Červenograd – 15. května
Tříhodinové čekání před hraniční závorou, nepopiratelná autorita jakékoliv uniformy či třiapůlhodinové kličkování po silnici plné děr na vzdálenosti šedesát kilometrů. I taková může být Ukrajina současných dnů. Na vlastní kůži to minulý týden pocítili Pavol Pučko a Václav Milík. Z pomyslné exkurze do minulých dob se vrátili bez postupu do semifinále juniorského mistrovství světa a Pražan dokonce bez dodávky.

„Na hovno,“ shrnuje Václav Milík dojmy ze svého dvanáctého místa, aby po chvilce přemlouvání přece jen dodal další dojmy z ukrajinské neděle. „O tréninku se zdálo, že to jede. Ale o závodech to tak nebylo. Je to škoda, myslel jsem si, že bych moh‘ postoupit. Ale zkazili jsme to převodama. Od startu to šlo, zatáčka taky, ale na rovinkách jako kdyby mě potkali.“

Vzhledem k pardubickému pořadatelství jednoho ze závodů finálové série je pravděpodobné, že se Václav Milík nakonec objeví na startu. „Chtěl bych do Pardubic postoupit i bez divoký karty,“ má v tomto ohledu naprosto jasno. „Ještě na to mám tři roky a budu se snažit, abych to dal.“

A kde zůstala dodávka Pavla Pučka. „Někde u Frýdku-Místku,“ odpovídá. „Ruplo mi těsnění pod hlavou.“ Pražský závodník skončil čtrnáctý, když k úvodním dvěma bodům už žádné další nepřidal.

„Vejlet krásnej‘, závody krásný, atmosféra výborná, akorát já jim nestačil,“ glosuje. „Po první jízdě jsem si říkal, že to půjde. Pak mě potáhla spojka. Páska a tím ztrácíš body a je to v prdeli. Pak jsem dělal kraviny, že se na to nedalo koukat. V poslední jízdě jsem to zkusil a málem šel na držku.“