Sluníčko zaťukalo na střechu Zelené brány. Hej, ospalče, vstávej! Jenže z mlžné zářijové peřiny se nechce. Ale dnes je přece jen mimořádná událost. Musíme se přece rozloučit se zlatou krasavicí, kterou na odivu vystavují ve výloze u Lejhanců. Ona sama je už dávno vzhůru. Nedávno se její kráse kořil jakýsi vouskatý fešák někde od Čáslavi, který už má doma její pět let starší sestřičku. Jenže takových dnes do depa svítkovského stadiónu přijede ještě pětatřicet.
Zlatá přilba začíná již dopoledne u Lejhanců
Otázka, kdy vlastně začíná Zlatá přilba města Pardubice, se řeší stejně obtížně jako známý filozofický rébus, zda byla dříve slepice nebo vejce. Fanoušek v tom má jasno. Přece v neděli ve dvanáct. Novinář a fotograf přijde raději dříve. Závodník se svým doprovodem pochopitelně také.
Ale co pořadatel? Začal pětasedmdesátý ročník závodu všech závodů, který do Svítkova zavítá příští rok 24. září už tuto středu, kdy AMK ZP Pardubice tento termín oznámil. Určitě ne, není představitelné, že by si parta okolo Evžena Erbana jen lehce pohrávala s myšlenkou Zlatou přilbou nepořádat.
Poslední krize přece jen přišla v třiašedesátém. Logický konec éry travnatého dostihového závodiště řada lidí nemohla přenést přes srdce. Prorokovali brzký zánik závodu, jenž už tehdy patřil k legendárním, a hanlivě jej dehonestovali na žlutou přilbu. Čas ukázal, jak se mýlí, vždyť tradici nepřerušili ani okupantské tanky v osmašedesátém.
Když však otázku po začátku Zlaté přilby města Pardubice oprostíme od filozofických úvah, dojdeme ke snadné odpovědi. Přece v neděli dopoledne u Lejhanců. Krásná trofej se odsud slavnostně odvážela již před válkou. A od devadesátých let se v tradici nerušeně pokračuje.
Nedělní ráno je skvělé
Poslední neděle letošního září je vskutku nádherná. Hodiny na Zelené bráně se doširoka usmívají, když se jejich ručičky roztáhnou na čtvrt na deset. Ticho Třídy míru, kam automobily běžně nesmí, prořízne zvuk motoru.
Okatá copatá dívka otáčí volantem červené bugatky a s modrou padesátkou aerovkou zastavuje před Lejhancovým klenotnictvím. Na zahrádce protější kavárně se společnost koupe v hřejivých paprscích podzimního sluníčka. Zatím je všude poměrně liduprázdno, až by se zlatá přilba ve výloze mohla cítit osaměle.
Prochází kolo Marián Šebian. Slovenský kouč raději mávne rukou nad otázkou, jak se jeho celku dařilo při české první lize v Kršku. A raději míří k Pernštýnskému náměstí i se svou rodinou, aby se poptali po turistických magnetkách. Manželé Nyklovi si však vychutnají skvělou kávu. Jejich Štěpánka se však v té době již pohybuje ve svítkovském depu, aby se přiučila další věci z plochodrážního řemesla.
Zlatý sen
V cukrárně přes ulici prodávají kornouty sladké zmrzliny. Lidé se trousí víc a víc. Holoubci raději vyklízejí ulici. Po ní přijíždí nové stroje. Motocykly, sajdkáry, ameriky a aerovka řízená někdejším plochodrážníkem Tomášem Jůzou.
Čas běží. Nádherná trofej mizí z výkladní skříně. Vzápětí je k vidění v rukou jedné z dvojice hostesek ve dveřích obchodu. V ten moment se fotografuje vším, co je k dispozici. Přichází Pavel Lejhanec. Zlatá přilba se ocitá v rukou druhé z dívek, která usedla na sedadlo červené bugatky.
Policejní motocykly zapínají majáky a houkačky. Vedou kolonu s červeným sporťákem k Zelené bráně. Otočí se nazpět a Třídou míru si to štrádují do Svítkova. Pár minut a člověk si připadá, jakoby se probudil z krásného snu.
Bulvár je náhle prázdný a tichý. Drzí holubi se vracejí nazpět na své teritorium. Okázale ignorují plakátnice. Na nich má prim obligátní předvolební klišé. Avšak najdou se i výjimky. Slogan Volte Viléma nápaditě zve na novou expozici na zámku. A pak pochopitelně Zlatá přilba. Samotný klenot mistra Lejhance se z něho již před lety vytratil, ale kdo by nevěděl, že?
Konvoj vozidel se již ostatně musí blížit stadiónu. Legendární závod má teprve za pár minut začít. Na Třídě míru však již skončil. Jo, a tu zlatou holku si z Pardubic odvezl Angličan Daniel Bewley.
