Čtyři ročníky ve třicátých letech, jeden nedokončený kvůli začátku druhé světové války. A potom nepřetržitá série od roku 1949. Ve všech případech se o korunu mistra světa jednotlivců na ploché dráze bojovalo pouze v jediném finále. To však vzalo za své se začátkem sezóny 1995, kdy vznikl seriál Grand Prix. Ačkoliv se myšlenka více závodů nezamlouvala především britským fanouškům, dnes po sedmnácti letech si už jiný model nedokážeme ani představit. A stejně tak, že by se světová elita na své cestě za titulem mistra světa nezastavila v Praze, kde se letošní česká velká cena pojede v sobotu 12. května.

České dobývání Grand Prix
S dnešním neotřesitelným postavením polských závodníků se zdá téměř nemožné, že zhruba před čtvrtstoletím patřili k absolutní špičce kontinentální části Evropy naši plochodrážníci. Nicméně úspěch v šampionátu jednotlivců nám stále unikal. Pouze fenomenální bouřlivák Roman Matoušek dokázal ve Vojensu v září 1988 vyrovnat historické sedmé místo Zdeňka Kudrny z devětasedmdesátého.

A bylo ještě hůř. Severoanglický Bradford viděl ještě roku 1990 v akci Romana Matouška, Antonína Kaspera a Zdeňka Tesaře, avšak v dalších dvou letech dokázal mezi šestnáctku světových finalistů postoupit nejprve pouze Roman Matoušek a potom Zdeněk Tesař. V sezónách 1993 a 1994 se to nepovedlo vůbec nikomu.

Za těchto okolností nebylo divu, že se v prvním ročníku Grand Prix neobjevil žádný z českých závodníků. Nezbylo jim než bojovat v kvalifikaci, jež zůstávala prakticky ve stejných intencích jako za časů jediného finále. Jenže se nedařilo a všichni Češi v ní uvízli.

Do elitní společnosti se česká plochá dráha dostala dříve pořadatelsky než jezdecky. V květnu 1997 začínala seriál velkých cen Praha. Tomáš Topinka tehdy jako závodník pražského Olympu a úřadující mistr obdržel divokou kartu. Dostal se do finále D o třinácté místo, v němž za sebou nechal Piotra Protasiewicze.

O letních prázdninách mu přímý postup do série Grand Prix unikl jen o vlásek. Při kontinentálním finále v italském Lonigu se rozjížděl o druhé místo s ikonou maďarské ploché dráhy Zoltanem Adorjanem. Po těsném průjezdu cílem se radovali oba, avšak sudí přiřkl triumf Maďarovi.

Napřesrok už se stálou divokou kartou závodil v celém šampionátu Antonín Kasper. Pomohla mu k tomu smlouva promotéra s českou televizní stanicí Kabel Plus, která začala vysílat záznamy ze všech zastávek seriálu. Že se jednalo o přínos i po jezdecké stránce potvrdil pražský závodník pátým místem ve Vojensu a šestým v Coventry.

Na konci července Antonín Kasper zvítězil v kontinentálním finále v maďarském Debrecínu. Společně s ním z druhého místa postoupil do Grand Prix 1999 i Marián Jirout. Jemu se však nevedlo dle představ a britskou velkou cenu v Coventry musel dokonce vynechat, když mu přetržený řetěz roztrhnul kombinézu i s nohou.

Antonín Kasper se blýsknul pátou příčkou v promočené Praze a na závěr roku potvrdil svou příslušnost do společnosti velkých cen v prolínacím závodě challenge. Se sezónou 2000 se však jeho stálé působení v Grand Prix definitivně uzavřelo. Kariéra veleúspěšného borce se chýlila ke konci, jeho mladší kolegové vesměs uvízli v nástrahách kvalifikačních kol a zdálo se, že český fanoušek nebude mít v seriálu Grand Prix komu fandit. Nicméně zlaté časy mu měly přece jenom ještě přijít.

Čech vede průběžnou klasifikaci
Žádný jiný český závodník neměl tak strmý vzestup své kariéry od svých jezdeckých prvopočátků jako Lukáš Dryml. Do pomyslné síně slávy se zapsal už ve svých jednadvaceti letech. Ve Slaném se vypořádal se všemi soupeři i s všudypřítomným psychickým tlakem a ozdobil se titulem juniorského mistra světa.

Ve chvíli, kdy se slánský stadión radoval z jeho vítězství, už patřil ke stálým závodníkům cyklu velkých cen. Jeho cesta do špičkové společnosti byla neuvěřitelná. Ještě týden před challenge ve slovinském Kršku v říjnu 2001 neměl sebemenší tušení, že v něm pojede. Jenže pak se zranil Polák Dawid Kujawa, který měl své místo ve startovní listině jisté z titulu juniorského mistra světa. Po jeho vyřazení přišla řada na druhého v pořadí a tím byl právě Lukáš Dryml.

Kvůli světovému šampionátu juniorů a Zlaté přilbě si Lukáš Dryml odložil operaci přetržených kolenních vazů, které si přivodil při květnovém utkání ve Velké Británii. Navíc si v pondělí při Tomíčkově memoriálu přivodil zlomeninu kůstky v pravé ruce. V sobotu si v Kršku příliš nevěřil. Naštěstí ho otec Aleš přesvědčil, a si nechá převzít tři nové pneumatiky, protože on to pokládal za zbytečné. Dostatek neojetých hran se vyplatil a Lukáš Dryml postoupil ze čtvrtého místa do Grand Prix 2002.

Pakliže si ovšem někdo myslel, že tam bude ve svém věku pouhým inventářem, strašlivě se zmýlil. Hned v prvním závodě v norském Hamaru, kde střecha stadiónu vypadá jako vikingská loď, vyhrál rozjížďku s číslem osm. V euforii zajel rovnou do depa a zapomněl na povinné čestné kolo se státní vlajkou v ruce. Přísný šéf seriálu Ole Olsen se však spokojil jen se zahrozením a varováním, aby si příště dal větší pozor.

Slůvka ‚next time‘ z úst legendárního závodníka zněla českým uším jako rajská hudba. Konečně jsme měli opět závodníka, jehož plochodrážní svět nebral na lehkou váhu. Ve velšském Cardiffu si kroužení s červenomodrobílou vlajkou náležitě vychutnal, ale co přišlo v pátém podniku ve švédském Stockholmu, překonalo veškerá očekávání. Lukáš Dryml se probil přes semifinále až do finále A, kde byl rychlejší pouze Tony Rickardsson.

U jednoho umístění na stupních vítězů však první sezóna Lukáše Drymla v Grand Prix neskončila. V Göteborgu své účinkování rozehrál úvodní nulou, aby nakonec přes opravu postoupil do semifinále. Tam vyhrál a stál opět na startu finále A! Čtyři kola a spíkr ohlásil jako vítěze Leigha Adamse, druhého Tonyho Rickardssona a třetího Lukáše Drymla. V celkovém účtování skončil osmý a udržel se v seriálu i pro rok 2003.

V něm hvězda Lukáše Drymla stále stoupala vzhůru. V polském Gorzowě byl při úvodní velké ceně znovu ve finále A. V něm proháněl vedoucího Tony Rickardssona, aby ho ve třetím kole rozhodila díra, takže ho podjel Nicki Pedersen. Druhý závod byl kvůli stávce státních zaměstnanců narychlo přeložen ze Stockholmu do Avesty. Lukáš Dryml prožíval další skvělý večer a jeho putování rozpisem jízda skončilo znovu ve finále A.

V jeho první zatáčce náš závodník upadl po kontaktu s Leighem Adamsem. Na repete neměl Lukáš Dryml lepší motocykl, který zůstal v depu s pokrouceným rámem. Nakonec protnul metu jako druhý hned za vítězným Ryanem Sullivanem. A po dvou velkých cenách se dělil o vedení celého seriálu se slavným Tony Rickardssonem.

Přišly Cardiff a Kodaň, kdy se Lukáš Dryml neprokousal ani do semifinále. Do slovinského Krška však přesto přijížděl jako pátý muž průběžného pořadí. Leč neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. V rozjížďce s číslem patnáct útočil na Grega Hancocka, ale hákem zachytil o nafukovací vaky. Z kolize ve zhruba stokilometrové rychlosti vyvázl notně potlučený. A sezóna pro něho předčasně skončila.

Divoká karta zůstává jediná možnost
S nešastným pádem Lukáše Drymla ve slovinském Kršku české hody v seriálu Grand Prix skončily. Skvělého výsledku dosáhl už jen Tomáš Topinka, když v Praze v září 2003 zaskočil jako stálý náhradník a obsadil šestou příčku. V sezóně 2004 jsme měli tři stálé zástupce. Lukáš Dryml obdržel stálou divokou kartu, jeho starší bratr Aleš se sem probojoval a druhou sezónu tu působil také Bohumil Brhel.

Na konci seriálu však všichni tři vypadli, k čemuž pomohla i redukce počtu účastníků z dvaadvaceti na patnáct, jelikož se změnil formát závodů. Lukáš Dryml se do seriálu velkých cen vrátil na skok v roce 2008, ale od té doby čeští fanoušci opět čekají na stálou účast svého závodníka.

Jedinou cestou, jak se mezi elitu dostat, je uspět v kvalifikaci. Ta se koná v intencích kvalifikačního pavouka někdejšího mistrovství světa jednotlivců, jež se v názvu udrželo dodnes. Londýnská společnost BSI, promotér cyklu Grand Prix, sice kvalifikační proces v sezóně 2005 zrušila, avšak pouze na jediný rok.

Postup mezi elitu modré planety svítal v rukou Luboš Tomíček. Challenge v dánském Vojensu se v září 2007 původně nechtěl ani zúčastnit. Fatální defekty mu zkazily výsledky ve slánském finále mistrovství republiky a jejich psychické důsledky se negativně projevily i o dva dny později při juniorském světovém finále v Ostrowě, jehož vestu tehdy vozil.

Uvažoval dokonce o konci kariéry, ale nakonec poslechl moudré rady a do Dánska se vypravil. Nakonec v rozjezdu o třetí, poslední postupové místo o pouhé centimetry zaostal za domácím Bjarne Pedersenem. Nakonec se však i on jako záskok do SGP 2008 podíval.

Od roku 2009 je však jedinou možností českého závodníka účast na divokou kartu při SGP České republiky. Třikrát po sobě ji obdržel Matěj Kůs, který se loni blýsknul vítězstvím v jedné z rozjížděk. Vzhledem k pražské klubové přítomnosti je žhavým kandidátem na vestu se šestnáctkou i letos. Rozhodování však pražský management bude mít těžké, protože jejich jedničku z trůnu mistra republiky sesadil Aleš Dryml. A on by se rád ve vrcholném závodě představil, o čemž svědčí i osobní kontakty s jistými osobnostmi blízkými pražské Markétě. Nicméně nechme kuloární informace prozatím uležet a vyčkejme nejbližších měsíců.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Petr Makušev, Karel Herman a Kevin D. Gipp