že skvělá dráha na severním okraji Prahy patří už jen do plochodrážní historie. „Fůra srandy tam byla,“ září Jan Klauz ještě dnes. „Do Čakovic se chodilo kvůli srandě a ježdění. Ti, co trošku jezdili a vyrostli, odešli do Rudý hvězdy. A ta první liga byla pro nás ostatní optimální.“
Přišla sametová revoluce a do Čakovic se vrátil Vladislav Hudák. „Doba s ním byla krásná,“ říká Jan Klauz. „Byla amnestie a jeho pustili z lochu, za komunistů ho zavřeli za veksl. Přišel jezdit k nám do Čakovic. Když to rozvěsil, zavolal si rovnou do Divišova pro novej‘ rám. Teď jezdí pod Hell’s Angels, nedávno jsme se potkali na jednom srazu.“
Časy s Vladislavem Hudákem však byli příliš krátké, protože bohémský závodník se dostal do křížku se zákonem díky loupeži Picassových obrazů z Národní galerie. Nicméně i škvárová kariéra Jana Klauze se chýlila ke svému konci, který ovšem nenastal za tak dramatických okolností jako v případě jeho týmového kolegy.
„Škvára by se dala jezdit pod podmínkou, že by byly prachy a byly by motory,“ filozofuje. Jinak tě to odradí. Ale já skončil, když mladej‘ začal jezdit motokrosy a nebyl na oboje čas. Ale byly to krásný roky. Jeli jsme třeba s Avií do Kopřivnice. Já byl na matraci, protože mě přejeli v Divišově. Mladej‘ spal v tom košíku, jak je na zavazadla. Byli jsme mladší a tolik to nebolelo.“
Onen zmiňovaný závod v Divišově bylo semifinále mistrovství republiky dvojic počátkem června 1991. Čakovice nastoupily ve složení Ladislav Černý, Jan Boháč a Jan Klauz. Ten se z role náhradníka dostal do akce hned na druhou jízdu, jelikož se v té první zranil Ladislav Černý. Jenže vzápětí skončili v sanitce i zbývající dva z čakovické sestavy. A závod za pražský tým musel dokončit Jiří Petrásek, jenž původně nastoupil jako náhradník k Robertu Rálišovi a Vladislavu Hudákovi v sestavě GRS Liberec.
„Bylo to daný tím, že jsme měsíc nejezdili,“ vysvětluje Jan Klauz. „Přijeli jsme na dvojky. „Dráha blbě nakropená. Šel jsem na držku a Honza Boháčů mě přejel a zlomil si ruku. Já měl těžkej‘ otřes mozku a zvalchovaný žebra. Ještě jsem v tý době kouřil a to jsem nemoh‘ tři měsíce ani zakašlat. Docela nešastnej‘ pád. A všechno v trapu, hlava by to vzala, ale nejsi vyjetej‘, v Kopřivnici mě bolela žebra, nemoh‘ jsem to udržet. Ale to už jsem to balil, mladej‘ už měl Kawu. Sezónu jsem odjezdil a začli jsme jezdit motokros. A tím jsem skončil se vším. Čtyřikrát tejdně s ním trénovat, to už by asi nešlo dělat nic jinýho.“
Plochodrážní důchod trval třináct let
V duchu své motorkářské filozofie se Jan Klauz kromě klasické škváry věnoval i dlouhé a ledové ploché dráze. Poprvé do obou disciplín naskočil v sezóně 1990, aby v jednadevadesátém všechny zaskočil šestým místem z ledařského šampionátu republiky.
„Přišel za mnou Míla Verner,“ vypráví. „Jestli bych nešel do střediska. Ale já řek‘, že ne. Že mi Čakovický koupili motorku a že od nich neodejdu. A tak jsem se nikam nedostal.“ V souvislosti se startem motokrosové kariéry syna Petra šla stranou nejen škvára, kde roku 1992 absolvoval jediný ligový závod, ale vzápětí i dlouhá a ledy. Na nich závodil naposledy v třiadevadesátém, kdy k dvojlístku pardubických a svitavských pořadatelů s mítinky ve Svratouchu a Dolním rybníku ve Svitavách přibyla i Kopřivnice.
Na Větřkovické přehradě tehdy seriál začínal a mrazy se rozhodně za arktické hodnoty vůbec nestyděly. „Trošku jsem přibral a pod kůži se mi vešly jenom slipy,“ vzpomíná Jan Klauz na patnáct stupňů pod nulou v Kopřivnici. „Přijel jsem z rozjížďky, přinesli mi kafe a já ho hned kop‘ do sebe. Měl jsem blbý kolo a moc mi to nešlo.“
Problémům nebyl konec ani při pokračování ve Svratouchu. „Řídila manželka Iveta,“ líčí Jan Klauz. „Řídila, řídila… Byli jsme asi čtyřicet kiláků od Svratouchu, přijeli do ostřejší levý zatáčky a už jsme se váleli. Přišel pán s lopatou, vozejk‘ s motorkama jsme nechali na silnici, vyházeli jsme si cestu sněhem a objeli to přes vesnici. Do rozbitejch‘ dveří jsme dali vaák a pokračovali do Svratouchu.“
V závodě obsadil šestou pozici. „Svratouch se mi líbil nejvíc,“ říká i po letech. Seriál ledařského mistrovství republiky v roce 1993 vyvrcholil ve Svitavách. „Tam Jirka Petrásek udělal titul,“ usmívá se. „Večer jsme ho nesli ze sálu jako prkno a on druhej‘ den udělal titul.“
Jenže Jan Klauz ten den závodil naposledy. „Jezdil jsem s mladým na motokrosy,“ vysvětluje svůj tehdejší konec. „Až do jeho patnácti. Já nejezdil vůbec a měl absák.“ Jenže na věčné časy tady nebyl ani Sovětský svaz.
Comeback se trefil do renesance českých ledů
Jan Klauz se s koncem kariéry trefil přesně do nešastného období českých ledů. V sezónách 1994 a 1995 nedovolilo špatné počasí uspořádat vůbec žádný závod. V následujících dvou letech se šampionát konal, avšak když se v únoru 1997 rozjížděli ledaři domů z kopřivnické Větřkovické přehrady, nastala dokonalá doba temna.
Není počasí, není led, nejsou pořadatelé, není vhodný rybník. Podobné argumenty bylo slýchat až do ledna 2005, kdy tehdejší divišovský šéf Milan Hajný se svou partou připravil mistrovský podnik přímo na ploše stadiónu na plochou dráhu. Svým příkladem strhnul i ostatní pořadatele a především závodníky. A roku 2006 se do akce vrátil také Jan Klauz.
„Rozved‘ jsem se,“ líčí okolnosti, které ho vrátily za řidítka ohřebovaného speciálu. „Bydlel jsem na chatě. Začal jsem jezdit k Jirkovi Petráskovi a tam to začalo. Měli jsme od něho motorku a s mladým jsme jezdili trénovat.“
Poprvé se Jan Klauz širší veřejnosti představil v půlce ledna při tréninku na rybníku Hrádek poblíž Pardubic, kde se vedle něj a Jiřího Petráska po ledové ploše proháněli ještě osečenští Jan Pecina a Martin Běhal. Své motocykly půjčili i dychtivým plochodrážníkům, takže se na led postupně dostali i Marián Jirout, Matyáš Hlaváček, Pavel Fuksa a Vladimír Višváder . O čtrnáct dnů později však tréninkové svezení v Divišově po boku Jana Klatovského a Jiřího Petráska skončilo pádem.
„Nakopalo mě to a já si narazil kostrč,“ vybavuje si Jan Klauz detaily. „Potom se jely závody, já nemoh‘ ani sedět, natož pak jet. Cpal jsem si pod kombinézu molitan.“ Jako náhradník zasáhl do divišovského Golden Spike, druhý den měl na programu šampionát republiky, který vyvrcholil o týden později v Českých Budějovicích. „Tam mi to nejelo,“ vzpomíná. „Motorka byla pořád podtočená.“
Bez závodů se nedá vydržet
Dvě mírné zimy opět nechaly český termínový kalendář v letech 2007 a 2008 bez ledařských závodů. Nanovo vše vypuklo až před třemi léty. Jan Klauz ovšem nefiguroval ani v mistrovství republiky jednotlivců, ani v nově vzniklých družstvech. Jenže v Osečné konečně dotáhli záměr uspořádat své vlastní závody. Dráha na louce pod starým cihlovým komínem, na němž v létě sídlí čapí rodinka, se během závodu šampionátu družstev zdála zahraničním závodníkům příliš nebezpečná s ohledem na blízké stromy a potok.
Když koncem února zrušili v sobotu pokračování individuálního mistrovství republiky v Růžené, cizincům se do Osečné v neděli příliš nechtělo. Parta místních nadšenců ovšem nechtěla nechat připravený ovál jen tak roztát. Zdařilým kompromisem se stal neoficiální závod o starostův pohár. Zbývala vyřešit jediná maličkost. Kde vzít závodníky.
Pár telefonátů rozpoutalo stejnou řetězovou reakci, jenž se odehrává v částicích radioaktivního uranu. K ledům se vrátil Radek Hutla, který přivedl s sebou později i syna Lukáše. A nabídce Jana Peciny neodolal ani Jan Klauz, jehož syn Petr dokonce stanul na nejnižším stupni vítězů.
„A tím to začalo nanovo,“ komentuje dopady jednoho podmračeného únorového odpoledne hrdina našeho vyprávění, jemuž tehdy finálová rozjížďka unikla o pouhé dva body. Nicméně stejně jako před lety se veškeré dění odehrávalo ve prospěch synova závodění.
„V roce 2010 jsem řek‘, že už nepojedu,“ vysvětluje Jan Klauz další ze svých absencí ve výsledkových listinách. „Ale další sezónu jsem už zase jel na starý motorce. Poslední rozjížďku v mistráku jsem si půjčil motorku od mladýho. Zalíbilo se mi to, že se s tím tolik nepereš. A tak jsem si taky pořídil novou a teď mám na příští sezónu objednaný kola. Doplatil jsem dluh, trochu jsme se s Tondou Klatovským zmazali a teď se těším na novou sezónu. Abychom měli s mladým stejný motorky, řek‘ jsem, že chci novej‘ nachromovanej‘ rám.“
Šedesátka není žádný limit
Zní to neuvěřitelně, avšak životní sezóna Jana Klauze přišla až letos, kdy v září bude muset dlouho plnit plíce, aby jedním dechem sfouknul pětapadesát svíček na narozeninovém dortu. Se synem Petrem skončili třetí v domácím šampionátu družstev, přičemž lepší výsledek jim vzala jenom obrovská smůla.
„Prosrali jsme si to sami,“ nehledá ovšem žádné výmluvy. „Závady. Prostě to tak je. Takový přiblblý závady. A na to dojedeš.“ Přitom na sezóně dokáže najít i pozitiva. „Letos jsem si pozávodil dost,“ říká. „Odjel jsem pět závodů. To jsem neodjel ani za celou svou kariéru, ani když mi bylo třiatřicet.“
Velký dojem v něm zanechal premiérový start na umělé dráze, když v Drážďanech v březnu zaskočil za svého zraněného syna Petra. „Bylo příjemný jet chvilku stejně rychle jako Serenka,“ svěřuje se. „Nebo na Hamru bejt‘ před Zornem, i když nás pak předjel. Letos jsem dobře startoval, ale potom se mi na Hamru nepovedli jednotlivci. Připadal jsem si, že na tom sedím poprvý.“
Řeč se logicky stáčí na další pokračování závodní kariéry. „Když to půjde, budu jezdit klidně i dál než do šedesáti,“ říká Jan Klauz bez obalu. Jenže ještě před podzimním soustředěním v Rusku, kam by se rád podíval, ho čekají mnohem méně příjemnější záležitosti.
„Teď budu tři měsíce doma,“ vzdychá. „A tejden ve špitále, to tam snad chcípnu.“ Příčina zdravotních potíží Jana Klauze tkví v loňském závodě v Mělicích. „Nakopalo mě to, když jsem jel s Ebnerem,“ vysvětluje. „Křuplo mi v zápěstí, ale nejdřív to bylo v pohodě. Potom jsem však neunes‘ ani kufřík s brejlema. Ve špitále mi řekli, že to nic není, dali mi to do gypsu. Když měl kluk teďka to rameno, jel jsem s ním k doktorovi, aby mi řek‘, co s tím je. Bylo to zlomený a jak to nezfixovali, blbě to srostlo, udělal se pakloub a pořád to bolí. Ale už teď se těším do Ruska.“
Plochodrážní kariéra Jan Klauze (narozen 19. září 1957):
| 1. liga: | ||
| 1989 | Čakovice | 5. ve skupině A |
| 1990 | Čakovice | 5. ve skupině A |
| 1991 | Čakovice | 4. |
| 1992 | Čakovice | 4. |
| MR na dlouhé dráze: | ||
| 1990 | Mariánské Lázně | 18. |
| 1991 | Mariánské Lázně | 15. |
| 1992 | Mariánské Lázně | 18. |
| MR na ledové dráze: | ||
| 1990 | Svratouch | 10. |
| 1991 | Svitavy, Svratouch | 6. |
| 1992 | Svitavy, Svratouch | 11. |
| 1993 | Kopřivnice, Svratouch, Svitavy | 10. |
| 2006 | Divišov, České Budějovice | 15. |
| 2011 | Růžená, Hamr na Jezeře, Hamr na Jezeře | 21. |
| 2012 | Hamr na Jezeře | 12. |
| MR družstev na ledové dráze: | ||
| 2011 | Hamr na Jezeře, Mělice, Růžená | 8. (s Markem Uzzellem) |
| 2012 | Růžená, Mělice, Kopřivnice | 3. (se synem Petrem) |
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Eva Palánová, Jiří Havlíček, Lubomír Hrstka, Jan Janů a archív autora
