Mít staršího sourozence, který se už okolo své dvacítky etabloval mezi československou plochodrážní elitou, se zdá být pořádné terno. Rady, zkušenosti, sem tam zapůjčený motocykl nebo jiné vybavení se hodí a vy jdete nahoru. Jenže když máte jít na vojnu, pražská Rudá hvězda zrovna žádné brance nebere. Emil Ondrašík u ploché dráhy stejně zůstal, a než jej na konci roku 1979 zlákala Kopřivnice, oblékal vestu AMK Březolupy. Jakoby dal zapravdu filmovému režisérovi Stanislavu Strnadovi, že slavný plochodrážník vskutku může mít mladšího prima bráchu.
Březolupská šedesátka aneb historie ploché dráhy na slovácké návsi
Než se roku 2021 slavilo šedesáté výročí od prvního plochodrážního závodu v Březolupech, jednatel klubu Josef Mizera prvně vyslovil myšlenku zpracovat knižně dějiny sportu levých zatáček na Slovácku. Výsledek se nedostavil úplně do roka a do dne dle původních záměrů. Ale jak se v kraji říká, slíbené platí až třicet let. Každopádně již brzy otevřete knihu, jejíž obálka je stejně modrá jako boxy v březolupském depu, abyste si vůbec poprvé přečetli kompletní příběh zdejší ploché dráhy z pera motoristického novináře a spisovatele Antonína Škacha a z úst dvacítky zdejších výrazných osobností.
Asfaltová polemika
„Byl jsem nejmladší sourozenec,“ vrací se Emil Ondrašík do svého dětství. „Brácha začal v patnácti letech chodit do Březolup na tréninky. Tatík tomu fandil, byl předseda JZD. Půjčil mu třeba traktor, ať jede smykovat. Přitom měl hlavu v pejru, aby ho nechytili, protože Petr samozřejmě ještě neměl řidičák.“
O čtyři roky mladší Emil po závodním motocyklu pochopitelně pošilhával také. „Na Petra jsem se chodil dívat,“ přikývne. „Ale on v devatenácti letech odešel do Prahy. Mě brali, že jsem prostě jeho brácha. Ty budeš taky jezdit! A hotovo.“
Brzy se na březolupském stadiónu objevovala parta mladíků. „V tom se angažoval pan Kučera,“ vysvětluje hrdina našeho příběhu. „Dotáh‘ partu z Gottwaldova, Pepíčka Trojáka, Milana Chlupa, Honzu Matýska, ten ale byl z Přerova, všichni se znali z učiliště s jeho Standou.“
Stanislav Kučera starší plochou dráhou žil. „Byl šéf technických služeb v Gottwaldově,“ vzpomíná Emil Ondrašík. „Hodně nám pomáhal, pokud byla potřeba grejdr nebo válec. Když někde cestáři spravovali cestu, dala se jim flaška a oni šli k nám na ovál spravit asfaltový povrch. Vymetli jsme díry a oni je zalepili.“
V době jeho plochodrážních začátků patřily Březolupy mezi ovály s asfaltovým povrchem. „Upravoval se dobře, ale jezdit na tom nikdo nechtěl,“ přibližuje postoj generace začínající kariéry počátkem sedmdesátých let. „V Břeclavi jsi musel mít holou gumu a bez plného plnu jsi to do nájezdu neurval. Zdeněk Kudrna z toho byl nešťastný, chodil za námi, jak to děláme, jemu to vůbec nešlo.“
Závodníci z klubů s asfaltovými drahami měli na těchto tratích výhodu. „Než se soupeři rozkoukali, my už měli tři trojky,“ směje se Emil Ondrašík. „A Zdeněk Kudrna dva pády. Věděl o mně jenom, že jsem Petrův brácha, a že jezdím na holé gumě. A za takovým ořezávátkem jako já si chodil pro radu. Jenže pak asfalt zakázali a my přestali být vynikající.“
Nicméně každý líc má i svůj rub. „My zase měli problémy někde jinde,“ souhlasí Emil Ondrašík. „Třeba v Kopřivnici, tam to bylo dlouhé. A vidíš, nakonec jsem tady skončil…“
Vstříc generační výměně
Příběh Emila Ondrašíka na stránkách naší knížky ještě ani zdaleka ke svému konci nedospěl. „Když jsme přišli, závodili ještě Miloš Plzák, Karel Trlica, Alois Jarolím, Zdeněk Smoček, Jan Suchánek,“ otáčí bývalý březolupský závodník tok svého vyprávění nazpět. „Už končili a byli rádi, že přišla výměna generací. Z těch starších zůstal jen Venca Zajíc.“
A jaké byly vlastně úplně první závodní krůčky? „Dostal jsem motorku, o které jsem věděl celkem hovno,“ netají se. „Ale bylo nás víc a tak se člověk ptal. Měli jsme šikovného mechanika Viléma Šperku, pak dělal v Rudé hvězdě. On se jmenoval Zdeněk, ale v Březolupech mu nikdo jinak neřekl než Vilém, a když narukoval do Rudé hvězdy, nikdo nechápal, proč na něj Březolupáci volají Viléme. Připravoval nám motory, tehdy ještě nebylo žádné ladění, dvouventil byl jednoduchý. Se čtyřventilem jsem se setkal až později.“
Ostatně zkraje sedmdesátých let se plochodrážní motory se čtyřventilovým rozvodem ještě ani neprodukovaly. „Před čtyřventilem jsme měly langhuby,“ rozhovoří se Emil Ondrašík. „Byly měkké, nasadil jsi plyn, chytlo se to, hezky se to rozmotávalo. Startovalo to, hezky se s nimi jezdilo. Se čtyřventily to nebylo takové dobré svezení, motor byl ostrý.“
Klubový mechanik byl k nezaplacení. „Vilém mi pomohl s motory, rámovinu jsme si dělali sami a hlavně jsme všechno fasovali,“ přibližuje Emil Ondrašík dobovou praxi. „Na zámku byl sklad, dostal jsi lamely, gumy, prostě všechno. Nic tě to nestálo, dostával jsi deset korun za bod. Za sedmdesát korun, které jsi třeba vyjel, jsi zaplatil sobě a mechanikovi jídlo. A ještě ti dvacka zbyla. To byly jediné náklady, co jsi měl.“
Nicméně vývoj se nezastavil. „Později začaly perleťové blatníky, za ně chtěli sto marek,“ pádíme zase časem o něco dopředu. „Já na to ale nebyl a měl jsem je, až když mi je brácha dal. Když jsem ale spadnul, měl jsem zase ty plechové. Kdo měl perleťáky, dával si bacha a přestal se převracet na startu, aby si drahé blatníky nezničil.“
Výstavní kuriozita
S připraveným motocyklem se Emil Ondrašík mohl na březolupském ovále pustit s partou ostatních kamarádů do poznávání sportu levých zatáček. „Trénovali jsme na tajňačku od šestnácti, než jsme dostali řidičák, závodit jsme mohli až od sedmnácti,“ přiznává. „Žádná hvězda jsem nebyl, vezli jsme se nastejno. Celkem rychle jsem se naučil smyk. Když je skupinka kamarádů, hecují se, je to lepší, než když začínáš sám.“
Ačkoliv si noví adepti sportu levých zatáček nemohli stěžovat na své vybavení, nebylo všechno snadné. „Když jsem začínal, byly problém plechové boty,“ vrací se Emil Ondrašík do svých sedmnácti. „Musel jsi mít svářečku a plyn, aby sis je vyrobil.“
Čas od času osud přihrál nevídané šance. „Doma v Šarovech nám dělali ústřední topení, přijel plynař a rozdělal si bomby, já mu šel pomáhat a on pak odjel na oběd,“ přesvědčuje Emil Ondrašík, že čin byl dílem okamžiku. „Měl jsem v garáži dva plechy. Rychle, než se chlap vrátí, udělám si plechovku! Ve spěchu jsem na plechy namaloval obrysy a zespodu navařil patky, ať je to tvrdé. Bota vážila dvě kila a vypadala hrozně. Všichni se mi smáli.“
Posměchem se začínající závodník nemohl nechat odradit. „Strčili mě na dráhu,“ dostává se k humorné pointě. „Bylo mi divné, že zatáčím na druhou stranu. Pak jsem zjistil, že jsem si plechovku udělal na pravou nohu! A to jsem měl takovou radost, že jsem si ji stačil vyrobit, než se ten plynař vrátil. Ještě jsem na dvorku narychlo všechno hasil, ať nic nepozná. Asi jsem jediný plochodrážník, co si udělal plechovku na pravou botu!“
Takový unikát ovšem nesešel ze světa jen tak. „Dlouho visela v dílně, co jsme měli v hangáru jako odstrašující příklad,“ líčí Emil Ondrašík další osudy jedinečné plechové boty. „Chlapi tam spravovali náklaďáky, co vozily štěrk a vydělávaly Svazarmu. Společně jsme si navzájem překáželi.“
Dva diametrálně odlišné závodní debuty
První závod sedmnáctiletého Emila Ondrašíka na podzim 1972 byl vpravdě netradiční svým dějištěm v Moravských Budějovicích. „Přijel pan Kučera s roburem s plachtou,“ vybaví si okamžitě. „Naložil nás na korbu. Byla zima, oblékli jsme si vaťáky a on nás tam dovezl jako exoty.“
Městečko ve zvlněné krajině na okraji Českomoravské vrchoviny na říčce Rokytce je proslulé spíše svou historií a památkami než závody na ploché dráze. „Byly tam nějaké oslavy a oni chtěli udělat plochou dráhu,“ poslouží Emil Ondrašík s dalšími detaily. „Měli představu, že na atletickém stadiónu pojedeme ve čtyřech. Mělo to však jen šest, osm metrů na šířku, navíc tam byl rantl, který každý chytil hákem a kutálel se. Tři závodníky odvezli už po tréninku. Myslím, že Venca Zajíc si tam udělal kličku.“
Osud závodu proto visel na vlásku a Emil Ondrašík za těchto okolností nelitoval, že se jeho ostrý vstup na ovály odloží. „Říkali, že tady závodit nepůjde,“ pokračuje ve svých vzpomínkách. „Ale přišlo dost diváků. Pořadatelé proto vzali krumpáče a srovnali trať do roviny. Nakonec se jelo, o vítězství byl rozjezd, Jarolím, co měl už padesát let, a Jožka Tóth. Já dělal tak osm bodů, ale Jarolím tam jel hroznou střelbu a lidi mu fandili.“
Roku 1973 už Emil Ondrašík závodil regulérně a s vestou z Břeclavi zkraje dubna na domácím ovále vstoupil do první ligy svým prvním bodem. „Do Břeclavi jsme jezdili rádi,“ říká. „Spalo se v kempu, dráha byla jeho součástí, kdo chtěl, dělal motorky už od rána. Dopoledne byly tréninky, závody odpoledne a mezitím všichni lidi z depa byli spolu. Kolikrát jsme v kombinézách šli i na oběd, jen jsme si z nich ometli škváru.“
Plochodrážní svět se před čtyřiceti, padesáti lety netočil tak zběsilým tempem jako v současnosti. „Na závody jsme jeli o den dříve,“ popisuje Emil Ondrašík. „Na místě jsme přespali, ráno byl trénink, odpoledne závod. A druhý den znovu někde jinde, jezdilo se hodně o víkendech. Žili jsme spolu jako plochodrážní rodina. Všichni jsme si pomáhali.“
Starší bratr pomáhá vyhrát, ale na zařízení vojny je krátký
První polovina sedmdesátých let začala psát nejobjemnější knihy československých plochodrážních kronik. Roku 1974 bylo prvně vypsáno mistrovství republiky juniorů do jednadvaceti let v podobě, v níž existuje dodnes. I když ono vlastně odstartovalo již o rok dříve, v Pardubicích den před Zlatou přilbou uspořádali juniorský závod, byť ještě ne o Zlatou plaketu či stuhu, Čakovice zase koncem října zažily rovnou čtveřici kontrolních závodů juniorů.
„Soustředění v Čakovicích bylo fajn,“ ujímá se Emil Ondrašík opět slova. „Bylo nás víc a bafuňáři měli určit nominaci do mistrovství republiky. Školil nás tam pan Kasper. Bylo hodně pádů, takže z nominace nebyl nikdo vyřazený, protože ti vyřazení se vlastně vyřadili sami. Každý se totiž chtěl ukázat. Přijela sanitka z Bulovky, ať už toho ježdění necháme, protože nestíhají.“
Juniorský šampionát Československa trval od konce dubna do počátku září 1974. Navštívil osm stadiónů a přinesl titul Jiřímu Jiroutovi z Pardubic, toho času ovšem v zeleném sukně v pražské Rudé hvězdě. Emila Ondrašíka stupně vítězů míjely s výjimkou červnových Čakovic, které vyhrál bez ztráty jediného bodu.
„V junioráku jezdila spousta dobrých kluků, byly to celkem dobré závody,“ hodnotí s odstupem času své závěrečné sedmé místo. „Do Čakovic přijel můj slavnej bratr. Já měl bobky, nechtěl jsem ho zklamat, řídil jsem se dle jeho pokynů, až jsem vyhrál.“
I když popravdě zase tak jednoduché to nebylo. „Poslouchal jsem ho v té přilbě, pak jsem jel na start a sám sebe se ptal, jak to říkal?“ pokračuje Emil Ondrašík. „Pak za mnou chodili pochlebovači. Ty jsi dobrej, ty budeš jednou ještě lepší než brácha! Ale mně to bylo jedno, byl jsem rád, že jsem vyhrál.“
V devatenácti ovšem Emil Ondrašík řešil klíčovou otázku, co bude s plochou dráhou během dvou následujících let. „Jak jsem to měl s vojnou?“ vytuší otázku. „To bylo zapeklité, brácha byl v Rudé hvězdě, říkal, že by mi tam pomoh‘. Rudá hvězda byla tehdy alfa a omega. Z Březolup jsme ale šli na vojnu čtyři, ještě Standa Kučera, Pepík Troják a Milan Chlup. Rukovali jsme ve stejný den na podzim 1974. Ale ten rok Rudá hvězda nebrala vůbec nikdo, snižovaly se stavy.“
Podvůdek nelze opakovat donekonečna, navíc přichází tragédie
Rudá hvězda se svými nadstandardními možnostmi skutečně bývala skvělým odrazovým můstkem pro úspěšnou plochodrážní kariéru. Jako příklad mohl sloužit nejen Petr Ondrašík, ale kupříkladu Jiří Svoboda. Ten se na vojnu do pražského klubu v pětasedmdesátém dostal díky přímluvě svého slavného tatínka, jehož slovo mělo ve sportu levých zatáček stále obrovskou váhu. Šanci popadl za pačesy a z průměrného ústeckého jezdce se vyšvihl až do reprezentace.
Odchodem čtyř závodníků však vyvstal problém pro Březolupy, které by se v první lize anno domini 1975 musely obejít rovnou bez čtyř závodníků. „Někdo nám zařídil, že půjdeme do Pardubic, kde nás budou na závody uvolňovat,“ líčí Emil Ondrašík. „S Pepíkem jsme narukovali na Hůrku. Vojna jako řemen, za sedm měsíců jsem se nedostal ani na vycházku. Standa byl ve Fučíkárnách, Milan Chlup na letišti. Vozil tam papaláše, zatímco my šůrovali chodby.“
Ani s uvolňováním na závody to nebylo tak žhavé. „První závody jsem měl jet mistrovství republiky v Ostravě,“ vzpomíná tehdejší vojín základní služby. „Brácha poslal na útvar telegram, že mi umřel tatík. Nebyla to pravda, ale šel jsem za velitelem, ukápl slzu a on mi dal mimořádný opušťák.“
Z kasáren hurá na nádraží na první rychlík směr Přerov! „Rychle jsem doma ometl motorky od kuřinců a jel do Ostravy,“ líčí Emil Ondrašík. „Tam byl šílený sjezd dolů z depa na dráhu, plechové bariéry, ale nádherný stadión a přišlo hodně diváků. V tréninku odvezli tři lidi a já se modlil, ať se mi nic nestane. Poslední jsem nebyl, závodil tam i brácha a Jan Holub, ten ještě jezdil s jednadvacítkou volhou.“
Podobné kousky nešlo provádět do nekonečna, důstojníkům by bylo nápadné, kdyby každý týden v rodině Ondrašíkových z Šarov někdo umíral. „Neměli jsme šanci se na závody dostat,“ souhlasí Emil Ondrašík, jenž ostatně druhou polovinu semifinále mistrovství republiky 1975 prožil v pardubických kasárnách. „Nakonec přišel rozkaz z ministerstva obrany a převeleli nás do Přáslavic u Olomouce. Byla to práce Březolup, ať můžeme jezdit první ligu. Všichni tři jsme se tam dostali, akorát Milan Chlup zůstal na letišti v Pardubicích.“
Idylka skončila tragicky v sobotu třináctého září v Kopřivnici! „Zasáhla do toho nešťastná událost s Pepíkem Trojákem,“ mrazí z hlasu Emila Ondrašíka ještě dnes. „Byl to můj nejlepší kamarád, byli jsme spolu i na jedné rotě. A on se mi zabil před očima!“
Tragédie vojáka základní služby se pochopitelně nemohla obejít bez následků. „Na vojně z toho byla hned mimořádná událost a vyšetřování,“ dokládá Emil Ondrašík. „Zastavili nám trénování, přestali nás pouštět na závody a podmínky byly celkově horší. Až na posledního tři čtvrtě roku nás se Standou Kučerou převeleli do Uherského Hradiště.“
Vojna může být i kojná, ale civil je civil
Roku 1976 se Emil Ondrašík zase mohl zúčastňovat plochodrážních závodů jako před vojnou. „Co jsme si napsali, vyšlo nám v rozkaze,“ libuje si. „Vymysleli jsme si týden soustředění v Březolupech, ale místo toho jsme leželi s holkama u jezer v Ostrožské Nové vsi. Na večeři jsme chodili do kasáren, abychom ušetřili, ale nakonec jsme si vzali i diety.“
Oba dva byli platnými členy březolupského týmu v první lize, jezdili i ostatní mítinky československého kalendáře, ale svému klubu byli užiteční i jinak. „Vojna to byla dobrá, ale udělali jsme zase spoustu práce,“ připomíná Emil Ondrašík. „V Březolupech se odstraňoval asfalt, dávaly se nové obrubníky, měnily se mantinely. Olin Hrabec vždycky zavolal na útvar, ať pošlou ty dva vojáky. Přitloukali jsme prkna a byli rádi, že jsme venku z kasáren.“
Kdo nezažil vojnu, nepochopí. „Měli jsme jen vycházkové uniformy, nic dalšího jsme ani nefasovali,“ pochlubí se Emil Ondrašík. „Když měli písknout poplach nebo měly být prověrky, lampasáci nám řekli, že si máme raději napsat soustředění, protože nás v kasárnách nepotřebujou.“
Civil je však civil. Emil Ondrašík zůstal u ploché dráhy a s Březolupy zažil v sezóně 1977 pád do druhé ligy stejně jako triumfální tažení v ní o rok později. Vozil nejvíce bodů společně se Stanislavem Kučerou a Václavem Zajícem, s nimiž vytvořil základ týmu.
„S Vencou Zajícem jsme se nikdy nenudili,“ vytasí se s další vzpomínkou. „Když jsem neměl auto, on mě vozil ve svém proslulém spartaku. Pak jsem mu to samozřejmě oplácel, koupil jsem si škodověnku a on měl pořád toho spartaka.“
Na nedostatek plochodrážních podniků si Emil Ondrašík stěžovat rozhodně nemohl. „Závodění bylo víc zábava,“ vyznává se. „Žili jsme spolu, neznal jsem jiný život než ten plochodrážní. Všechny sporty jsme měli za nesmysly. Jak může někdo kopat fotbal, když plochá dráha je nejlepší sport?! Ale ona je to pravda tak napůl.“
Technické vybavení březolupských závodníků nebylo špičkové, takže si závodnici snažili pomoci všelijak. „Kdysi jsem chtěl být hodně rychlý v Chabařovicích,“ přisadí si Emil Ondrašík. „Začaly se jezdit tlumiče výfuku a to sebralo část výkonu. A tak jsem tam narval průběžnou trubku.“
Jenže svérázný tuner s ní nebyl spokojený. „Motorka byla asi odladěná na ten tlumič,“ přemítá. „Dvě kola jela jako kráva a ve třetím začala tarokovat. Nikdo si nevěděl rady, brácha přišel a ptá se, co to máš v tom výfuku? Sundali jsme to a motorka zase letěla. Ale já předtím zkazil asi pět závodů, kde by to pádilo. Asi se tam míchaly plyny.“
Fígle bývaly různé. „Padesátka trubka se třeba zúžila na čtyřicet a pak to udělalo trombón, což bylo taky zakázaný,“ spiklenecky mrká Emil Ondrašík. „Ale ujalo se to a jezdilo to hodně lidí. Motorka byla pružnější a neměla strop, pořád se rozjížděla.“
Do Kopřivnice
Sezóna 1979 byla poslední, v níž Emil Ondrašík startoval za AMK Březolupy. „V osmdesátém jsem nastoupil do Kopřivnice,“ zdůvodňuje. „Narodila se nám holka a pořád jsme bydleli u ségry v jedné místnosti. Hodil jsem laso, kdyby mi někdo dal byt, šel bych k němu jezdit.“
Emil Ondrašík nečekal dlouho. „Ozvali se ze Žarnovice,“ prozradí. „Ale na Slovensko se mi nechtělo. Preglejka sice stavěla prefabrikované domky pro své zaměstnance, ale Morava je blíž, proto jsem došel do Kopřivnice. Nastoupil jsem prvního února, ale skončil jsem na ubytovně, protože mi žádný byt nedali. Tři měsíce jsem bydlel na pokoji s Honzou Beranem, dělal mechanika Honzovi Jašovi. Strašně chrápal, už jsem chtěl jít zpátky do Březolup, tak to vyřešili.“
Kopřivnice stále žila své extraligové sny. Zprvu dekády se ještě držela na špici první ligy. Nakonec po sezóně 1984 spadla do nejnižší druhé ligy. Ze dna naší domácí týmové soutěže jí zvedla až renesance posledních let. Projekt vlastního týmu se prozatím nedočkal realizace, ačkoliv její stadión nejvyšší české divizi azyl poskytl v souvislosti s rekonstrukcemi pražské Markéty.
„Když jsem došel, v Kopřivnici byl ještě slušný mančaft,“ vrací se Emil Ondrašík na začátek osmdesátých let. „Luboš Volín odešel, ostatní skončili. Já zůstal sám, musel jsem se starat o mladé. Dílna byla u Svazarmu, stadión nahoře. Já jediný mel auto a vozejk, vozil jsem ostatní. Měl jsem už rodinu.“
Sezóna 1984 byla pro Emila Ondrašíka poslední ostrá. „Jeden z posledních závodů jsme měli jet rozjezd o třetí místo s Libercem,“ vybaví si zážitek z červnové první ligy na Markétě. „Rudolf Duda mi chtěl udělat radost. Pojedeš ještě rozjezd. Dědo, mně už se nechce. Ale on byl neoblomný.“
A tak se jelo na startovní rošt. „Kluci mi tam hodili pneumatiky,“ pokračuje Emil Ondrašík. „Ale bylo v ní osm atmosfér, oni to neupustili. Odfrk‘ jsem, Pecka za mnou. Dvě kola jsem jezdil, ale pořád ho cejtil za sebou. Jel jsem jako na ledě, motorka přeštorcovaná. On dorážel zleva, zprava.“
Duel o třetí příčku neskončil dobře. „Vsadil to pode mě,“ líčí kopřivnický závodník. „Narovnalo nás to. Jeli jsme do mantinelu a těsně vedle vrat udělali ještě jedny nový. Dali mi tři body, protože mě sundal on. Dost blbý pád, měl jsem pytel škváry v koleni, půl roku jsem marodil. V Motole to sešili, patnáct stehů, dali dreny. Rána se nehojila, otevřeli ji, čistili a škrabali. Ale to už se mi nechtělo jezdit, neměl jsem kamarády, co by mě táhli.“
Za Kopřivnici závodil na ploché dráze až do poloviny osmdesátých let. Pracoval jako trenér, funkcionařil a dokonce si vyřídil licenci rozhodčího. Od ploché dráhy jej dostal až tenis, který hraje dodnes, byť na soutěžní úrovni jen minimálně.
„Funkcionařil jsem a trénoval ty Hořelky, Lachy, Kováře,“ souhlasí. „No, trénoval… Blbce jsem tam dělal, od kropičky k traktoru (smích). Předal jsem to Járovi Lachovi a Lumíru Morysovi, ti v tom pokračovali. Klobouk dolů, co dala dohromady v současnosti, pomáhal jsem jim díky svým konexím.“
Plochodrážní kariéra Emila Ondrašíka (*14.6.1955) v kostce:
1972: | debut v podzimním exhibičním závodě v Moravských Budějovicích |
1973: | Břeclav 4. v 1.lize skupiny B (Emil Ondrašík 2 body z 46 bodů týmu celkem); náhradník v prvním kole národní kvalifikace ČSR v Březolupech; 15. v dubnovém tréninkovém závodě v Kopřivnici, 3. při podzimním kontrolním závodě juniorů v Čakovicích |
1974: | Březolupy 2. v 1.lize skupiny B (Emil Ondrašík 20 bodů z 95 bodů týmu celkem); MR juniorů: 5. (Kopřivnice 12. Pardubice 7., Praha 10., Liberec 9., Čakovice 1., Březolupy 4., Břeclav 6. Žarnovica 6.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1975: nepostoupil (Čakovice 14., Plzeň ?, Žarnovica DNR); na podzim nástup na dvouletou vojenskou službu |
1975: | Březolupy 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 21 bodů ze 133 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 14. ve skupině B (Ostrava 11., Kopřivnice 12., Slaný NS, Chabařovice NS) |
1976: | Březolupy 2. v 1.lize (Emil Ondrašík 40 bodů z 220 bodů týmu celkem); MR juniorů: postup do finále ze skupiny A (1. závod ?. Čakovice 2.), 14. ve finále (Zohor 10. Kopřivnice 16., Ostrava NS); 10. při Zlaté stuze v Pardubicích |
1977: | Březolupy 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 53 bodů ze 197 bodů týmu celkem); 4. v kvalifikaci o udržení se 1. lize 1978 (Emil Ondrašík 24 bodů) z 74 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR: 7. (Kopřivnice 12., Čakovice 5., Chomutov 8.); semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1978: 10. (Liberec 12., Chabařovice 16., Slaný 4.), ve finále coby náhradník nestartoval; MR dvojic: se Stanislavem Kučerou a Václavem Zajícem 4. v kvalifikaci ve Mšeně; 5. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech |
1978: | Březolupy 1. ve 2.lize (Emil Ondrašík 66 bodů z 263 bodů týmu celkem); 1. v kvalifikaci o 1.ligu 1979 (Emil Ondrašík 32 bodů ze 147 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 3. ve skupině B (Chomutov 7. Plzeň 2.), 9. ve finále (Pardubice 9., Slaný 8.); semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1979: 12. (Chabařovice 13. Chomutov 13.); 10. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 12. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech |
1979: | Březolupy 4. v 1.lize (Emil Ondrašík 57 bodů ze 166 bodů týmu celkem); celek odstoupil z kvalifikace o 1. ligu 1980; přebor ČSR: 2. v semifinále (Kopřivnice 2., Březolupy odvolány); 5. ve finále (Plzeň 6. Chabařovice 8.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: 10. V semifinále (Kopřivnice 10., Slaný 11), 16. ve finále Žarnovica NS, Březolupy 14.); MR dvojic: se Stanislavem Kučerou 5. v kvalifikaci v Liberci |
1980: | Kopřivnice 4. v 1.lize (Emil Ondrašík 12 bodů ze 129 bodů týmu celkem), 1. v kvalifikaci o první ligu 1981 (Emil Ondrašík 30 bodů ze 133 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 9. v semifinále (Liberec 9., Slaný 7.) MR dvojic: s Lubomírem Volínem a Miroslavem Rárou 5. v kvalifikaci v Chabařovicích; 6. při květnové Ceně n. p. Tatra v Kopřivnici, s Kopřivnicí vítězství v domácím mezinárodním test matchi čtyř družstev |
1981: | Kopřivnice 4. v 1.lize (Emil Ondrašík 30 bodů ze 165 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1.ligu 1982 Kopřivnice vs. Chabařovice 106:86 (Emil Ondrašík 14 doma, ? venku); přebor ČSR: 11. v semifinále (Kopřivnice 8. Březolupy NS); 12. při květnovém mezinárodním závodě v Kopřivnici, 9. v Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, s Kopřivnicí vítězství v zářijovém mezinárodním test matchi čtyřčlenných družstev, 9. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech |
1982: | Kopřivnice 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 47 bodů z 205 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 10. (Kopřivnice 2., Březolupy 9., Čakovice 13., Chabařovice ?, Pardubice ?, Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: 17. v semifinále (Liberec NS, Pardubice 16.); vítěz květnového mezinárodního závodu v Kopřivnici, vítěz Memoriálu Bedřich Slaného v Kopřivnici |
1983: | Kopřivnice 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 42 bodů ze 197 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 6. (Kopřivnice 4., Březolupy 7. Čakovice 9., Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1984: 11. v semifinále (Slaný ?, Chabařovice ?) ; 7. v Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, 12. v říjnovém mezinárodním závodě v Kopřivnici |
1984: | Kopřivnice 5. v 1.lize (Emil Ondrašík 24 bodů ze 79 bodů týmu celkem); přebor ČSR: nominován do kvalifikace v Liberci, ale nestartoval; 6. v květnovém mezinárodním závodě v Kopřivnici |
1985: | Kopřivnice 5. ve 2.lize (Emil Ondrašík v sestavě dvakrát, DNR) |