Brandýsek – 6. března
Žil, byl jedenáctiletý kluk. Jak se od časů moudré císařovny Marie Terezie sluší a patří, chodil pravidelně do školy v Brandýsku. Jednoho dne se vrátil domů a měl v hlavě naprosto jasno. Maminko, tatínku, plochou dráhu můžou jezdit jen opravdoví šílenci. Byl u nás ve třídě na besedě nějakej Luboš Tomíček a ten nám o všem vyprávěl. Jedenáct let uběhlo jako voda v Týneckém potoce. Z Petra Chlupáče se stal úspěšný plochodrážník. A včera o tom ve své obci vyprávěl malým i velkým žákům brandýské základky, přičemž i pozval rovněž Josefa France a Zdeňka Schneiderwinda.

Pražská Markéta se umí rozeřvat jako ukřičená semetrika. Sousedé by mohli vyprávět. Březnové pondělní ráno okolo sedmé připomíná spíše příslovečnou tichou vodu. Nebýt černobílých strak křičících tu a tam ve větvích stromů okolo plochodrážního oválu, neozvalo by se ani hlásku.

Až na bouchnutí dveří bílé dodávky. Josef Franc si přivstal a ze své Církvice vyrazil ještě za tmy. Žertuje, že rozkaz zněl přece jasně. Ve skutečnosti jej Petr Chlupáč poprosil, aby přijel už na osmou. Ale pokud nejde na ovále do tuhého, plochodrážníci jsou veselé kopy. V dílně je zapotřebí naložit reklamní bannery.

Kulturní dům v Brandýsku najdete v budově bývalého kina. Nyní jej obec pronajímá pro plesy, zábavy a divadelní představení. Vstupní dveře se záhy odemykají. Přijíždí Petr Chlupáč motocykly na krátkou i dlouhou dráhu. O něco později dorazí i Zdeněk Schneiderwind.

Zvukař připravuje aparaturu, děti staví židle do řad a stolky ke stěnám. Závodníci staví stan, instalují bannery aranžují motocykly a další závodnické propriety. Chystají si autogramkarty a reklamní pozvánky na pražský víkend s SGP2 a SGP.

Konečně přichází děti. Nejprve první stupeň. Celá trojice vypráví o ploché dráze. Představuje motocykly. Stroj na klasický speedway se nese nahoru na pódium. Josef Franc za pomoci Zdeňka Schneiderwinda usedá do jeho sedla a na sucho předvádí jízdu po ovále. Přítomní se dozvídají, že ačkoliv zatáčí doleva, řídí se hlavně pravou nohou.

Záhy se najdou i odvážní dobrovolníci z publika, jimž při prvních teoretických krůčcích za řidítky plochodrážního speciálu fandí trojice fanoušků veteránů z balkónu. Troubí, mávají vlajkami a tleskají jako na opravdickém stadiónu. A děti samy se nechávají strhnout k aplausu.

Petr Chlupáč předvádí přilbu. Proti nasazování na hlavu se staví učitelky. To víte, objevily se vešky a ty jsou pěkné potvůrky. Sálem koluje plechová bota, kluci a slečny se dozvídají o chráničích s inteligentní pěnou a dalších plochodrážních vychytávkách. Výherci soutěží si odnášejí tašky s dárky od Petra Chlupáče.

Jedna dlouhovláska trefně reaguje na otázku, čím se plochodrážní motocykl liší od cestovního. Nemá zrcátko. Pravda, pokud pomineme Zdeňka Majstra, který si jej v sedmdesátých letech na řidítka namontoval spolu se zvonečkem. Padají dotazy i moudré myšlenky, že mistr světa nemusí mít nutně nejrychlejší motorky, ale především zkušenosti a umění.

Zpátky do školy se nikomu příliš nechce. Není ovšem zbytí. Za půl hodiny se sál plný žáků druhého stupně. Beseda se vede v odbornějším duchu. Josef Franc na pódiu demonstruje chování závodníka u pásky. Hledání optimální koleje, seřízení vůle spojky, správný posaz. Petr Chlupáč líčí průběh jízdy, nechybí srovnání doby vlastní závodní akce s přípravou stroje a času stráveného na cestách.

Zájemců o usednutí do sedla je tentokrát více. Skvělá nálada se z kulturního domu v Brandýsku rozhodně nevytrácí a žákovská společnost opouští sál poměrně nerada. Kdo ví, zda za dalších pět, deset let někdo z dětí bude vozit medaile a vyprávět o tom svým mladším vrstevníkům, kteří se zatím vozí v kočárcích po Slánské ulici.