Polička – 22. ledna 1972
Druhá polovina šedesátých let nebyla na naše ledy příliš úrodným obdobím. Po kontrolním závodě v Holicích v šestašedesátém není o závodech na ledové dráze žádných zpráv. Vše se změnilo až roku 1970. Boom pokračoval o rok později a v sezóně 1972 bylo vypsáno první mistrovství republiky. Magazín speedwayA-Z na něj zavzpomíná s Milanem Špinkou, který se hned v úvodním závodě v Poličce postavil na nejvyšší stupeň vítězů a vydržel na něm i v osmi následujících případech.
Telegramy pojištěná premiéra
Po úspěšných závodech v letech 1970 a 1971 se v dvaasedmdesátém postavilo premiéře mistrovství republiky do cesty teplé počasí. Seriál měl startovat hned druhý den nového roku na upravené dráze českobudějovického plochodrážního stadiónu na Dlouhé louce. Skutečně se tady jelo, ale vzhledem k teplému počasí nešlo o ledovou, nýbrž klasickou plochou dráhu.
Stejně dopadl i záměr o pořádání druhého ročníku ledové ploché dráhy na pardubickém Matičním jezeře o čtrnáct dnů později. Místo toho zabouřily motory ve Svítkově, kde ryze česká specialita rychle nazvaná zimní plochou dráhou měla své pokračování.
Pardubičtí pořadatelé však přesto stáli u premiéry našich mistrovských ledů, ačkoliv Matiční jezero stále ne a ne zamrznout potřebnou sílou ledu ani v náhradním termínu o týden později. Když už chtěli ve čtvrtek házet ručník do ringu, přišla informace, že v Poličce panuje díky extrémním klimatickým podmínkám Českomoravské vysočiny krutý mráz. Kdosi si vzpomněl, že se tady ledy v šedesátých letech jezdily, a tím odstartoval neuvěřitelnou akci.
Pardubičtí pořadatelé dokázali během šibeničně krátké doby zařídit přeložení svého závodu. V dnešní době pokročilých komunikačních technologií by stačilo odeslat pár e-mailů a vyukat potřebná čísla na klávesnici mobilních telefonů. Jenže před čtyřiceti lety nebyla pevná telefonní linka běžným vybavením každé domácnosti a nejrychlejším prostředkem komunikace zůstával už od devatenáctého století telegram.
Přesto se k premiéře československých mistrovských ledů podařilo svolat patnáct závodníků. Tedy přesně tolik, aby naplnili rozpis pro třináct závodníků doplněný dvojicí náhradníků, z nichž jedním byl jeden z pozdějších ledařských fenoménů, tehdy ještě mladičký Jiří Jirout. Čekalo je dohromady čtrnáct rozjížděk a finále zvané Jízda nejlepších, jehož pořadí ovšem nemělo na konečné výsledky žádný vliv.
Rybník v Poličce byl nedaleko malebného městského centra, jenž se dodnes může dmout pýchou nad dochovanými gotickými hradbami. „Byl tam kamenný břeh, ten mě děsil,“ vzpomíná Milan Špinka, avšak po podrobnostech ze závodu pátrá se čtyřicetiletým odstupem ve své paměti marně.
„Je to už čtyřicet let,“ vzdává nakonec svou snahu. „Kdo si to má pamatovat?! Víš kolikrát jsem se praštil do hlavy?!“ A tak historikovi nezbude nic jiného, než se opřít o písemné prameny a program, jejž si tedy pečlivě vyplnil bezprostřední účastník závodu Václav Vítek z Divišova.
Díky nezvyklému rozpisu měli Jan Verner a Milan Špinka na svých kontech už po šesti bodech, když se Antonín Šváb teprve chystal na start rozjížďky s číslem šest. Ten se však vyhýbal spadlému Jiřímu Kalovi. Aby ho nezranil, zůstal stát a přišel o prakticky tři jisté body.
Desátá jízda svedla na startovní rošt oba doposud neporažené suverény. Jan Verner při svém debutu udělal na nepodepsaného redaktora týdeníku Světa motorů obrovský dojem. „Mnozí si při závodech na jiný styl jízdy teprve zvykali,“ psal. „Ale překvapením byl výkon v pořadí již třetího Vernera – Jana. Jezdil s neuvěřitelným přehledem a čistě. Stal se okamžitě nadějí této disciplíny.“
Stejně starý, ale o poznání zkušenější Milan Špinka, ho ovšem v oné rozjížďce s číslem deset porazil. Tři tisíce diváku lemující dráhu dychtivě očekávalo souboj Milana Špinky, stále ještě úřadujícího druhého vicemistra světa, s ex-šampiónem ze sedmdesátého Antonínem Švábem. I tady se prosadila zkušenost. V čase 65,6 sekund proburácel cílem jako první Antonín Šváb před svým o dvacet let mladším klubovým kolegou, jehož jedenáct bodů ovšem nikdo nepřekonal.
Prorokem buď doma nebo ve světě
Ledovou plochou dráhu jezdil už Miloslav Špinka, který ovšem příliš nefandil myšlence, že by se jeho syn Milan měl vydat stejným směrem. „Otec nechtěl, abych jezdil ledy, že jsou nebezpečný,“ vypráví Milan Špinka. „Nechal mně ale volnou ruku. První závod na ledě jsem jel v sedmdesátým roce v Příbrami. Nechtěli mě ale ještě poslat na mistrovství světa, že jsem moc mladej‘. Jel jsem ho až v roce 1971. A bylo velký překvapení, že jsem postoupil do finále a hned byla bronzová medaile.“
Nikdo se nemohl divit, že se talentovaný ledař ujal vedení v nově vypsaném mistrovství republiky 1972. Další vítězství následovalo na zamrzlé ploše rybníku Malý Jordán v Táboře. Zatímco ještě před dvěma lety Milan Špinka nedokázal přesvědčit stavitele státní reprezentace o oprávněnosti své nominace na mistrovství světa, nyní nebylo co řešit.
Ale ouha… Po druhém místě z kvalifikace ve francouzském Grenoble přišlo semifinále v Inzellu. Na dráze, kde před rokem mával bronzovou medailí z pódia, se tentokrát nedařilo vůbec nic. „Už v tréninku jsem upad‘ v zatáčce u depa,“ vzdychá. „Byl tam takovej‘ flek, kde se padá pořád. Hřebíky, guma, všechno bylo v cajku, ale hned v první jízdě jsem šel na hubu zase. A pak ve druhý jízdě znovu. Míla Verner mi půjčil svou motorku, ale na konci rovinky mi spad‘ přední blatník. Šel jsem zase na držku a jednu rukavici jsem ve sněhové bariéře vůbec nenašel!“
Na domácích kolbištích mu ovšem v dvaasedmdesátém titul neunikl. „Doma byl dobrej‘ mistrák a mistrovství světa špatný,“ uvědomuje si. „Buď to nebo to.“ První ledařský šampionát republiky vyvrcholil na sklonku ledna na rybníku Svárov poblíž Poříčí nad Sázavou. „Spali jsme na Konopišti a vyhrál jsem prase,“ vzpomíná na dvoudenní klání s odstupem čtyř desítek let.
Polička, Tábor a dva mítinky v Poříčí daly základ vítězné šňůře, která pokračovala i v zimě 1973 triumfy ve Svratouchu, Táboře, Úštěku, Poříčí nad Sázavou a znovu v Táboře. Desátý zářez za sebou však už Milan Špinka nepřidal. Koncem ledna 1974 ho ve Svratouchu porazil Miloslav Verner. Ale pravidlo, že domácí neúspěch znamená světovou medaili, zafungovalo tentokrát dokonale. Milan Špinka se ze švédského Nassjö vrátil ověnčený titulem mistra světa.
Z dnešního úhlu pohledu se zdá neuvěřitelné plynulé střídání ledové dráhy s klasickými disciplínami. „Když skončily ledy, teprve se začalo jezdit na škváře. Letos se to třeba prolínalo. Byli jsme na závodech v Chorvatsku a Slovinsku a pak jsem letěl do Švédska na mistrovství světa. Tehdy jsme jezdili všechno, ale stíhalo se to. Finále v Assenu bylo třeba 10. března a až další víkend se jelo do Maďarska na soustředění.“
Ledařům býval často vytýkán špatný styl na škvárové dráha a z tohoto důvodu dokonce polská exekutiva zakázala svým závodníkům starty v mistrovství světa. Milan Špinka však zastává zcela opačný názor. „Ledy byly dobrá příprava na krátkou,“ svěřuje se. „Když za tejden po nich sedneš na krátkou, přijde ti, že se ti zadní kolo protáčí na místě a ty stojíš. Je to hrozně pomalý. A z ledů jsme byli rozjetí. Styl jízdy je úplně jinej‘, jedeš kolo za kolem, na škváře strkáš koleno do nájezdu. Ale záleží, jak se s tím vyrovnáš. Člověk se musí dostat do stadia, aby se přizpůsobil automaticky a nepřemejšlel o tom. To je ta stabilizace a automatizace.“
Kromě ledů však závodníci RH Praha trávili zimu jako jejich dnešní následovníci. „Samozřejmě jsme chodili do posilovny,“ říká Milan Špinka. „V činkárně nás vedl pan Kapal, to byl vzpěrač. Dával nám tvrdou fyzickou přípravu. Se stopětadvaceti kilogramy jsme dělali dřepy a soutěžili, kdo jich udělá víc. Akorát už nebyl čas jezdit na lyže. Byla to pěkná doba, rád na to vzpomínám. A i když vzpomínám, nemyslím, že jsem starej‘. A když stojíš na nejvyšším stupni devětkrát za sebou, jsou to hezký vzpomínky.“
Mistrovství republiky na ledové dráze 1972 – 1. závod Polička
1. Milan Špinka (RH) 11, 2. Jan Verner (RH) 10, 3. Antonín Šváb (RH) 9, 4. Václav Verner (RH) 9, 5. Stanislav Kubíček (České Budějovice) 8, 6. Jan Holub (České Budějovice) 7, 7. Zbyněk Novotný (RH) 7, 8. Miloslav Verner (ZP) 5, 9. Jan Klokočka (Slaný) 4, 10. Rudolf Havelka (ZP) 2, 11. Jiří Kala (ZP) 2, 12. Karel Buřič (České Budějovice) 2, 13. Zdeněk Majstr (Slaný) 0, náhradníci Vladimír Vidrma (ZP) a Jiří Jirout (ZP) oba 0.
Jízda nejlepších: Milan Špinka, Antonín Šváb, Jan Verner, Václav Verner
Celkové pořadí mistrovství republiky na ledové dráze 1972:
| A | B | C | D | TOT | |
| 22.1. | 23.1. | 29.1. | 30.1 | ||
| 1. Milan Špinka, RH Praha | 15(11) | 15(11) | 15(12) | 15(12) | 45 |
| 2. Antonín Šváb, RH Praha | 10(10) | 10(9) | 12(11) | 12(11) | 34 |
| 3. Jan Verner, RH Praha | 12(8) | 6(8) | 8(8) | 10(10) | 30 |
| 4. Václav Verner, RH Praha | 8(8) | 8(9) | 3(7) | 8(9) | 24 |
| 5. Stanislav Kubíček, ČB | 6(8) | 12(10) | 4(7) | NS | 22 |
| 6. Miloslav Verner, ZP | 3(5) | 2(4) | 10(11) | 6(9) | 19 |
| 7. Zdeněk Majstr, Slaný | (0) | 3(5) | 5,5(8) | 5(8) | 13,5 |
| 8. Zbyněk Novotný, RH Praha | 4(7) | 4(7) | 5,5(8) | 4(8) | 13,5 |
| 9. Karel Buřič, ČB | (2) | 5(7) | 2(5) | 3(7) | 10 |
| 10. Jan Holub, ČB | 5(7) | 1(3) | (5) | (3) | 6 |
| 11. Jan Klokočka, Slaný | 2(4) | (3) | 1(5) | 1(1) | 4 |
| 12. Evžen Erban, ZP | NS | NS | (3) | 2(2) | 2 |
| 13. Rudolf Havelka, ZP | 1(2) | NS | NS | NS | 1 |
| nebodovali: | |||||
| Jiří Kala, ZP | (2) | (1) | (2) | (3) | |
| Vladimír Vidrma, ZP | (0-res) | (0) | (0-res) | (0) | |
| Jiří Jirout, ZP | (0-res) | DNR | (0) | (3) | |
| Josef Laštovka, ZP | NS | NS | (3) | (1) | |
| Bohumír Bartoněk, VSC | NS | NS | (0) | (1) |
Legenda: A = Polička, B = Tábor, C a D = Poříčí nad Sázavou
Poznámka: do celkové klasifikace byly započteny tři nejlepší výsledky; prvních deset v závěrečné klasifikaci každého závodu obdrželo tabulkové body dle klíče 15-12-10-8-6-5-4-3-2-1.
