Liberec – 19. listopadu
Minulý týden pořádal tým GRS Liberec vedený Věroslavem Kollertem, otcem stejnojmenného závodníka, setkání se sponzory a příznivci, v němž poděkoval za dosavadní spolupráci a zhodnotil své výsledky v letošní sezóně. Pro magazín speedwayA-Z to byla vítaná příležitost, jak zjistit nové skutečnosti související s plochou dráhou v Liberci.
„Liberec má konečně mantinely,“ pochlubil se Věroslav Kollert starší. „Povedlo se nám na ně nakoupit materiál. Je to recyklovaný plast z automobilového průmyslu, který se mele a pak se to peče. Je škoda, že od toho Mšeno odstoupilo. U dřeva totiž cena, pevnost a tvárnost nejsou tak dobré. Máme zájem rozvést to dál, aby se mantinely staly bezpečnější. Navezl se také povrch dráhy, 500 tun drcené cihly s vápencem. Pochází z domů drcených v mlýnech. Měla by být schopna absorbovat vodu a díky drceným cihlám držet a být rychlá a zároveň udržovat přilnavost pneumatik. Ve spolupráci s tělesně postiženými lidmi jsme vymysleli nové vjezdy na dráhu. Od příštího roku pro ně bude na stadiónu probíhat výcvik na čtyřkolkách a vozech.“
Právě multifunkčnost celého areálu je v prohlášeních Věroslava Kollerta často skloňovaným termínem. „Lidé, kteří tvrdí, že plochá dráha je jenom plochá dráha, si nevidí na špičku nosu,“ konstatoval. „Hrozně se mi líbila akce před Tomíčkovým memoriálem. Tímhle směrem by se plochá dráha měla ubírat. Mladým jezdcům se předvedla možnost startu za divácké kulisy. Tomu navíc pomohlo umělé osvětlení a atmosféra slavného závodu. Všichni byli nadšeni. Je to cesta dál než se stopětadvacítkáři, kteří vlastně dělali jen plochodrážní činnost.“ A kdy bychom tedy na nové dráze libereckého stadiónu mohli vidět první závody? „Závodní činnost jsme chtěli odstartovat už letos 28. září,“ uvedl Věroslav Kollert. „Nastal 
ale problém s mantinelem. A pak posun termínů už neumožnil přípravu závodu. Začali jsme se orientovat na rok 2005. Určitě se začne jezdit. Co se pojede, nevím. Pánové z vedení ploché dráhy na Liberec zapomněli. Řeknou nám po čtrnácti dnech jako tajnou zprávu, že tady byli.“
Věroslav Kollert je člověk otevřených názorů a jeho kritice neušel ani nový výkonný výbor. „Štve mě, že se plochá dráha hádá,“ řekl magazínu speedwayA-Z. „A chováním jednotlivých klubů je pro smích. Třináctičlenný řídící orgán je skanzenem trosek, které v minulosti nikdy nic nedokázaly a jsou tam dál. Plochá dráha potřebuje spíš diktátora, který by ukázal cestu hlavně ve financích. Kluby by se na něj mohly obracet bez obav, že to bude zneužito proti nim. Plochá dráha byla pro výsměch i při krajské konferenci AČR v Liberci. V motokrosu má dva tisíce závodníků pět velitelů a pár plochodrážníků vede třináct lidí! To ukazuje na neschopnost rozhodování a zkostnatělost při řízení. A to je jeden z důvodů, proč s Libercem nespěchám. Pod vedením těchto lidí se totiž stydím, že by oni měli rozhodovat. Vedení ploché dráhy je z figur, co nic nedokáží. Vím, že se mi tohle vrátí. Ale myslím, že stadión v Liberci je na takové bázi, že i když nám někdo zakáže někdo startovat, udržíme výkonnost.“
Absence koncepce je v české ploché dráze nabíledni. „Výchova vlastních závodníků trvá zhruba pět let,“ dotkl se Věroslav Kollert kritického stavu naší jezdecké základny. „To už třeba taky nebude mít kdo jezdit! Základní chyba je, že se nechce pouštět víc zahraničních jezdců. Měl by se vymyslet systém, v němž by kluby spolupracovaly a lákaly mladé lidi. Třeba v Německu vymysleli krásné zpestření. Volnou jízdu na čtyři kola něco jako free style. Reakce diváků, je pozitivní, protože se rádi podívají na show. Právě doplnění toho šoumenství by mělo být motivací pro pořádání závodů, protože závodník bez nástupu, diváků a se shnilým věncem na krku, pokud vůbec nějaký dostane, ji nemá. Navíc může startovat za všechny kluby. Ztrácí se tím identita závodníků a divák je dezorientovaný, za koho vlastně kdo jezdí, a komu má fandit. A štve mě, že si různí lidé navzájem vyřizují účty. Měli bychom ukazovat tu lepší stránku a učit se ze sebe v dobrém smyslu dělat šašky a lákat lidi na to, co se děje na dráze. Už se vzpamatujte a začněte spolupracovat a nedělejte si trucy mezi sebou! Naštěstí ale v ploché dráze je i spousta lidí, co věří, že se začíná rodit něco nového, a že tato disciplína není ve svém konci. Moje díky patří především pánům Moravcovi a Štichauerovi a dalším lidem, co nám pomáhali. Těm, co to myslí upřímně, bych rád popřál hodně pevných nervů. A hlavně rozum do hrsti a nenechat se zviklat kdejakým kašparem.“
Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)
