V neděli 22. ledna roku 1950 ožil známý rybník Svět ve Třeboni nezvyklým ruchem. Na jeho zamrzlé hladině byl vytyčený přesně kilometr dlouhý ovál, na němž zápolilo jedenáct závodníků. Vrch měl plzeňský Karel Kadlec, jenž v jedné z rozjížděk dosáhl rychlostního průměru 107 km/h. Na stupně vítězů ho doprovodili Miloslav Špinka a Jan Vaněk. Ve společnosti plochodrážníků s jejich tradičními JAPy se neztratil ani Václav Parus. Známý silničář, který se dnes může chlubit i body z mistrovství světa, skončil v sedle ČZ 250 celkově pátý. Rozhodně však nebyl jediným pilotem ze silničních okruhů, který podlehl vábení ledové ploché dráhy, by před šesti desítkami let se specializace motocyklových jezdců na výhradně jednu disciplínu začínala teprve rozvíjet.
Od cyklistických pedálů po zlatou medaili z mistrovství světa
Antonín Šváb je dobře známý nejen v plochodrážních kruzích, kde se dodnes aktivně pohybuje jako vedoucí depa pražské Markéty. Neméně populární osobností však zůstává i v cyklistické branži. Navštívíte-li západočeský pozdně barokní zámek Luhov, jehož v současné době soukromí majitelé dávají dohromady po obývání sociálně nepřizpůsobivých nájemníků, nemůže vám uniknout sbírka jízdních kol Františka Babického.

S největší pravděpodobností vás po ní provede přímo její vlastník. Legendární mechanik cyklistické reprezentace a konstruktér vlastních rámů trávil s Antonínem Švábem dva roky své vojenské služby. Své vyprávění okoření nezapomenutelnými historkami. Jednou společně natřeli lovecké psy svého velitele barvou ve vojenském khaki odstínu. Jindy zase projížďka odstrojenou Škodou Popular, pro níž Antonín Šváb vytvářel čalounění, skončila vyprovokováním Jana Kubra. Skvělý cyklista, jemuž přátelé pro jeho zálibu ve střelných zbraních přezívali Clifton, vystřelil za jízdy do lampy veřejného osvětlení.

Nicméně Antonín Šváb se do historie české cyklistiky nezapsal pouze lumpárničkami. Ve pětapadesátém byl součástí národního družstva, které vyhrálo Závod míru. Všech dvanáct etap z Prahy přes Berlín do Varšavy přitom strávili oblečení v modrých trikotech vedoucího družstva. Za rok šlapal z Varšavy do Prahy zase.

Jenže vzápětí přišel malér. Hned ve třetí etapě ročníku 1957 vzdali Závod míru Jan Veselý a Jan Kubr, což komunisté brali jako politickou provokaci. Oba byli vyřazeni z reprezentace a represe postihly i další cyklisty. Antonín Šváb sice tehdy ve výběru pro Závod míru nebyl, ale svaz mu zakázal výjezd do Belgie.

V té době už ovšem koketoval se silničními motocykly. Dokonce se stávalo, že v jednom dni závodil dopoledne na motocyklu a odpoledne někde jinde na kole. Startoval v kubatuře do 175 ccm, přičemž jediné logické řešení přinášelo použití motoru ČZ. Strakonický výrobce ovšem na konci padesátých let disponoval skvělým továrním týmem.

A se Antonín Šváb zavíral do své garáže na dlouhé hodiny, převaha jihočeského motocyklového výrobce byla výrazná. V zatáčkovitých partiích okruhu dokázal členům továrního týmu šlapat na paty, avšak na rovinkách jely jejich speciály až o třicet kilometrů za hodinu rychleji. Někdy v té době se mu jeden jeho známý svěřil, že se zná s Václavem Stanislavem.

Předválečné motocyklové eso se v té době věnovalo trénováním plochodrážního týmu KAMK Praha – venkov. Slovo dalo slovo a Antonín Šváb záhy ochutnal škvárový sport, v němž se jezdí stále kolem dokola. „Bylo mi to skoro trapné, když jsem viděl ty kluky,“ vzpomíná Antonín Šváb na své první plochodrážní krůčky. „Měli odřené motorky a staré oblečení. Já tam přišel, ze silnice jsem měl krásnou koženou kombinézu a bílé rukavice.“

Hvězda Antonína Švába stoupala prakticky stále vzhůru. Dokladem by mohly být především dva mistrovské tituly z let 1966 a 1967. V první polovině šedesátých let se ovšem začaly bouřlivě rozvíjet ledy. „Na silnici jsem měl výhodu z kola, protože styl jízdy je podobný,“ říká Antonín Šváb. „A na ledech to bylo to samé. Na škváře to bylo přesně obráceně, motorka musela do smyku, ale tady se jezdí v náklonu, kolo za kolem.“

Mistrovství republiky na ledové dráze bylo poprvé vypsáno až roku 1972. Antonín Šváb ho paradoxně nikdy oficiálně nezískal, by českou ledařskou jedničkou byl už dávno. Při premiéře evropského šampionátu ho sice v průběžné klasifikaci předstihli Jaroslav Machač a Stanislav Kubíček. Avšak o rok později už dvakrát mával ze stupňů vítězů v Leningradě. Celkově skončil čtvrtý, z premiéry světového šampionátu v šestašedesátém dovezl bronz.

Medailemi od FIM se tehdy u nás mohli chlubit také silničáři, motokrosaři a soutěžáci. Avšak Antonín Šváb je všechny trumfl roku 1970. Ze švédského Nässjö se vrátil ověnčený titulem mistra světa, což se do té doby žádnému českému ani slovenskému motocyklovému závodníkovi nepovedlo. O rok později se do finále nekvalifikoval, avšak v sezóně 1972 zkompletoval svou sbírku cenných kovů díky stříbrné medaili z mistrovství světa.

Ledařské úspěchy Antonína švába:
mistr světa 1970, vicemistr světa 1972, třetí místo v v mistrovství světa 1966, čtvrté 1967 a 1969 a páté v roce 1968; čtvrté místo v mistrovství Evropy 1965; před vznikem mistrovství republiky vyhrál doma v kontrolní závod reprezentantů v Holicích 1966, mezinárodní závod na rybníku Bagr v Českých Budějovicích, národní závod v Příbrami (vše 1970), národní závod ve Svratce a na zamrzlém povrchu plochodrážního stadiónu Dlouhá Louka v Českých Budějovicích (1971); vicemistr republiky 1972 a 1974.

Adieu až po padesátce
Že silniční závodníci mají na ledovou plochou dráhu buňky, přesvědčil i František Šastný. Borec, jenž byl suverénně zvolen za nejlepšího českého motocyklistu dvacátého století, počátkem sedmdesátých let ukončil závodní kariéru v sedle soukromé Yamahy, do níž po vyhazovu ze strašnické Jawy investoval většinu svých úspor. Kromě toho začal pracovat jako komentátor československé televize.

V této roli přijel i v lednu jednasedmdesátého roku do Svratky. Sobotní závod tady dokonale opanoval Antonín Šváb. Před nedělním pokračováním zapůjčil svůj motocykl právě Františku Šastnému. Na jeho jízdu vzpomínají pamětníci dodnes. Ti škodolibější připomínají pohárky grogů, které jeho exhibici předcházely, ti soudnější si přece jenom uvědomí, že František Šastný upadl na místě, kde přes noc odstavený traktor vytvořil veliké nerovnosti.

A tak či onak, František Šastný si záhy vyléčil zlomenou klíční kost a do sedla ohřebovaného speciálu se už nikdy neposadil. Avšak ve druhé polovině dekády se v improvizovaných depech za zamrzlých hladinách vodních ploch začal s chabařovickou vestou objevovat další silničář Jaroslav Franc. Příkladem mu bezesporu mohli být Bohuslav Polák, František Krejčík či Jaroslav Smoček, kteří typické CH na svých vestách vozili i během zimy.

Jaroslav Franc pracoval jako automechanik ve strojní traktorové stanici v Chabařovicích a na silnici patřil mezi stálý inventář federálního mistrovství republiky. V něm se vcelku pravidelně umísoval v první desítce. Na ledech absolvoval mistrovské seriály 1978 a 1979, kdy je arktická zima natáhla do nevídané délky šesti, resp. pěti podniků. Dalšímu pokračování zabránila až tragická nehoda při Těrlickém okruhu poblíž Havířova v červnu 1979, jejímž následkům tehdy sedmadvacetiletý borec podlehl.

Jenže svým příkladem strhnul svého soupeře ze silničních oválů Vladislava Kunce. „Viděl jsem v televizi, jak to Francovka jede,“ vysvětluje, co ho k ledové plošině přivedlo. „A další rok jsem to už jel i já.“

Stejně jako Jaroslav Franc i Vladislav Kunc měl sport číslo jedna silniční okruhy, jimž věnoval podstatnou část sezóny i rozpočtu. Plochodrážní historie silničáře z jihočeského Milevska zaznamenala poprvé na sklonku ledna 1980. Tehdy se kvůli příliš teplé zimě nekonalo mistrovství republiky. Odjel se všeho všudy jediný mítink na hladině Malého Jordánu v Táboře. On v něm z pozice náhradníka zaskočil za Zdeňka Kudrnu a inkasoval dohromady šest bodů.

Od té doby se Vladislav Kunc zúčastňoval plochodrážního ledařského šampionátu pravidelně, pakliže ho rozmary paní Zimy dovolily uspořádat. Postupně stoupal vzhůru v závěrečné klasifikaci až k sedmému místu v roce 1987. Ještě větší skok nastal, když definitivně odstavil svou silniční Yamahu a pustil se do ledů naplno.

Bronzová medaile z jednadevadesátého, kterou zopakoval ještě o dva roky později, mu otevřela cestu do reprezentace. Avšak ani v Berlíně v roce 1992, ani v St. Johannu a Iževsku v dalších letech nenašel cestu do dalšího kola. Zlom nastal až v šestadevadesátém v italském luxusním středisku Madonna di Campiglio.

Pakliže si někdo myslí, že slovenskou vlajku na stupně vítězů podniku ranku mistrovství světa donesl až docela nedávno Martin Vaculík, docela se mýlí. Na rozteklém ledu se tehdy o primát postaral Jaromír Lach. Kopřivnický univerzál se slovenskou licencí rozhodl řešit přezírání své osoby při reprezentační nominaci a hned se z Itálie vrátil s druhým místem ze čtvrtfinále.

Z postupu se zároveň radoval i Vladislav Kunc. Jenže v semifinále v Assenu mu na rovince v plném tempu upadlo přední kolo. Unavené ségrovka zapříčinila, že druhý den musel na technickou přejímku třikrát. Přestože dál už nepostoupil, zaznamenal právě zde svůj nejlepší výsledek v mistrovství světa. O rok později komentoval své poslední místo v kvalifikačním kole v běloruském Minsku poukázáním na mírně podroušeného doktora a rezavé jehly v jeho kufříku. „Divíš se, že tady netahám?,“ krčil rameny sotva se na temné dálnici kdesi před Brestem vyhnul neosvětlenému koňskému povozu. „Když jedu na západ, mám plné auto pomocníků a tady jsem sám.“

O měsíc později paběrkoval i v šampionátu republiky na Větřkovické přehradě poblíž Kopřivnice. Na české ledy zrovna doléhaly těžké časy. Mírné zimy a pořadatelský nezájem odsunoval boje mužů v sedlech ohybovaných speciálů do vzpomínek pamětníků. Až o dlouhých osm let později napadlo divišovského předsedu Milana Hajného nechat zmrznout vodu nalitou na klasický plochodrážní ovál.

V pětadevadesátém Vladislav Kunc ještě nezávodil. O rok později se však nespokojil jen s rolí zasvěceného diváka. V jeho boxu se objevil také jeho syn. Ovšem otec držel vrch. Ve svých čtyřiapadesáti letech dokonce v Českých Budějovicích atakoval stupně vítězů. Ovšem tři roky další ledařské pauzy nepřežil ani on, ani jeho potomek. Ten se stačil oženit, zatímco Vladislava Kunce staršího čas od času potkáte v Růžené, kam to od Milevska má coby kamenem dohodil.

Ledařské úspěchy Vladislava Kunce:
třetí místo v mistrovství republiky 1991 a 1993; postup do semifinále mistrovství světa 1996.

Ledy jsou dobrá volba
Motocykl s hřebíky v kolech vyzkoušeli i zahraniční závodníci a to i na úrovni mistrovství světa. Českým fanouškům je dobře známý Ir Tony Carey, avšak světový šampionát jeli i borci, kteří pravidelně bodovali i v silničním mistrovství světa. Jako první počátkem devadesátých let Američan Mike Baldwin, po něm letos Švýcar René Dünki. Ten se po svém ošklivém pádu už vrátil do sedla a v uplynulém týdnu absolvoval tréninkový tábor v ruském městě Kamensk Uralskij.

Z českých silničářů se ledové ploché dráze věnuje Lukáš Volejník, nyní už jako specialista. „Asi ten adrenalin, to nebezpečí těch špičatých hřebů, to je fakt mazec, náklon a rychlost v zatáčkách, přesnost a bezchybnost,“ vypočítává přednosti, jimiž ho ledová plochá dráha oslovila. „V silnicích máš čas chybu trochu napravit, tady se nic neodpouští. A v neposlední řadě to byly hlavně finance. A ještě potom ta parta. Jsme tři kluci z vesnice, co jezdíme, a máme okolo sebe bandu dalších, co je to baví a pomáhaj‘ nám. To je taky příjemný.“

Antonín Šváb shledával ledy bližší silnici než škvárové ploché dráze, avšak Lukáš Volejník zkušenosti s klasickými ovály nemá. „Asi moc ne, myslím,“ přemítá nad otázkou, zda mu na ledech pomohlo předchozí závodění na silnici. „Tyhle sporty mají společný asi jenom řidítka. A možná tu rychlost. Ale to máš buď v sobě, nebo ne. Opravdu si myslím, že jsem si nic podstatnýho ze silnice nepřinesl.“

Majitel stříbrné medaile z letošního domácího šampionátu a úřadující vicemistr ze soutěže družstev si přestup na ledy pochvaluje. „Jedinýho, čeho lituju, že je u toho taková zima,“ směje se. „Jinak je to supr sport. Myslím si, že jsem udělal dobře. Ale silnicí bych určitě nepohrdl (smích)!“

Ledařské úspěchy Lukáše Volejníka:
druhé místo v mistrovství republiky 2011; titul mistra (2010) a vicemistra (2011) republiky družstev.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Petr Štola a archív autora