Minulou sobotu jsme Jana Pecinu opustili těsně po postupu z kvalifikačního kola mistrovství světa na ledové dráze z tehdy ještě sovětského Leningradu. Druhý díl našeho vyprávění nás společně s osečenským matadorem zavede až do světového finále v Berlíně. A zároveň se dozvíme, proč se slibná kariéra dočkala svého pokračování až po patnácti letech.
Postup do světového finále za tři sta bonů
Z osmého místa z Leningradu postupoval Jan Pecina do semifinále v italském horském středisku Madonna di Campiglio. „Odjížděli jsme do Itálie a nám ještě z Leningradu nepřišly zpátky motorky,“ popisuje své tehdejší peripetie. „Dali mi novou funglovku. Na Rudý hvězdě stálo asi deset motorek, a si z nich prý vyberu náhradní. Šáhnul jsem po první a naložili ji.“

V Itálii mu dělal mechanika Emil Sova, který se rok předtím rozloučil s aktivní kariérou. „Trénink, skočil jsem na první motorku a nešlo na ní zahnout, byla úplně na hovno,“ nemohl být Jan Pecina spokojený s vyfasovaným novým motocyklem. „Emil mi říká, a skočím na náhražku. A ta jela jak vyšitá.“

Semifinále se pro československou výpravu nezačalo odvíjet vůbec optimálně. „Broňa Franc měl nulu, Standa Dyk nulu,“ vypráví Jan Pecina. „Pak jsem jel já. A z druhýho fleku mi vypadla fajfka. Emil se vymluvil, že odešla svíčka a na oko jí měnil. Pak jsem vyhrál dvě a nebo tři jízdy a postoupil do finále.“

Kvůli kvalitě ledového povrchu se pro postup do světového finále bralo v úvahu pouze dvacet sobotních jízd. „Led byl rozbitej‘, moc nemrzlo,“ upřesňuje Jan Pecina. „Někdo se tam rozpáral, nechtěli to jet. Kvůli lidem ale udělali neoficiální volnej‘ závod. V jedný jízdě jsem odstartoval na Standu. Střídali jsme se a do cíle jsem ho předjel. Ukázal jsem mu fakáče, ale to jsem neměl. ‚Příští tejden se jede mistrák a tam tě Pecko rozpářu,‘ říkal mi. Byl zklamanej‘, z Čechů jsem do finále postoupil z nich jedinej‘ já, z našich tam byli už jen Tonda a Svoboďák.“

Čtvrté místo v semifinále mistrovství světa při stejném bodovém zisku, ale horších pomocných kritériích s Rusem Vitalijem Russkichem, a dobré umístění v náhradním nedělním klání by se dnes pozitivně odrazilo v závodníkově peněžence. „Vyhrál jsem 1800 švýcarskejch‘ franků a říkal si, co si všechno za to koupím za věci,“ vzpomíná na svou tehdejší euforii, z níž záhy vystřízlivěl. „Udělali vyúčtování přes banku a já dostal tři sta bonů. Koupil jsem si jedny rifle, nějaký bonbóny a bylo po nich.“

Mnohem důležitější ovšem byl postup do světového finále v Západním Berlíně, kam se Jan Pecina dostal ve svých necelých čtyřiadvaceti letech. „Byl jsem nejmladší účastník,“ říká. „Pozdějc‘ jsem jel v Ufě. A byl tam Rais Mustafin, kterej‘ byl tenkrát v Berlíně. Viděl mě ve startovce a ptal se, jestli je to už můj syn.“

Ale zpátky do berlínského čtvrti Willmersdorf, kde se v půlce března 1987 chystal rozhodující boj o titul mistra světa. „To byla palba jak kráva,“ zní uznání z hlasu Jana Peciny, jenž skončil patnáctý, i dnes bezmála po čtvrt století. „Nedařilo se mi. Asi dvakrát jsem upad‘, ale vzpomínám na to hezky. Skončily závody a lidi se na tebe skládali. Volali mě a já dostal tři sta marek. Říkal jsem si, že kdybych to věděl, upad‘ bych ještě třikrát (smích). Pan Havelka mi nechal kombinézu po Drymlovi a ona neměla chrániče. Jak jsem padal, měl jsem nateklý lokty. Pěkně tam škubal Svoboďák, ale pak taky upad‘.“

Start ve světovém finále byl bohužel konec slibně se rozvíjející kariéry. „To byla největší chyba,“ uvědomuje si Jan Pecina dnes, který tehdy vojákoval v pardubickém Racku. „Po sezóně jsem šel zpátky do Liberce. Brzy přišel převrat, začalo se podnikat, v Liberci se to rozpadlo a já na plochou dráhu zanevřel. Ledařský středisko měli v Dobrovicích. Byl jsem tam, že bych to zkusil, ale všechno měli rozebraný, byla tam taková mafie.“

Plochodrážní život vojenský
Vrame se však v našem vyprávění o jeden rok zpátky. Jan Pecina trávil dvouletou povinnou základní vojenskou službu ve VTJ Racek. Nicméně v dobách, kdy většina mládenců slavila v zeleném sukně své devatenáctiny, nebyl dvaadvacetiletý rekrut obvyklým zjevem.

„Měl jsem známýho doktora a chtěl to uhrát na modrou knížku,“ přiznává Jan Pecina bez obalu, že se ze všech sil snažil 730 dnům za kasárenskou zdí vyhnout. „Vypadalo to dobře. Dával mi krevní plazmu, já si ji sypal do moče, že mám v prdeli ledviny. Už jsem si měl jen jít lehnout do nemocnice a tu modrou bych dostal. Jenže než jsem si tam šel lehnout, doktor umřel.“

A Jan Pecina se už nemohl vojně vyhnout. „Měl jsem zlomený stehna z Kopřivnice a šel jsem poněkolikátý k odvodu s berlema,“ popisuje. „A nějakej‘ lampasák říká, že se doléčím na vojně. Schopen, odveden. Sklap‘ jsem berle a povídám“ ‚vy kurvy, tak jo‘. Naštěstí jsem se dostal do Racku.“

Jenže VTJ Racek Pardubice, který mnoha závodníkům umožnil věnovat se ploché dráze i během vojny, teprve vznikal. „S Martinem Morávkem jsme nastoupili do Pardubic na letiště, ale Pardubáci Fanda Kalina a Aleš Paleček do Dukly do Benešova,“ vzpomíná Jan Pecina. „Racek nebyl ještě jistej‘ a my si říkali, že jsme v prdeli, protože jsme na normální vojně. Ale naštěstí to dopadlo.“

Kombinace mladých, dravých a šikovných závodníků z mnoha klubů hned při svém debutu vyhrála druhou ligu. A při ligové reorganizaci v sezóně 1987 se objevila rovnou v extralize. „Dobrá parta,“ hodnotí tým Jan Pecina. „Martin Morávek, Standa Holý, Robert Růžička, Franta Kalina, Aleš Paleček. Vyjezdili jsme si extraligu a to bylo slávy. Já byl na to zvyklej‘, s klukama z extraligy jsem závodil už v Pardubicích ve vrcholu. Konkurence mi nevadila, jezdily se i předkola do mistráku a já se všema závodil. S technikou to bylo horší, dostali jsme, co vrchol vyřadil.“

V období reálného socialismu se vojákům základní služby veškeré styky s cizinou zakazovaly. V šestaosmdesátém Jan Pecina musel vynechat ledy, avšak následující rok se dostal až do světového finále. Přitom musel hned dvakrát do kapitalistické ciziny.

„Než jsem měl jet do Madonny, říkám náčelníkovi, že si potřebuju připravit motorku,“ přibližuje Jan Pecina tehdejší časy. „A on: ‚to nemůžete, vojíne, je cvičení‘. Vysral jsem se na to, jel domů, připravil si motorku a oni se o mým postupu dozvěděli až z rádia. Berlín už byl v pohodě, už na mě byli pyšný a plácali mě po rameni.“

Vojna není kojná bylo jedním z dobových rčení, přesto si vojáci užili také spoustu švandy. „Jak se začaly nosit náušnice, udělali jsme si jednou prdel,“ přidává Jan Pecina svou trošku do mlýna. „Celej‘ Racek si v Prioru koupil pecičky. Standa Holý, že si to bodne sám. Jehla, dezinfekce kořalka, ale píchnul si to až do hlavy.“

Napodruhé se operace zdařila a plochodrážní vojsko se vydalo na trénink. „Evžen Erban na nás koukal a povídá, že netrénuje partu buzerantů, a to sundáme,“ pokračuje Jan Pecina. „Já vydržel nejdýl a sundal to poslední. Jenže přijela bejvalá manželka, viděla náušnice ve skříňce na stadiónu a už to bylo. Že tu máme kurvy. A musím ještě vzpomenout na Standu Holýho. Přišel z vojny a měl raka. Nechlastal, nekouřil, chlap jako hora.“

Švédský rutinér zajistil comeback
Účinkování Jana Peciny v pardubickém Racku skončilo průšvihem. „Za tři měsíce jsem nasbíral 28 dnů basy,“ svěřuje se. Už jsem nejezdil, z Racku mě vyhodili. Byl jsem oseklej‘, tak mě převeleli na rotu vedle. Ale stejně jsem ani nespal v kasárnách a v kartách si vyhrál na traktor.“

Po návratu do civilu závodil v Liberci až do sezóny 1990. Na ledech se ovšem objevil jen jednou při mistrovství republiky ve Svratouchu v devětaosmdesátém. „Jel jsem se jen podívat,“ odhaluje, že svou aktivní účast neměl tehdy vůbec v plánu. „Jéňa Verner mně půjčil motorku. Od Vency Hutly jsem si koupil za tři stovky vojenský půllitry a jel. A hned mě tam někdo rozškub‘.“

Hned zkraje sezóny 1991 se liberecký tým rozpadl a první ligu dokončil jen za cenu překračování kvót hostujících závodníků, za což ho ovšem stihla diskvalifikace. Jan Pecina se za plochodrážní řidítka už neposadil. Jeho kariéra se ale neuzavřela. Někdy roku 2002 se plochodrážními kuloáry začaly šířit zprávy, že se v Osečné cosi děje.

„Když Serenka udělal světovej‘ titul ve čtyřiapadesáti letech, řek‘ jsem si, že nejsem tak starej,“ popisuje Jan Pecina okolnosti, které nastartovaly druhou část jeho kariéry. „Zavolal jsem Klaákovi, koupil od něj motorku a začal.“

Jaké to vlastně bylo posadit se na ohřebovaný speciál po více než deseti letech? „Jako když začínáš znova,“ odpovídá na rovinu a připomíná i další nesnáze. „Koupil jsem za sto padesát tisíc motorku a svez‘ se s ní dokolečka. Rána, motor v prdeli, převodovka v prdeli. Pomoh‘ mi zase Saša Kopecký, prodal jsem barák z dědictví, ale nelituju toho.“

V březnu 2003 se Jan Pecina společně se svým sousedem z osečenského náměstí Martinem Běhalem poprvé představil veřejnosti při exhibici Klabo Teamu na hokejovém hřišti v Milevsku. Ledové motocykly vlastnilo tehdy více borců, dva Rakušané se dokonce při tréninku v jižních Čechách vážně roztrhali, avšak oni dva to mysleli s regulérním závoděním naprosto vážně.

V sezóně 2004 se Jan Pecina a Martin Běhal objevili v české nominaci pro kvalifikační kolo světového šampionátu ve finském Oulu. „Svezli jsme se na rybníku a hned jeli do toho Oulu,“ je Jan Pecina náležitě pyšný na svůj druhý debut. „Byl jsem na závodech po dlouhý době. Modus (přezdívka Martina Běhala – pozn. redakce) viděl ledy poprvý a hned jel mistrovství světa!“

Od té doby byl Jan Pecina součástí české nominace na mistrovství světa v každé sezóně a dostal se i do českého národního týmu pro světový šampionát družstev. „V Oulu jsem byl dvakrát,“ vrací se ještě do místa startu druhé části své kariéry. „Poprvý jsem dělal bod, podruhý asi tři. Jednu rundu jsem jel s Antti Aakkem a dvěma Rusama. Odfrk‘ jsem a dvě kola jezdil před nima. Anttimu trvalo další kolo, než se přede mě dostal.“

Zimní cestování do oblasti polárního kruhu je dobrodružstvím samo o sobě. „Jeli jsme tam malým Transitem, motorku rozdělanou vzadu,“ svěřuje se Jan Pecina se svými zkušenostmi. „Kosa a kousek od polárního kruhu nám zamrzla nafta. Už jsem myslel, že tam chcípnem‘. Když jsi řídil nebo seděl na místě spolujezdce, bylo to dobrý, ale jak jsi byl na zadní sedačce, kde nebylo čalounění, mrznul jsi jak blázen. Ze stropu visely rampouchy.“

Zlaté časy českých ledů vypadají jako nekončící příběh
Rok 2005 byl výrazným mezníkem v české ledařské historii. Milan Hajný, tehdejší divišovský šéf, dokázal dát dohromady partu lidí, která noc co noc polévala plochodrážní ovál vodou, dokud nevznikla souvislá ledová vrstva. V sobotu 29. ledna se k nám po osmi letech pauzy vrátila ledová dráha.

V dalším roce se divišovskému klubu podařilo dosáhnout vrcholu pořádáním Golden Spike, nicméně lesk mu dodávali čeští závodníci, kteří se rázem začali rojit jako divoké včely. Závodu se dočkaly i České Budějovice, ale teplé zimy 2007 a 2008 slibně rozvinutý trend přibrzdily. Právě tehdy se o závod pokusil i Jan Pecina, který okolo sebe soustředil partu šikovných lidí. Štrapáce s rybáři vyřešili stavbou dráhy na zelené louce poblíž své dílny u Mlékárenského rybníka, kam vás už z dálky naviguje komín s čapím hnízdem.

„Začali jsme kropit louku a zjistili, že to jde,“ popisuje Jan Pecina euforii svých pořadatelských počátků. „Sám to dělat nemůžeš, sehnal jsem partu lidí. Byl Štědrej‘ den, přišla večeře, dali jsme si dárky a pak jsem šel až do rána kropit. A pak to uplavalo. Stáli jsme tam s Modusem a slzičky měli na krajíčku. Dvakrát se nám to nepovedlo, potom jo.“

Ovál v Osečné se setkal s kritikou kvůli svým rozměrů a blízkým stromům a potoku. Ideální řešení nabídlo jezero v Hamru, kde osečenská parta dokonce mohla vytyčit až tři ovály. „Hodně nám pomoh‘ hamerskej‘ starosta, že nás tam pustil,“ nešetří Jan Pecina vděkem. „Předtím tam byl takovej‘ pitomec, že nebyla šance. Uvidíme, co bude teď s tou umělkou v Osečný.“ A přidává další pozitivní přínos. „Tím, že jsem dělal závody, jsem přitáh‘ zpátky Hutlovce, Klauzovce, Mazňu a Růžana.“

Sám však prožívá zlaté závodnické období. Roku 2009 skončil desátý v mistrovství Evropy v Luchovici jako nejlepší mimo ruský závodník. Loni s Lukášem Volejníkem vyhráli titul v domácích družstvech, letos jim obhajoba nevyšla jen o fous. V jednotlivcích skončil třetí, ale i v tomto případě může oprávněně hovořit o smůle.

„Na Evropu jsem tenkrát ani nechtěl jet, překecal mě Modus,“ vypráví Jan Pecina o svém umístění z evropského šampionátu. „Je to kousek za Moskvou, tam se jede pěkně. Byl jsem tam nejlepší Evropan, jinak byli přede mnou samí Rusi. Byla klika, že se jel nějakej‘ svět a ty nejlepší tam nebyli.“

Letošní zima přinesla ledařům skvělé časy a sedmi domácími podniky se podařilo vyrovnat rekord z roku 1977. „Dobrý bylo, že byla spousta závodů,“ souhlasí. „Byla dobrá zima. Doma se mi dařilo, to šlo, posral jsem to, že jsem při mistráku v Hamru píchnul kolo, jinak by byl titul reálnej‘. Mazňa moh‘ taky ten jeden bod ve družstvech uškubnout, já dělal maximum, co jsem moh‘. Do Grand Prix mi to uteklo o dva body, uvidíme příští rok.“

A jak to bude příští rok, kdy Jan Pecina bude opět kombinovat závodění a pořádání závodů? „Snad to skloubím,“ směje se pod vousy. „Musím to vymyslet. Máme už tým, kde každej‘ ví, co dělat. Předtím byl takovej‘ chaos, teď jsou kluci, co se staraj‘ o dráhu, o depo…“

Zdálo by se, že od mrazů nás dělí ještě spousta času, avšak Jan Pecina se nenechává zmást červencovým listem na kalendáři. „Jezdím motokros, ob čtrnáct dnů jsou závody,“ svěřuje se. „Chtěli bychom jet trénovat do Ruska nebo Švédska, abychom se trošku rozjeli. Budu mít novej‘ rám a fungl novou motorku. Motor se už staví, bude od Saši, divišovská Jawa, ale dá tam ty svý úpravy.“

Jan Pecina děkuje:
„Děkuju všem sponzorům: Saša Kopecký – BM, TRANSCAMION – Miroslav Pytloun, Truhlářství A+H Kysela, Autokemp Hamr na Jezeře, Pivovar Svijany, SIMONT Martin Morávek, Autoopravna Třešňák, Autolakovna Lumír Suchar, Copy Studio, LIME-BOHEMIA, NELA-pracovní oděvy, Hotel Pacifik, Autodoprava Milan Janíček, Farma D+D, TT Tiskárna-Tomášek a Autodoprava Radek Suchar. Plus celý tý partě, co pomáhala.“

Starty Jana Peciny v mistrovství světa a Evropy na ledové dráze:

MS jednotlivců:	1985	kvalifikační kolo	Leningrad (SU)	10.
		semifinále	Stockholm (S)	13.
	1987	kvalifikační kolo	Leningrad (SU)	8.
		semifinále	Madonna di Campiglio (I)	4.
		finále	Berlín (D)	15.
	2004	kvalifikační kolo	Oulu (FIN)	13.
	2005	kvalifikační kolo	Saransk (RUS)	7.
		semifinále	Ufa (RUS)	14.
	2006	semifinále	Krasnogorsk (RUS)	NS
	2007	kvalifikační kolo	Inzell (D)	18.
	2008	kvalifikační kolo	Inzell (D)	12.
	2009	kvalifikační kolo	Sanok (PL)	13.
	2010	kvalifikační kolo	Saalfelden (A)	9.
	2011	kvalifikační kolo	Saalfelden (A)	8.
MS družstev:	2005	finále	Krasnogorsk (RUS)	6.
	2006	finále	Berlín (D)	5.
	2008	finále	Krasnogorsk (RUS)	5.
ME jednotlivců:	2006	semifinále	Penza (RUS)	13.
	2009	finále	Luchovicy (RUS)	10.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Karel Herman, Jan Janů a archív Jana Peciny