Spočítat všechny Čechy, kteří se vůbec kdy posadili do sedla plochodrážního motocyklu, představuje prakticky nemožný úkol. A to, i kdybychom si ho zjednodušili zavedením limitu alespoň jediného absolvovaného mítinku. Jména mnohých závodníků už nic neřeknou ani pamětníkům, jelikož zapomínat je lidskému mozku vlastní. Jindy se však objeví potomek, který svého otce připomene, což je i případ Pavla Málka. Ten čtenáře magazínu speedwayA-Z zavede do doby, kdy bylo dost závodů, avšak žhavých adeptů na plochodrážní licenci ještě mnohem více.
Stavba nešla s plochou dráhou dohromady
„Chtěl jsem jezdit motokros, ale nebyly peníze,“ připomíná Pavel Málek, že u startu kariér v období reálného socialismu stála skutečnost, že na rozdíl od jiných sportů plochodrážníci alespoň nějaké vybavení vyfasovali. Pavel Málek měl navíc na sklonku sedmdesátých let štěstí, že z Rackové u Zlína to bylo do Březolup, coby kamenem dohodil.
„V Březolupech byl starý Standa Kučera a Miloš Plzák,“ vypráví. „Začalo se od metly, pak se hutnila dráha, jak říkal Standa Kučera. Až po půl roku jsem začal jezdit. Dělaly se nábory, díky nim přišel třeba Jára Gavenda nebo mladší jako Jožka Mizera, Vlastík Červenka nebo Bohouš Brhel. Spodek depa byl ještě nedodělaný. Dílny jsme měli pořád v tom estékáčku naproti.“
Poprvé se jméno Pavla Málka ve výsledcích objevuje na sklonku května 1979, kdy tehdejší první liga vrcholila svým sedmým a osmým podnikem. „V rámci tréninku se dělal rozjezd, kdo pojede závody,“ přibližuje Pavel Málek tehdejší nominační kritéria. „Kluků bylo hodně snad dvanáct nebo patnáct a liga se jezdila ve čtyřkách. Nejlepší byl Staňa Kučerů, každý rok dostal novou motorku. Pak jeli ostatní podle bodů a potom my.“
Pavlu Málkovi byla při jeho debutu přisouzena role juniora, který v tehdejší lize absolvoval pouze dvě jízdy proti svým vrstevníkům. Na domácí dráze jeho tři body pomohly celku ke stříbrnému věnci, druhý den ve Mšeně však skončilo poslední, když hrdina našeho vyprávění zaznamenal dvoubodový zisk.
Přelom sedmdesátých a osmdesátých let však pro Březolupy nebyl příliš optimální. Tým, který před rokem opanoval nejen druhou ligu, ale i kvalifikaci o postup o ligové patro výše, platil těžkou nováčkovskou daň. Přidaly se problémy ekonomického rázu, které ho vedly k rezignaci na kvalifikaci o udržení se v první lize. A v roce 1980 přestal ligový tým fungovat vůbec.
Emil Ondrašík se Stanislavem Kučerou zamířili do Kopřivnice, Václav Zajíc s Lubomírem Jedkem do slovenské Žarnovice. „Klub se rozpad‘ a bylo mrtvé,“ vzpomíná Pavel Málek. „Zůstali jsme sami s Jardou Gavendovým. „Sami jsme si udělali dráhu, nakropili a jezdili.“
Pavel Málek se v osmdesátém letmo mihnul juniorským šampionátem, kde však nepostoupil ze semifinále. Napřesrok zjara ho očekávala předkvalifikace v pardubickém Svítkově, avšak v oficiálních výsledcích figuruje jako omluvený. Důvod byl prostý, dvouletá vojenská služba.
„Na vojnu jsme šli s Jardou Gavendů do Pardubic,“ odvíjí ni svého vyprávění. „Slíbili nám, že nás převelí do Svítkova. Ale zůstali jsme na tom Semtíně. Jezdili jsme autama a načerno se párkrát sklouzli v Pardubicích o tréninku. Pak to lampasáci zjistili a byl průser.“
Pavel Málek se tak mohl vrátit za řidítka plochodrážního motocyklu až po dvou letech. Březolupy se vzpamatovaly z krize a ve druhé lize odstartovaly svou cestu vzhůru. „Vrátili jsme se z vojny a už tu byla nová parta,“ říká Pavel Málek. „Lidí bylo dost.“
Do březolupské sestavy se vešel ve čtyřech červencových mítincích. „Vzala se velká Avie nebo autobus er-té-óčko a jelo se jak na výlet,“ odhaluje Pavel Málek atmosféru závodění před třemi desítkami let. „Když byly závody v Praze, vyrazilo se radši den předem. Přespalo se a druhý den po závodech nazpátek. Kanystr nafty nabraný, tankovalo se z něho po cestě. Srandy bylo až moc, nikdo neměl svoje auto, nemělo peníze, jezdilo se společně, ne sólo jako dnes. Kdo jel tenkrát sám, platil si to sám. Když nebyl náhradní díly na motorku, vyfasovalo se to, nebyl problém, nic se neplatilo. A základna byla daleko větší.“
Přesto sezóna 1983 byla prakticky labutí písní Pavla Málka na škvárových oválech. O rok později ho výsledky zaznamenávají pouze v domácím test matchi proti Czestochowé a jinak u jeho jména udávají zkratky DNR či NS. „Pár lidí se v Březolupech motalo,“ vysvětluje. „Já se nechytal, oženil se a začal stavět.“
Ledová výzva a comeback po deseti letech
Nicméně na obzoru se objevila nová výzva. Po pauze během léta 1984 se Pavel Málek hned v zimě následujícího roku objevil v Kosořicích v sedle ledařského speciálu. „Na ledy mě přitáh‘ Honza Jaša,“ svěřuje se. „Hrozně se mi to líbilo. Bylo to víc na srdce a zajímavější.“
Ledařská enkláva na Moravě slibně bytněla. „V Pasekách byl Honza Jaša a Mirek Škubalů,“ vypočítává Pavel Málek. „Pak začal Franta Mikel, ale to až po mně. Jezdil sem Standa Dyk z Olomouce. Trénovalo se na Zboženských rybnících, na štěrkáči v Otrokovicích nebo v Záhlinicích. Tam jsme utopili traktor. Bylo ještě to er-té-óčko, netopilo to, tak se vzal svařák a zatopilo se bombou. Sešlo se patnáct, dvacet lidí, co hrablama odhrabávalo sníh. Udělala se dráha, dva dny se jezdilo a pak přišli nasraní rybáři, že nám tam udělají díry.“
Při své premiéře v ledařském mistrovství republiky skončil Pavel Málek čtrnáctý. O rok později si o dvě příčky polepšil a v sezóně 1987 mu patřilo desáté místo o pouhopouhý jeden bod za Janem Pecinou, který se tehdy prokousal až do světového finále v Západním Berlíně. Žádný div, že byl moravský ledař zařazen do střediska vrcholového sportu v Dobrovici.
„Zavolali třeba odpoledne, že je soustředění v Boleslavi,“ vzpomíná Pavel Málek. „Dostával jsem refundaci mzdy, tak jsem utíkal z práce. Ledy se začaly rozjíždět, bylo to narvaný. Pak ale nebyla zima, nejel se mistrák a s financema jsem to měl čím dál horší. Přišly různé problémy a šlo to do ztracena. Stavěl jsem, byly pětadvacetistupňové mrazy, jednou jsem přijel ze soustředění a měl popraskaný radiátory. Nebyl čas a říkal jsem si, že to nejde.“
A tak Pavel Málek pověsil závodnickou kombinézu na hřebík jednou provždy. „Ledy mě bavily, ale všechno skloubit nešlo,“ vysvětluje své tehdejší rozhodnutí. „Na Moravě jsem byl mimo dění, to vidíš dnes na Martinovi, že si z nás dělají srandu, že jsme v Čechách jako doma.“
Právě synovy první motocyklové krůčky vrátily Pavla Málka opět do centra plochodrážního dění. „Vzadu za domem byla taková zmola, koupil jsem mu krosku. Měl snad sedm let a nedosáh‘ ani na zem. Když přijel a zastavil, musel jsem ho chytat, aby nespad‘. A už to zase naskočilo. Problémy utichly, měl jsem všechno srovnaný, zabezpečení bylo a Martin začal ve třinácti letech jezdit plochou dráhu. Prodleva, kdy já skončil a on začal, byla snad deset let.“
Předchozí zkušenosti přišly Pavlu Málkovi náramně vhod. „Technika byla úplně jinde, ale nějaké konexe zůstaly. „Tehdy ještě bylo v Březolupech dost lidí. Plné depo, pak půlka, ale nakonec se to vytrácelo. Měl jsem dost známých, co podnikali, a přes Březolupy nám hodně pomohli. Pak přišlo Martinovo zranění v patnácti, ale naskočil zpátky. Ale nebýt zranění, zase by nedodělal vysokou školu. Všechno zlý bylo na něco i dobrý.“
