V sobotu večer jsem se sešel na velké ceně v Praze se svými bývalými spolujezdci a hlavně vynikajícími kamarády ze Speedway Clubu Chabařovice, Bohuslavem Polákem a Martinem Morávkem. Klábosili jsme o všem možném, ale hlavně o době, kterou jsme zažili společně při závodění v Chabařovicích. Řekl jsem jim, že chci svolat naši partu bývalých jezdců Ústí nad Labem a Chabařovic. A tam jsem jim sdělil, že chci pozvat také mého přítele, jednoho z největších, co jsem měl a mám. Vynikajícího plošináře, a hlavně člověka, který moc dobře věděl o čem život je. Pavla Mareše.

 

Nedávno jsem přišel o moji dceru, od té doby jsem mnoho věcí, co se týká života, přehodnotil. Třeba to, že když mi zemře opravdový kamarád, tak pláču. To se děje právě teď, když píši tento článek. V tu chvíli se s tím nedá nic dělat.

Pavla jsem poznal v Polepech u Litoměřic na ploché dráze. Bylo mi pět. Ústí nad Labem mělo v Polepech určitou dobu své zázemí. Náš dům byl od dráhy sto dvacet metrů. Hodně jezdců si po závodech mylo své motorky u nás na dvorku, i Pavel. Moje maminka jim, dělala k svačině chleba se sádlem a cibulkou. To doslova milovali.

Pokukovali po mé starší sestře, černovlásce, ale táta, tajemník místního svazarmu a hlasatel při závodech, byl přísný. Byla to super parta. No, ale Pavel Mareš, měl něco navíc. On měl v sobě človíčka, to byl přímo dar, který nemá každý. Na dráze to uměl, jeho jízdy po zadním kole byly světoznámé, a souboje s Jardou Volfem vešly do dějin.

Pavel miloval život, jezdil na kole, měl vlastní loď. Určitě toho zažil mnoho krásného. Pak ale přišla zlá nemoc. Pavel bojoval. Mnozí z nás věděli, že to není dobré, ale lhali jsme sami sobě, že to nakonec dobré bude. Posílal jsem Pavlovi fotky z Polep. Byl nesmírně rád. Připomínaly mu krásné zážitky. Také jsme si volali. To bylo vždy nejtěžší. Musel jsem se moc držet, abych neudělal chybu.

Když jsem ale slyšel, jak byl za to zavolání šťastný, moc mi to pomohlo. Řekl jsem mu, že chci svolat posezení, a že bych ho moc rád navštívil. On mi řekl, že momentálně mu není dobře, a až se to zlepší, zavolá. Posílal jsem mu emaily, ale dlouho se neozýval, a tam jsem pochopil, že to asi není dobré.

V neděli jsem jel z garáže  asi v devatenáct hodin a zvonil telefon. Zastavil jsem, a říkám dobrý večer. Dobrý večer ozvalo se z druhé strany. Tady dcera pana Pavla Mareše. V tu chvíli jsem okamžitě věděl, že je zle. Pavel Mareš v neděli večer zemřel, oznámila mi paní Radka Benešová, Pavlova dcera.

V tu chvíli se mi vybavila podobná scéna, když mi do auta volali lékaři, že mi zemřela moje milovaná dcera Martinka. To jsme s vnukem jeli z ploché dráhy na Markétě. V krátkém období příliš mnoho bolesti. Dopisuji tuto vzpomínku opět se slzami v očích.

Nevím co je dál, když člověk zemře. Já sám sebe přesvědčuji, že se s lidmi, které jsem miloval, tam nahoře jednou setkám, a dám si s nimi nebeské kafíčko. Drahý Pavle, měl jsem Tě moc rád, budu na Tebe myslet, a doufám, že mě jednou svezeš na Tvé krásné lodi.

Čest Tvoji památce!