Březolupy – 28. září
Bylo to velké pozdvižení! Objevil se na březolupské tribuně a dav lidí se vmžiku proměnil v pár dlouhých rukou. Jedna z nich držela program v touze získat autogram a druhá s mobilem prahla se stejnou touhou po selfíčku. V něm samotném se duše zmítala v rozpolcených pocitech. Bodejť by ne, když jeho bezmála pětadvacetiletá závodní kariéra o chvilku dříve vyvrcholila za řidítky motocyklu vypůjčeného od Jana Hlačiny.

Oficiální loučení Martina Málka kalilo vodu už při svém ohlášení. Velikán jeho formátu z české plochodrážní scény přece jen neodchází každý rok. Jan Kvěch dokonce pro svého někdejšího soupeře sestrojil svérázný pitbike s lahví šampaňského.

Plánoval jej předat při slavnostním nástupu. Ovšem v ten moment ležel v sanitce. Čekal na rychlou ambulanci, aby s ním odhoukala do Uherského Hradiště na ošetření zlomené ruky. Martin Málek dostal okolo krku věnec, do ruky kytici a dárkový koš.

Slavnostní okamžik si užil také se svou rodinou. Po nástupu přišel ke slovu trénink odložený po pádu Jana Kvěcha. A pak se naposledy za řidítky plochodrážního speciálu spustil z depa na ovál, kde před čtvrtstoletím podnikal své první krůčky ke slávě ve světě levých zatáček.

„Jeden z nejhorších zážitků, co jsem zažil,“ shrnul své dojmy. „Věděl jsem, že mi to bude líto. Ale že až tak? Byl to zvláštní pocit jet na motorce bez kombinézy. Mávat divákům a přitom vědět, že tady už nikdy závodit nebudu.“