Na sklonku minulého tisíciletí se zdálo, že je se svitavskými plochodrážníky veta. Až roku 2004 se Jaromír Otruba svým comebackem postaral, aby se Svitavy vrátily na českou plochodrážní mapu nejen pořadatelsky, ale i jezdecky. Ovšem poslední mohykán tamního speedwaye by záhy nemusel zůstat osamocen. V Cihelně se začíná trénovat pod dohledem bývalých závodníků Richarda Bergera a Zdeňka Peši, jemuž lze s klidným svědomím přiřknout primát prvního zdejšího plošináře. Karl Stiel, svitavský sudetský Němec, se před válkou na sport levých zatáček výhradně nespecializoval.
Dunajský pohár nastartoval svitavský plochodrážní boom
Pátek 27. června roku 1986 zažily Svitavy nevídaný nával. Nově vybudovaný plochodrážní areál Cihelna hostil závod Dunajského poháru, v němž se Maďarsko, Rakousko a bývalá Jugoslávie v sestavách v zásadě odpovídajícím národním týmům utkávalo s československým reprezentačním béčkem.

Výpadovka na Poličku byla ucpaná automobily, by na sklonku reálného socialismu byl počet registrovaných vozidel nesrovnatelně menší než dnes. Stolky výběrčích vstupného stály bratu půl kilometru od stadiónu a kdo tehdy přišel pozdě, neměl šanci se špalírem diváku probít dál než do čtvrté řady. Skvělou podívanou si nemohl nechat ujít ani Zdeněk Peša.

„Přišel jsem se podívat a líbilo se mi to,“ vrací se o čtvrt století zpátky. „Pak dělali nábor a kdo by nechtěl svézt?!“ Náborová akce v šestaosmdesátém zní jako z pohádky. Kdo chtěl, přišel se podívat na soustředění pardubických závodníků. Zájemci nepotřebovali mnoho. Stačilo si přinést vlastní přilbu, prokázat se platným řidičákem a pak už jen sebrat dostatek odvahy zasednout za vypůjčený motocykl bez brzd. Přežili všichni, avšak závodnický drápek se zachytil ve dvou mládencích.

„Byli jsme dva kluci z Vendolí,“ vzpomíná Zdeněk Peša. „Jezdili jsme v kanadách, helma za stovku a na sobě jsme měli montérky nebo rifle. Ten druhej‘ dělal za totáče v Mototechně. Při tréninku si štrejchnul o manák a zlámal si prsty na ruce.

Zatímco kariéra borce, jehož jméno už zmizelo v historii, vzala rychlý konec, Zdeněk Peša u sportu levých zatáček zůstal. „První motorka byla vyřazená z Pardubic,“ vypráví. „Učil mě Mirek Forgáč. Vysvětloval mi a ukazoval co a jak a od něj jsem měl i svoje první rukavice.“

Plochodrážní boom byl tehdy ve Svitavách neuvěřitelný. Pořadatelé dokonce uvažovali o stavbě dlouhé dráhy, do Cihelny si našli cestu diváci a počet závodů utěšeně stoupal i kvůli skutečnosti, že pardubické béčko začalo oblékat vesty se svitavským emblémem. AMK Svitavy, který kvůli bezpečnosti už nemohl pořádat silniční motocyklový okruh ulicemi města, organizoval závody motokár a sprinty na svažující se silnici směrem na Opatov. Ale plochodrážní mítinky nabídly nejperspektivnější možnost rozvoje.

„Tenkrát do toho tady byli všichni nadšení,“ souhlasí Zdeněk Peša. „Bylo to oživení, aby jezdili i závodníci ze Svitav. Po pár tréninkách jsem se naučil jezdit smykem. Dávali mě svézt se o přestávce, aby mě lidi viděli. Staral se o mě pan Janoušek, hlavní trenér a mechanik byl pan Motyčka.“

Debut v závodním tempu
Spojení Svitav s Pardubicemi, které ostatně trvá do dnešních dnů, otevřelo Zdeňku Pešovi cestu k prvoligovému debutu. „Byl jsem nasazenej‘ jako náhradník,“ vybavuje si. „Stál jsem tam celou dobu a jel jednu jízdu. Zalíbil jsem se, že jsem udělal nějaký body, i když jsem sejmul Fandu Kalinu. Ani mě nevyloučili, bylo to v posledním výjezdu.“

Pro juniory byl šampionát republiky do jednadvaceti let stejně klíčový jako dnes. Ovšem s tím rozdílem, že do dvoustupňové soutěže nebylo rozhodně snadné proniknout. Cesta každého začátečníka začínala při předkvalifikaci. V září 1987 se konala v Březolupech a mezi dvaatřiceti aspiranty na postup do semifinále nechyběl ani Zdeněk Peša.

„Dráha byla tvrdá, občas díry,“ vypráví. „Nemohli jsme natočit motorku. Zlobilo zapalování, běhali jsme s tím po dráze a já byl celej‘ zadejchanej‘. Zajel jsem tam minimum, slavný to nebylo. Ve třetí jízdě jsem odstartoval poslední a v nájezdu je srovnal všechny. Radek Štefan z Čakovic to jedinej‘ ustál. A to byl konec.“

Definitivní konec však zdaleka nenastal. By se Zdeněk Peša z Březolup nekvalifikoval, do juniorského šampionátu v sezóně 1989 přece jen zasáhl. „První juniorka byla ve Svitavách,“ vysvětluje. „Někdo vypad‘ a pan Vozár s panem Erbanem mě nasadili. Z pěti rozjížděk jsem vždycky odstartoval na prd, ale čtyřikrát jsem dojel druhej‘ a jednou třetí. Druhej‘ den se jely Březolupy, tam už se mi dařilo. Na tu bídu jsem sedm bodů udělal. Docela šly i Čakovice, ale pak byly Chabařovice, kde jsem si udělal páteř. Dva obratle.“

Nastala nucená přestávka. „Tři měsíce jsem ležel v sádře,“ vzpomíná. „Jenže se blížila juniorská předkvalifikace ve Slaným a já se potřeboval dostat na vojnu do Racku. Tak jsem se rychle uschopnil a ve Slaným to šlo. Dostal jsem se do rozjezdu o postup a kluci mě prosili, a nechám vyhrát Jirku Kocourka, aby se udržel v Racku. Sluníčko svítilo do zad, zezadu jsem pořád viděl stín Zdeňka Holuba, kterej‘ nás chtěl předjet, ale já ho pořád vyblokovával.“

Dvouletou vojenskou službu trávil Zdeněk Peša v dnes už legendárním VTJ Racek Pardubice. „Jsem vděčnej‘, že mě do Racku vzali,“ nezastírá ani dnes. „Za mě se dílna stěhovala ze stadiónu do kasáren. Z naší party jsem tam ale zůstal sám. Roman Bednář šel na civilku, Jarda Hanuš taky, Zdeněk Koliandr skončil a Petr Strasenský taky. Přišli mě tam mladý, Vlado Višváder a spol.“

Do civilu se Zdeněk Peša vrátil roku 1991. „Po revoluci nebyla nálada, nebyl čas, nikdo nevěděl, co bude,“ svěřuje se z rozpoložením tehdejší doby. „Vrátil jsem se do Svitav, že za ně budu jezdit. Ale nepovedlo se to, nemá cenu to rozvádět. Pak jsem byl doma a po roce mě oslovili, jestli to nechci znovu zkusit. Přišel jsem zpátky, sed‘ na motorku, objel jedno kolo a hned si dal ostrej‘ start. Hned tam padla hláška, jestli jsem trénoval doma v obýváku. Ale zase se to nedovedlo z různejch‘ důvodů, o kterejch‘ se tady nechci šířit. Dopadlo to tam, že jsem skončil s armádou na pár let v zahraničí, nejdřív v Chorvatsku a pak v Bosně.“

Od padesátky do Racku
Nicméně ve stopách Zdeňka Peši se vydali další svitavští závodníci a mezi nimi i Richard Berger. „Můj táta dělal pořadatele v AMK Svitavy,“ odhaluje své plochodrážní prvopočátky. „Dotáh‘ mě tam. V mládí jsem tam pomáhal Vendovi Milíkovi, mazal řetězy a dolejval metyl. Potom mě učil, když do Svitav přijel na trénink.“

Zatímco Zdeněk Peša podnikal své první plochodrážní krůčky na pětistovce, Richard Berger o pár let později začal prohánět motocykl s desetkrát slabším kubickým objemem. „Pořídili padesátku Simson,“ říká. „Asi rok jsem na ní jezdil, potom mě pan Motyčka posadil na pětistovku. Trénoval jsem na ní a na podzim 1991 přišla moje první juniorská předkvalifikace v Pardubicích.“

Tehdy se na sklonku října závodilo hned ve dvou dnech. „Spali jsme v Bohdanči na hotelu u nějakýho mafiána,“ vybavuje si Richard Berger. „Někdo po něm tenkrát šel a on nám říkal, že kdyby na nás v noci někdo bouchal, máme dělat, že tam nejsme. A hostil nás v rozestavěným hotelu. Nepostoupil jsem a skončil někde uprostřed. Přišel zase rok trénování a příprav na další předkvalifikaci. Tam už se do povedlo a já postoupil do junioráku.“

V sezóně 1992 bojoval Racek v první lize, která se tehdy naposledy konala systémem dvojutkání, o návrat do extraligy. „Pan Vozár mě občas nasadil jako náhradníka,“ vzpomíná Richard Berger na začátek své ligové dráhy. „Byl to rok náhradničení, přišel konec sezóny a další kvalifikace v Pardubicích.“

Tehdy ze svitavských závodníků postoupil jen Drahoslav Sauer, jenž postup zopakoval i na podzim 2003, kdy už ho ovšem Richard Berger do juniorského semifinále doprovodil. „Projeli jsme tu sezónu spolu,“ říká. „On už byl na vojně v Racku a ten v třiadevadesátým zase jezdil extraligu. Byl to dobrej‘ začátek pro kluky, co třeba nezažili nástup v Pardubicích před velkou a zaplněnou tribunou.“

Do pardubického Racku narukoval i Richard Berger. „Na vojnu jsem odešel na podzim 1993,“ vypráví. „vystřídal jsem zrovna Drahoše. Byl jsem v přijímači snad čtrnáct dnů a přišla předkvalifikace. Přišel pro mě pan Vozár, z kasáren jsme na stadión jeli jen sami dva, ale přijeli tam celým autobusem. Já měl modrý vojenský tepláky, zelený tenisky a holou hlavu. Ale do junioráku jsem postoupil. První závod byl v Liberci a ve skupině se mnou byl i Mário Jirout. Odjel jsem tři kola a odešla mi motorku.“

Seriál však pokračoval dalšími mítinky. „Ve Svitavách jsem měl opět problém s motorkou,“ líčí Richard Berger. „Nechtěla chytnou, tak jsem si vzal dvojku. Když jsem byl na druhým místě, spadnul mi řetěz. Půjčil jsem si motorku od Honzy Pospíšila z Liberce. Měl tam jinej‘ převod. Upadnul jsem, narazil si koleno a tím pro mě závody skončily.“

Racek v sezóně 1994 musel znovu bojovat v první lize, kde jeho největším rivalem byli pražští junioří startující pod hlavičkou Oliba Mšeno. „Byl tam se mnou Radek Semela, Luboš Batelka, Adrian Rymel,“ vypočítává Richard Berger. „Když byl první trénink, šli jsme na start já, Adrian, Luboš a Pospa. Jezdili se ostrý starty a můžu říct, že jsem porazil Adriana. Na lize jsem byl spíš náhradník v pozadí, pan Vozár potřeboval vyhrávat. A to byla moje poslední sezóna. Ve Svitavách se sice jezdilo dál, ale byl jsem odejit. Pak jsem se na plochou dráhu nepovídal až v roce 2009. Byl jsem s manželkou b Benešově a občas se šel podívat do Divišova. Potom jsem se vrátil do Svitav a zapojil se do toho tady.“

Projekt 2012
Loňské oslavy čtvrtstoletí plochodrážního stadiónu v Cihelně nebyly nikterak okázalé, přesto se právě tehdy začal rodit projekt vrátit svitavskou plochou dráhu do dění nejen po pořadatelské, ale i jezdecké stránce. „Můj syn a Ríšův synovec chodili po depu a chtěli to zkusit,“ objasňuje Zdeněk Peša. „Byla výborová schůze a tam jsme se dohodli s předsedou Olivou a od začátku letošního roku jsme to rozjeli,“ dodává Richard Berger.

Stejně jako před čtvrtstoletím oba nadšenci nastartovali náborovou kampaň. „Rozjíždíme to pomalounku,“ říká Zdeněk Peša. „Udělaly se náborové letáky do škol, máme facebook a internetové stránky. A třeba bychom na devatenáctkách mohli mít už svýho závodníka na startu.“

Důležitou stránkou závodění jsou samozřejmě finance. „Rozhazujeme sítě po sponzorech,“ pokračuje Richard Berger. „Taky jsme si dali požadavek na dotace na město. Všechno bude záviset, co seženeme na rok 2013. Letos máme něco přislíbený, zatím do toho kluci dávaj‘ vlastní prachy. Byli bychom rádi, kdyby nám někdo jakkoliv vypomohl, třeba nám dal díly, co bude mít na vyhození, že bychom si to dali do kupy.“

V březnu obnovili malé tréninkové kolečko před vlastním vstupem do svitavské Cihelny. „Kluci si na to sedli a zkusili vyvolat smyk,“ popisuje Zdeněk Peša atmosféru úvodních jarních tréninků. „Částečně se jim to povedlo, druhej‘ trénink to bylo lepší, i když se jelo v dešti a všechno se to válelo včetně mě (smích).“

Vedle Marka Bergera a Zdeňka Peši se do sedla plochodrážního motocyklu posadil i Radek Peňáz z Hradce nad Svitavou. „Mýmu mladýmu je devatenáct, chce to zkusit, Markovi šestnáct a Radkovi čtrnáct,“ představuje Zdeněk Peša své závodníky. Nicméně propagační kampaň udělala dobrou práci a během dubna se ozvali další dva zájemci Jakub Patras a Lukáš Sajler, oba ze Svitav.

„Přemejšlíme, jak to všechno bude, jestli bychom třeba na konci sezóny jeli na Becher Cup,“ přemítá Richard Berger. „Kluci začínaj‘, uvidíme, jestli se namane sehnat ještě jednu nebo dvě motorky. Jsem v kontaktu s Vláďou Dvořákem z Divišova. Dal mi tip, že se Pražáci na konci sezóny zbavujou věcí. Teď doufáme, že se nám podaří sehnat ještě řidítka a chcípák.“

Letos tedy noví svitavští plochodrážníci do závodů příliš zasahovat nebudou. „Letos to bude rok trénování,“ zamýšlí se Zdeněk Peša. „Bude spousta starostí udržet to. A rozvinout.“ Oba bývalí závodníci chtějí dát svému počínání pevný řád. „Tréninkové dny máme stanovené středy a soboty,“ svěřuje se Richard Berger. „Středa bude spíš údržba motorek a fyzická příprava a v sobotu budou jezdit na motorce.“

Projekt je teprve ve svých počátcích, avšak jak Zdeněk Peša, tak Richard Berger jsou připraveni v něm pokračovat. „Jezdit se dá kde, máme zatím i na čem,“ ukazuje Richard Berger na postarší Jawu 897 a padesátku s motorem Simson. „Otázka je, co bude dál. Ptali jsme se pana Vozára, ale tam nemaj‘ nic, jedině snad z tý Prahy, kdyby se daly koupit nějaký ojetý motorky, na novou nemáme.“

Foto: Antonín Škach a archív autora