Praha – 8. května 1971
Grand Prix České republiky na pražské Markétě je už od roku 1997 natolik neodmyslitelnou součástí kalendáře prestižního plochodrážního seriálu, že ji fanoušci berou jako nezvratný fakt. A záminkou jejich debat není skutečnost, jestli světová esa znovu zamíří do české metropole, ale maximálně termín a pak už snad jen cena vstupného. Mistrovství světa ovšem nebývalo ve stověžaté matičce vždy automatickým hostem. Jeho první podnik se tu konal až v květnu 1971. Magazín speedwayA-Z na něj zavzpomíná nejen očima jeho přímého účastníka Antonína Švába, ale také ve vzpomínkách Miroslava Černého. Čakovický závodník totiž tehdy zaslal do Světa motorů dopis, který může být inspirativní i dnes po čtyřech desítkách let.

Provizorium brání světovému šampionátu
Plochodrážní mistrovství světa jednotlivců vzniklo v roce 1936 iniciativou Angličanů, v jejichž režii se plně konalo až do počátku padesátých let. Postupně se prosazovali rovněž pořadatelé z kontinentu a ke slovu se dostali rovněž domácí pořadatelé. První se dočkali slánští roku 1958, jejichž stadión se tehdy stal Mekkou československých fanoušků. Mistrovství světa jednotlivců organizovali rovněž v Liberci, později i v Ostravě, ve Mšeně a roku 1970 v Pardubicích. Se vznikem mistrovství světa družstev se v šedesátém dočkala i Plzeň, která kontinentálním kvalifikačním kolem nové soutěže otevřela brány zbrusu nového plochodrážního stánku na Borech.

Praha ovšem stála stranou. Mítinky na obřím stadiónu na Strahově stále představovaly vrchol, avšak tradice Velkých plochých drah byla vystřídána podnikem v duchu dobové ideologické terminologie nazvaným Závod vítězství. Plochodrážníci se v něm střídali s motokrosaři, kteří tu dávno před Kalifornií položili základ atraktivních stadionkrosů. Strahovu patřil i primát v otázce pořadatelství mistrovství světa jednotlivců na území hlavního města Prahy. Ve čtvrtek 9. května 1963 tady navázali na předválečná mistrovství Evropy a diváci si vedle terénního závodu a startu a dojezdu úvodní etapy cyklistického Závodu míru užili i první kvalifikační kolo plochodrážní světového šampionátu jednotlivců.

Přitom jen o pár kilometrů dále na stadiónu na Markétě se plochodrážníci pravidelně proháněli již od jednašedesátého. Pořadatelský tým dokázal uspořádat i kvalitní mítinky mezinárodní úrovně. K Velké ceně Prahy, která navázala na tradici silničního okruhu už roku 1961, přibyl na sklonku dekády i Memoriál Luboše Tomíčka. Mistrovství světa však ovál nad Břevnovským klášterem stále míjelo.

Důvodem bylo provizorium, v němž plochodrážníci řadu let existovali. I dnes je místo poblíž zastávky tramvaje číslo dvaadvacet v podzimních měsících vyhledávaným cílem lidí, kteří se k ohradě obory Hvězda vypravují pouštět papírové draky. Že tady fouká, ví snad každý, kdo tu shlédl alespoň jeden mítink a právě vítr, který atletům kazil jejich rekordy, stál za uvolněním sportoviště pro potřeby RH Praha. Ti na přelomu padesátých a šedesátých let museli na jiné stadióny nejen za domácím ligovým prostředím, ale také za tréninkem, k němuž mířili i na improvizovanou dráhu v Chr᚝anech.

Otevřená brána Markéty byla proto za těchto okolností doslova darem z nebes, by by se tehdejší odpovědní soudruzi samozřejmě podobné formulaci zuby nehty bránili. Jenže dlouho nebylo jasné, zda tu plochodrážníci vydrží i nadále nebo se budou muset stěhovat zase někam jinam.

„Devátým rokem už čekáme na závazné slovo k budoucnosti našeho stadiónu,“ vyjadřoval se v dubnu 1969 na toto téma Jan Kozelka, tehdejší šéf Markéty, na stránkách týdeníku Signál. „A v celé Praze není nikoho, kdo by se mohl nebo chtěl odpovědně vyjádřit. Támhle je složená tribuna několik let a nestaví se jen proto, aby se třeba za rok nemusela rozřezávat autogenem. Máme i projekt umělého osvětlení. Utkání v záři reflektorů jsou nejen atraktivnější, ale vyhovují divákům i časově.“

Postup z pražské škváry vzal ze své na ruském ledě
V jednasedmdesátém však byly problémy zdárně překonány a Markéta se chystala na svůj premiérový závod mistrovství světa. V sobotu 8. května bylo na programu první kvalifikační kolo světového šampionátu jednotlivců, jež neslo v hlavičce podnázev XI. ročníku Velké ceny Prahy. FIM přidělila Československu tři místa ve startovní listině a plochodrážní sportovní komise ÚAMK na ně nominovala závodníky pořádajícího klubu Jiřího Štancla, Antonína Švába a Zbyňka Novotného.

Na nedostatek diváků si v Praze stěžovali už v době před čtyřiceti lety a menší divácká kulisa dvou prvních ročníků Tomíčkova memoriálu sváděla k negativním předpovědím. Avšak víkendový podnik ranku světového šampionátu si nenechalo ujít deset tisícovek návštěvníků.

Před jejich zraky exceloval Jiří Štancl. V rozjížďce s číslem čtyři zůstal sice stát kvůli mechanické závadě svého motocyklu, avšak všechny své další starty proměnil v trojbodové zisky. Jako jediný také v šesté jízdě porazil Hans-Jürgena Fritze, avšak díky úvodnímu manku mával z nejvyššího stupínku německý závodník. Čtvrtým místem a jedenácti body příjemně překvapil ústecký odchovanec Zbyněk Novotný. Jako jediný z československého trojlístku v kvalifikační síti uvíznul Antonín Šváb. Abychom poznali příčiny, musíme se vrátit o dva měsíce zpátky a přesunout se o mnoho stovek kilometrů na východ.

Antonín Šváb vyrazil do Sovětského svazu na trojici semifinálových závodů ledařského mistrovství světa nejen jako úřadující světový šampión, ale také jako suverénní vítěz všech domácích podniků. Pouze ve Svratce ho o triumf připravil František Šastný. Legenda české silnice sem přijela jako televizní komentátor. Slovo dalo slovo a před závodem zkusila pár koleček v sedle ohybovaného speciálu Antonína Švába. Očití svědkové o počínání Františka Šastného dodnes mluví s respektem. Avšak pořadatelé nechali přes noc stát na dráze traktor a jeho kola vytvořila v ledu prohlubně. Na jedné z nich si bývalý tovární pilot strašnické Jawy ustlal. Zlomil si kličku a Antonín Šváb nestačil včas připravit svou Jawu k první jízdě.

O tři týdny později v Ufě vše klapalo a Antonín Šváb triumfoval v prvním semifinálovém závodě se ziskem patnácti bodů. „„Rusové udělali trenérem Vsevoloda Nerytova a ten dostal záhul, že jsem to před rokem vyhrál,“ vzpomíná dnes. „V Ufě se to podobalo plochý dráze, celý to bylo politý, bruslilo se tam. Bylo to rozdílný proti malým drahám, rovinky jsou blíž u sebe a jsou ostřejší zatáčky. To bylo pro Rusy nezvyklý, proto Nerytov změnil vnitřní lajnu.“

Nicméně s patnácti body na kontě se usínalo dobře. „Vyhrál jsem dost lehce, až jsem byl překvapenej‘,“ nezastírá. „Za mnou byli Švédové, Conny Samuelsson a Kurt Westlund, a to bylo pro Rusy dost nezvyklý. Nerytov si už předtím přizpůsobil dráhu tou lajnou, ale nestačilo to. A tak ji změnil ještě víc, takže zatáčky byly špičatější.“

Antonín Šváb poznal ruskou lest hned druhý den. „Procházel jsem si tra a zjistil jsem, že je jiná dráha,“ vypráví. „Jako šéf tam byl Josef Mičán, počítalo se, že postoupíme já a Milan Špinka. Šel jsem za ním, a udělají trénink, ale on nechtěl dělat rozbroje. Ještě předtím mě Nerytova upozorňoval na Aleksandra Ščerbakovova. Že je to střelec, ale jede víc než, na co má, a si na něho dám pozor.“

Konfrontace s dravým Rusem, jemuž postup do Inzellu otevřel cestu na jinak nedostupný západ, přišla už v rozjížďce s číslem dvě. „Dostali jsme se do sebe a já jsem spad,“ krčí rameny Antonín Šváb. „Nechci říkat, že to bylo jeho vinou. Ale já měl roztrženou nohu a už jsem nejel.“

Poslední šanci pro úřadujícího světového šampióna nabídlo třetí semifinále v Moskvě o tři dny později. „Z druhý Ufy jsem neměl nic a věděl jsem, že musím vyhrát,“ líčí. „Jenže mi navíc prdnul řetěz. Do Inzellu jsem jel jen jako náhradník. Říkal jsem si, že je to dobrý a doufal, že bych se tam moh‘ ještě nějak dostat, ale bohužel tam byl náhradník z druhý skupiny. Ten rok byl v háji, půjčil jsem aspoň Milanovi motorku a zaměřil se na pomoc jemu. Dobře jsem se znal s jeho tátou.“

Rozpoložení, v němž Antonín Šváb vstupoval k mistrovství světa jednotlivců na pražské Markétě, tedy rozhodně nebylo ideální. „Nebyl jsem úplně fit,“ připouští. „Bylo to zkraje sezóny a led je jinej‘ než škvára. Začal jsem s přípravou pozdějc‘ než obvykle. Markétu jsem dokázal zajet, ale byl jsem ještě zklamanej‘ z ledů a nešlo mi to.“ Navíc se zapletl do kolize s Horstem Krügerem a nakonec ho od postupu do dalšího kola dělil jediný bod.

Dopis publikovaný po čtyřiceti letech
Navzdory svému vyřazení z dalšího průběhu šampionátu Antonín Šváb vzpomíná na premiéru mistrovství světa na Markétě vcelku pozitivně. „Stadión byl jako novej‘, lidí přišlo taky dost a atmosféra tam byla dobrá,“ vybavuje si. A dává tak za pravdu reportáži Světa motorů, jehož obvykle přehnaně kritickému zpravodaji Jaroslavu Krausovi nebylo jednoduché se zavděčit.

Nyní však byl unešený a dokonce označil, že tak dokonalou organizaci a přípravu stadiónu v našich podmínkách doposud neviděl. Vyzdvihl perfektně připravený tmavý ovál lemovaný bílými mantinely, barevné kombinézy či pláště všech pořadatelů a nekompromisní vykazování nepovolaných osob z vnitřku oválu a depa.

O pár dnů později však na dresu Světa motorů dorazil dopis podepsaný Miloslavem Černým, jednou z ikon čakovického klubu, který dodnes na pražské Markétě mává červeným praporkem v zatáčce. Ten poukázal na rozdíl mezi skvěle financovaným klubem RH Praha a menšími stadióny, kde samotní závodníci mnohdy museli přiložit ruku k dílu, aby se mohly uspořádat závody.

„Byly dva velký mančafty,“ vzpomíná dnes na plochodrážní podmínky v období reálného socialismu. „Peníze se dávaly do vrcholu, Markéta to měla přes vnitro a ostatní kluby byly na huntě. Svazarm byla škála vysloužilých důstojníků, nevěděli nic o ploché dráze a dokonce si mysleli, že ta motorka jezdí na benzín. Plochodrážníkům se říkalo popeláři, ale celá plochá dráha byla popelkou. Ostatní disciplíny na tom byly lépe. Nechával jsem si vozit Speedway Stary a ty pro mě byly jako rádio Svobodná Evropa.“

Časopis Svět motorů stál v sezóně 1967 za obnovením ligové soutěže a Miloslav Černý doufal, že by sportovní redakce mohla být nápomocna i v dalším rozvoji ploché dráhy v Československu. „Napsal jsem to Jardovi Jáskovi, to je šéf muzea vodáren, on mi to upravil,“ vrací se ke vzniku svého dopisu, jenž se publikování dočkal až nyní po čtyřiceti letech. „Ale stejně jsem věděl, že je to prd platný. Nedopadlo to, je to asi jako moje dnešní dopisy na pražský magistrát.“

Sám se věnoval svému vlastnímu závodění. „Byla to taková hektická doba,“ vypráví. „Věnoval jsem se ploché dráze. Závodil jsem čtyřiadvacet let, moh‘ jsem odjet třicet závodů za rok plus dohromady dva tisíce tréninků. Výhodou tehdy bylo, že to bylo mizerný, ale člověk do toho nemusel dát do toho sportu ani korunu ze svýho. Motorky byly erár, jen jednou jsem nafasoval novou a předseda se staral, jak ji zaplatíme. Ale já byl tehdá takovej‘ euforickej‘…“

1. kolo MS jednotlivců 1971 – Praha:
1. Hans-Jürgen Fritz (DDR) 14, 2. Jiří Štancl (CS) 12, 3. Peter Liebing (DDR) 12, 4. Zbyněk Novotný (CS) 11, 5. Viktor Kalmykov (SU) 10, 6. Zbigniew Podlecki (PL) 10, 7. Horst Krüger (DDR) 9, 8. Piotr Bruzda (PL) 9, 9. Vladimir Paznikov (SU) 9, 10. Antonín Šváb (CS) 8, 11. Pjotr Petkov (BG) 5, 12. Pjotr Iljev (BG) 4, 13. Josef Haider (A) 4, 14. Günther Walla (A) 2, 15. Ivan Kos (YU) 1, 16. Miller (YU) 0; náhradníci Jaroslav Volf, Pavel Bušta a František Ledecký DNR.