Slaný – 26. června 1971
Už od dob, kdy pro postup do dalšího kola bylo potřeba uspět v kvalifikaci o patro níže, se plochodrážníci přesvědčují o důležitosti každého bodu. Historie všech světových, evropských a konec konců i národních šampionátů je lemována borci, jimž onen rozhodující bodík kdesi unikl. Absolutním extrémem se ovšem stalo kontinentální finále mistrovství světa jednotlivců ve Slaném 1971. Henryk Glücklich si na krk pověsil zlatý věnec, zatímco jeho krajan Pawel Waloszek postoupil jen jako náhradník, by měl jen o jeden bod méně. Magazín speedwayA-Z na závod zavzpomíná s jeho účastníkem Janem Holubem nejstarším.

Europatrotter
Po Antonínu Kasperovi byl Jan Holub druhým českým plochodrážníkem, který se dokázal uchytit v náročném kolotoči britské ligy. Sezóny 1969 a 1970 strávil s vestou Sokolů z Exeteru. Britské angažmá tehdy sedmadvacetiletému borci hodně pomohlo. „Ztratil jsem nervozitu a bral plochou dráhu jako zaměstnání,“ říká Jan Holub dnes, kdy ho pravidelně můžete potkat oblečeného v montérkách, kterak pracuje na motocyklech svého vnuka.

Závodění za kanálem La Manche ovšem nenarušilo jeho program na kontinentu. „Mistrák se jel jako seriál závodů,“ vzpomíná. „Vracel jsem se i na mistrovství světa jednotlivců, družstev a dvojic. Měl jsem dobrou smlouvu s Exeterem a platili mi cesty. Autem by se to nedalo stíhat a lítal jsem. Díky divišovský fabrice jsem měl svoje motorky v Anglii a na tyhle závody mě dávali jejich.“

Přesto na svých cestách Evropou rozdělenou železnou oponou prožil bezpočet dobrodružství. Jeho biografie z pera jihočeského novináře Jana Kubce, která pod názvem Ovál plný smyků vyšla roku 1983, je toho velice čtivým dokladem. Poslužme jedním příkladem za všechny.

V roce 1970 cestoval za volantem svého Fordu Taunus na druhé kolo mistrovství světa do německé Míšně. Kvůli mlze se nemohl přeplavit přes La Manche a když se nakonec na maličké lodi dostal na francouzské břehy, hraniční policie ho poslala zpátky, protože neměl francouzská víza. Náhradní alternativa přes Nizozemí klapla, a přestože čas pracoval proti němu, v míšeňském depu se přece jen objevil včas.

Avšak vynořil se další problém. „Byl jsem po držkopádu v Anglii,“ říká Jan Holub dnes. „Pozdní příjezd se ukecal tím, že jsem po zranění. Rusové ale protestovali a já musel na prohlídku k doktorovi. Ruka mě bolela, ale já ho oblbnul. Schválně jsem se držel za tu zdravou. On mě s ní mlel a nakonec to bylo v pohodě.“

Závod skončil triumfem Jana Holuba, což mu shodou okolností zkomplikovalo život na zpáteční cestě při překračování hranice obou tehdy rozdělených německých zemí. „Do Anglie jsem si vez‘ pohár a věnec,“ vypráví Jan Holub. „A východní Němci hledali peníze za výhru. Ty měl ale u sebe vedoucí výpravy Boháč ze Svitav. Musel jsem sundat tapecírunk i ze dveří, než zjistili, že nic nemám a pustili mě.“

Sokol chycený za železnou oponou
V sezóně 1970 ovšem Jan Holub závodil za Exeter naposledy, nicméně důvodem nebylo, že by Falcons ztratili o jihočeského závodníka zájem. Ba právě naopak, Jan Holub v sezóně 1969 v jejich barvách absolvoval jednatřicet utkání a dosáhl average 8,120 na závod. Napřesrok odjel o tři závody méně a bodový průměr se zastavil na hodnotě 6,807. V obou případech byl lepší jen Martin Ashby, v sedmdesátém ještě Novozélanďan Bruce Cribb, který ovšem odjel jen polovinu mítinků.

„Znelíbil jsem se soudruhům,“ uvádí Jan Holub všechno na správnou míru. „Odmítnul jsem spolupráci s StB. Říkalo se tomu dlouhodobý pobyt a musel to schválit ústřední výbor partaje, ale estébáci byli proti. Říkal jsem jim, že nemůžu být agent, protože mám problémy domluvit se sám se sebou. Oni, že si to prý ještě rozmyslím, ale já ne.“

Na Britských ostrovech mezitím vypukla ligová kampaň. A v Exeteru čekali na Jana Holuba stejně marně jako v londýnském Hackney na Miloslava Vernera, jehož měl čekat debut s vestou tamního klubu. Týdeník Motor Cycle News na začátku třetí dubnové dekády psal o české záhadě. Při čtení jeho článečku je i s odstupem čtyř desítek let patrná neznalost poměrů na druhé straně železné opony v dobách počínající normalizace.

„Kluci z Exeteru třeba dělali zimní zájezd na ledy do Inzellu,“ vzpomíná Jan Holub. „Volali mi, a přijedu také, protože to mám jen sto padesát kilometrů. Jenže nemohli pochopit, že 15. Listopadu mi končí doložka v pasu. Chtěl jsem zajít na pasovku, ale varovali mě: ‚Honzo, nechoď tam, zajímaly by se o tebe jiný bezpečnostní složky‘, což bylo StB. A tak jsem Angličanům musel říct, že mám nemocné děti.“

Nepodepsaný redaktor Motor Cycle News informoval, že Len SIlver, promotér Hackney, dokonce osobně intervenoval na československé ambasádě. Asi pochopil, kolik udeřilo, protože si promptně místo Miloslava Vernera zajistil služby nezkušeného Dána Prebena Rosenkildeho. Exeter deklaroval, že na svého jihočeského Sokola bude čekat. Bohužel se nedočkal a Jan Holub se na rozdíl od Miloslava Vernera nedostal ani do sestavy československého týmu, který tradičně rok co rok zajížděl o letních prázdninách k seriálu utkání na Britských ostrovech.

Stále na stupních vítězů
Jan Holub byl v jednasedmdesátém rázem bez podstatné části náplně své plochodrážní sezóny. Když nemohl za západní hranici, obrátil svou pozornost přesně opačným směrem. „Chtěl jsem do Ruska,“ svěřuje se. „Přišel bych si tam na stejný peníze jako v Anglii. Ale estébáci měli dlouhý prsty a na Motokovu zařídili, abych se tam nedostal.“

Tehdejší sportovní podkomise pro plochodrážní sport ÚAMK ČSSR mezitím rozhodla o nominaci pro světový šampionát jednotlivců. Jediné místečko, které Čechům bylo přiděleno v Miskolci, dostal právě Jan Holub. Čtrnáct bodů ho nasměrovalo neomylně na první místo před Vladimira Smirnova a Henryka Glücklicha.

„Byl jsem fabrickej‘ jezdec,“ je Jan Holub stále pyšný na svůj statut továrního závodníka divišovské Jawy. „Podpora fabriky byla, což pro mě bylo důležitý. Jsem pořád patriot Jawy. Můj výsledek záležel na ní. I když výkon motoru se s tím dnešním nedá srovnat. Teď jsou motory někde jinde výkonem, ale i výdrží. Tehdy jsem na spodku motoru odjel 56 závodů! Nemělo to ty teploty a výkony jako dneska, kdy se to musí dělat už po pěti závodech.“

Divišovští se za Janem Holubem vypravili také do maďarských lázní. „Akorát inženýr Červinka přijel až po závodech,“ usmívá se hrdina našeho vyprávění. „Myslel, že je to odpoledne, ale v Miskolci se závodilo už od deseti. Mechanici Standa Dvořák a Fanda Moulis byli ovšem na místě a všechno zaplapánbůh šlapalo.“

Z deseti československých reprezentantů se ve čtveřici prvních kvalifikačních kol světového šampionátu podařilo vyhrát pouze Janu Holubovi v Miskolci. Triumf měl na dohled i Jiří Štancl na pražské Markétě, ale po technických potížích ve své první jízdě skončil druhý za východním Němcem Hans-Jürgenem Fritzem.

Druhé kolo zastihlo Jana Holuba v Güstrowě. Opět z toho byl věnec, tentokrát zelený, když lépe skončili vítězný Hans-Jürgen Fritz, který tady byl doma, a Polák Henryk Glücklich. „Postup byl v pohodě,“ komentuje Jan Holub svůj výkon před čtyřmi desítkami let. „Je to kraounká dráha, takové jsem znal z Anglie. Závodilo se v pohodě, obě kola mistrovství světa jsem skončil na bedně. Začátek byl dobrej‘.“

Kalendář však dospěl k sobotě 26. června. Úderem osmé večerní se ve Slaném začalo odvíjet kontinentální finále, odkud pro osm nejlepších závodníků vedla cesta do evropského finále v legendárním Wembley, které v jednasedmdesátém otevíralo brány do světového finále ve švédském Göteborgu.

Do slánských ochozů se vypravilo pětadvacet tisícovek diváků, by televizní kamery zprostředkovávaly přímý přenos. Ti, kteří si za čtyři koruny chtěli zakoupit program, který na pětadvaceti stránkách vedle obligátní tabulky jízd obsahoval i texty a černobílé fotografie, si museli pospíšit. Pořadatelé jich vytiskli málo, a kdo přišel pozdě, mohl jedině litovat.

V šestnáctičlenném startovním poli byl z našich závodníků už jen Jiří Štancl, který rovněž postoupil z východoněmeckého Güstrowa. Ke slovu se však dostali také Miloslav Verner a Jan Klokočka. První postoupil šestým místem prvního kola v Abensbergu do druhého kola v Gorzowě, kde vypadl. Druhý šel dál z italského Udine jako náhradník, avšak v Gorzowě se mu šance naskočit do sedla nenaskytla.

Každopádně tu máme první záhadu. Proč pořadatelé poslali na ovál traové rezervy? Odpověď by mohla být jednoduchá, protože kvalifikovaní náhradníci nedorazili. Jenže jak Vladimir Smirnov se startovním číslem sedmnáct, tak Aleksander Pavlov s osmnáctkou se při slavnostním nástupu prezentovali.

Divákem v úžasném dramatu
Ale vrame se k Janu Holubovi. Povrch slánské dráhy zdobil asfalt až do počátku roku 1974, kdy FIM podobné dráhy zakázala. Netradiční prostředí bylo právem zmiňováno jako jedna ze zbraní československého národního týmu, který odsud dvakrát postoupil do světového finále mistrovství světa družstev ve Wembley.

„Celkem mi to nevadilo,“ svěřuje se Jan Holub. „Asfalt byl ve Slaném, Plzni, Březolupech, Břeclavi nebo Polepech a jeden rok se na něm jelo i na Strahově. Někde to bylo rychlý, někde byl povrch hrubozrnej‘ a když to nebylo mokrý, bylo to rychlý. Ale třeba v Břeclavi byl asfalt hladkej‘ a to bylo pomalejší. Riziko na těhle drahách bylo, když se navezlo moc škváry, protože se dělaly muldy.“

Dle Vladimíra Davida, který tehdy psal reportáž pro slovenský časopis Auto-Moto, slánská asfaltová dráha byla tehdy pokrytá škvárou o síle dva až tři centimetry. Na první pohled vypadala efektně, což ovšem vydrželo dvě nebo tři jízdy. Potom se škvára hlavně v zatáčkách vyházela až na asfalt a rychlý přechod z materiálu na hladký povrch měl mnohdy fatální vliv na stabilitu závodníka na motocyklu.

Jan Holub sice neupadl, avšak se sedmi body skončil až jedenáctý. „Jeden start jsem posral a bylo po postupu,“ říká na rovinu. „Byla smůla, soupeři byli lepší, co se dá dělat?!“ Čas svým během ulámal všechny ostny, ale vyřazení Jana Holuba tehdy viděl černě i Jaroslav Kraus, který na stránkách Světa motorů napsal: „Také Holub by si býval postup zasloužil. Téměř na každém startu však doplatil na svou poctivost a přílišnou disciplinovanost, kterou u tak zkušeného jezdce nelze nazvat jinak než netaktičností. Přesto, že byl ve třech jízdách druhý, nepostoupil.“

Byl to pech. Henryk Glücklich zvítězil, by měl u svého jména skóre deseti bodů. Stejný počet nasbírali také jeho krajané Jan Mucha a Jerzy Szczakiel a také Rus Gennadij Kurilenko, jenž si v devětašedesátém odvezl z Pardubic nablýskanou zlatou přilbu. Další ruská trojice Grigorij Chlynowskij, Viktor Trofimov a Vladimir Gordějev, Polák Pawel Waloszek a náš Jiří Štancl měli o jediný bod méně.

„Série nervózních jízd, kolizí, pádů a taktizování, aby to vyšlo co nejlépe jezdcům jednotlivých států,“ vnímal závod již citovaný Vladimír David. Oči pro pláč zbyly Pawlu Waloszkovi. I když měl méně bodů než vítěz, skončil v roli prvního náhradníka. Přitom tehdy na rozdíl od dneška nerozhodovaly rozjezdy. Že v dochovaném programu nejsou vyplněny, není samo o sobě důkazem, avšak před čtyřiceti lety se spíše preferovala pomocná kritéria. Napovědět ovšem může opět spolehlivý Vladimír David. Ve své reportáži píše, že diváci sice viděli více než dvacet obvyklých jízd, ale z toho důvodu, že pět z nich se muselo opakovat.

Nebýt nešastné nuly z rozjížďky s číslem deset, na brány evropského finále by zabušil i Jan Holub. „Ono neplatí to kdyby,“ má v tom dnes bývalý exeterský Sokol a dvojnásobný šampión republiky naprosto jasno. „Takovej‘ je život…“

Co dodat? Jiří Štancl se neztratil ani ve Wembley a díky porážce Tonyho Lomase v dodatkové jízdě postoupil do světového finále jako třetí Čechoslovák po Jaroslavu Volfovi a Luboši Tomíčkovi. Ve švédském Göteborgu obsadil třináctou příčku, avšak to lepší mělo teprve přijít. Pawla Waloszka neopustila smůla ani ve Wembley. Plnil roli náhradníka, kterou mu určil slánský závod, stejně jako čtyřnásobný mistr světa Barry Briggs, pro jehož postupové ambice se stal osudným pád v britsko – nordickém finále ve skotském Glasgow. Polák však měl vyjet na ovál v rozjížďce s číslem osm místo slánského vítěze Henryka Glücklicha, ale cestou ke startovnímu roštu ho zradil motocykl.

„Více programů, více světla do hlediště a více našich jezdců do vrcholných bojů o mistrovství světa,“ před čtyřiceti lety končil tradičně přehnaně kritický Jaroslav Kraus svou reportáž ze slánského kontinentálního finále pro Svět motorů. „Více motocyklů Jawa si přát nemůžeme – máme tam všechny, které se tam vejdou.“ Pod první část jeho závěru by se spousta fanoušků podepsala i dnes. Nad druhou větu zavzpomíná s nostalgií nejen patriot značky Jan Holub, jehož vnuk jezdí s divišovským motorem i dnes v převaze italských GM, ale i zaměstnanci továrny, kteří dostávají výplatu se zpožděním mnoha měsíců.

Kontinentální finále MS jednotlivců 1971 – Slaný:
1. Henryk Glücklich (PL) 10, 2. Jan Mucha (PL) 10, 3. Gennadij Kurilenko (SU) 10, 4. Jerzy Szczakiel (PL) 10, 5. Grigorij Chlynovskij (SU) 9, 6. Viktor Trofimov (SU), 7. Jiří Štancl (CS) 9, 8. Vladimir Gordějev (SU) 9, 9. Pawel Waloszek (PL) 9, 10. Anatolij Kuzmin (SU) 8, 11. Jan Holub (CS) 7, 12. Horst Krüger (DDR) 6, 13. Dieter Tetzlaff (DDR) 4, 14. Stanislaw Kasa (PL) 3, 15. Piotr Bruzda (PL) 1, 16. Hans – Jürgen Fritz (DDR) 1, traové rezervy Miloslav Verner (CS) 2 a Jan Klokočka (CS) 1.